Ora et labora

Třetí představení v kavárně Liberál, třetí představení plno. Takže by se
dalo říci. „Úspěch”. Měl jsem večer pocit, že tomu něco chybí.
Až jsem si uvědomil, že ta improvizace, kterou jsem s Tomášem a Zuzanou
praktikoval byla hodně únavná.

Vlastně v pátek večer, včera dvakrát, najednou jsem měl pocit, že vlastně
dělám terapii. Cítil jsem, že musím překonat ten počáteční odpor herců, coby
klientů, se kterým se někdy setkávám. Při jejich nejlepší vůli
spolupracovat. Odpolední zkouška jako taková, večerní představení, které se
sice povedlo, celkem klapalo, až na to, že Jana si zpřeházela při čtení
listy, ale vybruslila z toho decentně.

Dorazili jsme večer domů, pustil jsem si slavný film: „El
Cid”. Ale nedokoukal jsem ho. Příliš patetický a naivní na můj vkus.
Unesu ledacos, ale tohle na mne bylo nějak moc. Sofia Loren a Charlton
Heston se sice snažili, ale nějak mě i takové hvězdy nezaujaly. Některé
filmy časem ztratí kouzlo. Je zajímavé, že většině knih, které jsem v mládí
četl, se tohle nestává.

„Asi si budu muset legendu o EL Cidovi znovu přečíst. Četl jsem ji
kdysi dávno, měl jsem minulý týden chuť se podívat na něco podobného, ale
jak jsem zjistil, ne vždy vše vyjde, jak si člověk přeje. Stane se. Ale
jestli mi mimo samotného představení udělalo něco radost, tak zjištění, že
za ty skoro čtyři roky, co soubor funguje, se stalo něco opravdu zajímavého,
že se stal kompaktním, lidé nemají potřebu chodit pozdě, neumět text,
nenechávají se nutit. Prostě chtějí hrát, pochopili, že bez práce nic nejde.

Pak se zcela jinak zkouší, jinak hraje. Většina z nich jsou členy z
některých mých terapeutických skupin, ne všichni, ale i ti ostatní se
připojili a najednou člověk cítí, že co dělá v terapii, má smysl i v
divadle. Na začátku byl nápad, že udělám skeč při příležitosti vydání jedné
ze svých knih. Nápad jsem uskutečnil s dvěma profesionálními herci, což
vyšlo. Pak jsem začal přemýšlet, jestli bych byl schopný napsat hru jako
takovou, a už to šlo.

Z lidí, kteří nikdy nikde nehráli, se postupně stávali herci, co
pochopili, že text je základ, s tím textem se potom dá pracovat. Ano, ve
svých hrách se držím dost toho, čemu říkám,,„ příběhy ze života” Hrajeme o tom, co kolem sebe vidím a slyším. Není nutné něco extra dramatizovat.
Život sám o sobě je dramatický a nemusím nic vymýšlet. Napsat pár dialogů,
monologů nechat lidi, aby si s tím nějak poradili a najednou je v sále
ticho, že nikdo ani nedýchá. Tady člověk pochopí, jak důležité jsou ty
prkna, co znamenají svět.

Stůl, dvě lampy, živá muzika a už se jede. Jakou sílu má slovo, když je
správně vyslovené. Nahlas i potichu, jen sám pro sebe. Vlastně chápu, proč
se diktátoři všech dob tolik bojí slova vyřčeného, napsaného, slova, které
není jejich oslavou. A tohle je dobře. Člověk má svou svobodnou mysl,
kterou, když si nedá vzít, pak je díky své mysli svobodný.

Teď v poslední době se zdá, že svět se obrací k nějakému zvláštnímu
fenoménu, co jakoby preferoval zmatek a nejistoty. Ale pořád jsou zde lidé,
kteří cítí, že láska je láska, ta je důležitá tak, jak říká apoštol ve svém
listě Korintským: a kdybych víru měl, že bych hory přenášel, lásku bych
neměl, nic nejsem. Jen měď zvučící a zvon vyzvánějící.
Uvědomuji si, jak tyhle slova, co přečkala tisíciletí, jsou důležitější, než všechny ty
příručky vlastního seberozvoje.

Nic nového a lepšího pro sebe nevymyslím, než ono další slavné:
„Modli se a pracuj.” V latině ten slogan zní zvášť úderně.
„Ora et labora.” heslo bedediktinského řádu, který založil sv.
Benedikt. Vždycky, když čtu takové ty povídačky o tom, co všechno má Východ
navíc oproti tomu křesťanskému Západu, říkám si jen. „ Vaše vlastní
neznalost vás usvědčuje z tlachání.”

