Nakládá na nás jen co uneseme

Jako vždy, opožděně, ale přeci jsem si poslechl celé kázání pátera Piťhy. Inu, chápu, že mnohým může připadat přemrštěné, leč to už patří ke katolické Církvi, že má pro mnohé těžko přijatelné názory, postoje, či dogmata.

Mě zas až tak přehnané nepřišlo. Mě přijde těžko přijatelný genderismus, manželství pro homosexuály a to, čemu se říká: „Propůjčená děloha.” Kdy si třeba dva homosexuálové koupí dítě. Jinak to asi nazvat nemohu. Dokonce jsem rád, že se proti takovým praktikám Církev staví.

Já si myslím, že má každý nárok na názor, vidění světa, může ho hlásat a já se k jeho hlásání připojím, nebo nepřipojím. Jenom si tak pamatuji, že Církev říká, že kdo neschvaluje učení Církve, není členem Církve. Takže jsem si vybral, já schvaluji učení Církve. Co je pravé učení Církve určují biskupové.

Dal jsem si práci, abych našel takový seznam za co je člověk exkomunikován. Tedy práce je silné slovo. Zadal jsem do vyhledávače a už jsem věděl. Na www.katolik.cz jsem našel církevní tresty a přečetl si na Církevní tresty

Ono je dobré si najít informace, než něco začnu tvrdit. Jak mají ve zvyku hlásat zesměšňujícím, evidentně zcela neznalým způsobem, někteří „znalci náboženství a církví.” Je jich tu několik. Jmenovat netřeba, oni se v diskusi přihlásí. Ale pokud by měli čas a rozumí psanému textu, najdou informace třeba na Zajimavosti církevního práva

Ano ano, jsou hlasatele víry, kteří jsou expresivní, mají bohatou slovní zásobu a mnohým připadají jako fundamentalisté. Jenže, co je fundamentalismus? Buď věřím, nebo nevěřím. Království mé není z tohoto světa.Říká Spasitel. A věřit v něco, co nepochází z tohoto světa je obtížné. Což chápu.

Pokud někdo Církev nepotřebuje, jeho věc. Oni lidé nepotřebují třeba papír na lásku, což z mého pohledu znamená, že nepotřebují závazek, pouze jen třeba práva na vztah, ale nikoliv odpovědnost za vztah. Nakonec, stát se postará. Tedy i ti ateisté, kteří se potom zlobí, že mají velké daně a platí na každou samoživitelku. Ta má právo na dítě, leč mnohdy bez vědomí té povinnosti, jak se postará, když si ho pořídí a otec není ani v rodném listě, či je zavržený otec.

Jak je vidět, nakonec se spoléhají na společenství. Dalo by se říci: „Jednotlivec má práva, stát, tedy společenství povinnosti.” Což se trochu tluče. Společenství je přeci složeno z jednotlivců a podle mnohých mají jednotlivci jen práva.

Jsou lidé, co něčemu věří, takzvaní něcisté, jak jim říká páter Halík, což mi přijde dost výstižné. Ti říkají, že jim stačí setkání s Bohem někde v lese, na kopci. Ale jak si tak čtu v tom Písmu svatém, čtu také, že: Království mé je mezi vámi.Tedy mezi věřícími. To je ta Církev svatá, složená z hříšných lidí. mezi které patřím i já. Takže já se docela rád setkávám s těmi, když jsou shromážděni a je pak mezi námi přítomen podle Písma i Kristus.

Společně Boha chválíme, společně se modlíme a společně hledáme tu cestu jeden k druhému, protože nikdy nevíme v kom toho Krista Spasitele potkáme. Což je mnohdy těžké moc těžké, jak vím ze své terapeutické praxe. Nakonec, nepracoval jsem jen se závislými, ale i se sexuálními agresory a vrahy. Několikanásobnými vrahy. A vidět i v takových lidech člověka a bližního, fakt není jednoduché.

Nedávno jsme se na jedné skupině bavili o smrti a umírání. Což se v pokročilých skupinách děje. Nejsou tam všichni věřící, spíš jen sem tam někteří, ale nastala taková shoda, že pokud se staraly řeholní sestry o nemocné, byla to taková záruka kvalitní péče. A osobně bych asi raději umíral v péči řeholních sester, než někde v nemocnici.

