Kdo by řek, že jsou to dvě slova

Konec srpna, konec prázdnin, psychologicky, léto končí. Letní čas zdržuje svítání, rorejsi odletěli. Prostě léto končí, noci se prodlužují, takže bude čas na příběhy za dlouhých zimních večerů.

Byl kdysi rozhlas po drátě. Ten byl snad v každé socialistické domácnosti. Naladit šla pouze stanice Praha, tedy alespoň v Čechách a na Moravě. Tehdy bylo ještě Československo, takže počítám na Slovensku byl asi také rozhlas po drátě. A zřejmě tam nebyla k naladění stanice Praha, ale asi stanice Bratislava. Pak tam taky bylo krajské vysílání. Ale to je jedno. Chtěl jsem jen naznačit, že sice muziku v tom rozhlasu hráli mizernou, jenže na druhou stranu tam byly myslím v sobotu hry pro děti. Někdy skvělé. Někdy dost mizerné.

Hry pro děti jsem děsně rád poslouchal, tedy pokud jsem nemusel vytírat schody, jež jsme měli, coby partaj na starosti. Schody se vytíraly v sobotu. V sobotu se ještě chodilo do školy a pracovalo se. Děti aby neměly roupy, pomáhaly s úklidem, myly nádobí, vytíraly podlahu, nosily uhlí a učily se štípat dřevo. Samé, pro tehdejší dobu důležité věci. V sobotu a v neděli se pralo. V prádelně. Děti, když neměly tyhle povinnosti, domu chodily za tmy. Neb tma byl časový údaj, kdy měly být parchanti doma. Parchant, nebyla urážka, ale obecné označení.

Leč vraťme se k těm hrám pro děti. Slyšel jsem Mauglího, Hrdinného kapitána Korkorána, Timur a jeho parta, Čuk a Gek. A jiné podobné perly. V pobočce městské lidové knihovny, na Kamenické ulici v Děčíně, měly všechny ty knížky, tak jsem tam chodíval a knížky domu nosíval. Pak když jsem tam všechny knížky, co mne zajímaly, přečetl, chodil jsem do Podmokel, dnes by se řeklo, centrální budovy knihovny. Tam měli knížek víc.

Děčín a Podmokly, byly kdysi dvě města. Každé na jednom břehu Labe. Po válce a vystěhování Němců se to stalo jedním městem, ale pořád jsme byli zvyklí říkat, že někdo je z Děčína a ta chátra z druhého břehu Labe byla z Podmokel. Je ale zajímavé, když tak o tom přemýšlím, všechny holky, co jsem v Děčíně miloval, byly z Podmokel. Nebo ze Želenic. Tam postavili sídliště a žily tam moc hezký děvčata. Rád na ně vzpomínám a pořád jsou v mých vzpomínkách moc hezký a voňavý.

Dlouho jezdil po Děčíně trolejbus. Do roku 1973. Trolejbusem jsem jezdil rád. Sice občas vypadli klacky, řidič vyběhl, tyčí klacky nahodil do drátů a jelo se dál. Tak trochu dobrodružství. Jelikož je Děčín poměrně malý, za hodinu se dá kompletně přejít, chodíval jsem hodně pěšky. Ne vždy jsem měl třicet halířů na trolejbus. Jako dospělého mě stál šedesát halířů a pak zarovnali cenu na korunu. Byly ty trolejbusy krásný . Byly dvě linky. 1 Kamenická — — –Chrochvice a 2 Staré Město — Býnov. Pak ještě 3 a 4, ale ty nejezdily přes celé město.

Jo, když tak vzpomínám, tak Děčín a tehdejší atmosféra byla na ty dlouhé příběhy za dlouhých zimních večerů jako dělaná. Jako děti jsme se mezi sebou běžně navštěvovaly, takže coby dítě jsem vyslechl ledacos. Různé rodinné příběhy. Když tak přemýšlím, říkám si jak jsme mohly jako děti vydržet bez těch všech kroužků a vybavených sportovišť. Chodil jsem do zápasnického klubu dvakrát týdně na dvě hodiny, chodil jsem sám přes celé město do knihovny. Pěšky, protože jsem potřeboval na půjčovné a ne vždy bylo na trolejbus. Načerno jezdit nešlo. „Zlý průvodčí” by mě vypakoval.

Koupat jsme se chodili na koupaliště a nebo do Březin ke splavu. Bruslit na Zámecký rybník. Nebo na krty do Podmokel. než postavili Zimní stadion. Propátral jsem všechny okolní lesy, jak na Kvádberku, tak na Sokoláku, či Chlumu. Sám, či v partě slušných chlapců, na které maminky mohly být pyšně. Tedy, když na nás ty matky viděly. Jinak jsme byli parta gaunerů, co z nich, kupodivu většinou vyrostli slušní lidé. Ač jsme rostli, jak pravili všichni kolem nás, pro kriminál a šibenici. Tehdy se ještě věšelo. Takže naděje, že někdo na té šibenici uvízne tu byla.

Nebyli ještě školní psychologové. Na celý Děčín byl jeden psychiatr a pak časem jeden psycholog. Lidé si museli poradit jak uměli. Ale většinou na deprese a jiné psychické výkyvy, nebyl čas. Lidé museli shánět, co se dalo, měli zahrádky, kde si vypěstovali, co potřebovali, protože v Zelenině a Ovoci, jak se ty prodejny jmenovaly, byly leda brambory a občas mrkev a jabka. Rajčata jen v čase kdy rostla rajčata. Papriky to samé.

Miloval jsem ten čas. Rajčat a paprik bylo na podzim dost, tím pádem doma dobře. Máma uměla skvělý lečo a lečo mám dodnes rád. Na maso a pomeranče a banány se stály fronty. Podobně jako na zajímavé knížky. Si tak říkám, jak nás ten bolševik uměl držet ve skromnosti a zároveň v psychické pohodě. Když se sehnalo, byla radost. Táta balil, aby ušetřil a měl víc na rum, tak jsem občas chodil kupovat papírky.

Pamatuji, že občas také nebyly a trafikantka mi nechtěla dát dvoje, jak jsem měl nakázáno koupit. Báli jsme se že tátu zavřou, když nadával na zasraný komunisty. Nikdo ho nikdy neudal. A tu lopatu, co se s ní musel ohánět, mu taky nikdo nevzal. Asi jim za to nestál. Podobně, jako když jsme s klukama z Kamenický na Daliborce zpívali tu ušlechtilou píseň, co začínala slovy: Až budou všichni bolševici viset na větvi, pak bude v celé zemi ráj…

Tak jsem sice druhý den trnul, kdy si pro nás přijdou, ale nikdo nás nenaprášil. Naštěstí. To by nás ten kriminál neminul. Jako neminul Slávka Rambouska, když pod Atlantikem s kámošem skopli plechový srp a kladivo do Labe. Komunisti zasraný ho za to zavřeli. Kdyby přepadl důchodkyni a sebral ji důchod, dostal by méně.

