Cesta lovce

Hledal jsem na YouTube, něco zajímavého. Našel jsem film o životě Sanů, tedy se jim dost dlouho říkalo „Křováci.” Přes hodinu dlouhý a neskutečně krásný a dojemný.

Sice ta kopie není nic moc, ale i tak, jsem najednou uviděl skutečnou cestu lovce. Lovce, který musí ulovit aby se najedl, nakrmil děti, jejichž rodiče skoro zapomínají to umění staré víc jak čtyřicet tisíc let, co ovládali celou dobu, kdy na té zemi žili, co jim ji dnes berou a oni nepatří ani tam, do buše, ani mezi moderní lidi. Jen několik jich ovládá umění se napít, tam kde skoro není voda, najíst, nasbírat jídlo, kde zdánlivě nic není.

Ještě nedávno, žili skoro v době kamenné, hlad neměli, tančili, aby přivolali déšť, zřejmě tančili ve správnou dobu, takže i pršelo. Ano, tady bylo i vidět, jak se dá uštvat antilopa, jak ji zabít zblízka kopím, které celou dobu, co ji štvou, musí lovec nést, pak když ji zasáhne, být opatrný a počkat až padne, maso zpracovat a ochránit před ostatními predátory na místě, aby o něj nepřišli.

Vše, co jsem četl a tak trochu si domýšlel, jsem najednou viděl v té syrové podobě. Když umíš běhat, umíš stopovat, jsi vytrvalý, pak se najíš. Nějaké jiné starosti nejsou tak důležité. Jdou tři a zajistí jídlo pro celou komunitu. Co je pro Sany na světě důležitějšího, než tuhle dovednost předat dětem, ti zas svým dětem, tak aby rod, rodina, která musí držet pohromadě, aby přežila.

V buši číhá tisíce nebezpečí, jde vlastně jen o to přežít, najíst se, rozmnožit, pokračovat. A přesto ti lidé i tak mají svou kulturu, muziku, písně, umění malby. Jsou to lidé jako my. Jen žijí jinak, jinde a ještě jim chtějí ono právo žít jako v době kamenné, vzít. Přitom mají obrovské znalosti léčivých rostlin. Mají můj obdiv ti malí lidé, co dokáží ulovit i slona, stejně jako antilopu.

Obdivuji tyto lidi víc než kohokoliv jiného. Ukazují, proč a z jakého důvodu se člověk rozmnožil po celé planetě, proč se stal vlastně tím nejúspěšnějším druhem. Dokázal přežít a přechytračit i ty nejsilnější zvířata. Být konkurence schopnější a vyrovnat se predátorům, kteří ho ve všem předčí, jen ne ve vynalézavosti. Od pravěku k dnešku ti lidé neměli hlad, žili podle svých měřítek v blahobytu a měli i svůj duchovní a duševní život. Zdokonalili svůj způsob přežití, tak aby jim zbyl čas i na zábavu a odpočinek v relativním bezpečí. Bez palných zbraní.

To dnes končí. Ti kteří se starali o sebe, jsou najednou v hledáčku těch, co chtějí poskytovat dobro. Dobro, o které ti lidé nestáli. Chtěli s lukem a oštěpem žít jako žili. A „dobrodějové„, co nemají jinou starost, než se plést do věcí, do kterých jim nic není a nadělat jen zmatky, si mnou ruce nad tím, jak se zase vyznamenali. Vzali jim zem a svobodu. A nic jim za to nedali.

Nic takové ho se nedělo, dokud vládli ti „zlí” britští kolonialisté, kteří se do života těchto lidí pletli minimálně. Dokonce jim zaručili právo na život, jaký chtějí vést. Stejně jako ho zaručovali všem jiným národům Afriky. A když se ty národy „osvobodily,” tak nastal teprve zmatek. Tak už to chodí. V ve jmému dobra se napáchá tolik škod, že se jeden nestačí divit. Jo jo.

Tichý a zasněný

Pátek, mám dovolenou, nemusím vstávat protože někoho čekám. Na stole mám tlustou knížku, s názvem: „Západ”, s podtitulem: „kronika naší kultury“, kterou mi darovala dcera. Autor Vladimír Chlup.

Mám rád takové souhrnné knihy, které dávají ucelená pohled na nějakou událost, časy, děje. Člověk si díky jim pak může najít podrobnější prameny, nezůstane odkázaný jen na školní vědomosti, kterých už beztak mám pomálu.

Stejně je zajímavé. Ve škole jsem se učil jen co mě zajímalo. Zajímalo mne toho málo. Dějepis, zeměpis, literatura a jinak nic. Naučili mne číst, psát, počítat, zbytek jsem úspěšně zapomněl. Tedy psaní bylo pro mne strašákem, nikoliv ani tak pro neschopnost se vyjadřovat, ale vyjadřovat se čitelně. Kreslení, malování až na některé ruční práce mne také nijak nebralo.

Rodina a průběh dětství ze mne udělalo agresivního jedince, co řešil spory rvačkami. V případě jiného rodinného zázemí, bych asi byl zasněné dítě, co si někde v koutu, čte poesii. Zasněné dítě, co si nedá nic líbit. Když tak vzpomínám na osudy některých svých spolužáků, se kterými jsem se potuloval po ulicích a vedl tu vítězné, tu prohrané bitvy s jinými lotry, se kterými jsme si vzájemně rozbíjeli hlavy, tak jsem ještě dopadl dobře. Díky tomu zasněnému dítěti.

Pár se jich opakovaně dostalo do kriminálu, pochopitelně podle jejich vyprávění „zcela nevinně.” Někteří jsou po smrti, už mladí. Vlastně by se ten můj životní příběh dal nazvat: „Jak se z outsidera stane celkem úspěšný člověk.” Vlastně, chtělo to jediné. Dostat se ze stínu té původní rodiny, přestat žít ty vložené životní scénáře, které mi říkaly: „Jsi k ničemu, jsi jen raubíř, který nemá šanci to nikam dotáhnout“.