Narazil jsem na takové tlachání jednoho takzvaného zenového gurua, co si
dovolil tvrdit, že na tom Západě ženská bez receptu neupeče ani koláč. Ale
na Východě, ta improvizace, to je, co ji šlechtí. No, myslím, že se jedná
jen o nedostatek vzdělání, alespoň v jeho případě. Pohrdání vlastní
kulturou, neznalostí křesťanských mystiků. A co se týče toho ostatního, dá
se říci, že mnozí „guruové” tohoto typu se samou duchovností ani
nenamáhali si ověřit, že člověk pokud odtáhne svou mysl při jakékoliv
činnosti na činnost samu, pak pracuje už v pravé hemisféře.

V tom je kouzlo těch zenových mistrů, co podobně jako sv. Benedikt
trvají na tom, stejně křesťanský mnich, jako i zenový, že musí pracovat
rukama, aby zjistili, že sama činnost je nejlepší způsob jak vyprázdnit
mysl. Tohle ověřit není žádná zvláštní východní moudrost, to je jen obecná
lidská zkušenost. Ale chce-li mít někdo potřebu se cítit jako guru, zamíchá
pár zenových mouder, která pochopitelně platí, ale vypadají hodně tajemně, a
už prožívá satori. Neboli osvícení.

Mám úctu ke každému, kdo došel svého poznání svou cestou. Ano, meditace
má svůj význam, ať ve smyslu křesťanském, nebo třeba v buddhistickém,
divadlo má svůj význam, modlitba má svůj význam, ale vždy je dobré se
podívat nejen, jak to dělají v Indii, ale třeba v Říčanech, nebo na Kladně.
Člověk se učí pořád. A pečení bábovky se naučí jedině pečením bábovek,
stejně tak jako se naučit číst v angličtině, znamená jen to, že se čte
anglicky.

Samá práce a nic než práce. Slibem o jednoduchosti člověk kolem sebe
nikoho nezarmoutí. Leč, jsou triky, co ulehčí cestu, ale nezkrátí ji, ani
nezbaví nutnosti ji ujít krok za krokem. Na kursu kreslení mi ukážou
nějaké triky, nechají mě nakreslit něco podle návodu, jak na to, ale kreslit
a zlepšovat se budu už muset sám. Jo jo.

Život není peříčko

Dostávám se do věku, kdy začínám patřit mezi „neviditelné
lidi.” Ano, ano, vím co píši. Byly doby, kdy jsem šel po ulici a
leckteré krásné dívčí oko na mne spočinulo se zalíbením.

Ty doby minuly a jsem téměř neviditelný. Prostě život je takový a z
nepřehlédnutelného, jsem se stal málo viditelný. Nebo skoro neviditelný.
Vzpomínám si, jak mi kdysi, jedna kolegyně, dnes už opravdu stará dáma
líčila své zděšení, že už po ní chlapi v tramvaji nekoukají, neosahávají ji,
prostě tehdy použila to dnes hojně používané slovo: „Žádný sexuální
harassment.” Pro mne tehdy nové slovo. Bylo mi ji líto, protože vím,
jak některým ženám záleží na tom aby byly viditelné, nepřehlédnutelné. Podobně jako
muži. Mnozí také chtějí být viditelní.

Prostě tohle patří k lidské nátuře, k evoluční výbavě, neb vzhled je
rozhodující při prvním kontaktu. Koutkem oka mrkneme a hned víme, zda nám
stojí za to riskovat. Slůvko ztratit v naději, že bchom si mohli oba užít.
Lásky, milování, společného času.

Až časem se ukazují ty další potřebné atributy, které
jsou důležité pro pro zachování rodu a spolužití. Konec konců, mnoho žen mi
dalo za pravdu v tom, že jim záleží na tom, zda se mužům líbí, či nikoliv.

A také si vzpomínám na ty časy, kdy jsem míval partnerky o víc jak dvacet
let mladší, ač jsem nebyl miliardář a jak se k nim chovaly ženy, které byly
v mém věku. Jak je osočovaly, dávaly jim najevo svou nelibost atd. Ke mne
také neplanuly žádnou žádnou velkou vstřícností. Pokud jsem byl ve
společnosti těch mladých krásných žádoucích, voňavých žen. Ano, ano, harašil
jsem, pravě vždy směrem k těm mladým. Ony některé ten harassment přijímaly,
některé mne rovnou odmítly, jak už to v tom lidském životě bývá.

Jestli truchlily, či byly v depresi po svém odmítnutí mé maličkosti
netuším. Nesvěřily se. Pokud používám slovo „harassment”, mám na
mysli chování, kdy ženám říkám, že se mi líbí, že po nich toužím, že jsou
pro mne voňavé atd. Prostě dávám jim najevo, že je vnímám. Tedy některé. A
teď se dostanu k tomu zásadnímu.

