Čas adventu

Vyrazil jsem v úterý ráno do blázince a bylo veselo. Do práce jsem dorazil sice včas, dokonce jsem se tlačil jen v autobuse z Barrandova na Smíchov. Tlačení to bylo hezké.

Vyrazil jsem v úterý ráno do blázince a bylo veselo. Do práce jsem dorazil sice včas, dokonce jsem se tlačil jen v autobuse z Barrandova na Smíchov. Tlačení to bylo hezké. Tiskla se ke mě slečna kolem dvaceti. A byla i komunikativní nijak si nestěžovala, já také ne. Obutý, protože v pondělí večer jda tou ledovkou, už jsem trošíčku ty prsty přeci jen cítil. Navíc jsem sebou dost slušně seknul, neb mi to na ledovce klouzalo. Inu, ne vždy jsou bosé nohy předmětem radosti.

Ale včera jsem už zpátky z Řeporyjí neodolal a cestoval jsem bos. Bylo teplo, teplo je i dnes, takže dal jsem boty do igelitky a šel jsem „jako pán,” jak říkala moje matka. Tedy jsem se cítil dobře. Barefooty jsou pohodlné,ale bosá noha je pohodlnější. Strach z nachlazení nemám. Když jsem nenachladl v pondělí, dnes a zítra, pokud půjdu bos mi nachlazení zřejmě také nehrozí.

Vypadá to jako frajeřina, ale myslím, že pokud jsou podmínky příhodné, je dobré tu otužilost udržovat. Stejné, jako každodenní cvičení. Čím jsem starší, tím víc oboje potřebuji. Neulevovat si, držet rytmus a režim, který navíc nemám nijak náročný, spíš naopak. Čím víc ho dodržuji, tím pohodlněji se mi žije. Vidím to na denním životě. Ano upadnu, ale díky cvičení jsem ještě pořád pružný, kosti se mi zřejmě také nelámou, nejsou křehké díky stravě. Všechno dohromady.

Nehodlám se srovnávat s mladými, ale dokud jsem naživu, chci se cítit komfortně. Tělo a mozek se dá cvičit i ve stáří a díky tomu tělo i mozek funguje, jak má. Jak tak sleduji, ti vychrtlí staříci, co v osmdesáti běhají maraton a trošku při těle otužilci, evidentně se i přes ten „zchátralý” zjev nijak netrápí virosami, nebo nějakými extra chorobami. Dokud to půjde, budu zvládat nehodlám se také nějak extra trápit. Tělo pohybem regeneruje, mozek duševní námahou se udržuje v činnosti.

Není potřeba nijak moc. Trochu cvičení, trochu námahy, tělesné i duševní, mírné otužování, jíst přiměřeně a pak se ukáže. Přináší tohle všechno dohromady i takovou mírnou radost. Abych nepsal, jak říkají naši pacienti: „Dobrý pocit.” na což já jim říkám: „Co tím máte na mysli, tím dobrým pocitem?” A oni dumají, nejen oni, protože „dobrý pocit,” je přece dobrý pocit. Jenže, já vím, nejen já, ale se mnou většina psychoterapeutů, že když člověk si pocit pojmenuje, vysloví ho, vyzná se v sobě, sníží svou emoční hladinu a dostane se podobně jako jógovými technikami, do emoční rovnováhy.

Takhle je to s těmi pocity. Umět je rozeznat, pojmenovat, vyslovit a napomoci rozumění sobě samému. Pak může zkoumat, co mu ty dobré, nebo zlé pocity způsobuje. Jaké chování, jaké jednání. Ono to nejde tak rychle to učení, jak by mohlo vypadat z předchozích řádků, ale postupně, ostatně jako všechno, co se člověk učí, na inteligenci a věku nezáleží, a když se to člověk, alespoň částečně naučí, vypadá pak před sebou i druhými jako docela chytrý člověk. On vlastně díky tomu získá jistou moudrost.

Pak s věkem přichází i moudrost, nikoliv jen věk sám, jak pravil svého času pan Horníček. A měl svatou pravdu. Stáří neznamená automaticky modrost, ale starý člověk, co dost dlouho tuhle dovednost cvičil, moudrý bývá, jak jsem se mnohokrát přesvědčil u lidí, které jsem na svých cestách životem potkával.

Půjčil jsem si v knihovně knihy od klasiků. Montaigne, Seneca, Spinosa a tak si po troškách čtu, kochám se tím jazykem. Po létech jsem se vrátil k některým autorům a najednou už to nejsou chytrolíni a mravokárci, ale lidé, kteří ze vzdálenosti staletí, říkají neskutečně moderní věci. Skutečně se tím kochám. Slovo „kochat,” v polštině znamená „milovat.”

Jak jsem to teď napsal, vybavila se mi scéna z dob, kdy jsem se svou katolickou manželkou Petrou cestoval po Polsku a takový starý pán, který když se ho svou bezchybnou polštinou ptala na cestu, ji říkal: „Kochanko ladná…” Po pět a dvaceti letech se mi ten polský výraz vybavil. Ona tehdy Petra opravdu byla kochanka ladná. Jak ty emoce nám pomáhají i třeba v takových věcech, jako je vybavit si dávné vzpomínky.

Ale po Polsku se mi cestovalo dobře i v roce 2011, když jsem šel k Panně Marii Čenstochovské poutí. Polsko se hodně změnilo, ale lidé zůstali vlídní a milí, jako když jsem tam byl poprvé v roce 1980. Od té doby jsem tam byl několikrát a nijak se můj obdiv k Polákům nezměnil. Mají pochopitelně své chyby, ale mají toho víc dobrého. Polsko je jinak hezká země a stojí za vidění. Sice většinou rovina, jenže taková zvláštní rovina. Spoustu lesů, jezera, dost historických památek a dobře se tam jí. Mě tedy polská kuchyně chutnala.

Tak, dopíši, půjdu se ještě trochu protáhnout, mám práci až odpoledne, do čtyř odpoledne si mohu dělat, co mi libo. Rozhodně se nehodlám přepínat, je advent, čas rozjímání a klidu, takže se hodlám chovat adventně. Jo jo.