Dozvěděl jsem se o sobě, co jsem nevěděl, pobavil mne ten zájem, vím už, že jsem „sebestředný a arogantní.” Nakonec, pokud se o člověku mluví, je to lepší než ticho.
V roce 1992, když jsem dělal výcvik v asertivitě, zapamatoval jsem si jednu větu, kterou Beleš, náš lektor často opakoval:
Čím víc je člověk agresivní, manipulativní, tím víc vnímá asertivitu jako agresivitu.
Což se potvrzuje. Několik manipulativních jedinců přesně zareagovalo tím způsobem.
Jak říkám, vím, co se stane, když napíši sérii blogů, které se zabývají vztahy muž žena, uvedu jeden dva příklady a „neštěstí ” je hotovo. Mnozí lidé, aniž bych je přímo jmenoval, se v nich uvidí a reagují.
Lali Beleš, také říkával a často na jeho slova vzpomínám:
Kde začíná agresivita a násilí, končí asertivita. Pak už je nutná jen obrana.
Lidé, hlavně někteří, mají pocit, že musí zvládnout všechno negativní od druhých, zůstat nad věcí. Já tenhle názor nezastávám. Bez ohledu na mínění kohokoliv, si nikdy od nikoho nehodlám nechat srát na hlavu. Abych to vyjádřil zcela pregnantně. A může kdokoliv mi vysvětlovat, že mne nepovažuje za slušného nebo schopného. Ale v každém případě udělám, co považuji za nutné.
Raději ztratím příznivce, než sebeúctu. Sebeúcta je něco, co si lidé s bolševickým myšlením umí těžko představit. Pokud ji někdo má, okamžitě se najde jiný, který se mu pokusí vysvětlit, že on ví lépe, než on sám, jaký by měl být. Sám se dožaduje sebeúcty, leč vůči jiným žádnou úctu nemá.
Mnoho lidí kolem mne ví, jaký bych měl být. Jistě, mohou mít představu o tom, co bych měl, či neměl, leč většinou se jim dostane odpovědi, že až budu chtít radu, zeptám se, až budu chtít pomoc, řeknu si.
Ano, starám se o sebe, hledím si svého blaha, chápu, že mnohým to může připadat nepatřičně, arogantně a sebestředně. Leč najíst mi nedají, nové kalhoty mi také nekoupí a nájem za mne nezaplatí. Například.
Dokud jsem schopný se o sebe postarat, žádám o pomoc jen tehdy, když opravdu nevím jak dál. Lidé, kteří se o sebe umí postarat,většinou také dokáží odhadnout svoje síly a um a z toho pramení jejich sebevědomí. Jsou si sebe vědomi. Svých možností a limitů.
Takže stačí napsat něco málo a je jasné, kdo je kdo? Zírám, kolik je lidí, kteří opravdu věří, že existuje někdo, kdo je nejvyšší autoritou, která rozhoduje, co je správné a co není správné. Já se dlouhá léta řídím tím, že vím sám nejlíp, co je správné a potřebné pro mne, a jediné, o co jde, abych neutlačoval druhé.
Kdysi jsem četl takový esej nazvaný:„Bolševik je stav mysli.” Zaujal mne v něm odstavec:
Je to stav mysli, kdy si myslíte, že jen a jen váš názor je ten správný, kdo ho nesdílí, že je váš nepřítel a že máte právo ho omezovat, pokud úplně přesně nedělá to, co chcete vy.
Nemám-li názor, že například Církev je jen spolek pedofilů a zločinecká organizace, pak jsem nepřítel současné společnosti. Žádný argument nepomáhá. Mám-li názor, že jak říkají Chvála-Trapková, dva skvělí rodinní terapeuti, že každé dítě má právo na otce i matku, pak jsem homofob, nepřítel žen, nebo hlupák, který nechápe potřeby moderního světa.
Samosebou, rozlišuji lidi na ty, kteří jsou prospěšní a lidi, kteří jen zneužívají. Jak v Církvi,tak mimo Církev. Každé zlo vyplave na povrch a každý s bolševickým myšlením se jednoduše prozradí. Je jich mezi námi hodně. Vždy umí vysvětlit a zaštítit své chování obecným dobrem, dožadovat se spravedlnosti, která se nakonec ukáže jen spravedlností pro někoho. A krutou nespravedlností pro všechny ostatní.
Pravdou je, že většina těch bolševiků, sluníčkářů, feministek, genderových aktivistek je k smíchu tím štěstím pro všechny a vlastně pro nikoho. Stejně tak ti, co se dožadují slušnosti, ale sami ji nemají ani za mák. A v diskusi, která probíhá, jim nejde o fakta, ale o vítězství. Otázky vnímají jako útok a informaci jako urážku. Mají těžký život, neb se utápějí ve svých emocích a stačí na to pár blogů. Jo jo.