Zdá se mi, že celé ono „Me too” zahájily ženy, co si po více
jak dvaceti letech, vzpomněly, že je kdysi nějaký slavný muž obtěžoval.
Je-li dámě padesát, tak se jaksi bohužel, stává méně viditelnou. Z hlediska
evoluce už není dobrá na rození dětí, ale už jen jako babička na hlídání
dětí. Z hlediska evoluce, je takhle podprahově muži vnímána. Muži prostě
ženy podprahově hodnotí, zda mohou mít děti, či nikoliv. Žádná ženská práva
na tom nic nezmění. Ženy by ale mohly žalovat evoluci. Třeba se najde soud,
co by takovou žalobu přijal.

Vůbec nepopírám, že z hlediska dnešní doby žena se necítí v padesáti a
výše stará. Jenže ta evoluce. No a pokud tažení za ženská práva podnikají
ženy, které si po letech vzpomenou, že byly obtěžovány, pak mi takové
chování připomíná tu onu výše zmíněnou dámu, která plakala, že už je pro
většinu mužů „neviditelná.” Ale třeba se pletu a skutečně mají
starost o to, aby m ladé ženy, nebyly obtěžovány starými chlapy, co nemají
zábrany.

Odjakživa pro mne platilo, že když mi žena řekla ne, platilo ne. Chápal
jsem, i když nerad, že má jiný vkus, jiného chlapa, nebo je na ženy,
případně že má menses, či nějaký jiný důvod. Nikdy jsem se z odmítnutí
nehroutil, vždy jsem zastával zásadu, že nějaká jiná, co mi voní, tak té
mohu vonět i já. Nemohu mít každou, stejně jako každá nemůže mít mě. Tak to
v životě chodí.

Mám takový pocit, že se vlastně celá ta událost kolem sexuálního
harašení v současnosti se pohybuje v rovině zklamaných, neviditelných žen, které se chtějí
zviditelnit. Například na osmdesátiletém herci, který někoho údajně před víc
jak třiceti lety obtěžoval. Dnes je dámě, co ji bylo tehdy kolem sedmnácti, skoro padesát, asi už se o ní tolik
nemluví, ale ona dnes se ve své mysli pěstuje to utrpení z té doby, o kterém
cudně třicet dva let mlčela a dnes promluvila. Smutná historka.

K takovému sdělení mám holou nedůvěru. Stejně tak jako k těm, co si
najednou po letech vzpomněly na své utrpení, co zažily. Nechci skutečně zlehčovat
obtěžování, kterého se některým ženám dostává. nepochybně existuje. Jenže, pokud se má vzdát
funkce ministr, co sahal novinářce na koleno, před patnácti lety, tak zírám. Tohle už není skandál, to je hon na čarodějnice. A jak si vybavuji vzhled, některých Britek, pak docela obdivuji odvahu britských mužů, při sahání na jejich kolena.

Chce-li mne tedy nějaká starší dáma osočit z toho že jsem ji kdysi osahával, ona má z toho dodnes trauma, nepolituji ji. Pouze se klidně přiznám: Mé chování nedosahovalo vysokých standardů, které dnes vyžadují některé ženy, ale je mi to jedno. Pokud by nastal
nějaký hon na mou osobu, o čemž skutečně pochybuji, neb jsem celkem nemajetný, bez politické funkce a nezaujímám žádné významné postavení, koupím si na tu
honičku lístek do první řady.

V případech takového honu, myslím, že jediná odpověď mužů na podobnou hysterii je asi taková. Praktikovat totální izolaci všech žen, které požadují „vysoké standardy” co se chování mužů týče. Skutečně žádný obdivný pohled směrem k takové ženě, žádný náznak, že by byl zájem o tu ženu, žádná reakce při změně účesu. Žádný dotek. Jen ticho a mlčení. Dotýkat se může sama sebe. Mluvit také sama se sebou. Pokud ji takový způsob života vyhovuje, má jen každá taková mít, co si přeje.

Mlčení, které bude, jak říkají zenoví mistři, hromové. Nepochybně budou ty ženy rády, že si jich nikdo nevšímá a svou sociální izolaci si patřičně užijí.

Já osobně takové chování vůči ženám praktikuji. Pokud se nějaká chce seznámit, musí se snažit, vyvinout patřičnou iniciativu aby si mne
zasloužila. A vybírám si, která si na mne smí sáhnout. Ne všechny tuhle metodu obdivují. Natož aby jim vyhovovala. Ale život není peříčko. Jo jo.

Milosrdenství a laskavost se vyplácí. Ale jen někdy

Rád se zabývám manipulacemi. Mám na mysli manipulacemi v oblasti vztahů. Napsal jsem na tohle téma knihu, pod názvem: „Lidé a manipulace.” Učím mimo jiné komunikaci v zátěžových situacích a asertivitu.
Takže, když si čtu různé nápovědy pro ODS, jak dál, co ODS musí udělat, co by bylo dobré v zájmu národa, jak je popsáno v blogu pana Chýly na „aktualne.cz, usmívám se.