Táta sice měl pravdu, od té doby jsem měl pocit, že komunisti zasraný, jsou jedno slovo. Až později jsem si ověřil, že jsou to slova dvě. Inu, člověk se pořád učí. Bolševiky jsme nepověsili, takový ráj zase nění, ale jinak to jde. Bylo za bolševika hůř. Ale smáli jsme se, milovali jsme, měli jsme touhy, některé se nám splnily, díky tomu, že bolševik jednoho krásnýho dne šel do prdele. Teď jen, aby nepřišel nový bolševik. A jestli jo, tak si tenhle národ nic jiného nezaslouží. Protože si ho zvolil. Dobrovolně. Jo jo.

A vzpomínky mne matou

Člověku se hned jinak dýchá,když zjistí, že co domluvil i platí. Bude se po mnoha letech stěhovat se svými skupinami jinam. Z Libně na Vinohrady.

Říká se: „Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni.” Nejsou to tak hrozné čtvrtě. Viděl jsem ve světě horší. Jasně, tyhle proletářské oblasti měly svou pověst. Občas zaslouženou. Ale my, co jsme se jako proletáři narodili, uvidíme svět trochu jinak. Nejsme tak nóbl a maximálně zhejčkaný.

Z proletáře se občas stanou i lidi s vyšším společenským statutem, horší je, když se ze slušných lidí, stanou proletáři.Teď nemám na mysli ten bolševický sajrajt, kdy se vyhazovali lidi z práce, škol, statků, aby se ukázalo třídním nepřátelům, zač je toho loket. Ale ty doby, kdy se poměrně slušný člověk dostane do malérů, stane se z něj bezdomovec a už jen někteří najdou odvahu a touhu se vrátit zpátky.

Pár jsem jich poznal, svým způsobem, jsem se dost dlouho také otloukal po světě, a žil jako na peruti, jak praví Písmo svaté. Je ten život svým způsobem svobodný. Svobodný a nejistý. Mnozí lidé milují jistou míru nejistoty. U některých se ona láska ke svobodě projevuje touláním, střídáním partnerek, partnerů, u některých čirým bezdomovectvím, kde si jen tak sedí, popíjejí krabicový, shánějí drogy a nehodlají to nijak změnit.

Jen mráz a zima je občas přinutí změnit místo působiště a jdou na Charitu, do blázince, či jiných podobných zařízení. Bavilo mne žít pod širým nebem, spát pod celtou, v autobusových čekárnách, toulat se jen tak po světě. Dva tři měsíce, pak zase hezky do spořádaného života. Občas mi v mysli vystanou obrazy míst, kde jsem kdysi byl. Ne vždy si vybavím, kde jsem se v mysli ocitl. Ale i tak na mne ty obrazy působí uklidňujícím dojmem.

Některé se opakují. Jeden obraz je ze Španělska, místo, kde jsem jen tak hodinu seděl pod stromy. Zvláštní místo v kotlině, osázené kolem dokola stromy, které jsem neznal, krásné, velké, dávaly stín v tom vedru. Vedla to té kotliny z ničeho nic, místo silnice prašná cesta. Mířila na jih, tak jsem jinou nehledal. Mířil jsem na Gibraltar, tak pořád na jih. Tam na tom místě jsem se pod stromy prospal, pak tam přišel ovčák s ovcemi, dal mi napít vody ze zvláštního kamenné džbánu, musel mi ukázat jak se z něj pije, nebylo to napoprvé nic jednoduchého. Voda v něm byla opravdu studená.

Lidé mi říkají, abych někdy napsal něco o svých cestách. Jenže problém je v tom, že se mi ty cesty vynořují jako obrazy. A popisovat obraz je dost těžké. Umět malovat, raději bych ty cesty namaloval. Tak jak se mi zjevují a zase mizí. Ve Francii jsem zase spal ve středověké věži. Statek, kousek od něho věž asi z bývalé, jak se u nás říkalo, zemanské tvrze. U cesty stála samotná věž a brána nebyla, začalo mrholit, tak jsem se tam utábořil. Ráno mě probudil majitel. Neměl námitek, tedy aspoň z jeho neverbálního projevu tomu nic nenasvědčovalo.

Podal jsem mu svůj „kouzelný” lístek na kterém jsem měl napsáno francouzsky a anglicky, kdo jsem, kam jdu a že prosím o vodu. Ještě jsem tam měl, žádost o ukázání cesty. Francouzi byli vstřícní. Tenhle mi k vodě donesl ještě chleba a něco jako klobásu. Jo cestovat po venkově, většinou znamená se občas i najíst. Aspoň ve světě. Evidentně jak Němce, Francouze i Španěly vyvádělo z míry, že někdo z takové dálky jde tam, kde je to daleko podle jejich mínění i autem.

Jak říkám, souvislý cestopis bych asi nenapsal. Nebavilo by mne takové psaní, a malovat neumím. Vlastně ani fotografie by nebylo to pravé. Jak tak přemýšlím, jen tohle namalovat. Sednout si a jak ty obrazy naskakují, tak je malovat. Nemusely by být ani podle skutečnosti. Ona paměť docela dost zkresluje, jak jsem se v životě mnohokrát přesvědčil. Měl jsem pocit, že asi nějaké místo pamatuji, pak jsem tam po letech přišel a zjistil jsem, že sice je stejné, ale v mé mysli bylo jinak, jiné.

Ale jak jsem se dočetl v zajímavé knížce: „Iluze paměti” od Julie Show, s podtitulem: falešné vzpomínky a proč jim věříme Není to nic neobvyklého. Paměť si s námi občas hraje. Ale mne je jedno, jestli ty obrazy jsou pravé, či se mi něco jen tak pospojuje a pak to vůbec neodpovídá tomu, co jsem prožil. Naskakují mi, já je nijak neprezentuj jako hodnověrné svědectví, spíš mne zajímá ten mechanismus, proč se mi tahle obrazy jen tak z ničeho nic zjevují.

Nakonec, jak tak zjišťuji, ona realita, kterou máme za věčnou a neměnnou, se díky kvantové fyzice ukazuje lehce problematickou. Teorie neurčitosti a pravděpodobnosti docela dost zamíchala mou jistotou v realitu. Vzpomínky, které sice mi říkají, že jsem někde byl, viděl jsem nějaké místo, abych zjistil, že stačí přijít jen z trochu jiného směru a najednou je vše jinak, než bylo ve vzpomínkách.

Inu, ještě že ten život je tak rozmarný a nejistý. Jak ty vzpomínky, tak ten „pevný a neměnný svět.” Jo jo.

https://www.vice.com/cs/article/gvq8zb/jilek-bezdomovec

Modré zóny a jiné mýty

Poslouchám si na YouTube různé přednášky. Jednou o epigenetice,
inteligentním designu, nebo o tom odkud přicházíme jako lidé, kam směřujeme.
Samé moudré řeči.

Asi je potřeba čas od času si udělat takový malý vzdělávací kurs,
universitu třetího věku. Znám pár lidí, kteří oficiálně takhle vystudovali
různé školy. Myslím, že je to dobrý životní program na stáří. Ale mě stačí,
když si sem tam něco poslechnu, popřemýšlím, vyvodím různé závěry a věnuji
se tomu, čemu mám.