No a dnes jako kdysi, opět hodlá okrást bolševik Církev o majetek, který většinově sloužil těm chudým a potřebným. Ono si stačí přečíst ty odkazy donátorů Církvi na jaký účel se ten majetek daruje a odkazuje. Vždy jsou v něm zmínění chudí, nemocní, bezmocní. Církev zakládala špitály, kde pracovali ti členové řádů, kteří tuto činnost měli v popisu práce. Slib chudoby, čistoty a poslušnosti je zavazoval v tom bezmocném, chudém a nemocném vidět toho Krista. Což platí dodnes. Ne náhodou se o presidenta Havla staraly Boromejky.

Modlitba za bližní a služba nemocným a výuka bylo, je a bude posláním řeholních řádů. Pokud má někdo jiné „znalosti,” pak se jedná jen o bolševickou neznalost a manipulaci. Jak říkám, stačí se jen zajímat a informací se najde dost a dost. Oproštěni od majetku, dali co měli ve prospěch řádu a nesli a nesou svůj kříž. Ten je někdy fakt těžký. Ale Pán Bůh na nás nakládá jen co uneseme. Nikdy víc. Jo jo.

Vždycky je tu naděje

Zima se pokouší dát najevo, že je tady. Aspoň v Praze na Barrandově. Zlehka sněžilo, nebo sněží, jak rychle sněží, tak rychle taje. Mé srdce se raduje. Bude dost vody.

Dost vody nejen v řekách, ale i v podzemí. Doufám, že nevyjdou ty katastrofické scénáře, které tak sleduji od šedesátých let minulého století. Od dob, kdy jsem tak ve třinácti, čtrnácti začal sledovat denní tisk a zprávy v televizi. Tehdy byl jeden program, černobílý a pokud v něm běželo něco přírodopisného, což rád sleduji dodnes, musel jsem se jít podívat jestli ono zvíře v televizi ukázané mají v Zoo a jak vlastně vypadá.

Dnes, díky placeným kanálům, mám několik přírodovědných programů, dokonce barevných, skvěle natočených, takže se mohu podívat jak ta divoká zvířata skutečně žijí, jak se stravují a čím a to vše v takových záběrech, že nestačím zírat. Na tohle jsou ty televize skutečně dobré. Televize je dobrý sluha, podobně jako všechny lidské nástroje, ale zlým pánem.

Pamatuji se jak jsem s úžasem zíral v kině na tehdy slavné filmy, jako byl: „Svět ticha.” Případně: „Čtyři z Moany.” A další podobné filmy. Kino bylo plné. Začínala postkoloniální doba, ale Afrika a Amazonie, Indonésie, Sibiř a další podobné divočiny byly tajuplnými zeměmi, kam se vypravovaly odvážlivci, co pak psali a točili dokumenty, na něž se běžně chodilo a byly ty knížky ohmatané v městské knihovně, jak šly z ruky do ruky.

Spisy Hanzelky a Zikmunda jsem hltal, stejně jako knížky F.A. Elstnera. A.V. Friče, nebo Pařízka, Batličky a dalších. Cizích i domácích. Strašně jsem toužil ty země navštívit, projít, poznat. Mnohé z toho se mi splnilo. Jen ta Afrika mi nějak unikla. Ale co není, ještě může být. I když dnes je Afrika od dob Pařízkových a Hanzelky a Zikmunda mnohem nebezpečnějších zemí, než byla v těch koloniálních a postkoloniálních dobách.

Nějak si s tou svobodou ty africké země nevědí rady. Ani s těmi šancemi, které měly, mají, či by mohly mít. Jo, a dokonce jak se zdá, není to jen jejich problém a dotýká se ta jejich neschopnost i nás. Nic, nechce se mi zde se zabývat politikou. Spíš mi běží hlavou vzpomínky na to mládí, už jsem přeci jen starší pán a rád se vracím do mládí a trochu i dětství.