Fialova volba

Osobně být v pozici předsedy ODS pana Fialy, nijak bych se neangažoval v jakékoliv nabídce pro hnutí ANO. Neviděl bych naprosto žádný důvod, se někomu nabízet, někoho o něčem přesvědčovat, neb bych si byl vědom, že pokud někdo někoho potřebuje, je hnutí ANO ODS, či někoho jiného dalšího.

Jsou-li pánové a dámy z výše uvedeného hnutí, přesvědčeni, že si vystačí sami, pak jistě svou „ splendid isolation” užijí, budou mít klid na práci a nebudou se muset s nikým dělit. Pokud bych byl v pozici takto zvýhodněného subjektu, zcela určitě bych tuhle výhodu použil.

Možná, ale jen možná bych na místě ANO, koaličního partnera použil, tak asi tak mi kdysi nabízela jedna parta, že mne sebou vezmou na tůru, když se jim budu starat o jejich blaho. Vařit, stavět a bourat stan atd. Já budu mít starosti, oni si užijí. Podobně se tak chovaly některé ženy, když se domnívaly, že mají pro mne takovou cenu, že nic od nich nemohu vyžadovat, ze strachu, že přijdu o jejich přízeň.

Bohužel, tedy bohužel pro manipulanty, na tyhle manipulace moc neskáču. Chce-li mne někdo na tůru, jako pečovatele a budu-li to chtít přijmout, první na co se zeptám. „Co a kolik za práci?” Chce-li mne žena jako partnera, musí i ona něco nabídnout. Co je dost pro mne, či málo, neurčuje nikdo jiný, než já sám.

Jestliže se mi pokusí někdo vysvětlit v takovém případě, že je pro mne čest být v jejich přítomnosti, asi bych se ani nebavil. Nakonec, cestovat mohu sám a nikdy mi nikdo nenabídl něco, co bych nemohl odmítnout. A hrát někomu roli obětního beránka, který má sejmout hříchy z obětujícího, no tak asi by ten rád obětující, musel hledat jinou oběť. Myslím, že ODS není tak naivní aby něco takového udělala. Aspoň doufám. Já bych se v zájmu pana Babiše & commpany na místě ODS a pana Fialy rozhodně neobětoval.

Vyhrůžky vždy znamenají pokus o zastrašení a pokus dostat vše co nejlaciněji. Tohle je známá věc. Ti, co se dají zastrašit, prodají lacino, ti, co se zastrašit nedají, počkají a uvidí. ODS není v pozici, aby se musela začít bát. Jestli se někdo musí bát, pak jen president, protože ještě není zvolen do druhého období, stejně jako hnutí ANO. Ti rozhodně nemají nic jistého. Kdyby měli, chovali by se jinak. Napínání svalů, ještě neznamená výhru.

Ohánění se národním zájmem a zájmem všeho lidu, je další známá manipulace. Přesvědčte 51% voličů, ukažte, že máte na své vyhrůžky a pak se můžeme začít bát. Zatím, je proti hnutí ANO 122 hlasů proti 78. 122 hlasů, kdy ti lidé nemusí udělat nic. Jen čekat. A v případě ohrožení svých zájmů hlasovat proti. Hnutí ANO, musí koupit minimálně dlouhodobě 23 hlasů. Libovolných hlasů. Politika je obchod. Pro ty útlocitné, tvrdý obchod. Nic zadarmo.

Bez 23 hlasů navíc se nikam nehne. A musí platit, buď zaplatí presidentovi, nebo těm 23 poslancům, aby měli nadpoloviční většinu. Na místě těch koupených bych si dal zaplatit. Tvrdě zaplatit. Vyhrůžky, že budou další volby, jsou jen planými vyhrůžkami. Alespoň v tuhle chvíli. Teď všem, co nejsou ničím pověřeni stačí počkat a v pravou chvíli hlasovat proti.

Hnutí ANO nemá v tuhle chvíli na nic víc, než na sliby a vyhrůžky. Slibem nezarmoutíš a jak jsme říkávali, ještě v dobách, kdy jsem provozoval zápas jako vrcholový sport. „Vítěz je ten, komu rozhodčí na konci zápasu zvedne ruku, za to že vyhrál na body, nebo dostal soupeře na lopatky.”

Osm stran, ještě ani zdaleka není na lopatkách. Možná jsou některé v krizi, ale krize, jak známo, je šance jak se posílit a vyjít z krize silnější, poučenější a odhodlanější. Alespoň já jsem pár krizí v životě zažil. Z každé jsem se poučil a z každé vyšel silnější. A rozhodně nejsem jediný na světě takový. Jo jo.