Nějak se mi nechce už otevírat nějakou další kariéru, spíš ty přednášky
poslouchám z toho důvodu, abych zcela neobrostl mechem, nezakrněl a udržel
mysl pokud možno jasnou a bdělou. Vrátím se k tomu inteligentnímu designu.
Jako katolík, celkem nemám problém mnohé jeho závěry přijmout. Kniha
Michaela Beheho: „Darwinova černá skřínka.” jak jsem ji začal
číst, dává zajímavé podněty k přemýšlení. Ač Behe sám o o sobě netvrdí, že
je kreacionisticky zaměřený, tak v mnohém jako biochemik Darwinovu teorii o
původu druhů poměrně úspěšně zpochybňuje.

Původu druhů Charles Darwin napsal: „Kdyby někdo dokázal, že existuje
jakýkoli složitý orgán, který nemohl vzniknout dlouhou řadou postupných
malých modifikací, pak by se moje teorie v základech zhroutila“ (20). Ve své
knize z roku 1996 Darwinova černá skříňka napsal biochemik Michael J. Behe:
„Jaký druh biologického systému nemohl vzniknout ´dlouhou řadou postupných
malých modifikací‘? Takže, pro první informaci, takový systém, který je
neredukovatelně složitý. Pod pojmem neredukovatelná složitost mám na mysli
autonomní systém složený z několika dobře sladěných vzájemně provázaných
součástí podílejících se na jeho základní funkci, kde by odstranění
kterékoli součásti vedlo ke zhroucení celku“ (21).

Nejen Behe, ale i další. U nás třeba profesor Vladimír Král, také biochemik.
Je zvláštní, že dost mikrobiologů, jsou věřící lidé, lidé, kteří nemají
potíž s ID, jak je ve zkratce teorie inteligentního designu nazývána. Pro
zájemce zde dám odkaz na web, který se více tímto tématem zabývá:
Kreacionismus

Epigenetika, jako taková se zabývá i problémem závislosti. Tím, že
tvrdí, že geny se dají jistým způsobem vypnout, nebo zapnout, dá se
podle epigenetiků i ovlivnit závislost jako taková. Strava, cvičení a
modlitba, meditace, procházky. Je zajímavé, že v roce 1975, kdy jsem
se poprvé rozhodl abstinovat od alkoholu, jsem mimo meditaci, kterou
jsem tehdy neuměl, všechny ty činnosti instinktivně provozoval.

Pak v roce 1984, kdy jsem po roční recidivě vstoupil do ambulantní
terapie, jsem se na radu svého terapeuta opět pustil do změny
životního stylu a v podstatě jsem plnil všechna doporučení, která
dnes epigenetika doporučuje v případě terapie
závislostí. Psychosomatici, lékaři zabývající se komplexní
medicínou, stejně jako jogíni, či buddhističtí
mniši, včetně křesťanské tradice půstu a práce a modlitby, mají
podobnou, dlouhodobě empírii prověřenou metodiku.

Takže nejen běh, chůze, ale i strava a meditační techniky, mají
své nezastupitelné místo v časech pro ty co se pokoušejí vyrovnat se
svou závislostí. Naštěstí tuhle empirickou metodu jsem začal
praktikovat na podzim roku 1984 a dodnes z ní těžím. Jak říká Dan
Buettner ve videu: „Jak se dožít sta let” Lidé žijící v
v takzvaných Modrých zónách, což jsou zóny, kde se lidé dožívají sta
let, používají většinu těch metod, výše uvedených a ještě mnohé
další. Myslím, že občas stojí za to, opustit ten konzumní způsob
života, dát na moudrost věků, která je čím dál více podpořena
moderní vědou a dát si trochu něčeho jiného.
Video:

Jak se dožít sta let

Ruku mi dej… ale půjdu sám po svých

Jirka Macháně se mnou udělal rozhovor pro Katolický týdeník, kde jsem se zabýval něčím, čemu se říká „Spoluzávislost.

http://www.katyd.cz/clanky/pomahat-alkoholikovi-zacnete-u-sebe.html#.WZ0nHw-Xawo.facebook

Spoluzávislost je stav mysli a způsob chování. Stav mysli, chování, spoluzávislého je velmi podobný stavu mysli i a chování závislého. Závislý a spoluzávislý jsou vlastně komplementární. „Komplementární”, znamená: „Doplňující se, zapadající do sebe.” Uvedeme si tohle na příkladu. Manželka , která převezme na sebe veškerou odpovědnost, dostane se do postavení: „Stíhačky, oběti, zachránkyně.“ Každá z těchto rolí má svůj zisk. Stíhačka moc nad partnerem nad partnerem, oběť, soucit okolí a zachránkyně, obdiv okolí.

Manželka alkoholika se obětuje, zachraňuje, stíhá, věnuje svůj čas a úsilí, do jeho změny, porozumění, záchrany. On má čas pít, o nic se nestarat, být v odporu všem nárokům a požadavkům, je v roli „trpitele,” který je stíhán, obtěžován, vychováván, poučován, je v pozici dítěte, které nenese žádnou odpovědnost. Je v této pozici zcela záměrně udržován a to přesně do chvíle, kdy ony činnosti, jako je už zmíněné stíhání, obětování se, zachraňování je zcela neúnosné, vyčerpávající, jednoduše řečeno, Debaklové. Debaklové pro ty stíhačky, oběti a zachránkyně. Ty se do té debaklové situace dostanou podstatně dříve, než jejich partneři.

Napsané a řečené, vypadá vše srozumitelně. Komplentární: On nedělá nic, nebo jen velmi málo a jen co opravdu musí, ona dělá vše a ještě navíc, vychovává, zachraňuje, pronásleduje. Lidé, kterých se tohle týká, pokud jim objasníte tento mechanismus. Řeknou něco jako: „Ahá, tak tohle mě nikdy nenapadlo.” Uvědomí si své jednání a mírně i způsob myšlení. Bohužel, jen velmi mírně. Většinou si sice uvědomí stav života a způsob mysli, jež je ovládá a způsobuje jim potíže. Jenže většinou se leknou, protože ten jejich stav mysli i způsob života před ně položí žádost o změnu. Ano, život každého z nás, kdo žijeme v nerovnováze, na nás něco žádá.

On na nás žádá neustále. Žádá abychom jinak mysleli, jinak se chovali, víc se o sebe starali, nenechali se ničit. Neboť tím, že se opakovaně dostáváme do malých debaklů, se dříve nebo později dostaneme do kompletního debaklu, kdy nás, ať chceme, nebo nechceme, ten náš život nutí, změnit způsob vlastní existence. Změny vlastní existence na základě změny myšlení. Jak říkají moudří. „Vše je v hlavě.” A z hlavy, jak říkají jiní moudří se ledacos přesune do těla.

Výše uvedené povídání se týká nejen manželek alkoholiků, ale i manželů alkoholiček, feťaček, manželek a rodičů hazardních hráčů. Jednoduše a prostě řečeno všech těch, kteří jsou v kontaktu se závislými libovolného druhu. Tedy jsou zachránci, oběti a stíhači i mezi muži, manžely, otci, nebo homosexuálními partnery. Leseb i gayů. Sourozence a děti nevyjímaje. Ti všichni musí něco změnit ve svém životě, ti všichni jsou v problému, i když nepijí, nefetují a hazardně nehrají.