A dlouho ty životní scénáře fungovaly. Ale, vždy na druhou stranu tam fungoval nejen ten raubíř, ale i ten tichý zasněný kluk, co si v tom koutě četl tu poesii, měl dar slova, dar slova dlouho ho používal nevýhodně, jen k zesměšňování těch druhých, pokud sám nebyl zesměšněn. Než jsem pochopil, že dar slova se dá využít zcela jinak. Třeba ve prospěch druhých a tím vlastně i ve svůj prospěch.

Jak se člověk dostane ze svého scénáře a začne žít svůj život? Jedině za pomoci svého okolí, které mu sděluje, jak ho vidí. Nemyslím tím způsob, že mu nadávají, ale že mu sdělí, jak se s ním a vedle něj cítí. Což vyžaduje kus odvahy, ale většinou je ten způsob nejefektivnější. Jen psychopatům je jedno, jak se vedle nich lidé cítí. Většina lidí touží po tom, aby se vedle nich lidé cítili dobře. A psychopatů zas není tolik, jak si mnozí myslí.

V každém z nás je těch lidí několik. Raubířů, tichých kluků a holek, snílků a pragmatických jedinců. Víc nebo méně. Jde o to, co převáží. Literatura, dospělí lidé kolem mne, určitá schopnost se nechat přesvědčit svým pocity, to znamená, přiměřeně se bát následků, tohle vše mi zabránilo v mnohem horších věcech. A nebyl to žádný zázračný zvrat, pouze a jen postupný, pomalý rozvoj, který šel navíc ve vlnách.

Lidé touží po osvícení, náhlém, bleskovém. Zableskne a vše je jinak. Ano, je možná taková situace, ale jen za předpokladu, že k tomu vede jen dlouhá přes cesta změnu chování. Chování doma, na veřejnosti, prostě všude. Pak k té změně vede změna myšlení, za pomoci pozorování způsobu svého myšlení. Ano, člověka napadají různé myšlenky, někdy velmi nehezké, ale je třeba je nechat vyplout na povrch a uvědomit si, že i tohle jsou moje myšlenky, že i já přemýšlím o takových věcech.

A pak je jen a jen na něm, jestli převáží ty myšlenky toho tichého, zadumaného kluka/holky, co myslí na ty hezké věci, nebo převáží ty pekelné. Každý z nás máme oboje, pokud je známe, pak jsme schopni se rozhodnout pro dobro, nebo zlo. Tak jako Popelka dostala k přebrání hrách s popelem. Hrách je užitečný jen sám o sobě, stejně jako popel je užitečný sám o sobě. Třeba k hnojení. Ale smíchaný hrách s popelem je celkem skoro k ničemu. A stejné je tohle s našimi myšlenkami, které ovlivňují naše pocity a pocity ovlivňují naše myšlenky.

Pokud vše roztřídíme, pak zjistíme, že všechny pocity jsou užitečné, stejně jako myšlenky. Roztříděné, poznané a zvládnuté už nás neohrožují. A pokud ovládáme sami sebe, nejsme nebezpečím svému okolí. Přestaneme se trestat, začneme se snášet a tím přestaneme trestat své okolí a začneme snášet ty druhé. Snášení je mnohdy začátek lásky. Ne vždy, ale dost často.

Psal mi klient, že on netrestá sebe, ale tu ženu, kterou miluje a ona ho opustila. Na to se dá odpovědět i takto: Trestáš-li ženu, kterou miluješ, ona tě pro tvé trestání víc milovat nebude. Pouze se vzdálí a ty zůstaneš jen ty sám, se svým trestem. Ano, ti co rádi trestají, zůstanou většinou nakonec sami. Bohužel. Bohužel jen ke své škodě. Jo jo.

Mens sana in corpore sano

Opět jsem si na sebe něco vymyslel. Koupil jsem si hodinky Garmin s milionem
funkcí, které neovládám. Nedám si pokoj a nedám.

Pořád mám pocit, že musím držet krok s tempem doby a takové věci, jako
jsou smartphony, hodinky, co ukazují nejen vzdálenost,kroky, ale ještě další
a další věci, jsou tím pravým ukazatelem, zda jsem schopen mít něco takového
v plné verzi, nikoliv pro seniory. Což by mi přišlo víceméně potupné
vlastnit přístroj pro seniory. Tedy chci jen to nejlepší a nejsložitější. Jak
říkají Židé: „Když už vepřové, tak jen to nejlepší.”

Je to drahý, je to náročný k obsluze, ale zaměstná to mozek. Což je v mém
věku dost důležité. Bez funkčního mozku se těžko žije. A pracuje. A mě se
pracovat líbí. Občas pracovat znamená skočit z útesu do hlubiny, tedy
metaforicky do hlubiny psychiky klienta a bezpečně se vynořit na povrch. Abych neuvízl v představách o
svých schopnostech a možnostech. Sem tam se ty představy od reality liší. A
trénink těla i ducha na ony rozdíly bezpečně ukáží. Tedy tomu, kdo chce znát
stav věcí.

Znám spoustu lidí, co rezignovali na práci s mozkem. A dopadli přesně podle
známého pravidla: „Kdo mozek netrénuje, ten o něj přijde.”
Stejně jako se svaly. I ty je dobré přiměřeně trénovat a pak dojde k tomu,
čemu antičtí Řekové říkají. „Sófrosýne.” Neboli, životní
harmonie
. Ona životní harmonie má, má základ ve střízlivosti,
uměřenosti, uvážlivosti a sebeovládání.