PS: Pomíjím, všechny důvody, proč nejít do koalice s ANO. Uvažuji jen obchodně. V politice, obchodě a vůbec v životě, je vždy něco za něco. Jen ve výjimečných případech něco z milosrdenství a laskavosti.

Dvoření, nebo sexuální obtěžování

Přečetl jsem si rozhovor s policejní psycholožkou o sexuálním harašení.
Sexuálně
obtěžuje ten, kdo vynechá dvoření
Už nadpis obsahuje názor k
zamyšlení, ale…

Ono „ale ” spočívá v tom, co
vlastně se považuje za dvoření. Kdysi se za takové opravdové dvoření
považoval zpěv serenád pod balkonem, přenesení dámy přes kaluž, nebo potok.
Ona cudně objala nosiče (téměř se mi chce napsat soumara, kdo neví, co je
soumar najde si ve wikipedii,) její srdce vzplálo během přemisťování,
pochopitelně cudně. Maminka si mezitím zjistila finanční stav ctitele a on
za další půlhodinu mohl požádat o ruku.

Nebo, jestli dvoření spočívá v tom, že své vyvolené ještě předtím, než
se dostaneme do postele, kupuji, pochopitelně s jejím souhlasem zlaté
předměty, kožichy, či menší auta v patřičné cenové relaci. Jak je vidět,
představy o dvoření mohou být různé, kdysi se tomu říkalo namlouvání, tohle
slovo velmi dlouho jsem nikde neslyšel a nečetl.

Prostě si chlapec dívku namlouval, nebo ona jeho. Jak oba uměli. Oba se červenali,
kroužili kolem sebe, touhou se třásli. I když dívky ono namlouvání dělaly
mnohem skrytěji. Sice se také touhou třásla, ale povinnost a cudnost ji
velela se tvářit, že sex je něco, co není v jejím repertoáru.

Zdá se, že není vůbec jednoduché definovat onen pojem
„dvoření.” Je zřejmě složité určit, kdy se dvořím, nebo jak
říkají některé dámy, co jsou od rány, že jen normálně otravuji. Tedy sám za
sebe, když mám, nebo měl jsem pocit, že dámu otravuji, pak ji vynechám,
faktem ovšem zůstává, že pokud jsem mnohou na pokoji nechal, slyšel jsem ono
kategorické „NE!” Pak jsem časem zjistil, že ono kategorické ne,
nebylo v tu chvíli zas až tak kategorické a čekalo se ode mne, že budu
pokračovat.

Jo, jak je vidět odlišit dvoření od sexuálního obtěžování, není nic
jednoduchého. Ale dvořit se, namlouvat si někoho je nakonec stejně velmi,
zábavného konání. I když značně nejistého výsledku. Jenže nejistota člověka
posiluje, učí ho hledat různé postupy, které mají větší naději na úspěch.

V sobotu na různé druhy seznamování a rozcházení je zaměřeno mé
„Leporelo lásek končících a někdy začínajících”, které hrajeme
v kavárně Liberál v Praze v Holešovicích. Tohle téma mne baví jako
terapeuta, rád se zabývám v terapii vztahy, i jako spisovatele a dramatika.
Myslím, že už se po napsání šesti knih a čtyř divadelních her, mohu tak ve,
své skromnosti nazývat.

Pokud se týče toho sexuálního obtěžování, mám pocit, že se kolem toho
rozvinula leckdy zbytečná hysterie. Pochopitelně, když ženská, chlap řekne:
„NE!” Platí ne, o tom není diskuse. Stejně tak osahávání, které
tomu druhému nedělá dobře. Ne každý kontakt s kýmkoliv, týká se to i žen, nejen mužů, mne ne vždy plní
nadšením. Ale pořád dost často vnímám, jak tak sleduji kolem sebe ty hry, že
se mnohdy víc o nešikovnost, než zlý úmysl. A rozbouřená atmosféra někdy
nutí reagovat i ty „obtěžované”, neadekvátně.

Je rozdíl ovšem mezi pozváním domů, tady by si skutečně měl a mohl
každý,/každá uvědomit, co že se očekává, vyjasnit si co se od koho
čeká, případně odmítnout, pokud opravdu dotyčný/dotyčná nemá
zájem. Ale říkám si, že ty herečky stěžující si na obtěžování, pak,
budou muset skutečně prokázat talent, stejně jako studentky znalosti,
chtějí-li obstát.

