Neboť tělo i duše jedno jsou

Občas bojuji s leností. Tedy bojuji. Klidně si lehnu, čumím do nebe, jsem-li pod širým nebem, případně do stropu, jsem-li pod střechou a dům má strop. Jde mi ten boj náramně.

Objevil jsem na internetu zajímavou knihu od Tomio Hirai: „Zazen: Léčba zenovou meditací.” Autor, psychiatr, v ní popisuje léčení některých psychiatrických pacientů pomocí zazenu. Už jsem psal v některých blozích, že praktikuji ke svému křesťanství i některé východní techniky, jako jsou jógové ásany, zazen, dechová cvičení. Pochopitelně se vyhýbám náboženským úkonům, které jsou s některými druhy jóg, či buddhismu spojeny.

Ono sezení, ležení, bez hnutí, pozorování toho, co se mnou děje, co prožívám, jak myslím, mi v mnohém prospělo. Stejně tak, jako mi prospělo, cvičení zaměřené na různé pozice těla, které se nazývají „ásany.” Tradice říká, že mají zdravotní účinky, což roky oné praxe tato tvrzení potvrzují. Věčného mládí jsem sice nedosáhl, ale mimo těch zatracených kolen, jsem pořád ve formě, bez potíží s páteří a jiných stařeckých neduhů.

A kde je málo neduhů, je i většinou veselejší mysl. Pamatuji, jak mnozí kamarádi ze zápasnického oddílu, se mi posmívali s tím, že jsem líný a chci jen ležet, nic nedělat a čekat na zázrak. Posmívali se, leč nedal jsem na ně a prospělo mi ono nedání na tenhle názor. Člověk zjistí, že jen sedět a nic nedělat je mnohdy dřina náramná. Kupodivu, ono ležení, sezení, pomalé protahování, zaujmutí pozice a setrvání určitý čas, mě už dlouhá léta drží nad vodou, abych se nezbláznil a nevyhořel, jak mnohdy vyhoří kolegové, když neumí říci: „A dost, dál už ne.” Mnoho lidí z pomáhajících profesí má tento problém. Problém vyhoření.

Vrátím se k Tomiovi Hiraiovi. Ten člověk dělal v šedesátých letech minulého století výzkum mozkových vln souvisejících se zazenem. Což je meditace převážně v sedě. Ale Tomio Hirai popisuje i meditaci vleže a v chůzi. Většinu technik, popisovaných v publikaci jsem znal, přesto mě ten výzkum zaujal. Vlastně potvrdil mou zkušenost. Je krásné se sejít s autorem a praxí potvrdit jeho výzkumů.

Trochu se s ním rozcházím s praktikováním psychoterapeutických technik, nebo pohledu na logoterapii, kterou zmiňuje v souvislosti V.E.Frankla, ale to jsou drobnosti. Samotná kniha je velmi zajímavým pohledem na neurózy, nespavost a možnosti léčení za pomoci zen-buddhistických technik. Mezi které zazen patří.

Leže v posteli a čta tuto zajímavou knihu, jsem si uvědomil, jak mě opravdu mnohdy zcela „bezduché, bezobsažné” čučení do nebe, do zdi, na strop opravdu dokázalo přivést na řešení některých problémů, když jsem zcela vysadil, nikam se nehnal, nechal jít věci svou cestou a počkal až mě něco napadne. Myšlenky bloudily sem tam, nakonec se ztratily, prázdno v hlavě, čímž se mě kdysi dávno pokoušeli urážet mnozí mí známí. Ale do prázdné mysli se vložit, něco, co má smysl. Do přeplněné hlavy, celkem nic. neustálé šrotování, většinou spolehlivě zamezí myšlení, které má smysl.

„Ráno moudřejší večera.” Říká lidová moudrost. Jasně, pokud člověk usne, přeruší mnohdy ten občasný myšlenkový průjem, jimž mnozí z nás občas trpí, ráno vstane a najednou ví, jak se věci mají. A diví se, že ho to nenapadlo hned. Nemohlo, neb byl zahlcený neustálým vymýšlení nejrůznějších variant, což asi bylo nutné, aby se nakonec mu zjevila jakoby jen tak, ta správná.

Zazen a jógové techniky, tohle vlastně dělají cíleně. Sedící, stojící, jdoucí člověk, má možnost nechat volně vše plynout, jen sledovat své myšlenky, pocity a najednou zjistí, že je zklidněný, a v tom klidu má schopnost konstruktivně myslet. Osobně jsem díky těmto technikám objevil, že je víc možností, není jen jedna jediná ta správná, ale mnohé situace mají více řešení, jen se nesmí člověk nechat zavalit strachem, z toho co se stane, když něco udělá jinak, než byl zvyklý.

Ono se toho v těch jógových technikách a zen-buddhistických odehrává i na fyziologické úrovni. Psychické a fyziologické je propojeno, tím neříkám žádnou novinku, pouze jen opakuji. Opakování matka moudrosti. Jinak pro křesťany. Modlitba růžence, či východní staroslověnské modlitby: Hospody Isuse Christe Syne Boži, pomiluj mja hrišnoho. Neboli česky: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným. Mají obě ty modlitby velký efekt, při touze se zklidnit, najít rovnováhu duše. Tím vlastně i těla. Neboť tělo i duše jedno jsou. Jo jo.

Panis angelicus

Jsou Velikonoce. Dnes Zelený čtvrtek, zítra Velký pátek, pozítří Bílá sobota a neděle je vlastně Vzkříšení. Největší křesťansky svátek. Důležitější pro křesťany, než Vánoce.

Hezky je tohle popsáno v apoštolském vyznání víry.

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.

I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem,
ukřižován umřel a pohřben jest, sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla a život věčný.

Amen.

Inu, pro mě nejsou Velikonoce svátky jara, jak mi kdysi přála jedna dívka s kladný poměrem jak k sexu, tak socialistickému zřízení. Bála se napsat „Hezké Velikonoce Jeníčku, ” aby neměla pokažený kádrový profil. Jo, ale připlížit se do mé postele, to ji šlo náramně. Tam se pokažení kádrového profilu nebála. To bylo v těch dobách normalizace, jak tomu bolševik říkal, já jsem tomu říkal: Debilizace. Neb soudruzi z nás dělali voly a debily. Tedy pokoušeli se udělat.