Takže učení a cvičení by měly vést k tomuto řeckému ideálu. Jinak také
používali staří Řekové slovo: „Kalokagatia.” Neboli:
Soulad těla a ducha.Jak je vidět, i evropská kultura si
nezadá s tím východním postojem, který propagoval Patandžalí ve svých Jóga
sutrách a Radžajóze. Řekové i Římané se zabývali mystikou, tělesnými i
mentálními cvičeními. Zabývali se výživou. To vše mělo vést k onomu souladu
těla i ducha. Zřejmě ve všech rozvinutých kulturách docházelo k onomu
propojení těla a ducha. Nejen v Indii, Číně, ale i v Evropě.

Založil jsem si na www.kaloricketabulky.cz účet a pečlivě zapisuji, co
všechno sním. Je zajímavé zjistit, kolik kalorii člověk za den sní, kolik
bílkovin, kolik tuků, sacharidů a vlákniny. Nijak se v jídle neomezuji, jím
nízkosacharidovou stravu, jsem v ketose a necítím žádné problémy. Dá se
říci, že se má energie zvýšila a některé potíže pohybového aparátu, se za
ten měsíc mírně zlepšily. Mírně jsem shodil na váze.

Udává se, že přiměřená duševní zátěž podporuje trávení, spánek, krevní
oběh atd, stejně jako přiměřená námaha zlepšuje duševní pochody. Česky
řečeno: „Líp to člověku myslí.” Tedy někdy, zas se nesmí vkládat
do toho zlepšení příliš velké naděje. Naučil jsem se číst všechbny návody na
zlepšení tak, že zásadně nepřehlédnu slova: V mnoha případech, skoro
všichni se zlepšili, někdy se změna nedostaví tak rychle jak se
očekává.
Pokud člověk nevidí, jen co chce vidět a slyšet, vyhne
se mnohému životnímu zklamání.

Ono je při každé předpokládané a očekávané změně mnoho proměnných, která
mají značnou roli. A co funguje na sto procent u jednoho, u druhého může mít
velké omezení. Z toho důvodu už nečtu všechny ty příručky o koučinku,
seberozvoji, protože v terapii, jak jsem zjistil, každý člověk potřebuje
svůj přístup, svou cestu a své techniky, které si za účasti terapeuta, který
ho provází a umožní mu náhled na sebe a své skutečné možnosti. Bohužel, zase
se jedná jen a jen o práci. Dlouhou, občas neúspěšnou, neb se něco ukáže
jako slepá ulice.

Ne každý má chuť se vrátit na začátek a hledat tu správnou cestu, aby se
vyhnul slepé uličce. Ale mne baví hledat cesty, které někam vedou. Sice se
občas dostanu někam, kam jsem původně nemířil, ale jak jsem i v životě na
svých pěších cestách zjistil, občas ono neznámé území bývá tím
nejzajímavějším a nové obzory jsou otevřeny. A když člověk umí číst, psát
chodit a cestou přemýšlet, má šanci žít zajímavý život. Jo jo.

Preferuji sice chůzi, ale i kolo má svoje.

Kdo jiný, než my sami?

Vzbudila mne dnes ráno má láska s tím, že ji ukradli z auta mobil, a co že má dělat? No, po chvíli zase odchvátala s tím, že musí za kolegy. Dokončují film.

Přemýšlel jsem jak ji pomoc, hledal jsem na internetu jak zablokovat telefon. Našel jsem. Naštěstí, než jsem mohl podniknout patřičné kroky, zavolala mi, že ho našla zapadlý za sedadlem. Inu s ženami, co mají umělecké sklony a presidentskými kandidáty se člověk nenudí.

Lehký rozdíl je v tom, že ženy s uměleckými sklony jsou přes veškeré dramatické úlety mnohem zábavnější, než presidentští kandidáti. Také se s nimi dá podniknout mnohem zajímavější činnosti. Tedy s těmi ženami. A pokud mne přivedou do varu, snadněji se jim odpouští, než těm kandidátům.

Říkal jsem si, že na jejím místě bych asi napřed to auto prohledal, než bych tedy spustil záchranou akci, rozhodně bych nenechal nezamčené auto, pokud bych někam odběhl a v žádném případě bych tam asi nenechal mobil.

Ale, pamatuji klientku, která vezla tržbu do banky, potřebovala si odskočit, nechala tašku s penězi v autě, hodila na ni jen svetřík, za dvě minuty se vrátila, přišla o svetřík, tašku i tržbu. Údajně hodně přes sto tisíc. Jo, tomu už se říká problém.

Ale konec dobrý, vše dobré. Mobil je zatím na světě. Jsou události, které se stanou každému z nás. Některým jen častěji, než jiným lidem. Zatím ty události snáším ještě celkem v klidu. Jak s mobilem, tak s kandidáty. U žen s uměleckými sklony se ničemu nedivím. Tam je vše dáno a ani psychoterapeutický výcvik mnoho nezmůže. Jejich psychoterapeutický výcvik.

U kandidátů se také nedivím, přeci jen: Pražský hrad, fanfáry, Hradní stráž, ochranka, sídlo v Lánech, možnost jmenovat premiéra, vánoční poselství, presidentský plat, postavení ve společnosti, setkávání s lidmi z celého světa, to už stojí za trochu trapnosti a polopravd, zastírání. Nevím jestli bych odolal, pokud by mi někdo něco takového nabídl.

Jo, jsme jen lidé, nikoliv andělé. A i starci nad hrobem mají touhu být v tom seznamu celebrit. Hezky se mluví o službě národu. Ale co je to ta praví služba, to už ví jen málokdo a skoro nikdo ji neumí naplnit. Takže si vyberu, toho méně sprostého, méně manipulujícího, protože on ani ten druhý nás před ničím neochrání.