Znalosti se dají ověřit, talent, tam se jedná mnohdy opravdu jen o
subjektivní pocit, který nezaručuje nějakou spravedlnost. A mám-li
možnost si vybrat herečku, třeba i amatérskou, pak tak činím podle
svého pocitu, nikoliv podle nějaké spravedlnosti. Stejně jako
přátele si vybíráme podle toho jak se s nimi cítíme, tak i kolegy,
či kolegyně, pokud k tomu máme možnost. Tím nehodlám nijak
obhajovat chování, kdy muž či žena má za svou kariérní růst, čí
dání možnosti, platit vlastním tělem.

Nakonec, už klasik, i když, k mé lítosti, hodně komunistický laděný, říká:

…Bůh nezatratil Magdalenu
Bůh neodvrátil od ní tvář.
Však ten, kdo kupuje si ženu
je ďáblův muž a otrokář.

Vítězslav Nezval: Balady pro Manon.

Ty balady jsou krásné a možná je z nich vidět, jak se dvořit
ženě. Některé. Ne každá by tenhle styl brala. Jo jo.

http://dai.ly/x6rfce

Nedali jsme na Pavlíka Morozova…Elvis Aaron byl náš vzor

Za svého poměrně dlouhého života, jsem zjistil jednu věc. Mít na něco
názor, vnímají lidé, jako pokus o vykládání pravdy. Něco vidět jinak, z
jiného úhlu, znamená pro některé jedince skoro vyhlášení války vůči své
osobě.

Tohle mi došlo kdysi dávno v jedné diskusi, že mít odlišný názor. Na
cokoliv rovná se vyhlášení nepřátelství. Poznamenal jsem tehdy, už je to
třicet let: „Honzo, tak se mi zdá, že jsem se stal tvým nepřítelem,
protože si myslím něco jiného než ty.” Toho Honzu má poznámka
překvapila, mě vlastně také, do té doby jsem se snažil celou diskusi vyhrát,
najednou mi došlo, jakou je kravinou, mít vždy pravdu.

Postupně jsem začal chápat a pro sebe objevovat rozdíl mezi fakty a
pravdou. Leckterá pravda obsahuje fakta, záleží ovšem jak ty fakta
interpretujeme. Je pravdou a všichni to tvrdí, že alkohol snižuje depresi,
pomáhá rozpouštět úzkost, mnozí lidé se baví s alkoholem lépe než střízliví.
Tohle tvrzení je „obecná pravda.” Fakta, ovšem říkají zcela něco
jiného.

Další „pravdou” je, že lidé, kteří mají uspokojené všechny
potřeby, jsou šťastní lidé. Inu, pokud by tomu tak bylo, z jakého důvodu ty
fakta mluví jinou řečí? Otázkou je, co jsou uspokojené potřeby a kde končí
„nutné potřeby člověka”? Pokud se pustím do diskuse na tohle
téma s kýmkoliv, počítám, že tak osm z deseti lidí se mi bude snažit
dokázat, že tahle ”pravda” platí.

Pamatuji se, jak mi kdysi přišel říct klient, že bych mu měl pomoc najít
ženskou, protože pak bude šťastný a už nic nebude chtít. Podle jeho mínění,
by všichni chlapi, co mají ženskou museli, být šťastní a už by nic nechtěli.
Stejně tak ti, co mají dům místo bytu, dost peněz, jsou obdivovaní, musejí
být šťastní.

I zde je rozdíl mezi „obecnou pravdou” a fakty. Takže ohánět
se v diskusi pravdou, bývá nebezpečné. Za pravdu se totiž podle obecného
mínění bojuje až do konce, za pravdu se umírá, v pravdě se žije a ten, co se
mnou nesdílí mou pravdu, je zákonitě nepřítel. „Jak vznešené”.
Ovšem, ať někdo zkusí bojovat za fakta. Dnes byla někde vichřice, někde
polámala stromy, ale ne všechny poškodila, to je fakt, který se dá jen
konstatovat. Faktem je, že vystraší někoho, někoho ne. Bojovníci za
pravdu, budou tvrdit, že taková vichřice nutně vystraší každého.

A běda těm, kdo nesdílí jejich názor. Tito lidé potřebují ke své
komunikaci nepřítele. Mají-li nepřítele, teprve pak žijí naplno. Jinak, já
se o té vichřici dozvěděl z SMS a potom ze zpráv. Neb jsem zdravě spal. Teď
na FB, se vede debata o Nohavicovi. Jestli je demokratické sdělovat fakta,
že byl udavačem, když je takový skvělý písničkář. President vyznamenal
udavače, stejně jako agent STB se uchází o premiérský post. Fakta nějak
mluví, otázkou je, zda je nutné brát ohled na fakta. Demokracie je také diskuse o faktech.

Pro mne ani jeden z těch uvedených není nepřítel. Fakta něco říkají a
jaká byla pravda asi moc nevíme. Z mého hlediska není důležitá. Ti lidé
spolupráci podepsali, nějaká interpretace je možná. Pro mnoho lidí tyhle
fakta nejsou důležité. Pro mne je důležité, že podepsali. A fakt je, že těm,
co nepodepsali, nešlo vždy o život. Nebyl jsem komunistou, nic jsem nikde
nepodepsal, také jsem žil.