Takže, ne všechny katastrofické předpovědi a scénáře se vyplnily, jak předpokládám ne všechny se i vyplní. Že svět mění, že nezůstává stejný je jasné. I my jsme měli v tom „pravěku,” o kterém píši pocit, že svět se mění, nezůstává na místě, dokonce i v těch dvaceti letech normalizace, bylo viditelné, že režim pomaloučku, jako když zamrznou severské řeky na Sibiři, či v Kanadě a zdá se, že ta zima a tlustý led je na věky a nepovolí a on pomalu, po kouskách ten led taje, rozlamuje se.pp

Tak i tehdy, skoro neviditelně ten led normalizace byl někde tenčí, praskal, rozlamoval se a najednou roztál. A řeky jsou volné, ledy, i když se hromadí, roztají a začne jaro. I dnes věřím v jaro uprostřed zimy a uprostřed zdánlivě neodvratných změn, kteří mnozí prorokují.

Tak uvidíme. Začal jsem televizí a přírodou a skončil nadějí. Tu člověk potřebuje. „Láska, víra a naděje.” Jak říká evangelista, dokonce jsem ten list Korintským četl, když jsem se ženil a dodnes ho mám rád, přesto, že se manželství nevyvedlo. Ale to už tak bývá, ne všechno se vyvede a ne všechno z toho důvodu věští konec světa. Jo jo.

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. 
Z listu apoštola sv.Pavla Korintským

Neboť, nikdo to za nás neudělá

Je Nový rok, poslouchám jak Satchmo zpívá „What a wonderful world.” Vlastně mě napadá, že snad na Nový rok asi není ani vhodnější píseň.

Byl jsem včera, podobně jako předchozích dvacet pět let v blázinci. Pořádal jsem s kolegyněmi silvestrovský běh, tedy spíš jsem jen dohlížel a pak jsem se zúčastnil na pavilonu i silvestrovského klubu.

Přišlo hodně bývalých abstinujících pacientů, měl jsem radost, že se jim vede, že nekňučí, ale starají se v duchu terapie, kterou prošli, nebo mnozí ještě v následné terapii pokračují, o sebe, své štěstí, protože jim nikdo jiný, než oni sami jejich štěstí nezařídí.

To je takové moje životní krédo. Modlit se, přát sobě i druhým štěstí, zdraví, ale zároveň vědět, že se ono štěstí musí udělat. Jak říká můj oblíbený psychoterapeut Frankl.

Tak to je asi moje přání sobě i všem kolem mě. Aby všichni měli dost sil a odhodlání si toho štěstí pro sebe v Novém roce zařídit a užít. Neboť, nikdo to za nás neudělá. Jo jo.

Klidně spekulujte

Objevil jsem stránky doktora Honzáka a musím říci, že jsem si početl, pobavil a zasmál, dokonce jsem se i k tomu všemu poučil.

Jsou vedeny pod příznačným názvem Akademie pravdy Inu pokud někdo umí psát čtivě a fundovaně, pak je radost číst. Navíc jsem ke své radosti ve svým materiálech, které mám uloženy na svém Macu našel pětidílné dílo o čínské medicíně. Takže jsem si je stáhl do čtečky a začal se vzdělávat.

Nemyslím, že se budu živit jako lékař, ale Čína a její kultura a vzdělání mě zajímá. Přeci jen, pěti tisíciletá kultura vzdělanost má svou hloubku a tak velkou kulturu nelze opomíjet jen proto, že momentálně tam vládne komunistický režim.

Skoro jsem v posledních dnech eliminoval televizi, dívám se málo a jen na vzdělávací pořady, kterých mám k dispozici dost a dost. Nevím sice, kde své vědomosti ve svém věku uplatním, ale baví mne se vzdělávat. Čím jsem starší, tak tím více. Byly doby, kdy jsem četl bez ladu a skladu, vše co mi přišlo pod ruku, ale zhruba od svých čtyřiceti let si vybírám.

Ono to čtení bez ladu a skladu mělo zas výhodu, že jsem přečetl dost braku, tedy teď poznám brak snadno a rychle. A přestanu číst, dokud je čas. Pokud se vrátím k té čínské medicíně, nedá se ono dílko číst jako román. Je dost rozsáhlé a mám na pár let o zábavu postaráno.

Navíc,dostal jsem nápad, že bych napsal knihu o terapii závislosti. Takový osobní pohled na způsob a cíl. Pochopitelně, vykašlu se na odborné práce a budu psát jen ze svého osobního hlediska. Co dělat, čemu se vyhnout, na co dát důraz.