Lidé, kteří čekají na ochranu, ale když se začne mluvit o jejich osobním nasazení, třeba službou v armádě v případě nebezpečí, tak ten požadavek odmítnou, nemají žádnou naději se žádným politikem. Ani kdyby to byl archanděl Michael, kníže vojska nebeského. Byly doby, kdy mladí muži v případě potřeby nastoupili během několika hodin do zbraně. Viz mobilisace v roce 1938. Milion mužů, kteří chtěli bránit republiku.

Dnes, možná pár starců idealistů a jinak asi by všichni čekali, co až ten druhý. A mezitím by bylo po všem. Takže je mi celkem jedno, jestli si někdo myslí, že nějaký president nás ochrání. Jestli kdo, tak jedině my sami. Žádní presidenti, či jiní politici. Takové problémy řeší jen a jen vojáci. O armádu nás připravili politici.

Churchill byl jen jeden. A takoví jsou, podobně jako de Gaulle, jeden dva za sto let. Ochranu země musí vzít do rukou vojáci, nikoliv politici. Pokud nejsou vojáci, není ochrana.

Ne nadarmo byli Churchill i de Gaulle vojáci. Churchill vystudoval vojenskou akademii v Sandhurstu. A sloužil Jeho Veličenstvu jako voják. Po odchodu z pozice Prvního lorda admirality, za první světové války, jako major pěchoty ve Francii.

A de Gaulle byl generál, který řekl jako politik. „Francie prohrála bitvu, nikoliv válku.” Jako politik věděl, co potřebuje Francie. A jako politik a voják udělal, co Francie potřebovala.

Takové politiky potřebujeme, nikoliv starce, co se sotva postaví na nohy a chlubí se modrou knížkou.

Kupodivu vojáci v tomto směru dohlédnou dál než politici. Ti dohlédnou jen na konec svého volebního období. A aby si udrželi koryto, udělají ze sebe i komiky. Jo jo.

Kniha

Občas z ničeho nic narazím na knihu, která je zajímavá, čtivá a
poučná. Dvě takové jsem objevil v knihovně, když jsem šel vrátit
knížky, „pevně odhodlaný,” že rozhodně si nic
nepůjčím.

Jenže, člověk se odhodlá, pak nakoukne dovnitř a jeho odhodlání je
jako pára nad hrncem. Zašel jsem dovnitř, jedním očkem se podíval do
vrácených knih a uviděl od Desmonda Morrise: „Lidský
živočich.” Podíval o regál níž a tam se na mě smála kniha:
„Nebojte se kreslit.” autoři Piyasena Sam a Beverly
Philpová.

Kreslení mne stále baví, takže si vyzkouším něco nového. Desmond
Morris je autor, kterého vzdělanějším lidem není třeba
představovat. Jeho: „Nahá opice” a další knihy jsou
dostatečně známé. Na knihu Lidský živočich se mne ptal jeden klient,
jestli ji náhodou nemám. Nemám, takže jsem si ji hned pro sebe
podržel. Bohužel už není k sehnání.

Zajímavé knihy si rád pořídím, abych je měl doma a mohl kdykoliv
do nich nahlédnout. Peníze za knížky jsem nikdy nepovažoval za
vyhozené peníze. Ano, spoustu informací si dnes každý najde na
internetu, ale pořád ještě je dobré mít knihovnu, kde má knihy,
kterými si jen tak listuje, aby najednou objevil něco, co třeba při
prvním přečtení přehlédl.

Takových knih, kde se dá dost dlouho pořád něco nového objevovat je
mnoho. Židé tímto způsobem pracují s Tórou. Čtou, jim ty známé
příběhy, a přesto v těch příbězích najdou stále nový a nový
smysl. Ano i jednoznačně napsaný příběh, může mít docela dost
výkladů. A mnoho druhu chápání.

To jen lidé s malou fantasii mají pořád pocit, že jednou se něco
takhle řeklo, tak ono řečené má jeden jasný význam. Jestliže Písmo
svaté říká: „Miluj bližního svého, jako sebe sama.” Pak
je na místě otázka, kdo je můj bližní? A kdo jsem já sám? A začne-li
se o ní diskutovat, pak se vynoří názory, které až mnohdy svou silou
zamrazí.

Výrok o bližním je v židovské literatuře připisován také rabímu
Akivovi, v příběhu, kdy za ním zašel žák, aby ho naučil Tóru za
dobu, kdy bude stát na jedné noze. Rabi Akiva nezaváhal a řekl:
Miluj bližního svého, jak říká Tóra, to ostatní je komentář.

Právě tyhle příběhy, které jsem četl jak v křesťansky, tak židovsky
laděné literatuře mě mnohokrát přinutili přemýšlet. Nikoliv se ptát
na cestu, ale cestu zkoumat.

„Uvěříš-li, že Tóra neexistuje pouze jako prostý text, ale má kromě prostých významů [také] hrůzyplné cesty a zázračné stupně, budeš se o ni ustavičně snažit, budeš se rmoutit nad tím, co jsi ještě nepochopil i radovat z toho, co jsi již pochopil. Požehnaný praví: ,Vždyť pro vás není to slovo prázdné (Dt 32,47), Tóra není prázdná jako pouhý jednoduchý text, ale má duši, kterou jsem jí vdechl Já – a to je ta podstata. Ale pokud ji [přesto] shledáte prázdnou, nebude prázdnější věci nežli tato vada, která je ve vás, jak je psáno: Vždyť není věci prázdnější než vy‘ (tamtéž). Proto také [moudří] blahé paměti vykládají: ,A je-li pro vás [toto Slovo doposud] prázdné, proč se s ním nenamáháte?‘ (jSuka, IV, 54b). A rovněž Šalomoun říká: Budeš-li ji hledat jako stříbro a pátrat po ní jako po pokladech, tehdy pochopíš, co je bázeň vůči Hospodinu (Př 2,4n), a hned vedle toho [je psáno]: A nalezneš poznání Boha.“ Moše ben Nachman

Více zde: http://midrash.webnode.cz/vyklady/

A o to jde. nejen se ptát, ale hledat obsah v těch položených
otázkách. Říká se, že dobře položená otázka obsahuje správnou
odpověď. Mám zkušenost, že když začnu zkoumat důvody, pro které jsem
položil otázku, většinou najdu okamžitě správnou odpověď. V případě,
že se mne ptá klient. Na cokoliv, co se lidského života týká, vyzvu
ho, aby on řekl, jak danému problému rozumí. Pokud se snaží
porozumět, vždy odpověď najde. Správnou pro sebe.