Měli to ty bolševici složité. Nechtěli zas až tak velký odpor, tak nechali křesťanské svátky, pouze se je pokusili vyprázdnit. Což se jim skoro povedlo. Už je v této zemi menšina křesťanu, velká většina sice se ohání křesťanskými kořeny, leč, co jsou opravdu Velikonoce, netuší ni zbla.

Ale nevadí, já vím, co tyhle svátky znamenají, jsou pro mne důležité, připomínám si v nich ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Spasitele a Vykupitele. Ono Zmrtvýchvstání je z toho důvodu důležitější, než ty Vánoce, co se z nich podařilo udělat všeobecné bláznění. Nevadí. O Velikonocích je vše snadnější. Aspoň pro mne. Lidé netuší o co jde, mají čtyři dny volna, nacpou nácka, žijí naplno. Jak se někteří domnívají. Není takový frmol jako o Vánocích.

Také odpočinu, koupil jsem si velikonočního králíka, upeču ho, dám si ho se zelím. Mám rád maso se zelím. Budu psát filmový scénář, zatím zadarmo, nechám si ho proplatit, až najdu producenta, který bude chtít ten film financovat. Byl u mne v neděli režisér David Vígner, shlédl záznam divadelního představení z roku 2015: „Týpek a Jolana.” Námět ho zaujal.

Byl překvapený, ač amatérské představení, jak ono představení plyne, říkal, že text nikde nedrhl. Ale tomu se až tolik nedivil, protože jsem mu napsal do jeho filmu mnoho dialogů, a ty prý natočil, jak jsem je napsal, protože i herci chválili, že si jim dobře říkají. Nejvíc ho udivilo, že mnohdy z filmového hlediska dlouhé dialogy ho vtáhly.

Nepopírám, že mě potěšil. Byla to hrozná dřina dát tohle představení dohromady. Sehnat tolik ochotných amatéru, kteří jsou ochotni a schopni nacvičit dvouhodinovou hru, plnou textu, které se většina z nich musela naučit. Po létech jsem se na ni podíval z odstupem, pochopitelně viděl jsem různé vady, ale asi bych to jinak neudělal.

Takže na tohle téma napíši filmový scénář. Bude se muset učit psát trochu jinak, než se píší divadelní hry, ale nešť. Nikdy není pozdě se něco nového naučit. Režírovat to doufám bude David. Já se budu bavit psaním, tu ostatní dřinu si vylíže někdo jiný.

Piji kafe se šlehačkou, píši si blog, pustím si muziku, přede mnou jsou čtyři dny volna. Žádní klienti, žádné skupiny, hezky do kostela, muzika, četba a asi se pojedeme podívat v neděli do mého rodného města, jež se zove Děčín. Aby se mi tolik po něm nestýskalo.

Tak požehnané Velikonoce, všem bratřím a sestrám ve víře a těm ostatním hezké svátky. Jo jo.

Andělský chléb
se stal chlebem lidí
chléb z nebe
ukončil všechny ostatní symboly
Tak podivuhodná věc!
Pán se stal pokrmem nás
bídných, bídných a ponížených služebníků
bídných, bídných a ponížených služebníků

Chléb andělský
se stal chlebem lidí
chléb z nebe
ukončil všechny ostatní symboly
jak podivuhodná věc
Pán se stal pokrmem nás
bídných, bídných a ponížených služebníků
bídných, bídných a ponížených služebníků
bídných, bídných a ponížených služebníků

Nikdo jiný než my

Občas si pouštím dokumenty na YouTube. Nejrůznějšího druhu. Někdy vesmír, někdy válka. Včera a dnes, to byla druhá světová válka. Našel jsem ruský seriál o sovětské výzbroji a taktice v druhé světové válce.

Seriál byl dobře udělaný, ani nebyl moc prolhaný. Pak k tomu ještě několik dokumentů o bitvě u Stalingradu. A jak jsem tak byl nostalgický, pustil jsem si ruskou píseň „Legenda.” Poprvé jsem ji slyšel ve filmu „Stalingrad“

Zjistil jsem, že už byla použita v jednom filmu, někdy v osmdesátých letech, ale ta dáma, co ji zpívá ve filmu „Stalingrad” co si říká Zemfira, ji zpívá tak, až to člověku bere dech.

Je faktem, že bolševiky nemusím, ale když se tak dívám na ty Rusy v minulosti a přemýšlím, o tom, jak žijí dnes, nezávidím jim. Co ten národ musí vydržet, je až neuvěřitelné. Když to tak vezmu, ten bolševismus nejvíc poškodil je samé. A vzpomenu-li si, že nám naši přitroublí soudruzi je chtěli dávat za vzor, tedy oni je nám za vzor dávali, je mi těžko. Nebýt slušně vychovaný, řekl bych: Na blití.

Pokud nás chtěli dostat na jejich úroveň, což se jim za těch čtyřicet let skoro povedlo, tak jsme je měli hnát v roce 1989 svinským krokem. Jak ráda říkala moje matka, když jsem tropil alotria a ona mi tím svinským krokem vyhrožovala. Leč jsme je nehnali, odpustili a dnes si zase otevírají ty bolševické tlamy.

Ono je dobré se občas na nějaký ten dokument podívat, aby člověk věděl, do čeho se může dostat národ, který upadne v područí bolševismu. Také jsem si dopřál dokument o Maovi. Mao, to skutečně nebyl žabař, který troškařil s mrtvými. Inu Rusko, Čína, Kambodža, Korea, tedy ta komunistická, ti se skutečně „vyznamenali” při budování toho „nejspravedlivějšího” společenského řádu, jak nám nedávno prozradil soudruh Okamura.

To se hned tak někomu nepovede, aby v době míru, na nejúrodnější půdě Evropy, kterou je Ukrajina, umřelo hlady pět milionů lidí. A dalších dvacet ve válce, kterou při trochu slušnějším vedení museli vyhrát o dva roky dříve. Nakonec vítězství a přesto se nepoučili. Tak trochu mám obavy, aby se i v této zemi, zase neprodrala k moci ta omezená parta, díky lidem, kteří touží hlavně po jistotách a vedení. A jsou těm jistotám a vedení, bez vlastní odpovědnosti ochotni obětovat svou svobodu.