Závislí myslí, jednají a jdou z extrému do extrému, stejně jako spoluzávislí. Pokud řeknu v terapii závislému, že bude muset změnit skladbu přátel, pak zazní odpověď: „To se jako mám vzdát jako všech známých?” Říkám jim: „Nemusíš, jen třeba změň místo setkávání a program toho setkání. Tím, že stanovuješ tyhle dvě věci, dostáváš se do situace, kdy začínáš svůj život vědomě ovládat, začínáš si stanovovat svou vlastní cenu.”

Nepochybně není jednoduché změnit zvyky a návyky, ale než zacházet do extrému: Jako třeba hned se rozvádět, hned vyhazovat díte z bytu.  Tak postupně vše tohle lze měnit. Pokud zjistíme, že postupná změna nefunguje. A to můžeme přes veškeré úsilí zjstit, pak uděláme, to, co se dělá až naposled. Stejně tak u těch spoluzávislých. Extrem je až na konec, úplný konec.

Někdy lze změnit něco hned, jen v malých krocích. Podobně jako u pěšího cestování, trasu vytčenou, musí ujít jeden každý sám, ale je rozdíl, jestli vysypeme písek z bot, nebo vyndáme kamínky, či natáhneme srolované ponožky.  jestliže nic z toho nefunguje, a nejsem schopen jít dál, až potom končím cestu. Buď si uvědomím svou cenu, začnu se chovat jako člověk, co má cenu sám pro sebe, a jestliže se tak začnu chovat, pak zjistím, že mám cenu i pro druhé lidi. Tyhle „maličkosti” zásadním způsobem ovlivňují kvalitu cesty, stejně jako kvalitu života.

Čím víc mám cenu sám pro sebe, tím větší úctu a porozumění sklízím i u druhých lidí. Tohle není jakýsi rádoby moudrý canc, tohle je má osobní zkušenost. A nejen má, ale i mých klientů Jak závislých, tak spoluzávislých. Jak se ukazuje, tak ono starověké: „Jaký duch, takové tělo.” Tvoří vyrovnaného, nebo nevyrovnaného člověka. Za svou stabilitu, vyrovnanost si je odpovědný každý sám. Nikdy život nebude snadný a nikdy mi ho snadný ti druzí neučiní. Modli se a pracuj. Pracuj jak na duchu, tak na těle. Všechno ostatní jsou jen socialistické kecy, vedoucí k závislosti a spoluzávislosti.

Socialistické proto, že socani slibují každému štěstí bez vlastního přičinění. Druzí se postarají. Jejich slova: „Stát se postará.” Jsou jen plané sliby a kecy. Bohužel, nepostará a nezajistí ani zdraví, ani štěstí ani svobodu. Svobodu, která je opakem závislosti a spoluzávislosti. Jo jo.

A na konec něco romantického:

Miluj mě, miluj mě

Jen tak jsem si přemýšlel o tom, co jím, kolik jím, co piji a co bych měl jíst a pít. Jestli mám pít kafe, či nikoliv. A abych byl chytřejší,, hledal jsem něco o prospěšnosti kafe. Tedy, jak říkají intoši, kávy.

Pochopitelně už jsem toho vyzkoušel moc a moc. Makrobiotiku, ketonovou dietu, paleo-dietu, jedl jsem vegetariánsky a jiné podobné záležitosti. Ale abych se vrátil k tomu kafi. Už jsem zachytil různé názory, a nejvíc se mi líbily ty, které podporují prospěšnost kafe.
Například tenhle.

Dr.Slimáková tady celkem erudovaně a srozumitelně vysvětluje výhody kafe. Trvá ono video čtyři minuty a myslím, že stojí za to ho shlédnout a poslechnout. Píši a poslouchám její další přednášku, trochu delší, hovoří zde i o epigenetice. Co je epigenetika.  Moc se mi líbí, jak dr.Slimáková říká, „kdybychom měli dát na rozdílné výživové názory, jíme jen ty obaly od potravin….Takže jezte potraviny, nikoliv živiny.” Mluví o základních potravinách. To zas tady:

 

Mám rád ledacos, a byly doby, kdy jsem věřil, že pokud budu jíst tak či tak, zdraví mne nemine. No ono mne celkem neminulo, (klepu na zuby.) Ale asi to nebylo jen tím stravováním, možná že skutečně platí, že žádná základní potravina není jed. Asi není, včetně masa. Jak jsem se dozvěděl, tloustneme a ubližujeme si průmyslově upravenými potravinami. Což jím minimálně. Dost ovoce, zeleniny a masa, rýže, obiloviny. Atd.

Jo, dost mne ta přednáška povzbudila, na duši udělala klid. Já jsem experimentoval s ledasčím, všechny své experimenty jsem zatím přežil, bez nějakého extra poškození. Asi tím, že jsem se nenechal vmanévrovat do nějakého pocitu viny, když jsem něco snědl, co jsem jako neměl,, třeba dort a ne jeden. Hříchem to nazývají a nahlas,  a tedy chybně,  říkají děvčata, co chtějí shodit ty krásné tvary, o které se jeden neomačká, ony nechrastí a jsou příjemné na omak, že zhřešily. Pochopitelně, ty co mají těch pár asi tak třicet až padesát kg nad limit, tak ty už zas až tak sexy nejsou. Uznávám. tedy pro většinu mužů. Ty, se možná dopouštějí hříchu proti pátému přikázání, které zní: „Nezabiješ!“ Ani sebe, ani druhého. Zabíjejí se přežíráním.  Rozdíl v tom skutku zabíjení, tak moc nedělá. Stejně jako s láskou. Milujeme stejně sebe, jako ty druhé. Pak jsme v rovnováze.

Z mého hlediska děvčata hřeší, když o ty krásné tvary díky strachu, jak se jeví druhým lidem a zda odpovídají požadavkům mody,  přijdou, a některé se stanou anorektičkami,  či bulimičkami, nebo mají k tomu náběh. Jdou a skoro chrastí. Nebo toho hodně snědí a pak blejou, protože mají pocit viny. Těm se říká bulimičky. Je ta choroba složitější, terapeuti se děsně nadřou, ale většinu se podaří zachránit. Některé ovšem z vypětím všech sil. Jak jejich, tak terapeutického týmu.  Sice vědomí hříchu člověka ochrání před malérem, tedy většinou, ale u jídla, které je jednoduché, nijak složité a dobře, se ono jídlo za hřích nepočítá. Alkohol, kouření a drogy do dobrých věcí nepočítám. To považuji za hřích na svém těle a mysli. Kdo zneužívá, pak pokud brzo neumře, musí dělat pokání. Většinou v blázinci.

Vědomí, že jím dobře a chutně, je základem dobrého zdraví. Většina lidí instinktivně zjišťuje, když se brání všem těm doporučením, že věda, není vždy věda a pokud nám chutná, prožijeme si jídlo, pak se nám vede dobře. Maso, zelenina, ovoce, tím člověk nic nezkazí. Občas obiloviny. Zrovna jsem si umlel žito na kaši. Dal hrozinky, zalil vodou a ráno přidám olivový olej, na pánvi  přivedu do varu, míchám, míchám, zhoustne a jídlo je to náramné.