Něco ve smyslu, co si myslím, že je podstatné, funkční a smysluplné. Nakonec, šedesát osm let se díky svému otci pohybuji mezi závislými, sám jsem závislý, abstinuji pět a třicátý rok, dvacet pět let dělám terapii závislých a o alkoholicích, feťácích a gamblerech vím všechno. Co nevím, troufnu si tvrdit, že nestojí za vědění. O spoluzávislých toho vím také dost. A o závislém chování mám docela slušný přehled. Teď už jen nebýt líný a pustit se do práce.

Takže už dávno nesouzním s veršíky Jaroslava Haška, které v mnohém jsou ovšem platné pro mnohé spoluobčany dodnes. 

Vzdělanost páni? Hlavní věc je pivo.
Rád chodím tam, kde hlučno je a živo. 
Já hojně piji, to je moje politika… 
Náš národ, toť chrám, v něm hoří svíce.
Ta svíce nese jméno: Velké Popovice.

Bohužel, zdá se mi, že vždy se najde něco zajímavějšího, než je psaní knihy, která se velmi podobá práci. Zrovna teď mě víc baví psaní blogu, až dopíši, natáhnu se a budu si číst další knihu o taoismu a taoistických cvičeních pro zdraví, sexuální svěžest a dlouhověkost.

O takových věcech se hezky čte, něco se z toho dá i praktikovat, ověřovat, jestli s tou sexuální svěžestí autor nekecá. Ale ono, jak se dá tihle autoři většinou nekecají. Nakonec ta tradice z níž vycházejí, je také těch pět tisíc let dlouhá.

Západní medicína je skvělá, o tom není pochyb, ale i ta východní, čínská, Arjuvéda a další systémy, plus kořenářské praktiky mají svoje místo. Mnohokrát jsem si pomohl různými babsko-kořenářskými praktikami, které zabraly a nemusel jsem vysedávat v čekárně a poslouchat ty hypochondrické kecy, kterými se ti lidé dostávali ještě do větších potíží, než v tu chvíli byli.

Právě doktor Honzák mi dost věcí ukázal už kdysi dávno, když jsem chodil na jeho přednášky na fakultu. S chutí jsem si přečetl jeho knihu o psychosomatice a nejen jeho, ale i třeba od doktora Poněšického a jiných. Tělo a mysl jedno jsou. Ovlivňují se vzájemně.

Asi bych se nepustil do některých spekulací, jako někteří esoterici, které když čtu, nestačím obdivovat fantasii a slovní zásobu pisatelů, ale z praktického hlediska bych se do jejich terapii nesvěřil.

Přeci jen, ty jógové a taoistické techniky mají své ověření. Samotným cvičením člověk nic nezkazí, spíš si jen ověří. A ví co platí a co ne. Ale budiž, má-li kdo čas a chuť spekulovat, nechť spekuluje. Možná někdy něco z toho může vyjít. Ale taky nemusí. Jo jo. 

Má-li víru a ochotu

Ticho, kolem mne je ticho, jsem sám a libuji si. Vzpomínám na jednoho klienta, který vyprávěl, jak byl na exerciciích a měli tam uložené silentium, neboli ticho.

Vyprávěl jak ho ten požadavek nemluvení, dodržování ticha zaskočil, jak najednou zjistil, jak je obtížné být v tom tichu být jen sám se sebou, se svými pocity, myšlenkami, obrazy přicházející z hlouby duše.

Ano, pro většinu lidí je požadavek ticha hodně obtížný. Najednou jsou sami sebou, jen tak. Mají možnost si číst, mají možnost přemýšlet, mají možnost prožívat, ale nic z toho jim v tu chvíli, toho požadovaného ticha nevyhovuje.

V tichu k nám přicházejí obrazy, vzpomínky, myšlenky, emoce a pocity. Tohle vše nám vlastně říká, kdo jsem, kdo jsem byl a čím jsem byl. Ne každý unese ten obraz sebe sama, unese své vzpomínky, které se vynořují, aby nás zaplavily svými emocemi a pocity.

Protože jsem vždy rád cestoval a sám a byl opravdu jen sám se sebou někde v tichu a mnohdy i několik dní, protože jsem cestoval pustinou, kde nikdo nebyl, pochopil jsem z jakého důvodu mnozí světci se vydávali na poutě. Hledali Boha, podobně jako hledal Boha můj klient na exerciciích, aby napřed našli sebe sama a skrz sebepoznání i toho Boha.