Tak uvidíme, jestli tu demokracii si udržíme a budeme svobodnými lidmi, nebo se zas pokusí někteří rádoby vůdci z nás udělat lokaje. Je to na nás. Jestli se dáme. Na nikom jiném. Ale ta písnička je skutečně krásná a má i krásná slova. Jo jo.

Pro ty co umí rusky:

В сети связок в горле комом теснится крик,
Но настала пора, и тут уж кричи, не кричи.
Лишь потом кто-то долго не сможет забыть,
Как, шатаясь, бойцы об траву вытирали мечи.

И как хлопало крыльями чёрное племя ворон,
Как смеялось небо, а потом прикусило язык.
И дрожала рука у того, кто остался жив,
И внезапно в вечность вдруг превратился миг.

И горел погребальным костром закат,
И волками смотрели звезды из облаков.
Как, раскинув руки, лежали ушедшие в ночь,
И как спали вповалку живые, не видя снов…

А „жизнь“ – только слово, есть лишь любовь и
есть смерть…
Эй! А кто будет петь, если все будут спать?
Смерть стоит того, чтобы жить,
А любовь стоит того, чтобы ждать…

Psychika a strava

Rád experimentuji. Třeba se stravou, dechem, vlastním tělem. V době, kdy je možné si pořídit hodinky, které umí do počítače přenést data o tepu srdce, počtu nachozených kroků, ukázat zatížení organismu, je snadné, díky objektivitě, kterou ta technika ukazuje, a tím zjistit, jak člověk prosperuje.

Jen tak mimochodem jsem začal prověřovat a ověřovat některá tvrzení, která jsem si během let načetl o jógových a zenových technikách. Začal jsem se zenovou technikou kontroly dechu při zazenu. Zazen znamená „meditace vsedě.” Sedíme s rovnými zády v oblasti bederní mírně prohnuté, třeba na židli, pokud nejsme schopni zaujmout nějakou techniku se zkříženými nohami. Efekt je stejný jako „předepsaná zenová poloha.” Jedná se o nadechnutí a vydechnutí nosem, kdy se člověk poměrně rychle nadechne a velmi pomalu, velmi tiše zhluboka vydechne. Dýchá se přitom nosem. Zjistil jsem, že během deseti minut, klesne tep ze 72 na 63 za minutu. A nadechnu se pět až šest krát za minutu. Běžně se člověk nadechne 18x za minutu. Pokud sedím v zazenu déle, klesne tep pod 60 tepů a dech se zpomalí na čtyři až pět nádechů. Žádné dojmy, ale fakta.

Stejně tak váha, kterou jsem si opatřil a umí ukázat, nejen kilogramy, ale i procento tuku v těle, procento vody, váhu kostí a procento svalů. Je zajímavé sledovat, jak chodím denně svých deset tišíc kroků a více, jak se ten poměr mění, i když váha zas nijak prudce neklesá. Jaký je najednou odlišný poměr svalové hmoty, tuku a vody.

Samotné zjištění objektivních faktů má zase jistý účinek na psychiku. Je známo, že vojáci vyhrávající strany se vždy snadněji uzdravují. Stejně tak lidé, kteří usilují například o snížení váhy, když vidí, jak se mění jejich tukové zásoby ve prospěch svalové hmoty, a díky tomu se zlepšuje jejich metabolismus, také dojdou většího klidu a nepodléhají tolik depkám z neúspěchu.

Co se týče některých depresivních stavů, které lidé někdy popisují, nechci k nim zaujmout nějaké stanovisko, nebo dávat doporučení, protože opravdová deprese není zas až taková legrace a jakékoliv rady bez skutečné znalosti věci jsou ošidné. Docela chápu, že lidé, kteří změní způsob stravování, tím i dost velkou část svého života, se mohou dostávat do tlaku svého okolí, kvůli změně, nakonec dost jsem si „užil” vždy, když jsem něco takového uskutečnil (chůze bos nebo LCHF), takže jdou do rozlady, kterou nazývají depresí.

Jsou lidé, kteří těžko nesou nejen pomalý úspěch, ale pokud se k tomu přidá ještě tlak okolí, díky třeba změně stravy, a oni v tu chvíli nemají kapacitu na snášení posměchu, odsudků, neporozumění, mají několikerý problém. První je ono nepřijetí jejich změny okolím, druhý strach z toho, jak budou vypadat, když to vzdají, bojí se dalšího posměchu, že nic nevydrží, třetí obava se týká, že se vzdali něčeho, co pro ně bylo důležité a oni nejsou schopni si obhájit to, co považují za důležité pro sebe. Cítí se jako loutky, které si může vodit každý, jak chce, a oni se neumí bránit.

Jinak u opravdových depresí nelze doporučit nic jiného než skutečného odborníka, psychiatra, psychoterapeuta, plus některé relaxační techniky a sport, plus otužování. Ještě mě napadá, že změna stravy a ten výše zmíněný tlak, může u někoho odhalit latentní sklony k depresi, které se zatím neprojevily. Může a nemusí.

Psychika je věc hluboce zajímavá, techniky jsou různé, nejméně účinné jsou rady typu: „Vykašli se na každého, dej si tohle, nebo tamto.” Ano, jídlo typu LCHF může pomoci a prospět, ale také není samospasitelné. Stejně jako nejsou všechny jógové techniky pro každého, stejný typ cvičení jednomu pomůže, druhého oddělá. Jsou na světě majitelé „neochvějných pravd,” leč těm se vyhýbám obloukem. Jo jo.

Známá situace

Několikrát v životě jsem zaznamenal, že mám chuť se na všechno vykašlat. A stálo mne mnoho úsilí, abych něco takového neudělal.

