Všiml jsem že venku prší. Drobně, vytrvale, Žádný přívalový liják. Takže když nic jiného, mohlo by aspoň trochu zalít trávníky, které jsou tady na Barrandově suché.
K tomu dešti si poslouchám od Mišíka „Sladké je žít.” Jsou prostě některé písně, co mi naskakují, při různých případech. Jemný déšť, voda a Sladké je žít. Chtěl bych umět skládat takové texty. Leč neumím. Poesie mi nejde.
Voda je život a tak se raduji, že prší. I u mne pod střechou se ochladilo. Zatím jsem si ještě nekoupil větrák. Nějak snáším ty vedra svlečený do naha, potím se a beru to, že pocení, které je velkou výhodou člověka oproti třeba psům, kteří se neumí touto cestou ochladit.
Mám zasklený balkon a tak, když prší, bubnují kapky na skleněnou stříšku, a je moc uklidňující slyšet, jak prší. Takové ty přírodní zvuky, co navozují perfektním způsoben uvolnění. Rád poslouchám vítr, déšť, šumění větru a při těch zvucích relaxuji. Umím několik druhů relaxace, pomáhají mí vyčistit hlavu, odplavit kyselinu mléčnou ze svalů, když jsem unavený.
Pokud se mno několikrát šly na mých pěších cestách dámy, vždy se divily, že večer vždy cvičím takovou sestavu jógových technik, které mě měly napomoci odstranit tu únavu z celého dne. Vždy mi pomohly. K tomu jsem třeba u některé relaxace naslouchal napřed těm zvukům jako je vítr v korunách stromů, zpěv ptáků. Nikdy jsem se nenaučil a to záměrně, používat třeba muziku. Takovou, co jí říkají duchovní.
Nejkrásnější muzika při relaxaci je pro mne příroda a pak přenést pozornost do vnitra. Sledovat zvuk dechu, různé vnitřní ozvěny, upoutat pozornost na jeden ten vnitřní zvuk a pak vlastně se díky tomu odpoutat od všeho. Svaly povolí, krevní oběh se zklidní, stejně jako tepot srdce. Mozek přestane zoufale pracovat, ubírat organismu kyslík. On ten neustálý myšlenkový proud je únavný. Takže je dobré ho zklidnit, pokud se podaří ho přerušit, je vyhráno.
Ne nadarmo se říká: „Ráno moudřejší večera.” Pokud se podaří přerušit spánkem tu únavu, pak se člověk zklidní, a vidí věci jinak. Nakonec i tohle je jeden z důvodů, proč relaxuji, vypínám se cíleně, abych se zbavil toho často by se dalo říci „myšlenkového průjmu.” Ono to odtažení pozornosti na několik chvil má své pozitivní dopady. Když jsem přestal být velikášský, a přestal jsem mít pocit, že jen několik hodin cvičení je efektivní, zjistil jsem, že tyhle mini-relaxace mají velmi velký efekt.
Pochopitelně, večerní, nebo spíš noční cvičení, kdy je klid a jen ty zvuky z venku ke mě doléhají, je ta nejhezčí hodina celého dne. Nějak se zvlášť nezabývám nějakých duchovnem. Myslím si totiž, že duchovno k člověku přichází právě skrz to tě tělesné zklidnění. Všechno, co se v člověku odehrává, není z jiného světa. Království mé není z tohoto světa, říká Kristus, ale je mezi námi na tomto světě. Takže když ho hledá skrz modlitbu a skrz zklidnění, pak má šanci ho najít.
Hinduisté, buddhisté, zpívají mantry, křesťané se modlí, modlitby také zpívají a kdo se modlí a zpívá, modlí se dvakrát. Říkal pater Pavel Jančík. A v praxi je to vlastně stejné. Ti i ti hledají ono Království Boží, co je mezi námi i v nás. Jen mu každý jinak říká.
Ještě malá poznámka, trochu stranou. Dnes mají lidé tendenci se zaštiťovat křesťanskými hodnotami. Někteří říkají, že jsou ochotni je bránit. Stačí se jich zeptat: „Jak?”
Jestli jako třeba ti polští šlechtici Laudánci, jak popisuje Sienkiewicz v knize „Potopa”:
Avšak i kněz byl vzrušen, a když se obrátil poprvé k věřícím se slovy: Dominus Vobiscum! Has se mu chvěl, když došlo na Evangelium a všechny šavle vylétly z pochev na znamení, že Laudánci jsou ochotni vždy bránit víru.
Protože pokud nejsme ochotni ty hodnoty a víru bránit jako ti Laudánci, Nebo jak říkali naši předkové: „Do hrdel a statků.” Tak jsou to jen kecy. Kecy, které nikoho nic nestojí.Lidé, co nejsou ochotni bránit svoje hodnoty, svoji víru, jakoukoliv, nejsou hodni ani úcty. A také se jim žádné úcty nedostane. Ani ty ukňučené blogy nebudou smět psát. Jo jo.