Putoval jsem, několik dní třeba s nikým nemluvil, (nebylo s kým) a děly se věci. Člověk se musel spolehnout je na sebe, Boha a svého anděla strážného. Mluvil jsem jen v modlitbě. Vzpomínky, obrazy, myšlenky. Než jsem se je skutečně naučil jen pozorovat a nechat odplynout.

Eliášovi se dal Bůh poznat v tichém ševelení vánku. 
Tu k němu zaznělo Boží slovo.Řeklo mu: „Co tu děláš, Eliáši?“ Odpověděl: „Planu horlivostí pro Hospodina, Boha zástupů, neboť synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře, mečem zabili tvé proroky. 
Já jsem zbyl sám a činí úklady, aby mi vzali život.“ Hospodin řekl: „Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem.“ Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku.
Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně, a hle – ozval se k němu hlas: „Co tu děláš, Eliáši?“

Vlastně jen v tichu, beze slov lze poznat sebe sama. Člověk mlčí, poslouchá a najednou slyší sebe sama co mu říká jeho duše. Skrz jeho vzpomínky, myšlenky, obrazy se formuje jeho poznání. Sám sebe se zeptá: „Co tu děláš člověče?” Skrze zastavení svých myšlenek, které pokud pozorujeme, zjistíme stejně jako u našich pocitů, že se zastaví, zklidní, podobně jako se zklidní hladina rybníka, když přestane vát vítr.

Pak je možně vidět svůj obraz jako v zrcadle. Skutečný obraz, nikoliv ten, co si vytváříme jako svou představu o sobě samých. V momentě, kdy pozorujeme sami sebe, přestaneme se srovnávat s druhými, zjistíme svou skutečnou tvář. Skutečnou podobu. Najednou pochopíme, že žijeme v iluzích o sobě samých. Sebepoznání v tichu nenahradí žádné vzdělání, žádné rozumové argumenty.

V tichu mnohé lidi opustí víra v sebe sama. Naštěstí. Protože víra v sebe sama vede k pýše. Víra v sebe sama je důležitá do určitého bodu, od určitého bodu ji musí opustit a spolehnout se na něco většího, než je člověk sám.

Není jednoduché čekat, mlčet, nic nedělat, jen věřit. U každého člověka takový okamžik nastane. A on buď poslechne, či nikoliv. Má-li víru a ochotu, dočká se. Jo jo.

Milosrdenství chci…

Nechci psát žádná mravní naučení, ani diskutovat na téma Vánoc. Pro mne jsou prostě Vánoce tím, co pro každého křesťana. Oslavou narození Ježíše Krista. Našeho Pána a Spasitele.

Jiného nemám, jiného nehledám a jak praví Písmo:

Milosrdenství ožilo, stalo se viditelným a dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Nazaretském. „Nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4) 

Tedy: Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem dobré vůle na zemi. Amen!

Z milosrdenství a lásky

Četl jsem hlášku. „Nezapomeňte si udělat nákup na celý měsíc. Obchody budou zavřeny dva dny.” Něco na tom bude. Před vánoci mám vždy pocit, že bude válka.

Ale válka snad nebude. Aspoň doufám. I když, pár pitomců se vždycky najde, co mají pocit, že válka všechno řeší. Já si to nemyslím.

Pomalu přicházejí na návštěvu moje děti. Což mi dělá radost, neb přicházejí i s vnuky. Dokonce Vojta, nejstarší z vnuků projevil přaní u dědy přespat. Cestovali jsme spolu Metrem a tramvají.

Pro Vojtu je cesta MHD dobrodružstvím, neb jezdí s mámou a tátou autem. Měl kliku, tramvaj se na pár minut včera zastavila a čekalo se na řešení nějakého problému. Bude mít doma co vyprávět. Naštěstí ten problém netrval zas až tak dlouho. Já na rozdíl od Vojty, tolik štěstí při cestě MHD neprožívám a stanice nepočítám, abych věděl kdy tam budem.

Děti jsou úžasní v tom, že i nákup kapra jsem pro ně zážitek. Dítě školou povinné, dovede to, co my ne. Kuchyně se stane lesem a stolice medvědem. Já i vy to těžce nesem, že to taky nesvedem. Zpívá pan Suchý v jedné své písni.