Z toho důvodu chápu některé své klienty, když po několika letech terapie, kdy se soustředí na svůj život, své chování, je třeba opustí žena, která před tím dlouho snášela jeho pití, jeho úlety, nevěry a další potíže, ta žena ho opustí s tím, že je nuda. V tom je právě někdy ten háček. Ona se nudí, už nemá koho vychovávat, ztratila své malé zisky, plynoucí z morální převahy, soucitu okolí a vlastně i ztráty vlastního sebeobrazu obětující se ženy.

Pak najednou hoch vypne, zpije se do bezvědomí a zabalí terapii. Ztratil smysl. Bohužel, nedošlo mu, že i přes ztrátu partnerky má smysl žít, použít tu situaci, která je tíživá, k získání pochopení, že i přesto má smysl pokračovat, neb ženy odcházejí a ženy přicházejí. A on může být dál dobrým tátou svým dětem, protože manželství může skončit, ale rodičovství nekončí.

U závislých trvá dost dlouho, než zjistí, že nejde jen o abstinenci, ale o mnohé další, a smysl má abstinovat, i když se nevede. Protože abstinence je prostředek, nikoliv cíl. Prostředek, jak se střízlivým zrakem a nohama na zemi jít životem a umět se vyhnout zbytečným potížím, stejně jako ocenit krásu, která bezpochyby na světě je. Aspoň já to takhle vidím.

Mám v počítači mnoho knih, ke kterým jsem přišel tím způsobem, že jsem si je koupil, nebo opatřil někde na netu. V poslední době opět si čtu knihy zabývající se Zenem, meditací. Stáhnu do čtečky, většinou jsou to takové příručky, které píší Evropané, či Američané. Někteří mají dokonce i vlastní myšlenky, aniž by citovali moudra jiných. Vidí tu východní kulturu podobným způsobem jako já. Je v ní mnoho zajímavého, ne vším se člověk musí nutně řídit a mít pocit, že do této chvíle nic nevěděl a až ti guruové mu otevřeli oči.

Proč vlastně tohle říkám. Snad proto, že kolem sebe vidím lidi, kteří opakují moudra jiných, píší citáty, které mají navodit jejich lepší duševní stav a nedělají, co učí Zen a psychoterapie. Na rozdíl od těch, co u těch příruček myslí, dokonce vlastní hlavou, a jsou ochotní jít po zvládnutí základu svou cestou. Ale zvládnout základ trvá mnohdy léta: „Uvědom si, kdo jsi, jak na tom jsi a odpusť si, co si odpustit můžeš a udělej vše, pro to, aby sis porozuměl.”

Trvalo mi dlouho, než jsem se smířil se svými chybami, limity a pochopil jsem, v čem je moje cena. A uměl to cenné v sobě probudit. Stejně v psychoterapii, jako v Zenu, cesta nevede přes opakování mouder jiných, ale cesta vede přes snahu pochopit, kdo jsem a co jsem, případně kým jsem.

Ano, tohle trvá i několik let. Je potřeba nebýt na to sám. Ne z toho důvodu, že druzí jsou moudřejší, ale z toho důvodu, že vidí, co ten dotyčný na sobě nevidí. Vidí na jeho slepá místa. A mohou ho na ně upozornit. Což není vždy příjemné zjištění, že jsem někde umazaný, protože jsem se obrazně a někdy doslova o něco otřel, nebo si do něčeho nehezkého omylem sedl.

Ale bez toho upozornění a zjištění, jak nás vidí ti druzí, což nutně někdy je důležité pochopit, že ne my máme problém, ale druzí že mají problém, že není nutné stále se hrabat ve svých „hříších“, ale pochopit, že jsou lidé, kterým nikdy nevyhovíte, ať uděláte cokoliv dobrého, pro ně to nebude nikdy dost dobré.

I tohle trvá několik let, než pochopíme, nikoliv v krátkodobých kursech, kde se nám pokoušejí nalejt moudro do hlavy, že máme opravdu právo žít podle svých představ a ti, co to neunášejí, mají problém, nikoliv my. Tím se vracím vlastně na začátek, k těm partnerům, co odcházejí, když se jejich partneři změnili, stali se svobodnými, sice je nepřestali mít rádi, ale najednou, už nejsou těmi neustále potřebnými, co jsou odkázáni na pomoc a ochotu druhých.

Pro mnohé lidi ztráta nepostradatelnosti, bývá mnohdy krutá facka jejich pýše. Rozzlobí se, pokusí se zvrátit situaci do stavu, kdy byli těmi nepostradatelnými a měli moc. Moc nad tím druhým, třeba jen tím, že určovali oni, co je správné a nesprávné. A najednou jim ten druhý říká: „Vím sám, co je pro mne dobrého a nepotřebuji nápovědu.” Někdy, ale ti abstinující závislí jim vyhoví a díky recidivě se vrátí do toho podřízeného postavení. Takový skrytý motiv, který jim často umožní návrat do známé situace, kdy se nemusí starat, protože se starají jiní: „Ti chytřejší.” Jo jo.

A pozdravuj na magistrátu

Zažil jsem dnes zázrak. Skutečný nefalšovaný a nadprůměrný. V pondělí chodím do blázince na 11 hodinu. Udělám nějaký individuální pohovor, jednu skupinu a v 15 hodin mažu do ordinace k Juditě, kde mám dvě další skupiny.
Vstávaje v 8:30, tak abych v klidu si dal kafe, přečetl něco z hnoje denních zpráv, oblékl se a pádil do Bohnic. Zrovna jsem česal pačes, když zvonek zvoní. Říkám si: „Zas nějací svědkové Jehovy.” Ne ne, omyl, pošťačka, prý mi nese dopis. A to je ten zázrak. Někdo si dal práci, aby na mne zazvonil, zkusil zda jsem doma, což mnohdy bývám, protože středa čtvrtek v blázinci nefunguji.

Je s podivem, že v roce 2018, něco tak samozřejmého, že pošťák zazvoní, předá doporučený dopis, když je adresát doma, je považováno za zázrak. Nemám na období totáče zrovna pozitivní názor, ale pan Kubíček, dědeček mé spolužačky Heleny Kubíčkové, dej ji Pán Bůh nebe, umřela mladá, vždy zazvonil, pokud někdo byl doma, dopis předal a jít na poštu, byla vzácná záležitost.