Dobré jídlo, dobrá modlitba, přiměřený pohyb, trénování mozku za pomoci učení , nám dá dost velkou pravděpodobnost, že umřeme zdraví. Což je moje přání. Zdravý, při síle a patřičné sešlosti a opotřebovanosti. Jako když pračka, co do včerejška fungovala a najednou nefunguje. A už nejde opravit. Má svoje za sebou.

A my říkáme. „Jak je to možný, vždyt ještě včera to šlo. Mám už tu pračku třicet let. No když má člověk osmdesát, devadesát let tělo, tak má nárok na jistou opotřebovanost. Ale jde možná o to, jak ho opotřebováváme. Podobně jako tu pračku. Také když s ní slušně zacházíme, slouží dlouho, spolehlivě a pak koupíme novou. Bohužel, rozdíl mezi tělem a pračkou je v tom, že nové tělo, zatím nekoupíme. Jo jo.

A protože jak říká apoštol: a kdybych víru měl, že bych hory přenášel, lásku bych neměl,  nic nejsem!  Jen měď zvučící a zvon vyzvánějící…   Tak na závěr, neco o lásce:
Slyšíš mé modlení
miluj mě, miluj mě
na prach se proměním
zachraň mě, zachraň mě
V míru, ne v souboji
ať je mi do pláče…

Co zas to v tý televizi dávají?

Jak jsem si včera vymýšlel nebe, tak jsem zapomněl na Thora Heyerdala, který kdysi dávno podnikl cestu z peruánského města Callao na Velikonoční ostrovy s partou dalších, jemu podobných magorů, na balsovém voru.

V šedesátých letech jsem poprvé viděl v televizi, černobílý film o té expedici, co měla dokázat, že Indiáni z jižní Ameriky, mohli klidně osídlit ty ostrovy, používajíc, ty balsové vory. Dnes o tom bude večer film. Hraný film. Já viděl ten dokument. Na YouTube se tváří že tam je, ale nespouští se. Na ulozto.cz jsem ho ovšem objevil. A stáhl. Takže si ho shlédnu. Nemusím mít hraný film, když mám ten dokument.

Pochopitelně, když říkám, že to byli magoři, tak opravdu byli. Normální člověk jí doma karbanátky,( nikoliv ty debilní hamburgry, bez chuti a zápachu) kouká na televizi, nebo tehdy v tom roce 1947 chodí do kina, nějaké indiánské kmeny ho nijak nezajímají, natož balsové vory. Když přes moře tak pořádným passagers ship, třeba takovým:


Ne že se budou plavit na kládách co pokáceli Indiáni v džungli. To neudělá rozumný člověk. Spoléhat na to, že mě vítr a proudy někam donesou, můžou jen jedinci, co si neváží toho, jak chutnají buchty u mámy. Vymýšlejí si, nedají si pokoj, doku nedosáhnou svého. Pak píší knihy a točí filmy, co mladým lidem pletou hlavy. Vypadá to v tom filmu skoro jako brnkačka. Jenže není. To zjistí každá dívka, co vyrazí jen na kanoji na vodu, že když nic jinýho, tak slunce svítí, komáři koušou, ve stanu je nepohodlně a voda k pití je stále teplá. Pak remcají. Když jdou pěšky, tak je cesta pořád do kopce, ruksak je těžký a ty šminky se ji rozpustily v tom vedru. V televizi to vypadalo, že to nic není.

 

 

                 

A ještě k tomu takový filmy promítají v televizi. Pak se má mladý člověk jako tehdy já, někde řádně usadit, žít poklidný život a nebe a nejen nebe, ale i život si představovat jako jeden velký vandr. Pak ze mě mělo něco bejt. Vlastně mě zkazili takový Heyerdalové, Bombardové. Alan Bombard zas neměl nic lepšího na práci, než se vydat v záchraném člunu přes Atlantik a zkoušel jestli to přežije. Přežil. Živil se rybami a vodu si opatřoval z těch ryb. O tom jsem zase četl. Prostě mě ty knihy a filmy „zkazily.”

Popsal tu legraci v knize: Trosečníkem z vlastní vůle Vlastně bych měl ten bolševický režim žalovat, že dost nedbal na správné uvědomění a nechal mě snít o všech těch cestách. Ale vážně, bylo až s podivem, že vůbec v té době takové filmy a knihy bolševik pouštěl. Nikam jsme nesměli, tak jsme aspoň snili. Někteří ti magoři jako jsem byl já. Mít možnost, tak jsem ten pokus tehdy asi také udělal. Jo, měl jsem ještě dost odvahy. Dnes je to z odvahou už slabší.

Na voru, na nafukovacím člunu, na plachetnici, amazonskými pralesy, na koni přes americké prérie a pampy, přes hory s minimálním vybavení, ale s odvahou ti muži a ženy riskovali své životy, aby posunuli hranice poznání. Kreslili mapy, učili se jednat s lidi jiné kultury, občas nedošli, nebo nedojeli, nedopluli. Bohu díky, že jsou tací magoři, co se na ty cesty vydají a pokusy podniknou. Bez nich bychom lezli po stromech a prali se o banány v lese. Jo jo.

Každýmu jeho nebe

Smutný týden. Umřel kamarád. Jeden z mála, které v Praze mám. Takže mi všechny potíže v týdnu nastalé připadají jako malichernosti.

Smrt je konečná a zatím se z druhé strany nikdo nevrátil, aby řekl, jaké to tam je. Svědectví typu: „Přežil jsem klinickou smrt,” jsou zajímavé, ale tak zcela nejsou exaktní. Radim byl slušný člověk, chytrý chlap a doufám, že jak jsme naposled spolu mluvili, tak si pro něj kočička Pacička přišla, jak doufal a teď spolu dovádí v nebeským paneláku. Pacička ho opustila před léty a hodně na ni vzpomínal.

Přemýšlím, koho bych si přál aby jednou přišel pro mne. Asi žádný pes, nebo kočka, i když jsme jich měli v mém dětství dost. Nejvíc vzpomínám na psa Buka a kocoura Bohouše. Buka mi koupil táta v hospodě a v hospodě ho zase prodal. Oplakal jsem ho, když ho odváděli. Už je to víc jak padesát let. Asi oba s Bohoušem jsou v psím a kočičím nebi. Bohouš válčí po střechách, svádí bitvy o kočky. Vrátil se občas zrychtovaný, ale vždy měl můj respekt v tomhle směru. Mrouskání byl jeho životní program a všechno něco stojí.

Tenkrát se kočky nekastrovaly, živily se tím, co bylo, musely si i nachytat, Bohouš uměl i lovit, což dokazoval, když přines kořist, aby se s námi podělil. Vždycky jsme mu celý jeho díl nechali. Buk, ten zas miloval, když mohl kočky nahánět, nikdy žádnou nedohonil, uměly lépe kličkovat mezi stromy a skákat přes plot. Ale snažil se, to jo. Takže pro mne si asi nikdo nepřijde. Bohouš nebude mít čas, protože slečny kočičí na střeše nepočkají a Buk bude mít plný packy starostí aby tu bestii dohonil, ještě před plotem, nebo stromem.