Všichni odpoledne dnes odešli, má nejmladší dcera s mužem, Vojta odjel s tátou, má láska do divadla dělat umění a já jsem umyl nádobí, vyndal prádlo z pračky, pověsil a dal si šlofíka. Není nad to dát malého šlofíčka. Prospívá šlofík tělu a duši.

Do pátku 28.12 bych měl mít volno. V pátek se vypravím do blázince, abych obšťastnil pacienty svou přítomností, na Silvestra budu v práci celý den, bude silovestrovský běh a klub. Takže kdo má zájem, běh je od 9:30, tedy zápis, start v deset a klub v 13:30. Běh je pro libovolné zájemce, kdo nejrychleji oběhne okruh dlouhý 2800 metrů, dostane cenu pro vítěze. Co to bude, se tají.

Klub je jen pro členy. Zde se jedná o abstinující pacienty pavilonu 35, kteří řádně dokončili léčbu a abstinují. Ten také povedu já. Každého rádi uvidíme. U nás je to podobně jako v nebi. Radujeme se z každého napraveného hříšníka. Být hříšník sice není moc korektní, leč problémem závislosti je především pýcha a sobectví, plus obžerství a uzdravit se z takových hříchů není jednoduché.

Není jednoduché, leč uskutečnitelné. Já také moc nemusím, když je na každý hřích vyrobená diagnoza. Pán Bůh chce na hříšníkovi, aby hříchu zanechal, litoval svých činů, udělal pokání a pak je mu odpuštěno. Když je tomu tak, pak se nemusí ten bývalý hříšník ohlížet na svou minulost, ale může spokojeně žít svou současnost.

Jak praví Písmo. Kdo z vás je bez viny, nechť první hodí kamenem. A ani jeden z těch „spravedlivých” farizejů v Izraeli, se nenašel jeden, co byl bez viny. Takže všichni odtáhli a cizoložné ženě bylo odpuštěno a nebyla souzena. Jo z milosrdenství a lásky je nám odpuštěno, pokud o odpuštění stojíme. Bohu díky. Jo jo.

Kladivo, co kamenné lidské srdce drtí

Čas od času, když mám nějaký problém, otevřu Bibli a přečtu si, co mi pro tu chvíli, tu situaci, Písmo svaté říká. Zatím se mi ještě nestalo, že by mi odpovědělo nesrozumitelně.

Pro dnešní den a situace, které v poslední době prožívám, jsem dostal tuhle odpověď:

Ty, kdo úpěli, Hospodin slyšel, ze všech soužení je vysvobodil.

K tomu se dá dodat jen „Amen!” Což znamená něco jako: „Ať tomu tak je.” Mám zvyk, když si s něčím nevím tak moc rady, nemám znalost správného řešení, a lidé kolem mne také nemají radu, klidně se obrátím na svého anděla strážného, o jehož existenci nijak nepochybuji, stejně jako nepochybuji o tom, že Boží slovo je kladivo, které rozdrtí každé kamenné srdce, na které dopadne.

Vždy dostanu odpověď. Pak udělám, co si myslím, že mám udělat a počkám na co počkat mám a co je mimo mou moc. Já vím, že je mnoho lidí, co mají potřebu stále něco dělat, nechtějí čekat, ale ve svém věku už vím, že jsou věci, které nezměním žádným svým úsilím, ale mohu počkat až se změní samy od sebe. Jen tak.

Je sice těžké rozeznat kdy je třeba konat a kdy je nutné čekat, ale při troše ochoty hledat tu dělící čáru se většinou povede rozpoznat ten čas. Jak říká kniha Kazatel.

Je čas rodit se a čas umírat,
čas sázet a čas sadbu vytrhat,
čas zabíjet a čas uzdravovat,
čas bořit a čas budovat,

čas milovat a čas nenávidět
čas boje a čas pokoje..

Mám rád Knihu Kazatel, je věcná, moudrá a zcela určitě v ní mluví člověk, který byl obdařen moudrostí a Duchem. Ne nadarmo je zařazena mezi slovo Boží. Ano, co má člověk ze všeho svého pachtění?

Vždy, když někdo řekne: „Nikdy jsem Bibli nečetl, nebo četl, ale nerozumím ji.” Pak si řeknu: „Kdo nehledá, nenajde.” Nenajde ani směr, ani útěchu a většinou ani klid.