Pravda, tehdy nebyly osobní počítače, pouze ty sálové, takže na poště, měla slečna dřevěný kaslík, dobře si ho pamatuji, člověk přišel, ukázal občanku, dostal dopis a když byl na poště déle jak tři minuty, považoval ten čas za nehorázné zdržování.

Dnes v době osobních počítačů, letů do vesmíru, dětí hrajících na mobilu hry v metru, multikulturní tolerance a dokonalého vybírání daní, určených mimo jiné na Českou poštu, je zázrak dostat doporučený dopis přímo od poštovního doručovatele, jež je za tu službu placen z našich daní. A pokud na poště člověk stráví pouze hodinu, lze to samé považovat za zázrak.

Tak nevím, jestli by se zase ty slečny nemohly vrátit k těm kaslíkům a podpisovým archům, kde se člověk podepsal že něco dostal a vymalováno. Poštovní doručovatelky by měly kurs správného zvonění na zvonky a trénink v trpělivosti. Včetně rozvozců balíků. Tedy u České pošty. Všichni soukromí doručovatele zatelefonují a dotáží se, zda jsem doma, či nikoliv. Nebo dají vědět, kdy dorazí.

Jak je vidět, ne vždy pokrok, znamená zrychlení a ulehčení služby. Tedy u České pošty. Ta vláda těch odborníků v demisi, co se tak zuby nehty drží koryt, pod záminkou blaha občanů, tedy i mého, by třeba mohla zkusit něco jiného, než jen odvolat ředitele. Stačilo by, tedy z mého hlediska, zařídit výše zmíněné služby.

Rád dám své telefonní číslo na poštu, aby mi mohli zavolat, že tedy dáma dorazí tehdy a tehdy, pokud budu doma, pak že mi nesou psaní. Či vezou balík, za jehož doručení až k adresátovi je zaplaceno.

Andreji, když už mermomocí chceš být premiér, tak to zařiď. Ale ne jako ta Krnáčová v Praze. Pokud máš takový tým odborníků, jako ona, drž se radši prasat a kuřat a bude fakt líp. Možná, že má Krnáčová tvé odborníky přes prasata a kuřata. Což je sice hezké, ale v Hlavním městě, těžko použitelné. Marketing umíš, jenže marketing mi dopis a balík nedoručí. A silnice a mosty, plus Metro v Praze neopraví

Pokud se na tu poštu necítíš, nech to jiným. Možná jiní tu poštu zvládnou. Ale ke tvé cti je nutno říci, že i jiní, hlavně socani, tu poštu taky nezvládali. Jak říkám, jednou je to zázrak. Pokud by to bylo víckrát, mám na mysli to doručení, pak by to byla samozřejmost. Pak by možná mohlo být lépe. O dálnicích zas jindy. Pozdravuj Krnáčovou. Denně na ni myslím. Když jedu MHD a někde nemůžu vystoupit. Nebo čekám v koloně. Jo? Jo jo.

A telefon zazvonil

Plním si tak svůj denní úkol kroků, když zazvoní telefon, neznámé číslo,
představím se, a bez jakéhokoliv představení mi začne vyhrožovat mužský
hlas, že pokud nepřestanu volat jeho přítelkyni, tak uvidím. Dožadoval jsem
se toho, s kým mluvím, nedověděl jsem se, jen to, že asi nejsem jediný s kým
jeho Marta má poměr.

Neměl jsem potřebu ho ujišťovat, že žádné Martě nevolám, nebyl ochotný
mě vyslechnout, pouze poznamenal, že nejsem jediný, kdo je v přízni jeho
přítelkyně. Tedy jsem mu stručně a jasně sdělil, že nejsem ten, za koho
mne má a poradil mu: „Hošíčku, poslouchej mě. Nejsem ten, za koho mne
máš, takže sklapni a zavěs!” Sklapl a zavěsil. Na jednu stranu mě
rozčílil, co je mi do toho s kým co má jeho „láska veliká.”
Navíc v neděli odpoledne, když se zrovna zabývám svým zdravím. Na
druhou stranu pobavil. Někteří lidé prostě si nedají pokoj, nedají pokoj
druhým a neověří si, komu vlastně volají.

Pak mají trable s druhými lidmi, stejně jako sami se sebou. Lezou tam,
kam nemají, pátrají a pátrají, pokud se dopátrají, nakonec litují. Už jsem
vyslechl mnoho podobných příběhů, skoro žádný z nich nedopadl dobře. Pro
toho pátrajícího. Byli jen a jen nešťastní. Hledají, pátrají, navštěvují,
zkoumají, místo toho, aby se zkusili sami sebe zeptat, jestli má smysl se
takhle ponižovat. Pokud mne někdo nemiluje, objevení možné nevěry, lásku
nezvýší.

Nedávno za mnou byl jeden, co objevil možnou nevěru své ženy. Na
Facebooku. Přes veškeré varování, udělal vše, aby zjistil, co možná nejvíc.
Z pravděpodobně chatového románku, se nakonec stala nevěra jako hrom. Ona
žena se namíchla a rozhodla, že když má být stále v podezření, užije si.
Odjela s milencem do zahraničí. Nenechal si vysvětlit, že nejlepší je v
takovéhlem případě strategie, pokud něco náhodně zjistí: Nic nechci vědět,
nic nechci slyšet, nic mě nezajímá, ze všeho nejméně mě zajímá, kde jsi, s kým jsi!

Ano, jsou takové hlasy, které říkají: „Musí se bojovat!”
Válečný pokřik zní hezky. Ale jen zní. Efekt má pramalý. Občas ve
výjimečných případech může ona snaha partnerovi/partnerce imponovat, ale
většinou nasírá a odrazuje. Pak to končí tím, co si nikdo nepřál. Z románku
je trabl, do kterého jsou zataženy děti a všechno v troskách. Stalo se, co
si nepřál hlavně ten pátrající.

