Bentley a komorník

Od včerejška si zase hraji s editorem VIM. Dočetl jsem články pana Satrapy na rootu Tady a vyzkoušel nové mapování a nové věci pro psaní v TeXu a HTML.

Od včerejška si zase hraji s editorem VIM. Dočetl jsem články pana Satrapy na rootu Tady a vyzkoušel nové mapování a nové věci pro psaní v TeXu a HTML. Obojí budu v dohledné době hodně potřebovat, takže jsem se připravil. Ke svému údivu jsem zjistil, že kontrola pravopisu po konfiguraci funguje ve VIM 7 i v HTML. Což jsem rád. Nevím co jsem měl blbě nastaveno, že nefungovala a najednou funguje. Nestěžuji si na to že funguje, ale na to, že nevím co jsem dělal špatně. Všude jinde fungovala. Navíc jsem díky tomu, že v NetBSD mám kódování iso a v Etchi utf-8, musel jsem najít nějakou utilitku na rekodování. Našel jsem. Jmenuje se „Enca”. Funguje v obou systémech a bez potíží. Dám příkaz

enconv

a je hotovo, bez řečí a vytáček je překódováno do kódování onoho systému v němž zrovna pracuji. Zase mám pocit, že se VIMU toho moc z editorů nevyrovná. Může mít někdo pocit, že je vše pracné, ale stále více ve mě klíčí podezření, že učit se tyhle věci znamená pokud už potřebuji něco napsat, zefektivnit značně samotnou práci.

Mapování přes „imap” se mi zdá velmi efektivní, mnohem efektivnější než, třeba „abbr” Kursor naskočí to do středu mezi tágy, pokud je mapování dobře dobře udělané, ubude práce a mohu se věnovat tomu co skutečně píši. Navíc makra uložené v adresáři .vim jako html.vim.tex.vim empty.html tex.html naprosto neskutečně usnadní práci. Pan Satrapa to popsal hezky. Pohrál jsem si s tím podle návodu a už to fachčí. Na rootu se dají občas objevit dobré věci. Někdy tam zabloudím. Kdysi jsem chodil jen na Root.cz, ale pak jsem objevil místní podnik zalíbilo se mi zde a preferuji Abíčko. Root je jiný, neříkám, že je horší, ale tady jsem radši.

Vyrazil jsem dnes do města, vstával jsem dvakrát. Napřed v sedm, do osmi jsem cvičil a pak jsem usoudil, že jsem pro sebe udělal dost lehl do postele a zdravě usnul. Probral jsem se ve 12.03. Podle budíku. Nasnídal jsem se, protože po ránu se má člověk najíst a vyrazil do vsi. Pěšky, jak jinak. Slunce svítilo a hezky se mi šlo, ani kolena mi nevrzaly. Což je příjemný pocit. V knihkupectví jsem si koupil dvě knížky. „Záhady experimentální psychologie”Kdysi jsem si ji půjčil v blázinci v knihovně a další Žampachovu knížku: „Na křídlech tornáda.”Oddechovka. Díky živnostenskému listu si je obě mohu dát do nákladů. Státu jsem velkoryse zaplatil DPH, tedy s e státem jsem ve svém svědomí srovnaný, vzdělávat se musím a odpočívat taky.Jo jo milovaný státe. Daně mi vyměřuješ velký a málo mi za ně dáváš. Ani chodníky nejsou uklizený a policajti a další sluhové občanů, také nekonají úplně co mají. Stát jsem prý my. No někteří co jsou také stát, tedy mají život jak na zámku.

V samoobsluze, jak se kdysi říkávalo těm krámům, kde člověk chodil napřed jen s košíkem a později v těch trochu větších i s vozíkem, ale to mnohem mnohem později, jsem se dal do řeči s dívkou. Byla to Ruska. nebyla hezká, neuměla česky, ale měla zájem se bavit. Tak jsem se bavil. Rusky. Byla dobře vychovaná asi jako Britové, stejně jako oni mě přesvědčovala, že mluvím úplně úžasně rusky. (Britové mě pro změnu vždy přesvědčovali, že mluvím úžasně anglicky. Kecala. Vím, že mluvím mizerně. Ale od Britů i od ní se dobře poslouchalo, že je to jinak.