Mám vyzkoušené mnohé. Jóga, Zenbuddhismus, různé relaxační techniky, ale nakonec vždycky objevím nejvíc klidu a uvolnění v tom slově Boží. Jo jo.

https://youtu.be/oOAfIxamXBQ

Jen tak mezi řečí

Dočítám knihu, kterou jsem dostal k narozeninám. Otevřel jsem ji hned jak odešli hosté a v podstatě jsem ji nedal z ruky až do přečtení. Jedná se o knihu Radkina a Františka Honzákových: „Čas psychopatů.”

Radkin Honzák píše čtivě, zasvěceně a s humorem. Jeho bratr František zřejmě dodal tu historickou část, která je také velmi zajímavá. S pár psychopaty jsem se v životě setkal, většinou s těmi více méně zlými a skutečně, jediné, co může nejrozumnějšího v takovém případě udělat, je co nejrychleji se vzdálit. Nic jiného nemá smysl.

Po dlouhé době mě přišli navštívit vnuci. Elenka s Vojtou. Pochopitelně v doprovodu rodičů, zatím jsou ještě malí, aby za dědou jezdili sami, ale když Pán Bůh dá, třeba se dočkám. Odpoledne to bylo skutečně hezké. K zábavě měly malířský stojan a psa Pulla.

Malířka

Překvapilo mne jejich výtvarné nadání. Hlavně u Vojty. Zřejmě budeme muset spolu vyrazit na kurs kreslení pravou hemisférou, aby ho ve škole nezkazili.

No a já si zopakuji jak správně kreslit, co vidím, nikoliv co si myslím, že tak vypadá. Betty Edwards má v tomhle směru velkou zásluhu na rozvoji kreslení tímto způsobem. Naučil jsem se kreslit i já.

Je stejně bezva, že je možné se naučit něco, o čem si člověk myslel, že mu není dáno, že nemá dost talentu. A ono je nakonec celá věda v tom, že jde jen o to, jak se dívá a co vidí. Co vidí, ruka nakreslí. No a jak jsem včera zjistil, Vojta kreslí, co vidí. Udělalo mi to radost.

Advent v plném proudu, takže se tak více stahuji do sebe, přeci jen, je potřeba se trochu uvolnit, nastartovat nové síly ke zvládnutí některých potíží, co se v poslední době vynořily. Inu, nejsem už žádný mladík a je dobré využít každý den. Těším se, že budu mít příští týden celý volný. Žádnou skupinu, žádné klienty. Četba, shlédnu některé filmy s biblickou tématikou. Baví mne víc, než ty stupidní, věčně se opakující pohádky o blbých čertech a chytrých holkách a klucích.

Ono podceňování toho zla se ukazuje jako projev velké pýchy. A na začátku každého problému jsou dva hříchy. Pýcha a sobectví. A jak říká svatý apoštol Petr:
Bratři buďte bdělí, váš protivník Ďábel obchází kolem jako lev řvoucí a hledá koho by sežral. Postavte se proti němu silou své víry. A ty Pane, smiluj se nad námi.

Pýcha člověka je nezměrná. A jak je občas vidět, díky tomu je nezměrné i jeho utrpení. Do kterého se dostává bez Božího přičinění, jen díky vlastní pýše a sobectví. Vždycky když slyším, jak si někdo stěžuje, že kdyby byl nějaký Bůh, tak by tohle nemohl dopustit. Inu, člověk má svobodnou vůli a rozum, aby věděl a byl schopen rozeznat, co mu škodí a co mu prospívá. Bůh dopouští, ale nepokouší. Na pokoušení a následky z toho plynoucí, stačí jeden každý sám. Ďábel existuje, jen je v jiné podobě, než ho malují a nebo filmují.

Psychopati se snaží změnit svět kolem sebe. Narážejí, protože nemají strach z následků a čím větší následky, tím větší jejich úsilí změnit svět a lidi kolem sebe. Jenže, nikdy nepochopí, co občas pochopí ti, kteří psychopaty nejsou.
Změníš-li sám sebe, nemusíš už nikoho kolem sebe měnit.Jo jo.

Zdroj: https://janjilek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=692276

Kdo neztratí duši, neztratí celý svět

Jeli jsme včera od mé dcery Katky, kde jsem byl a návštěvě a cítil jsem v autě, jak jsem za celý týden unavený. Ještě dnes ta únava doznívá.