Dobře napsaná kniha, z mého hlediska vyvolá víc otázek, než na ně
odpoví a vyvolá dost emocí, než emoce zklidní. Většina lidí se svých
emocí bojí a na své otázky hledá odpověď někde jinde, než u
sebe. Manipulanti mají tendenci nás přesvědčovat, že sami nejsme
dost moudří a schopní si na většinu svých otázek odpovědět a sami
hledat správné odpovědi. Nabízejí nám své „pravdy.” Ale
myslím, že pokud není člověk líný a hledá, tak najde. A uvěří ve svou schopnost nacházet.

Diskuse s druhými lidmi tříbí myšlení. Diskuse, kde se hledá
smysl, cesta a pravda. Nikoliv vítězství nad druhým a porážka a
zahanbení protivníka. Proto používám dost často v takových případech
větu, kterou jsem pochytil ve výcviku v asertivitě. Nepodepsal
jsem s nikým žádnou smlouvu, že budu odpovídat na jeho libovolné
otázky.
I přesto, že se ptá podle jeho mínění slušně. I slušně
položená otázka, nezakládá nárok na odpověď. Jo jo.

Malý příběh o lodích, co se na širém moři minuly

Kvačíc ze skupiny, jsem předevčírem se seznámil s dámou. Evidentně velmi emancipovanou, neb mne oslovila, požádala o informaci a nakonec o telefonní číslo.

Byly časy, kdy se muži nesměle dotazovali, zda dáma by byla svolná přijít na rande, kde by do ní investovali své těžce vydělané peníze, aby ji splnili její přání se s oním mužem seznámit. Byly ty ženy velmi strategicky vyspělé, protože uměly se přiblížit tak, že muži měli dojem, že jsou těmi statečnými, co se odhodlali a uspěli.

Časy se mění. Dnes, a to musím zdůraznit, pokud mne někdo v MHD osloví, jsou to většinou ženy. Občas muž, ale jen občas. Pravda, jedná se o mé bosé nohy, ale pro ty ženy jsem „snadná kořist“. Ona dáma, která mne oslovila, dokonce kvůli mě vystoupila z Metra, abych ji byl schopen dát svou vizitku. Tomu tedy říkám vytrvalost.

Ne, ještě nezavolala. Zřejmě jsem nebyl patřičně nadšený a má řeč těla ani trochu nenaznačovala potěšení, které jsem měl mít z jejího zájmu. Mluvila plynnou češtinou, ale slyšel jsem tam názvuky angličtiny. Byla bílá, mezi čtyřiceti a padesáti. Řekla mi odkud je a čím se se zde živí.

Jak se zdá v její rodné zemi se zřejmě ženy, které nechtějí být opuštěné, (protože jak je známo, je hloupé být svedená a opuštěná, ale hloupější je být jen opuštěná,) se díky „MeToo,” musí snažit více než kdysi.

Zřejmě se obávala, že stařec v mém věku, aby nebyl obviněn z nepřístojného chování, se k ničemu neodhodlá. Vyvozovala zřejmě tuto svou obavu z mých kradmých pohledů jejím směrem. Jenže, nevím jestli si všimla, stála za ní mladá dáma s velmi zajímavým obličejem.

Zbytek postavy se zdál dobrý, ale byla příliš nabalená, než aby se dalo přesně hodnotit. Být mírně zahalená, vše od hlavy až k patě by mohlo poskytovat ještě větší potěšení. Ale ta tvář byla skutečně zajímavá. Nejen krásná. Některé ženy mají to štěstí, že i na pohled jsou zajímavé.

Takže, dívku jsem neoslovil, abych nebyl označen za obtěžujícího dědka, jsem soudný a tuším, že doby, kdy si mne mladé dívky se zájmem prohlížely, i přesto, že jsem byl obutý, jsou dávno pryč, ale starší dámy ještě sem tam mohu okouzlit svým šarmem a bosýma nohama. Jak se nakonec ukázalo. Bohužel dalo by se říci. Ona hledala mne, leč já nehledal ji. Takže jsem ji klidně dal svou vizitku a odešel jsem do hlubin Metra B z Metra A na Můstku.

Jo jo, dalo by se vše nazvat příběhem o lodích, co se na širém moři setkaly, přiblížily se k sobě a bez zastávky se minuly. I když, třeba zavolá a já se ji budu muset zeptat, zda volá kvůli konzultaci, neb mám na vizitce své povolání a nebo jde o pokus sblížení. Bohužel, dáma nebyla stará,nebyla ošklivá, jen nebyla můj typ a pokud dáma není můj typ, nepřemohu se. I přesto, že mi udělala radost svým zájmem. Abych nebyl nevděčný. Jo jo.

Něco málo k jídlu a vyděšení

Tenhle text jsem původně publikoval na stránce FB Keto a Low carb. Docela
si myslím, že se hodí i do blogu. Takže tady je.

Problémy občas přichází z vyděšení.

Sem tam, tady zachytím slova o „hřešení.” Někdo sní
koláček,koupí si šlehačku, která má nějaká aditiva, okamžitě se
ozve varovný hlas.

Nepochybuji naprosto nic, že v nadměrném množství, cukr je zrádný,
stejně jako, že éčka nejsou nic extra dobrého. Pouze jsem si za roky
terapeutické praxe všiml, že do terapie závislosti přicházejí lidé,
kteří mají za sebou roky nadmíru mizerné životosprávy, měli by být
totálně zdravotně vyřízeni, což někteří jsou, ale mnozí prostě
nejsou.