Lidé v takovém případě, hlavně ti nevěrní, nejvíc znejistí, když se
nic neděje. Vědí, že ten druhý ví, ale jsou v největší
nejistotě, pokud ten druhý nic nechce vědět, nic slyšet, nemá žádný zájem o
toho partnera/partnerku nevěrníka/nevěrnice. Prostě ticho. Ticho léčí v
takovém případě. Doslova. Ten „podváděný” se neužírá tím, co ví,
nebo co si myslí, že ví. Ten „podvádějící” má možnost si nechat
projít hlavou, co opravdu chce, co je důležitého.

Navíc, jak píši ve své knize „Paralelní manželství”, ne v
každém mimomanželské románku jde těm milencům o stejný cíl. Románek je
bezva, ale jen jako románek, nikoliv jako další trvalý vztah. Život
podvádějících milenců, není vždy jen růžový. On by s ní byl, leč má jen svou
sexuální výkonnost. Jenže, ona vyžaduje víc. Jiné, hlubší hodnoty. Plus
materiální zajištění. Sexuální výkonnost sama o sobě ne vždy stačí.

Pokud tedy mlčím, jsem ochotný nepátrat, umím počkat, pak mohu zjistit
jedno. Nemusím udělat nic, vše se vyjasní samo. Vždy k mému prospěchu. Pokud
odejde, pak odchází nevěrná žena, která chce něco jiného, než mě. A já vím,
jak se věci mají. Nemám pro ni cenu. A proč usilovat o někoho, pro koho nic
neznamenám? Pokud se rozhodne pro mne, vím, že mám větší cenu, než ten
druhý.

Většina lidí, tuhle metodu nezvládne, nezvládne odpustit sobě samým, že
nejsou dokonalí, tedy mohou patřit mezi ty, co jsou opouštěni, podváděni,
protože jen ti, co jsou dokonalí, nic takového nezažívají. Takové je obecné
mínění. „Kdyby za něco stál/stále, tak by od něj neutekla/neutekl.”
Bohužel, život tak jednoduchý není a ne vždy nás ti
druzí opouštějí, protože něco neumíme, nemáme, nebo nejsme jinak dobří.

Přísloví říká: Střežte se těch, kdo mlčí. Ano, ti, co mlčí.
Vidí, slyší a díky tomu vědí i víc, než ti, co mluví, křičí a
lamentují. Jsou zahlušeni svým strachem, hněvem a křikem z toho strachu a
hněvu plynoucích. Jo jo.

Tráva zelenější, holky povolnější

Koupil jsem si obraz. Malý, nijak drahý, ale od studenta akademie, který mě pozval abych se přišel podívat. Navíc ten student, když nestuduje, rozváží jako kurýr zásilky. Což obdivuji.

Obdivuji každého, kdo studuje libovolnou uměleckou školu a sám na sebe si si ještě vydělá vlastní prací. Vrátím se k tomu obrazu. Štěpán Molín maluje realisticky a zároveň tak, že mají ty obrazy duši. Což mám v oblibě. Objevil jsem díky mé lásce malíře, Giotta di Bondone. Předchůdce renesance. A zíral jsem. Budu se muset vydat do Itálie, prohlédnout si pár italských kostelů. Také malují ti malíři realisticky. Krásně.

Jsou věci které v dnešním „umění” nemusím. Nebudu je vypisovat, protože jim nechci dělat reklamu. A jsou věci, které v umění mohu. Lhostejné jestli jsou ze čtrnáctého století, nebo jednadvacátého. Prostě mě oslovují a občas ve mě vyvolávají chvění. Třeba Jakub Schikaneder. Když se dívám na jeho obrazy, tak si říkám, že věděl, co je skutečná mystika a zároveň realismus.

Možná by se mnou znalci nesouhlasili, ale tak Schikanedera vnímám. Štěpánovy obrazy, aspoň ty co jsem viděl, mají podobného ducha. Jsou temné a lehce tajemné a vystupuje v nich občas světlo. Jo ve světě umění je možné objevit celý vesmír. Ale je pravdou, že si tyhle věci dopřávám po troškách. Abych se jich nepřežral. Když jsou jen pro chuť a občas, chutnají pak dvojnásob. Ono toho dobrého má být jen po kapkách. Stejně jako pravdy a lásky.

Užívat se musí umět. Kdo neumí užívat, přežírá se a kdo se přežírá, tomu bývá pak blbě a většinou i blbě vypadá. Jsem přesvědčený, že se to týká chlastu, žrádla, stejně jako umění. Příliš dobrého je prostě příliš. Životní zkušenost, podotýkám. Člověk nestihne všechno, je toho hodně a je dobré si umět vybrat. Tuhle moudrost, kterou jsem pochytil už v dětství, ne vždy se ji řídil, jsem dlouho nepraktikoval. Až skoro ve středním věku jsem přišel na fakt, že mi prospívá. A začal se ji řídit.

Onehdy jsem jásal, že už je jaro, ale jak se zdá, jaro šlo někam do putyky a je na šrot. Prý bude střízlivý až někdy ve čtvrtek příští týden. No, co se dá dělat? Počasí člověk neporučí a neporučí. Už to vypadalo, že žádná zima nebude a ona byla v únoru a jak se zdá bude i v březnu. A na silnicích je chaos. Což se mi zdá, že je asi neřešitelné. Ty doby, kdy sedlák zapřáhl kobylu do saní, když potřeboval jet do kostela, nebo sousední vesnice na tancovačku a bylo celkem jedno jestli jede po poli nebo silnici, jsou pryč.

Dnešní auta nejsou jednoduše na sníh stavěné. Aspoň si myslím, protože několikacentimetrová vrstva sněhu spolehlivě rozvrátí dopravní systém. Případně řidiči nejsou schopni odhadnout své schopnosti a dovednosti. A jedna dvě havárie, kdy je provoz jaký je, prostě eliminují dopravu. Bohužel.

Lidstvo bude muset vymyslet zřejmě něco jiného, než je převážení všeho možného z jednoho konce světadílu na druhý. Globalizace má své výhody, ale zdá se, že nevýhody převažují. Byly časy, kdy se propagovaly vznášedla, která měla být nezávislá na silnicích, respektive povrchu silnic, ale jak se zdá vznášedla upadla v zapomnění a počty aut rostou a rostou, silnice jsou plnější a plnější a situace je stále méně řešitelnější.

