Juditě předělávají ordinaci, zároveň má dovolenou, takže tento týden a příští jsou skupiny u mne v pracovně doma.
Juditě předělávají ordinaci, zároveň má dovolenou, takže tento týden a příští jsou skupiny u mne v pracovně doma. Má tahle situace své výhody, nemusím nikam cestovat a své nevýhody, musím uklízet po klientech. Dva týdny se tohle dá vydržet, déle bych to nechtěl. I když jsou dovolené, takže chodí tak polovina členů terapeutických skupin. Přesto nejsou skupiny nijak méně živé. Spíš naopak. Menší počet znamená jako méně interakcí, ale dostávají se ke slovu často lidé, kteří v přítomnosti těch aktivních dost často mlčí.
Všiml jsem si už dávno, a neříkám pro mnoho lidí žádnou objevnou novinku, že události chodí ve vlnách. Ve skupinové terapii je tohle podobné. Jsou dvě tři skupiny, kde situace vypadá jak přehlídka životních úspěchů a z „ničeho nic” se začnou objevovat kauzy, které svým obsahem jsou na existenciální hranici. Nebo z ničeho nic se začínají ozývat klienti, zcela nezávisle na sobě, klienti, kteří už dávno opustili skupinu, roky si žijí po svém, většinou abstinují.
Někteří ne, jako třeba Robert, který se po letech ozval. Dost vlídný byl. Stěžuje si že ho v kriminále v počítačovém kursu toho moc nenaučili, ale na druhou stranu, líbí se mi, že do kursu chodil. Nevím jestli byl povinný, pokud nebyl, tak je fajn, že se pokusil něco naučit. Mnozí závislí, mají ze vzdělávání větší hrůzu než z kamenolomu. Když jim dám elaborát, tak se chvějí hrůzou, že budou muset myslet, a nejen myslet, ale i se zabývat sebou, svými skutky, svým myšlením a svými pocity. Což je nejbolestivější způsob terapie.
Chlapi, kterých se bála celá hospoda, se jen přikrčí, když řeknu: „Koukni na mě frajere!” Ukáži mu dva prsty, což znamená elaborát formát A4, linkovaný papír a pečlivě popsaný od prvního do posledního řádku. Píše pro sebe, nikoliv pro mne. Už dávno jsem si uvědomil, že psát, znamená formulovat a myslet jinak než dosud. Myšlení bolí, občas, to je známá věc. Ale lidé, kteří se vyhýbají bolestivým věcem, nerostou, nedozrávají. Takže ta terapie musí občas bolet. Tím neříkám žádnou objevnou novinku pro znalé, pouze neznalí mají pocit, že terapie musí být jedna velká pohoda. Pokud lidi nutím myslet, dokonce myslet jinak, (ano jsem takový diktátor,) pak je nutím k růstu.
Pochopitelně, terapie je dobrovolná a tohle absolvují jen otrlí, zbytek jde jinam, chtějí něco vlídnějšího, hezčího, než jsem já. Což chápu. Ne každý má na mé nátlakové, provokativní způsoby. A ještě aby mi za ně platil. Honza Lutera byl vlídný člověk, Jirka Růžička také, oba mě ovlivnili v mém životě jako málokdo, ale co si tak vzpomínám, když přišel čas být neúprosný, neúprosní byli oba. Zapamatoval jsem si tohle velmi dobře. Nakonec terapie, kterou jsem prošel byla hodně o učení. Socioterapeutické programy byly součástí terapie a mnohé byly skutečně edukativní. Navíc jsem opravdu dobrovolně se začal vzdělávat, což jsem sice do té doby také dělal, ale tady to bylo zcela cílené, strukturované a odlišné od toho, co jsem znal.
Zjistil sem, že je výhodnější se učit skutečně, to co potřebuji pro danou situaci, že situace, navozuje sama další a další potřeby informací. Naučil jsem se díky psaní deníku, které jsme psali v mé terapii po každé skupině, přemýšlet a formulovat. Sám sice tuhle metodu nepraktikuji, protože jsem limitovaný časem, ale zase si o hodně skupinách vedu blogy, takže si nepíši ani tak deník, ale spíše si formuluji, co si myslím, že bylo ve skupině důležitého. Můj pohled se může lišit od pohledu klientů, ale rozdílnost pohledu není na škodu. Nakonec informace přicházející v komentářích typu: „Objevil jsem zde něco důležitého pro sebe,” nevnímám jako kompliment v tom smyslu: „Ach to byl ale krásný blog.” ale jako informaci, že lidé si v blozích najdou, co potřebují pro svůj praktický život.
Konečně nepíši vysokou literaturu. Nemám ani ambice v tomto směru, a ani talent. Umění dělají jiní. Zde příběhy píše život a hlavně život klientů v terapii. Tedy slabé blogy, silné blogy nejsou důležité, hlavně musí být sdělné a srozumitelné. Občas se pustím do spojování nespojitelného, nakonec dost často píši jak myslím, i když formuluji a baví mě těkat ze ženských na cestování na severní pól, nebo sezení na pultru a sledování plynutí vody kolem bortu lodě. Pult je pachole, na které se vážou lana. Oblíbené místo k sezení plavců. Zíral jsem na vodu, nechal myšlenky téci s vodou a jen sem díval pozor abych nepřepadl do vody. Čistá zenová situace, bych řekl.
Tenhle způsob psaní mě baví a poskytuje mi možnost vidět právě své myšlenky, někdy černé na bílem, když píši v editoru který používám v X a nebo bílé na černém, když píši v konsoli. Střídám způsoby. Kupodivu, docela dost lidí tohle baví číst. Vyprávěla onehdy staniční nové kolegyni, jak její dcera získala zdarma mou zcela první knihu, kterou Jiřina Valdaufová rozdávala na akci „Mezi ploty” že když dcera četla tuhle knížku, což vlastně byly lehce upravené blogy z roku 2005 a 2006, tak se strašně toužila se mnou seznámit. Vanda to říkala asi takhle: „Toho chlapa bych chtěla dostat k osmnáctým narozeninám.” Musím říct, že jsem ještě nikdy neslyšel přání, že by si mě nějaká dcera mé kolegyně přála k osmnáctým narozeninám.
Jsem skutečně polichocen. Už jsem to asi vyprávěl, ale pořád tohle přání považuji za největší kompliment jaký jsem kdy od ženský dostal. Přečte si sbírku mých blogů a přeje si mě k narozeninám. V televizi mě vidí, vidí, že nejsem mladík, rozhodně ne Adonis a přesto si mě přeje k narozeninám. Dnes už je zamilovaná do jiného, jak jsem se dozvěděl, ale nijak mi to nevadí. Jsem pořád ten muž, co si ho přála dívka k narozeninám. 🙂 Komu se tohle poštěstí? Pak že život je jen mizerie.
V tomhle směru mě dojímají dva příběhy. Příběh Otakara Vávry a Charlie Chaplina. Jitky Němcové a Oona o Neill. Je mi celkem lhostejné, že jsou lidé, kteří mě začnou přesvědčovat, že Oona a Nebo Jitka těm chlapům byly třeba nevěrné, takové či makové. Ony se prostě rozhodly, Oona si s Chaplinem dokonce pořídila osm dětí. Ať jsou jaké jsou, nebo byly, říkám si, že ty dva chlapy ty dvě ženský musely skutečně milovat. Neuvěřitelné příběhy, stejně jako zázraky se dějí. A když jsem objevil písničku Toma Waitse „Hold on,” říkal jsem si, že si, že je skutečně dobrý čas na zázrak. Jo jo.