I když, nějaký vraník, klisnička. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Něco na tom tvrzení bude. Jenže, já nejsem jezdec, já jsem chodec. Tak žádný vraník, ,žádná klisnička, ale hezky pěšky k nebeský bráně a jestli projdu, doufám, že každý člověk má své nebe. Radim, Pacičku, měření různých tajemných míst, kde jak on říkal se kumulovala energie. To ho bavilo. Bavilo ho víc věcí, ale o tomhle jsme hodně vedli naše mužský řeči. A taky žensky. To jo. Ženský jsme taky řešili, jak se dnes říká.

…táta ušil mi pár bot z kůže toulavejch psů a řek, v nich budeš mít pevnej krok…

Moje nebe by mohl být pěší track z Aljašky na Floridu, ne po silnicích, ale indiánských stezkách. Myslím tu správnou  Ameriku, když se objevily v prériích koně a Čejeni a Siouxové a další kmeny vládly nad prérii. A potom o něco později, jak se zpívalo v té písnočce. Tam se musíš dát, tím směrem, tam kde vládne jen Bůh a kovboj. A až dorazím na Floridu, tak by se tam mohl objevit Joshua Slocum a Francis Chirchester, tím pádem bych se mohl naučit stavět plachtenici a vyrazit na širý oceán, obeplout ten nebeský, zažít jak pravil sir Francis: „Jen moře a nebe.” a být: „Sám na lodi kolem světa.” s Joshuovými radami.

 

V přístavu, nebo prérijním baru nějaká ta modrooká brunetka, či zelenooká blondýnka. Aby člověku nebylo tak smutno při putování po těch nebeských pláních, horách a oceánech. To by mohlo být dobrý nebe. Myslím, že by docela ta věčnost utíkala. Asi bych se nenudil. Ještě si tak třeba sjet na parníku Mississippi, plkat s Markem Twainem, kolik je kde vody, nadávat vorařům. To mi na zadokoláku docela šlo, když jsem viděl, jak se potácí přes kopec. Tedy na místech, kde je málo vody. Případně spráskat s Nelsonem Francouze u Trafalgaru a poslouchat, jak Horatio Nelson řve na své námořníky a nechává signalizovat dalším lodím Royal Navy, co zatrhla otroctví. Rerspektive obchod s otroky.

England expects, that every man will do his duty

Inu jsem imperialista. Možná i xenofob a rasista, ale tím je dnes kdekdo, nic moc extra ty tituly ve společnosti neznamenají. Tedy vystačím si s imperialistou a katolíkem. No na kabát z ostudy v téhle EU společnosti, tohle docela stačí. Snad mi to v nebi prominou. Tak, nekrolog za kamarádem bych měl hotový a můžu koukat na fotbal. Sparta bude usilovat o vítězství. Jo jo.

 

 

…on si přesto zpívá…

Míval jsem kdysi sluchátka. Na uši nasazené v rytmu rokenrolu se kývaje, v metru, tramvaji, jsem je nosíval. Bigbít a rokenrol mi zvučel do uší. Leč, kde je konec mým krásným sluchátkům? Hledaje, nenacházím.

Nedá se nic dělat. Když už se učím české přechodníky, mohu se učit zase nějaký čas anglicky. Našel jsem opět náhodně, poslouchaje jednu přednášku, jak se snadno naučit anglickou gramatiku. Vždy mne někdo naláká na něco, co je snadné, dozvěděl jsem se, že existuje webová stránka, kde se dá poslouchat zprávy v angličtině formou výuky. Tedy se nejen dozvědět, co je nového v gramatice, ale i zlepšit se v poslechu.  https://www.newsinlevels.com/

Docela slušně čtu v angličtině, pokud chci mluvit, vždy sestavím větu, kterou světu a lidem v něm sdělím, co chci, co nechci. Ale rozumět odpovědím rodilých mluvčí, mi dá práci.

Takže bych se mohl mírně, ale jen mírně snažit něco naposlouchat. Jestli to ještě svedu. Budu muset tedy zakoupit sluchátka a připojit je k iPadu, abych mohl poslouchat a poslouchat. Až možná jednou uslyším. Pravda, když sleduji americké a britské filmy v originálním znění, také ledacos chytnu. Jenže, toužím a toužím, dívat se na ty filmy bez titulků.

Pravda, když poslouchám takového Toma Waitse, a i když si současně čtu jeho texty, když zpívá, stejně mi uniká výslovnost. Ale tak už to chodí. Cizinec mluvící česky by zřejmě měl také problém rozumět „kratkemu zobaku” z Ostravy a okolí. Případně někomu z Moravského Slovácka, co myslijo a všechno vijo. Ono mi stačilo, když jsem žil kousek od Moravských Budějovic a slyšel jsem poprvé: „To han.” A jiné podobné perly. Byl jsem lehce zmatený, než mi došlo, že mi ti lidé říkají: „To ano.”

Už je tomu víc jak čtyřicet let, co jsem odtamtud odešel. Rád vzpomínám. Dnes už je vše jiné i tam. Většina obyvatel té vísky, kde jsem dva roky žil, byli bývalí sedláci, hodně mluvili nářečím, mě říkali: „Čížku.” Posmívali se mi pro můj přízvuk. Jo zažil jsem docela dost zajímavých situací, mezi těmi „bodrými” Moraváky. Ne všechny byly příjemné. Jako každý, kdo přišel někam, kde ještě byl trochu ten svět, který byl sám pro sebe. Pro mne to byl zcela neznámý svět. Musel jsem koukat, abych viděl.

V neděli do kostela, v týdnu dřeli jak koně, vážili si jen toho, kdo uměl dřít jako oni. Nedůvěřiví, stálý úsměv, ale za tím úsměvem ne vždy byla přívětivost. Neměl jsem žádný majetek, to mě v jejich očích velmi degradovalo. Byl jsem z jejich hlediska tulák a nebyl jsem brán dlouho vážně.

Trvalo, než mě mezi sebe aspoň trochu vzali. Jistě byli tam jedinci, kterým to nedělalo problém, ale to byli většinou ti, co se do té vsi přiženili, nebyli místní. I ti byli bráni jako přivadrovalci. I kdybych tam zůstal dodnes, stejně bych byl ten co přišel bůhvíodkud. Na druhou stranu, hodně jsem se tam naučil o lidech. Žít jako mladý ve velkoměstě je snazší, než přijít s usárnou a tím, co má člověk na sobě na vesnici. Mnohem víc se musí učit, jak vycházet s lidmi. Nejen s těmi, se kterými pracuje, ale i s ostatními.

Vůbec nechápali, jak jsem se tam dostal. Byli přesvědčeni, že mám za sebou minimálně pár let kriminálu, a mám zakázanou Prahu. Díky tomu mínění a udáním, že jsem divný, párkrát mě sbalili policajti. Bezdůvodně, jen tak, protože se jim chtělo. Lidé ve vsi nemohli a nechtěli věřit, že nejsem trestaný. Že  jsem jen dobrodruh. Chlebodárci z JZD si ověřovali výpis z trestního rejstříku a když zjistili, že nemám nic na něm, tak nevěřící Tomášové mi prorokovali, že se do toho kriminálu určitě dostanu.