Vylezl jsem z postele, přečetl pár blogů o tom, či o tom a říkal si, že vůbec neuškodí, se jen tak poflakovat do hlavy si nevalit žádné klíny, ani s presidentem, neřku-li premiérem. Jak jsem si říkal, tak jsem činil.  Udělalo mi na duši dobře přečtení si blogu o zapomenutém sochaři od Marka Trizuljaka a následně četba jednoho z fantasy románů od Davida Eddingse.

Byl to náročný týden, zvládl jsem ho, ale za cenu únavy. Občas si říkám, že bych si mohl pořídit poustevnickou jeskyni, někde na poušti, jak kdysi žili pouštní otcové, jak o nich píše Ansel Grün O spiritualitě pouštních otců Trochu meditovat ve stylu těch mužů modlitby a mít možnost zažít onen šepot Boha, který slýchávali na té poušti otcové.

Anselma Grüna jsem si vždy rád četl, jako takový jistý protipól křesťanské mystiky oproti té východní. Pouštní otcové mne utvrzovali v tom, že jsou způsoby, které se jednoduše nedají nahradit.

Našel jsem další článek, co se zabývá pouštními otci a vlastně si uvědomil, že kdysi, když mi můj učitel a duchovní vůdce řekl, že vždy, pokud budu potřebovat a hledat, najdu vše co potřebuji. Pouštní otcové k době postní. Sice není doba postní, ale Advent, leč si myslím, že i ten druhý odkaz má dnes pro mne svou cenu.

Ono ponoření do ticha i v té panelákové kobce, jak ji kdysi nazvali diskutující na jednom technickém webu, má svou cenu. V tichu člověk slyší sebe sama napřed, slyší svoje myšlenky i slova, setkává se sebou. Uvidí pravdu.  Což ne každému vyhovuje. Ale dokud jsem se v životě několikrát neuslyšel, nesetkal se sám se sebou, nikdy jsem nenašel cestu jak dál.

Zastavit se, mlčet, čekat. Jsme většinou přesvědčeni, že musíme být aktivní, čím víc aktivní, tím lepší. Málokdy nás napadne, že některé věci k nám prostě nikdy nepřijdou, dokud se nezastavíme a nepočkáme. Třeba klid duše.

Bolševik měl mnoho pitomých hesel. Jedno z nejpitomějších bylo. „Bojujeme za mír.” Docela dost psychopatické heslo, tak jak někdy psychopati mají ve zvyku ve snaze dosáhnout ze svého hlediska nápravy. Psychopati  rozbijí všechno kolem sebe, není-li ona náprava podle nich. Pak na troskách budují „nové a lepší.“ 

Takže bojovníci za klid duše, uzdravení atd, vždy se dopouštějí zásadního omylu v tom, že se domnívají, že bojem a vítězstvím dosáhnou změny. Dosáhnou, jen chaosu a trosek. Trosek  chaosem vzniklých. Pak  ti kolem nich musí podstoupit zbytečnou námahu  odklizením  trosek, kdy se teprve může stavět nové.

Podobni lidem, co napřed zničili své zdraví, aby pak za své zdraví bojovali. Jejich okolí jim říká: „To dáš, nesmíš ochabnout, musíš být pozitivní!” Samé příkazy co je mají podle toho obecného mínění mobilizovat. Já osobně si myslím, že daleko nejlepší je takové chování, které vede v takové situaci ke zklidnění, díky zklidnění hledání možností, jak situaci zlepšit a moc toho kolem sebe nezničit, spíš něco nového, k uzdravení vedoucího vytvořit, postavit.

Jenže takové chování je podle mínění většiny málo aktivní. „Co je to za výsledek, když se jenom zklidním?” Ptají se celí netrpěliví, kdy že bude zázrak. Většinou člověk nemusí nic bourat, stačí je opustit. Neplýtvat bouráním síly. Stejně jako neplýtvat energií na změnu systému. Většinou stačí systém opustit a přejít do jiného, výhodnějšího systému.

Tak, jak konali ti výše zmínění pouštní otcové. Opustili systém, odešli na poušť, sžili se s tou pouští a našli Boha i sebe. Faktem je, že bohatstvím rozhodně netrpěli. Tedy mimo toho duševního bohatství. Duši neztratili a pokud budu parafrázovat Písmo. Kdo neztratí duši, neztratí celý svět. Jo jo.