Ale vraťme se k tomu nepřátelství, při rozdílných názorech v diskusi.
Ono to nepřátelství vede pak k osobním urážkám. Nepřítel si nic jiného přeci
nezaslouží. Takhle snadno se dostaneme do stavu, kdy vlastně všechno je
dobré, co nám pomůže toho druhého porazit, zničit, ponížit. Sami sebe
dostaneme do přesvědčení, že si ten druhý nic jiného nezaslouží. Osobně
pokud někdo začne tímhle způsobem „diskutovat”, okamžitě se
ohradím. Dost často ono ohrazení vede ke zklidnění.

Mnozí lidé se bojí ohradit, protože nechtějí vypadat jako slaboši. Čímž
vlastně ono nepřátelství, kdy diskuse přejde do osobní roviny potencují. Já
osobně řeknu něco ve smyslu: „Takhle tedy ne, jestli se chceš bavit v
téhle rovině, tak končíme.” Nehodlám totiž s nikým diskutovat o jeho
„pravdách,” jimiž zahaluje manipulaci za pomoci hodnocení.

Manipulace za pomoci hodnocení slouží jako prostředek k získání převahy v
diskusi.
„Lotr” v diskusi má jediné právo podle manipulujícího.
Omluvit se a pokorně přijmout mínění a názor toho druhého. Je přeci lotr,
ten nedostatečný, nedůvěryhodný. Ale já osobně nemám potřebu se dát
manipulovat takovými lidmi. Diskutovat mohu, budu-li mít zájem i s
udavačem STB, třeba o muzice, ekonomii, ale on se musí smířit s tím, že jeho
informace mohu zcela klidně považovat za nedůvěryhodné. Stejně tak on má
podobné právo považovat mé informace za nedůvěryhodné.

Faktem je, že se mi dost těžko bere vážně tvrzení lidí, co třeba udávali.
Respektuji fakta, která sdělují, ale už hůř mi jde je třeba volit, nebo si
kupovat jejich muziku, natož je poslouchat. V takovém případě se nebavím o
pravdě, ale o svém osobním pocitu, co mi brání zcela věřit těm lidem. Nejsou
nepřáteli, nejsou přáteli. K Vánocům jim pozdrav nepošlu, domu si je
nepozvu.

Ano, bylo nás mnoho, co nedali na Pavlíka Morozova,
„hrdinného” chlapce sovětského vzoru, co udal celou rodinu. Ani
pro nás nebyl vzorem kapitán Minařík, co chtěl vyhodit do vzduchu rádio
Svobodná Evropa. Pokud někdo věří v socialismus, má na tu víru právo. Dokud
budeme diskutovat o výhodách a nevýhodách toho systému, co dokázal vyřešit
všechny problémy, co v kapitalismu nikdy ani nenastaly, pak je dobře. Ale je
jeho problém, pokud chce ve mne vidět nepřítele. Musí si ho vyřešit beze
mne. Neb já se vzdálím. Protože nejde o výhru, ale poznání. Jo jo.

Jako kluci nebrali jsme velký slova,
rodičů a přátel škol
nedali jsme na Pavlíka Morozova,
smáli jsme se všemu kol.
Kdo za to může? Za to může rock’n‘ roll…

Žádný smysl, samá ztráta

Lidé se často rozčilují, když někdo nedělá něco, co by podle
jejich mínění dělat měl. Nebo chová jinak, než je zvykem. Nedivím
se. Nezvyklé chování vyvolává nervozitu a nejistotu.

Sám u sebe pozoruji, že pokud dělám něco, co má pro mne malý smysl,
nebo téměř žádný smysl, zjistím, že se u takové činnosti docela
trápím. Mnozí se otážou: „Jaký má vůbec smysl se čímkoliv
trápit?” Myslím, takhle položená otázka je důležitá
právě v tom, že ukazuje na cenu konání, které sebou nese námahu a
utrpení. Pokud má, někdy si člověk musí napřed uvědomit, že má a pak
až jejím zodpovězení, přichází víra v to, co děláme. Pak se lidé
mnohdy daleko snadněji motivují ke snášení utrpení, které
činnost přináší, protože ona činnost má smysl.

Činnost, která nemá pro toho člověka smysl, se stává čirým
utrpením. Samotné utrpení bez smyslu je peklo na zemi. Můžeme
lidem, kteří nechodí volit, tisíckrát vykládat, že je potřeba aby
využívali své svobody, pro ně jejich svoboda nemá smysl, neboť pojem
svoboda je natolik abstraktní, že nechápou význam. Nevíra ve smysl
čehokoliv jim přináší potíže, jež se mnohým zdají bezpředmětné.