Nakonec vše vyřešil OV KSČ, kam jsem si jako člověk s dělnickým původem šel stěžovat. Na zásah, nějakého funkcionáře mne policajti nechali na pokoji. Jo „zlatý totáč.” Člověk pracoval a policajti jen tak ho klidně sebrali v montérkách, odvezli s tím, že o tři vesnice dále, někdo vykradl samoobsluhu. Odvezli, pustili a šel jsem pěkně pěšky domu z Třebíče do Blatnice, aby mě zase sebrali za to, že jsem utíkal po silnici a stopoval jsem.

Inu, bylo za toho totáče občas veselo. Odvezli mne zpátky, nafackovali, abych si nemyslel že socialismus je nějaká legrace. Když jsem jim říkal, že jsem chtěl vědět, jaké to je na vesnici, tak jsem dostal pár facek, protože ten blb si myslel, že si dělám legraci. Tohle se událo v prvních třech měsících. Pak už, jak jsem řekl, mi dali pokoj. I ve vsi. Ono, když vás na vsi seberou, tak přece policajti mají nějaký důvod. Bylo takové mínění.

Vždycky, když mi začne někdo vyprávět o těch hodných lidech na Moravě, vzpomenu si i na tohle. Ano, potkal jsem tam slušné lidi, pracovité lidi, ale policajti a ta bolševická verbež mezi ně nepatřili. Chápu lidi ve vsi, že byli nedůvěřiví. Takových jako jsem byl já, kteří z města šli na ves bylo pramálo. Ale vím, že mnozí z těch „hodných lidí,” ve vsi na mne žalovalo právě těm policajtům.

Přijeli za mnou kamarádi autem, pochopitelně hned přijela hlídka VB, kterou někdo zavolal. Okamžitá kontrola OP. Dodnes se divím, že jsem odtamtud neutekl dřív, než za dva roky. Asi jsem byl psychicky odolný a také, co hrálo roli, že jsem si postavil hlavu, že mne odtamtud nevyženou. A půjdu, až budu chtít. Což jsem udělal. Začalo se mi vést dobře a usoudil jsem, že už je čas vypadnout. Což mnohé překvapilo. Ale pracovní posudek mi dali slušný a díky tomu, nebyl pro mne problém,se dostat k plavbě. Časem si i děvčata na mne zvykla.

Jak říkám. Většinou jsem tam potkal slušné lidí, pár hodných lidí a setkal se s takovými, co o nich můžu bez uzardění říci: Svině! Bylo jich málo, ale sviní je vždy málo. Jenže stačí zasvinit svět. Závistí, pýchou a bezohledností. Poučil jsem se, že v malém společenství, je vždy vidět, kdo je kdo, tohle se rychle člověk naučí a rychle pochopí, jak komu věřit a komu nikdy.

Jo tehdy v roce 1974 nikoho nenapadlo, že se jednou bude potřeba učit anglicky. Učit se, aby se jeden domluvil s lidmi z jiné země. Nejen z Ameriky, nebo Británie, či Kanady. Není ta EU, nic moc, ale pořád ještě lepší než RVHP, nebo Varšavská smlouva. A umět se ve světě domluvit má smysl. Učit anglicky jsem se začal na stará kolena. Nedal jsem na kecy, že jsem starý a nemám už na to hlavu. Hlavu nemá ten, kdo se nic neučí.

Tohle si pořád uvědomuji. Tehdy se člověk podíval maximálně do NDR, nebo Polska, či Maďarska. Do Jugoslávie už musel mít výjezdní doložku. Kdo neví, co byla výjezdní položka, devizový příslib o nic svou nevědomostí nepřišel. Ani nepřišel o nic, tím že nezažil totáč.

Mnohem snáz snesu Pride parade, neboli „Zbytečný pochod,” než oslavy prvního máje. Svátku práce. Se všemi těmi fanglemi a Internacionálou. Jediný bolševický svátek, co mne bavil, byl MDŽ. Jak pravila tehdejší moudrost. Ženy měly svátek a chlapi padali díky vypité kořalce na hromady. A ty ženy byly o svém svátku povolnější. Některé také padaly, ale na záda. Nějak snadněji. Jo jo.

Tulák má v poli stoh, pak jen pár bosých noh, já vím, co mu zbývá. Na slámě tiše snít, za obzor pěšky jít, on si přesto zpívá. Je to neznaboh, jak by se modlit moh, on si pořád jen zpívá, že doma na stráni se vítr prohání a že tam voní hloh.

Vlci, nomádi a komunita LGBT

Dorazil jsem domů, pršet už přestalo, byl jsem docela spokojený. V televizi fotbal, co si člověk na konci pracovního týdne může víc přát.

Sice odpoledne, těsně po tom, co jsem dokončil komunitní program, mi volala dáma, která se mi pokouší vysvětlit, jaký je hajzl ten chlap, co ji opustil pro jinou. Prý chlastá a jak to s ním dopadne. Pravila: „Tak jak to vypadá s tím hochem?” Hoch náhražkou jména. Abych nevykecal tajemství.

Inu, bylo nepříjemné jí říci, že jí nic neřeknu, protože po telefonu nesděluji informace, nemám svolení dávat jí jakékoliv informace a nehodlám vykonávat její příkazy, kam mám jít, jak se mám starat o své klienty, případně jestli, a pokud vůbec, je mám kontrolovat, zda abstinují, či ne.

Takže jsem domů jel dost unavený. Shlédl jsem fotbal, pak jsem hledal něco zajímavého na YouTube, a našel jsem tenhle dokument.

 

Napřed jsem myslel, že je to jeden z těch rádoby antropologických dokumentů, ale tak zajímavý film jsem v téhle oblasti už dlouho neviděl. Nebudu vyprávět, kdo chce, podívá se, udělá si názor sám.

Škoda, že takových dokumentů je podstatně méně, než třeba z Afriky. Mongolsko je skutečně zajímavá země. A život nomádů, pro člověka jako já, co je poloviční nomád, tedy ještě víc, než bývá zvykem. Úplně jsem si při sledování dokázal představit, že bych se do té komunity zapojil. I se všemi těmi potížemi.

Nijak si ten svět neromantizuji, stejně jako si neromantizuji své mládí v JZD, kde jsem dělal mnohé podobné těm činnostem, co vykonávají ti pastevci. Krmil jsem krávy, telil krávy, ořezával jim s kovářem paznehty, vážil býky, což bylo něco skoro jako korida. Další podobné, hodně špinavé, smradlavé činnosti. Silážoval kukuřici, rozvážel pytle se šrotem po kravínech, o žních nakládal balíky slámy, vykládal vagony s hnojivem atd. Byla to dřina, ale byl jsem mladý a chtěl jsem si vydělat a chtěl jsem vědět, jestli bych mohl být sedlákem.

Selský stav mám v obrovské úctě, protože bez nich není nic, ani se nenajíme, opravdu, byli to a jsou to lidé, kterým se říká: „Sůl země.” A jak se ptá Písmo: „Čím je země bez soli?”