A o Praze ani nemluvě. Ti, co to měli jednoduše vyřešit a zařídit nám vykládají, že jsme zpovykaní. Inu, slibem nás nezarmoutili, mnohým z nás se líbila jednoduchost jejich úmyslů, tak je zvolili. Takže mají, co si vybrali. Ještě, že jsem si nemyslel, že to jednoduše zařídí a sliby o tom, že budou makat v náš prospěch, jsem nebral vážně. Prostší duše ano, takže teď bědují a bědují. Ale, aspoň si uleví. Pochybuji, že se poučí, ale co se dá dělat? Už jsem si zvykl, že na světě je sice hezky, ale ne vždy a všude.

Večer bude derby, jako fanoušek Sparty pochopitelně věřím, že Sparta vysvětlí sešívaným, jak se hraje fotbal, ale někdy i kvalitnější mužstvo nevyhrává. No uvidíme. Sešívaní mají teď starosti. Zas nevědí, kdo je bude platit. Číňané jsou dost nejistí. Ani se jim nedivím. Slavie? Jak může soudný člověk fandit Slávii a ještě si ji k tomu koupit? Byly doby, kdy hráči chodili do práce, v ochozech na derby bylo padesát tisíc diváků, což je víc než dnes návštěva na celou ligu a prý se na ten fotbal dalo koukat.

Jo jo, za těch starých časů. Nebe bylo modrý, jaro rozkvetlý, žádné me/too, holky povolný a tráva zelená. Kam se tohle všechno podělo? Jak říká klasik.

zanechte zbytečného díla
je pátrat po nich marnou hrou.
Jen vůně refrénu nám zbyla,
ach, kde že loňské sněhy jsou?

F.Villon

Ode zdi ke zdi

Mám dovolenou, můžu klidně spát celé dopoledne a přesto jsem vzhůru. Inu, někdy ne vše vyjde jak si člověk představuje.

Vlastně tímhle jsme se zaobírali na několika skupinách, kam klienti tohle téma přinesli. Očekávání, představy a skutečnost, která nakonec nastala. Naděje je mocná čarodějka, ať se jedná o cokoliv. Mnozí jistojistě očekávají, že ten pohovor, kde uchazeč dostal informaci: „Zavoláme vám, ozveme se vám.” A berou tuhle informaci jako jistotu a už si malují obrazy, malované nejzářivějšími barvami. Místo toho, aby si řekl: „Tak uvidíme, co z vás vypadne, pokud z vás něco vypadne.” Už uvažuje, jaká ho čeká skvělá budoucnost. A ono dost často nic.

Nebo mladá dáma hodí laso, v lasu uvízne možný kandidát na partnerství, (už skoro se bojím napsat manželství,) a ona už sní o bílých šatech a družičkách. Voliči zvolí politickou stranu, vyslechnou sliby a už s se mnozí vidí v ráji, který hned po volbách nastane. A ti všichni dojdou jistého zklamání, že budoucnost není nikdy taková, jak si ji do růžova malovali.

Žijí ode zdi ke zdi. Namlouvají si sny v těch nejzářivějších barvách, aby poté svá barevná přání, která se neuskuteční, vyčetli těm, kteří jim dali pouhou naději.

Často mi lidé říkají, že jsem zbytečně pesimistický a málo optimistický. Inu, nejsem ani pesimista, ani optimista. Jsem, pokud je v mých silách a schopnostech, realista. Zůstávám na zemi. Jasně, chybí mi po skoro dvaceti pěti letech terapie ono nadšení pro vše nové, nadějné. Tedy, chybí mi takové to nemístné očekávání, že vše bude dobré, překážky nebudou, a nemám díky tomu ten „správný” pozitivní přístup, se kterým jde údajně všechno, když se chce.

Kupodivu, viděl jsem stovky pozitivních lidí, stále dobře naladěných s představou, jak vše překonají, jen když budou chtít a přesto ne vše dostanou. Stále nad věcí, stále bez pochybností, stále trousící pozitivní moudro a nakonec, velmi často, zažijí jen a jen zklamání, a neřeknou si: „Jsou věci nad mé možnosti.” Oni se obviní z malé píle, z malého úsilí a věří, že kdyby tomu dali víc, pak by to určitě dopadlo jinak.

Pravda, je mnoho lidí, kteří dokázali nemožné. Nebo téměř nemožné. Ale těch je nepoměrně méně, než těch, kteří se pokoušeli o totéž a neuspěli. Možná někdy jen z toho důvodu, že nebyly ty příhodné podmínky, nikoliv, že byli horší. Jen málokdy se v životě sejdou všechny okolnosti tak, aby bylo možné uspět. Někdy jednoduše není štěstí. A nejedná se o nedostatek znalostí, nebo schopností. Prostě něco někdy vyjde, nebo nevyjde.

Spousta věcí mi v životě vyšla. Nikoliv protože jsem byl lepší než druzí, ale jen z toho důvodu, že jsem se šťastnou náhodou ocitl ve správný čas na správném místě a potkal ty správné lidí, kteří si mě všimli. Nepochybně tomu předcházela dost dlouhá práce, kde nebyly jen samé úspěchy. V životě jsem zažil dost neúspěchů, pádů. Ale je spravedlivé říci. „Měl jsi štěstí, Jílku.“

A ne všechno, co jsem si předsevzal, jsem dokončil. Nakonec v počítači mám docela dost rozepsaných věcí, které jsem odložil na někdy a začal se zabývat něčím, co mne zrovna napadlo a zdálo se mi v tu chvíli zajímavější. Občas i ty rozepsané věci prohlédnu, připíši větu, odstavec a začnu zase s něčím jiným.

Chovám se tak trochu jako Tolkien, který měl toho rozepsáno a nedokončeno tolik, že jeho syn má po zbytek svého života k editování a vydávání tolik materiálu, že ho to uživí. Tatínek se mu postaral o zábavu. I peníze. Myslím, že moje děti toho tolik nezdědí, jako Tolkienův syn, ale i tak je toho nedokončeného dost.