Roky jsem strávil v makrobiotickém modu. První rok jsme díky
tomuto způsobu stravování shodil 17 kg. Jedl jsem vařené obiloviny,
obilné kaše s medem a sušeným ovocem a hubnul jsem. Pravda, pracoval
jsem víc fyzicky než dnes, jezdil jsem na lodi, víc jsem se tedy
pohyboval, cvičil jsem a dodnes cvičím jógové techniky. Ale hubnul,
mé zdravotní problémy, které byly značné, se velmi a velmi
zlepšily.

Mezi příznivci makrobiotiky panovalo přesvědčení, dones panuje, že
maso zabíjených zvířat na jatkách v sobě obsahuje stres. Mnozí
vegetariáni a makrobiotici z toho důvodu odmítají jíst maso
dodnes. Také jsem roky nejedl maso. Míval jsem pocity selhání, když
jsem si po letech dal kafe a nebylo mi z něj dobře.

Stejně jakoby mi asi bylo zle, dnes, kdybych se dal přesvědčit, že
budu mít zdravotní komplikace, pokud si dám čabajku, kterou si
nekoupím u autorizovaného prodejce, co zaručuje zcela čistý, ničím
neotrávený produkt. Nebo, že si dám šlehačku, která není zcela bio.

Existují dva termíny. Jeden se jmenuje: „Placebo.”
Druhý: „ Mithridatismus.” Podle pontského krále, který
žil před naším letopočtem a byl známý svou odolností proti jedům,
díky metodě, po malých dávkách požíval všechny známé jedy, až se
stal odolným proti otravě. Zabili ho kopím. Na kopí žádný protijed
neexistuje.

Většina feťáků pokud má nějaké potíže, tak z infekcí, které si
způsobí vadnou jehlou. Případně mizernou hygienou. Velmi mizernou
hygienou. Zjednodušeně řečeno, trocha jedů a trocha špíny, posiluje
organismus. Ti feťáci, alkoholici mají velmi velkou toleranci na
jedy. Hned tak je něco nezabije. Tím neříkám, že je dobré požívat
jedy. jen upoornuji, že než člověka něco zabije, mimo palných a
chladných zbraní, či stresu a silničního provozu, docela dost
dlouho trvá.

Z toho a ještě dalších důvodů, i když rád držím LCHF, protože mi
dělá dobře, se zas tolik nebojím, pokud bych dostal chut na sladké,
zatím jsem nedostal, že na čokoládu a nebo dort, umřu. A dokonce
bych ani nemluvil o hříchu. Jinak, smrtelným hříchem je
obžerství. Doslova. neb jsou lidé, co se nakonec oddělají i tou
nejzdravější stravou, pokud nejsou zdrženliví. A nejedí přiměřeně.

Tedy se nebojím jíst roky maso, neb jsem potkal tehdy člověka,
který mi jen tak mimochodem ukázal cestu pochopení toho, že většina
věcí je v hlavě a že nejíst maso, jak jsem časem vydedukoval, když
jsem si přečetl hromady literatury o New Age, je spíš náboženský
problém, než zdravotní.

Ano, lidé občas „selhávají,” mají pocit, že jsou
nedostateční, hříšní a dokonce své nedostatečnosti a hříšnosti
uvěří. Víra tvá tě uzdraví Říká Písmo. Ale, občas některá
víra i zapříčiní i nemoc. Třeba víra, že občas chlebíček, koláček,
čokoláda je smrtelný hřích. Rád používám slovo:
„Přiměřenost.”

A na občasný koláček, šlehačku, která není bio, nebo čabajku od
neautorizovaného prodejce se prostě neumírá. Ale díky strachu, který
je čas od času mnohými jedinci vyvolávaný, někdo může dostat
vyrážku, či průjem. Díky psychice, nikoliv obsahu.

Dám sem odkaz na krásný článek o placebu doktora Honzáka, kterého
si velmi vážím. Myslím, že objasní mnoho z toho, co jsem jen
načtrl.

Placebo

Tak zlý to s námi zas nebude

Pustil jsem včera ve 13 hodin ČT24 a vydržel asi do 18
hodin. Vyslechl vítězné tirády postupujících a rádoby radost
poražených.

Mimo Topolánka, nikdo nebyl zklamaný. Tedy ne na kameru. Poražení
se radovali, že mohou demokraticky volit. Což je sice fajn, ale
tvářit se, že mi porážka nevadí a nejsem zklamaný. Já bych
osobně byl. Dát tomu tolik času, práce a nic, to by se mnou docela
zamávalo. Ale já si mohu dovolit být zklamaný. Nedělám
politiku. Mohu si dovolit projevit své emoce.

Pak jsem šel spát. Usoudil jsem, že už jsem viděl, co potřebuji a
víc není nutné. Jsem zvědavý na tu přímou konfrontaci. Dva poměrně
vzdělaní jedinci. Zřejmě asi rozhodne rétorický um a vyšší míra
manipulace. Nehodlám ani jednoho z kandidátů podezírat z jejího
nedostatku.

Já si zas tolik nedělám iluze o lidech kolem sebe. Včetně
kandidátů na presidentský úřad. Nevidím je jako čisté svině, ani
jako anděly. Ale jako lidi, kteří mají všechny lidské ctnosti a
nectnosti. Vidět v člověku, který se uchází o nejvyšší úřad v zemi,
anděla s nesobeckými motivy. To už opravdu je i na prosťáčka Božího,
mého typu, docela dost.