Viděl a litoval, že nejsem mladý, protože bych se snad na rok na dva do toho Mongolska vydal a pokud by mne mezi sebe vzali, přidal bych se k těm Nomádům. Nomádům, co ještě chrání stádo před vlky, chytají je živé, zabíjejí je a přitom jsou si vědomi, že člověk a vlk v jejich podání jedno jsou.

Internet je úžasná věc, pokud se s ním umí zacházet. Pořád platí, že kdo se zajímá, ten vždy najde a najde, i co nehledal a diví se, co všechno se dá najít. Tak trochu mi ono hledání a učení připomíná ten slogan: „Když nedobýváte hradby, zjistíte, že spadnou samy, a kdo nechce vykopnout dveře, zjistí, že zůstávají odemčené. Stačí jen vstoupit.”

Každý den najdu na internetu něco zajímavého, poutavého a poučného. Mohl bych se zabývat blbými, zlodějskými politiky, ale to považuji za ztrátu drahocenného času.

Nedám politikům víc jak dvacet minut denně. A to ještě jen někdy. Dnes jsem sledoval diskusi lidovce Čunka a lesbické aktivistky. Ověřil jsem si, že opravdu jsou lidé, kteří se pokoušejí přesvědčit sami sebe, že dvě ženy jsou schopny přivést na svět jedno dítě. Nejsou. Možná ho jsou schopny, tedy jedna z nich, porodit. K tomu pořád potřebuje muže. Bez mužů zatím na svět děti nepřijdou. V tom ten Čunek měl pravdu.

A že komunita LGBT touží po uznání soužití dvou žen nebo dvou mužů jako rodiny, je jasné a evidentní, ale i kdyby se rozkrájeli, dvě ženy a jedno dítě nejsou rodina. A druhá žena není druhá matka. Dal jsem tomu těch dvacet minut. Víc není asi nutné. Vzpomínal jsem na přednášku dr. Máslové o hormonální antikoncepci a co všechno její užívání způsobí. Jinak debatu Čunka a té matky, aktivistky, lze nají na DVtv. Na www.aktualne.cz

Jak je vidět, nenudím se. Dcery si pořizují děti s muži, s muži žijí, takže v tomhle bodu se nemusím nijak divit, cože se jim chudinkám stalo, že musí volit taková řešení. Asi bych se s tím smířil, stejně jako bych se smířil s tím, že pokud bych měl syna, že je gay. Ale zcela jistě by mi ono smíření dalo práci. Přeci jen jsem ze staré školy.

Jinak přednáška dr. Máslové je opravdu zajímavá a nejen o hormonální antikoncepci, ale i jiných věcech. A jak mi tady má láska napovídá. Do určitého věku, kdy děti vychovávaly převážně ženy, tak dívky se separovaly a byly vychovány jako ženy, převážně mezi ženami, a chlapci jako muži, převážně mezi muži. A bylo jasno, kdo je kdo. Dnes se mi oboje občas plete, při pohledu na lesbickou aktivistku nebo metrosexuálního feministického muže. Jo jo.

 

 

 

Protože jsem ze staré školy, má klasika je rock and roll, někdy mě hřeje, jindy bolí…

Kulatý svět

Už mne čeká opět život naplno. Tedy pracovní život. Konzultace, skupiny, mezi tím si čtu, cvičím, medituji, hledám zajímavé přednášky na internetu.

Narazil jsem na jméno Candace.B.Perth, což je autorka knihy „Molekuly emocí.” O biomolekulárním základu našich emocí. Kniha zajímavá, vzrušující a čtivá. Jeden si musí zvyknout, že se v ní mluví o spoustě věcech, o kterých jsem dosud neslyšel a kupodivu i věcech, hlavně na konci knihy, co důvěrné zná.

Jak už to bývá, našel jsem i film, dokumentární film, ”What the bleep we do know.“ Ve kterém autorka knihy,  mimo dalších zajímavých lidí vystupuje.  Mám opravdu o čem přemýšlet. Nemusím souhlasit se vším, ale přemýšlet mohu.

Korespondují mi ty nové poznatky s ději, které řeším v terapii. Porozumí-li, člověk svým emocím, připustí-li, že se opravdu odehrávají na tělesném základu, pak se sám mnohem lépe se sebou srovná. Vlastně, potvrzuje se, že jsme ovlivňováni svým okolím a ovlivňujeme své okolí. Ona zpětná vazba funguje.

Film samotný je pohledem kvantové teorie a tak trochu New Age přístupu k životu. Křesťané s ním asi budou mít potíž. Ale myslím, že neškodí se podívat, jak se na problém dívají lidé, kteří jsou vzdělaní, dá se říci mající svůj pohled na život a svět a porovnat ho ze svým postojem. Se svým náboženským vyznáním. Případně ateistickým pohledem na svět a život. Ten film, je všechno možné, jen ne ateistický. Spiritualita má tam své místo.

Má láska si opatřila skoro nové auto, Felicii, takže už je zase mobilní a může mne zavést, třeba do Pohoří v jižních Čechách, kde jsme byli loni a můžeme se tam podívat po těch zajímavých kostelech, co byly v bývalém hraničním pásmu a jež byly díky sudetským Němcům opraveny.

Moc se mi tam loni líbilo, měl jsem chuť se tam vydat pěšky, ale netroufl jsem si, z obavy o svá kolena. Takže autem bychom mohli. Až se trochu ochladí. Loni, když jsme tam putovali jeden den, bylo lehce mlhavo a tím ten kraj dostával zvláštní půvab. Mám rád, když se občas mlží, svět dostává nádherně syrovou podobu. Loni Chodsko a Novohradské Hory, jsem vlastně většinou v mlze projeli.

Ten nádherně sychravý, syrový vzduch, ve kterém se mi krásně dýchá. Podzim je nádherný. Strávil jsem v roce 1997 podzim v Anglii a Skotsku, putoval tou podzimní krajinou pěšky a dodnes, když se mi vybaví Anglie a Skotsko, tak nejvíc ten rok 1997. Byl jsem tam poprvé, nejvíc jsem viděl a nejvíc jsem užil. A hlavně ten podzim, když se mění počasí, pozvolně přichází chlad, plískanice, občas slunce a putování podle plavebních kanálů až na skotské hranice a potom nádherným Skotskem.

Bohužel, rozbil jsem fotoaparát a na nový jsem ve Británii, v té době neměl. Byl jsem opravdu tehdy chudý terapeut a měl jsem jen na jídlo a zpáteční jízdenku do Čech. Nemohl jsem fotit. Mám pohledy z té doby. Ale cesta to byla nádherná. 2400 km za necelé tři měsíce. Týden v Londýne, kde jsem spal na ubytovně Veleslavín na podlaze, v kulturní místnosti za 5 liber za týden. Úžasné.

Takže by neškodilo tím Pohořím zase projet, občas se někde ve studené vodě vykoupat, Studená voda v rybníku omlazuje. 🙂 Občas. Uvidíme, co se dá podniknout. Felicie je dost dobrá na takové cesty. Jo jo.