Stále se ubezpečuji, že se budu vzdělávat ještě víc. Koupím si víc ruských knížek, a víc budu číst anglicky, jenže nějak nestíhám. Čas mám, ne že ne. Být vzorný, jistě bych se učil v tramvaji, v metru, netlachal bych na netu, nebo nekoukal v MHD po holkách a pokud ano, tak jedině po Ruskách nebo Angličankách, případně po Američankách. Dával bych řeč s nimi. Jenže někdy a to většinou mám v MHD náladu jen sledovat.i Sledování mě baví. odčítm neverbální projevy, zkouším si je pro sebe interpretovat. je to dobrá technika na zvýšení empatie. Nebo poslouchám cizí řeči. (Ano vím,nedělá se to a není to hezké) ale já poslouchám a přemýšlím o tom jak lidé spolu komunikují. Baví mě tahle činnost. Nejde mi o cizí tajemství, ale o projev. V kursech asertivity a komunikace pak odposlouchané poznatky používám.

V literatuře a nikde jinde nic takového nenajdete. Pouze různé učené věci, které jsou sice učené, ale málokdy tak zcela do praxe. Sem tam se objeví něco dobrého. Jenže nic se nevyrovná právě tomuhle poslouchání.I dnes jsem v tramvaji při zpáteční cestě neposlouchal. Četl jsem tu experimentální psychologii. To je skvěle a ze života napsaná knížka. Právě tam jsem se ujišťoval, mé poslouchání je vlastně něco jako výzkum chování lidí v MHD. Lidé v hromadných prostředcích se chovají různě. Ta různost je zajímavá. Někteří se evidentně necítí dobře mezi tolika lidmi a snaží se stáhnout uplně do sebe, někteří exhibují, aby zakryli, že jim není dobře, jsou i tací, co je baví jezdit MHD. A tak dále a tak dále. Konečně kdo má zájem, může si užít stejně jako já. Pravdou ovšem je, že v šest ráno jet tramvají a metrem do blázince z jednoho konce Prahy na druhý, také není něco co musím mít každý den. Naštěstí nemám. Ráno cestování MHD není med, co bych mazal denně na rohlík.

Mám to těžký, auto jsem si nepořídil, řidičák nemám a zatím jsem nezbohatl natolik aby mě vozil v Bentley řidič. Jeden můj známý má Bentley, několikrát mě s ním vezl domů. Sousedi zírali. Zastavil před domem, oni čekali, jaká mladá dáma z něj vystoupí a místo dámy jsem vystoupil jen já. Asi byli zklamaní. Ale svezení to je. To jo. Kožená červená sedadla, televize a jiné drobnosti. Internet samozřejmě. Klid, ticho. Jen komorník chyběl aby podal gentlemanům chlazený nápoj. Obsloužit jsme se museli sami. Chladnička chladila, Coca-cola byla studená akorát. I brčko bylo. Pokud si pořídím Rolls-Royce nebo Bentley, komorník nesmí chybět. Komorník a řidič na předních sedadlech mi budou muset vypravovat něco poutavého ze svého života a budou pečovat o mé blaho. Už se na to těším. Pochopitelně zpychnu a na tu pěší chátru, případně socky co jezdí sockou, se budu dívat s patřičným pohrdáním, tak jak oni dnes vzhlížejí na mne. Holt není nad to se vyšvihnout.

Mají tihle lidé můj hluboký obdiv. Jejich pohrdání druhými je bezchybné. Honza, který mě občas Bentleyem domů veze, tím ke své škodě netrpí. Moc si obyčejné lidi nedrží od těla. Asi si pamatuje na dobu, kdy byl chudý. Jo jo, to je ale svět. Psala mi Milada, že je na mě zvědavá. Já taky a hlavně jsem zvědavý na Kanadu. Místo Rollse budu mít poníka. Prý bude. Cvičený. 🙂