Nakonec, naše vlastnosti nám pomáhají přežít, najít si místo ve
společnosti a obstát a ti, co se dožijí vysokého věku prokázali
schopnost se o sebe postarat, nebo, najít někoho, kdo se postará za
ně. Což je docela velká míra schopnosti manipulovat se svým okolím,
ve svůj prospěch. Odnaučil jsem se podceňovat jedince, kteří
zdánlivě jsou prostí, ničemu nerozumí a mají jen své zájmy.

Je až dojemné sledovat v takové terapeutické komunitě, zdevastované
lidi, kteří zdánlivě nejsou schopni díky svému momentálnímu
psychickému a fyzickému stavu použít víc jak tři sta slov. Aby se
nakonec ukázalo, že je tohle chování docela účinná strategie, jak
neprozradit své skutečné motivy, pocity a myšlenky.

A jsem mnohdy překvapen, když ti lidé povolí ve své obraně, a to
je jen tehdy, když přestanou mít strach z odvety rodiny,
společnosti, zaměstnavatele, jaký potenciál v sobě skrývají. A to
jsou lidé, kteří dlouhodobě užívají alkohol, drogy nechají se
omezovat hazardem, aby se nakonec ukázalo, jakou skutečnou kapacitu
má lidský mozek, když se dokáže vyrovnat takovým způsobem
následky dlouhodobé devastace.

Ono svádí vidět někoho jako anděla, který nese pomoc a záchranu a
někoho jako knížete pekelného. Samozřejmě jsou lidé, kteří mají těch
ctností o něco více a už se nám zdá, že jsou to ti andělé, abych
byli překvapeni, že nejsou tak zcela, podobně jako ti satanáši,kteří
mají i dobré vlastnosti. Prostě jsme lidé.

Takže nevidím presidentské volby jako souboj dobra se zlem, ale
spíše jako souboj, schopného téměř všeho s tím méně schopným téměř
všeho. Ale čas ukáže, jestli ten, podle mého mínění méně schopný
téměř všeho, odolá všem nástrahám a pokušením, které tento úřad
nabízí a zůstane tím neochvějně slušným, jak ho malují ti nadšenci,
co potřebují vidět v tuhle chvíli růžovými brýlemi. Samozřejmě
pokud bude zvolen. I já mu dám svůj hlas.

Politika je regulérní boj o moc. A v boji, kde jde o moc, o život,
většinou neplatí žádná pravidla. Vždy se najde důvod, (říká se
tomu racionalizace) proč použít tohle, či tamto. Jako lidé, si umíme
odůvodnit proč jsme udělali tohle a že je to vlastně v pořádku. A
zase, někdo víc, někdo méně, ale všichni jsme těch racionalizací
schopni.

I když, byl by ten život krásný, kdyby ti lidé, co prohráli uměli
s Karlem Poláčkem a jeho hráčem umět říct:

Dopřej mi Pane, abych
v boji, který jde životem, našel odvahu riskovat. A mám-li vyhrát,
dej aby to bylo podle zákona a pravda a čest, ať zůstanou vysoko. A
mám-li prohrát, dej ať najdu odvahu postavit se u cesty a pozdravit
vítěze, až půjde okolo.

Jak se zdá, takoví se našli. Někteří poražení kandidáti pozdravili
vítěze a přes zklamání, které zažili se zachovali jako chlapi.
Ty emoce si nechali asi na doma. Takže
tak špatný to zase s námi nebude. Zdá se, že je víc ctností, než
svinstva. A to je dobře. I když, toho svinstva je i tak dost. Jo
jo.

Hlavně nepřekážet!

Je sedm ráno a jsem vzhůru. Dopíši blog a půjdu volit. Volit budu Topolánka, nakonec tohle jsem avizoval už hned jak ohlásil kandidaturu.

A to je asi tak všechno, co bych k politické situaci napsal. Volím koho chci, stejně jako jím, co chci, a chodím oblečený, jak chci. Svoboda především.

Vzhledem k své minulosti, se kterou jsem docela spokojený, si troufnu říci, že svoboda je to nejdůležitější, co člověk má. Je-li svobodný, jde kam chce, dělá, co chce a myslí si co chce. Podle toho pak ten jeho život vypadá.

Byl čas, kdy jsem chodil z jednoho zaměstnání do druhého a střídal partnerky jak se mi hodilo. Mnozí mi ten způsob života vyčítali, ale já jsem s ním byl spokojený. Ani dnes bych to neudělal jinak. Jsou lidé, co se usadí v mládí na jednom místě a vyhovuje jim jejich způsob.

A jsou lidé, co mění způsob a místo a také jim vyhovuje jejich život. Lepší, horší? Nikdo neví, jeden každý jen za sebe. Nikdy jsem neměl potřebu se usadit, nikdy jsem netoužil po nějakém klidném místě, až jsem se bez nějakého zvláštního tušení usadil, a jsem na jednom pracovním místě 24 let. Prostě jen tak, že mi ta práce vyhovuje a nevidím důvod ke změně.

Kanada 2008 pěšky z Prince George do Vancouvru.


Co z toho vyplývá? Myslím, že nic. Nic zásadního. Jen jsem si vzpomněl, že Kristus také říkal: Nedělejte si starosti se zítřkem, zítřek má dost svých starostí. Ani dnes si zas tolik nedělám starosti se zítřkem. Nikdo neví, co bude zítra. Nikdo. Můžeme jen doufat, že zítra bude, co jsme si dnes naplánovali. Ale jistota není a nebude. I kdyby se socani a jiná verbež rozkrájela.

Něco si naplánujeme a něco se splní. Někdy z plánů nezbude zhola nic. Svobodný člověk pokrčí rameny a přizpůsobí plány. Nehroutí se, protože ví, že plány jsou jen jakýmsi orientačním bodem, který ukazuje cestu k dalšímu orientačnímu bodu, kde přijde čas změnit trasu.