Jo, když se člověku nechce, je to údajně horší, než když nemůže. Asi nejsem dost pozitivní, zarputilý a nechce se mi dost často. Lidé se mě občas s rozhořčením ptají, když jim řeknu, že něco nechci dělat, že jsem zrovna líný, jak si ten život vlastně představuji. Odpovím jim: „Přesně takhle. Chci být líný, nechci tohle zrovna dodělat, chci se zabývat zcela něčím jiným.”

Měl jsem v životě málo cílů. Nestal jsem se miliardářem, neoslnil jsem svět svými uměleckými výboji, dokonce mi bylo jedno jestli jsem úspěšný a šťastný podle všech možných představ. Občas se mi mnohé nepovedlo. Moji spolužáci a kamarádi si ve dvaceti stavěli domy, kupovali auta a já jsem se potuloval po tancovačkách, bloumal po světě s usárnou, jezdil na lodi, byl chudým terapeutem, udělal jsem toho méně, než jsem mohl, a přesto bych neměnil.

Žiji si, jak chci, dělám si, co chci, dovolím si luxus psát, o čem chci, nejlépe se mi píše o vztazích. Jsem rád, když lidé o mých příbězích diskutují, dohadují se, co která postava myslela a většinou nechávám otevřený konec. Asi nebudu ten pozitivní příklad hodný následování. Jo, a chodil jsem si, kam jsem chtěl a kdy jsem chtěl.

Jak se tak vracím do minulosti, tak mě udivuje, co všechno jsem si v životě dovolil. A dokonce se nikoho neptal, jestli smím a jestli je to dobře. Takhle, bylo mnoho těch, co věděli lépe než já, co potřebuji. Aspoň si to tedy mysleli, ale nedbal jsem.

Byl jsem celoživotně drzý jedinec, co si myslel, že ví nejlépe na celém světe, co chce, co potřebuje a co je pro něj nejlepší. Sem tam jsem se zmýlil, ale to už patří k věci. Se svými omyly a chybami nakonec musím žít jen já sám. Jo jo.

Tak zarmoucený zas nejsem

Jaro je tady. Je tady, protože už chodím v mikině a košili. Pouze. A tudíž, jak je zvykem, když někdo začne chodit nalehko, ti ostatní se sice váhavě přidají, tak jaro prostě nastane.

Mám březen rád. V březnu většinou už bývá teplo, slunce svítí a jen občas ještě v březnu sněží a je mráz. Ale člověk už ví, že je mráz jen přechodně a nakrátko. Děvčata se odhalují více a více, navzdory všem feministkám ukazují, skoro vše, co mohou ukázat. Tedy feministky tohle dělají také, leč s tím, že se na ně chlapi nemají dívat.

Pravda, muži už v barevnosti oblečení dohánějí ženy, jenže na muže se tak hezky nekouká. Pustil jsem si ze záznamu Českého lva. Osobně bych si ho nepustil, ale má láska nahlas litovala, že ho neviděla, ale protože má záklopku na používání pc, slitoval jsem se nad ní a našel záznam, pustil a sklidil její obdiv. Róby přítomných dam byly krásné, některé dámy byly také krásné, pánové byli pochopitelně v černém společenském, jen pan režisér Bohdan Sláma přišel bos. Udělal mi radost.

Přemýšlel jsem, kdybych náhodou někdy dostal lvíčka, tak jestli by tamní vyšňořená společnost unesla bosé nohy. Zdá se, že ano. Má můj obdiv. Už je zde precedens a tedy se vždy mohu odvolat na pana Slámu. Povídala má láska, že jsou spolužáci s gymnásia. Tak má sympatického spolužáka.

Vydržel jsem celý program i ty politické výzvy. Sice si myslím, že patří spíš na tábor lidu, ne na akci jakou je Český Lev. Ne, že bych s většinou nesouhlasil, ale nějak mi politika a umění dohromady nevoní. Asi jsem těch angažovaných umělců zažil dost a dost.

Ale nechci je kritizovat. Měli potřebu, řekli. Mnozí si vyslouží obdiv, mnozí negativní reakce. Chápu je, že některé politiky nemusí, také některé politiky nemusím, ale pořád si myslím, že je scestné dělat komukoliv reklamu touto cestou. I negativní reklamu. Chci-li někoho opravdu vyřadit ze svého života. Ignoruji ho. Nota nebe, když vidím, že je nepoučitelný, nemá smysl pro diskusi.

jedna věc je jistá. Má.li někdo potřebu prokazovat dobro podle svých představ, není nejchytřejší mu to rozmlouvat. Úplně nejjednodušší je ho zcela minout. Naprosté míjení takové lidi poučí víc, než stovky argumentů. Má.li kdo na skladě mizerné zboží, nic víc ho nepoučí, než naprostý nezájem. Nezájem je v takovém případě nejlepší zboží.

Chce-li veřejnost potrestat umělce, politika pak nejefektivnější cesta k tomu aby změnil chování je nezájem. Malá sledovanost pořadů v televizi s umělcem a politikem je efektivní cestou, jak televizi vysvětlit, že tudy cesta nevede. Lepší než miliony blogů na téma: „Ten a ten politik je svině, ta a ta herečka by už toho měla nechat.”

Pokud nejsem zcela chudý, prošlé zboží nekupuji. Slibem sice nezarmoutíš, ale tak zarmoucený nejsem, abych čekal na potěšení od politika, nebo zpěváka, který mi z mého hlediska je po záruční lhůtě, (ano pár takových znám) tak si hledám dobré zboží jinde.

Měl jsem potřebu se k tomu vyjádřit, doufám, že se mi podaří mou lásku naučit, jak si má hledat tyhle pořady na internetu a shlédnout je případně beze mne. Pravda byl jsem zvědavý, neboť jsem četl různé reakce, ale jednou za deset let ukojit svou zvědavost stačí. Jo a z těch filmů jsem žádný neviděl. Možná jsem přišel o hodně, možná ne. Kdo ví? Jo jo.

Jeden z těch, co z mého hlediska není prošlým zbožím.

…totam je bláto a vypádá to, že přijde jaro a bude zase máj. Potkal jsem hezkou holku v nylonový blůze, šla buďto ze školy a něbo z ňáký schuze, tak jsem ji odved čtvrthodinku chůze…