Tedy půjdu volit presidenta, pokud můj kandidát nepostoupí, v příštím kole budu volit jiného. Smířím se s tím, že někdo vyhraje. Myslím, že tahle země přečkala spoustu presidentů, spoustu panovníků, lidé si nakonec vždy vynutili určitou míru svobody, bez ohledu na panovníka, presidenta, premiéra atd.

A když si ji vynutili, tak žili podle svého. A o to jediné jde. Žít podle svého. Tak, abych neubližoval pokud možno jiným, abych neubližoval ani sobě, měl co chci a co potřebuji. Což není vždy totéž.

Svobodně myslet, svobodně žít a vše ostatní potřebné si člověk, pokud není líný a zbytečně chamtivý v tom životě opatří. Protože: Co je platné člověku, že získal celý svět, když ztratil svou duši. Já si dovolím dodat: Ztratil svou svobodu a svou ochotu postarat se o své štěstí. A nechá tu starost na druhých lidech, nebo nedej dobrý Bože na presidentovi, premiérovi, či jiných politicích. Na těch, kteří mají, co dělat sami ze sebou, než aby byli schopní se postarat ještě o někoho jiného, než o sebe.

Na to aby se mi vedlo v životě dobře, nebo špatně, jsem vládu nikdy nepotřeboval. Stačilo, když nepřekážela. Včetně presidenta. A teď je potřeba vybrat takového, co bude,co nejméně překážet. Stejně jako vládu. prostě řečeno. Na svoje štěstí a své maléry jsem si stačil sám. Jo jo.

…a pak je hodit na olej, jo to je dávno, Yesterday…

Probudil jsem se skutečně časně z rána. V 5:30. Jsem v poslední
době takový dobře ospalý a chodím spát brzy. Tedy na své
poměry. Brzy je o půlnoci.

Chvíli jsem ráno četl o politické situaci přemýšlel, což mi nijak
nebránilo v tom, abych se nepustil do cvičení. Jen tak zlehka, žádné
dramatické výkony, abych se zničil. Kdo se cvičením ničí, je magor,
co neví, co činí. Neb cvičení má sloužit ke zlepšení stavu těla i
mysli. Stejně jako jídlo má být zdrojem potěšení a zdraví.Nikoliv
ku trápení.

Docvičil, díky tomu jsem pustil politickou situaci z hlavy. Neb,
kdo politickou situaci pustí z hlavy a věnuje se svým zájmům, dobře
činí. Pustil jsem se do snídaně. Avokádo, Hermelín a tři vajíčka na
kokosovém oleji. Jsem už v ketose, cítím se v ketose fajn. Jestli
budu rychle hubnout se ukáže. Zřejmě asi budu muset objevit
optimální velikost porcí, abych nebyl hlady a zároveň hubnul.

Kdysi dávno jsem zkoušel makrobiotiku. Také jsem vyřadil cukry,
přestal pít alkohol, ten nepiji dodnes a vysadil kafe. Měsíc
nic. Cítil jsem se lépe, ale váha dolu nešla. Ne tak rychle, jak
slibovaly ty materiály, kterými jsem se tehdy řídil. Aby pak
najednou, zrovna když jsem s e vrátil z Magdeburgu domu, kde jsem
byl v místním provozu, coby mladý loďmistr na tlačném remorkéru
Bison, jsem zjistil, že vážím asi sedm kilo méně. Jen tak, jako
mimochodem. Na postrku váha nebyla. Pak jsem během roku ztratil
sedmnáct kilo a byl jsem krásný, mladý štíhlý muž, lecjaké dívčí oko
za mnou se otočilo.

Jo to už je dávno, 33 let tomu. Od té doby se tak mírně o to
stravování zajímám, makrobiotiku jsem s lehkým srdcem
opustil. Nesplnila mé očekávání, nebo jsem něco dělal blbě, protože
po pěti letech proti všemu očekávání mi vyoperovali žlučník. I tohle
zklamání jsem přežil.

Takže uvidíme, co udělá ta LCHF. Jestli také časem zhubnu, nebo
budu jen zdravý, protože jsem opustil obiloviny, sladké atd. Ale
zdravý je také dost. Pochopitelně, zdravý a hubený je lepší. O tom
žádná, jak se svého času říkávalo.

On si člověk nesmí zas tolik brát do hlavy ty cíle. Pochopitelně,
každá příručka o sebepoznání a sebe zdokonalení má tyhle
požadavky. Leč, my co žijeme na peruti a ze dne na den, zas tolik
cílů nemáme. Zkoušíme, co nám udělá dobře a neškodí a cíle se
dostaví samy. Není kam chvátat.

Ten týden, co jsem se dostával do ketosy jsem prožil celkem bez
problémů. Asi už jsem patřičně otrlý a jen tak trochu náznak zácpy,
což nebylo nijak dramatické. Hlavně jsem nebyl hlady a zatím žádná
chuť na sladké. Což je víc než dobré. Odolal jsem onehdy nabídce
sežrat pár chlebíčků, ty já rád.

Jednou jsem snědl celé plato chlebíčků, ale to jsem byl mladý a
vyhládlý. Hostitelka pravila: „Co na ně tak koukáš, jako bys
je chtěl sežrat všechny?” Utrousil jsem, že by to nemusel být
zas až takový problém. Nevěřila. Napřed mým slovům, pak svým
očím.

Jo jo, ženy jsou občas nedůvěřivé. Někdy právem, někdy
neprávem. Ale jo, jíst mi chutnalo a ženy se mi líbily, a když se
oboje patřičně spojilo, byly to krásné časy a jak praví
klasik:

Zanechte zbytečného díla,
je pátrat po nich marnou hrou.
Jen vůně refrénu vám zbyla.
Ach, kdeže loňské sněhy jsou.

F.Villon: Balada o dámách někdejší doby.

A aby nám lépe trávilo a na svět koukalo, tak dáme Kolej Yesterday s
Michalem Prokopem.