Nemají víru a bez víry se smysl velmi těžko chápe. Nevěřím-li, že
mi má svoboda k něčemu bude, protože jak mnozí říkají: Jsem sice
svobodný, ale kapsy mám prázdné. K čemu mi ta svoboda je?
Tady
lze těžko někoho motivovat, protože takový člověk nemá víru, že jeho
svoboda mu poskytuje příležitosti, ty pro něj nemají smysl, neb
potřebuje aby mu někdo jeho štěstí zařídil. Nemá víru ve své
schopnosti, ve svou samostatnost a nemá víru ve svou sílu unést
odpovědnost.

Rozumím jim. Nevěří, že tím aktem volby se něco změní. Nevěří, že
modlit se má smysl, nevěří, že pohybovat se víc má smysl, nevěří, že
prací se dá uživit, nevěří, že námaha má smysl, protože nevidí na
konec. Říkají: Vždyť se to pořád opakuje. Ano, mnohé se
opakuje, nikdy není nic jednou pro vždy, druzí nás opakovaně
nechápou, opakovaně se nám pokoušejí narušovat hranice, pořád musíme
dětem něco vysvětlovat, pořád opakujeme ty banální pravdy, které
jsou pravdivé už jen proto, že se neustále opakují.

Jakmile člověk ztratí víru ve smysl toho konání, dostává se do
neustále se opakujícího kolotoče pochyb, nejistoty, kde se jen
pochybuje, hledají se důvody, jak z toho požadavku na osobní
odpovědnost uniknout, neb nic nemá smysl. Oni se přeci musí
postarat, je to jejich práce!
Slýchával jsem za totáče. Kdo
jsou ti „Oni” neřekne.

Už dávno jsem se smířil s tím, že je dost velká část mých
spoluobčanů, co se rádi dají vést. Čekají na zázrak a nevšimnou si
těch zázraků, které se kolem nich dějí. Nevšimnou si, že ti lidé,
kteří věří ve smysl svobody, minimálně potřebují ty
„Ony.”

Všiml jsem si, že jen málokdy nacházejí důvod k nějakému konání
lidé, kteří mají podmínku, že je ono konání musí bavit. Běhání je
nebaví, nemá tedy smysl, uklízet je nebaví, úklid nemá
smysl. Manželství je momentálně nebaví, nemá smysl… Mohli bychom
pokračovat a vždy najdeme, něco, co nás nebaví a tedy nemá smysl tu
činnost vykonávat. Vždy najdeme argumenty proti.

Momentálně mám hlad, ale nemám náladu, vstát, vyndat z kredence
remosku, dát do ní maso a zapnout remosku a nechat maso
péct. Jednoduchá činnost, do které se mi vůbec nechce. Momentálně se
nudím, nechce se mi přemýšlet o pokračování blogu, možný bych mohl
jít malovat akvarely, ale stejně malovat neumím a nikoho moje
malování nezajímá.

Předchozí odstavec, kurzivou psaný, nám ukazuje jednu důležitou
věc. Dokud nás poměry nezačnou obtěžovat natolik, že jsou pro
nás nesnesitelné, nenajdeme ani důvod, ani smysl pro změnu emočního
stavu, které nám ta situace způsobuje.
A mnozí lidé vydrží skutečně
hodně, než se začnou zajímat o změnu. A mnozí lidé se skutečně
spokojí s malou změnou, která jim trochu uleví a víc nevidí smysl k
dalšímu pokračování, k další námaze.

V tomhle jsme, bohužel až na několik výjimek, jako lidé
stejní. Proto nás ti, co jsou ještě línější a pohodlnější než my
sami, tolik popouzí. I my sami máme potřebu a nacházíme smysl změny,
uvědomění si a následné vzetí odpovědnosti za sebe, jen do
určité míry. A další věc. Nepochopíme-li smysl konání,
situace, změny chování. ZTRÁCÍME!!!

Ztrácíme, protože se nestaráme. Nestarám-li se o své zdraví,
ztratím ho. Nestarám-li se o svůj majetek, někdo mne o něj
připraví. Nestarám-li se o svůj volný čas, padnu
vyčerpáním. Nestarám-li se o svou duši, zblázním se, nebo se stanu
těžce depresivní. A starost o svou duši, zdraví a svou svobodu já osobně
považuji za prvořadé.

Ano jsou bezohlední lidé, kteří pro svůj zájem a zisk jsou ochotni
připravit ty druhé o jejich majetek, klid, pitnou vodu, čistý
vzduch. A nemusím být ani komunista, či zelený ekoterorista abych
pochopil, že není v mém zájmu nechat ty druhé kolem sebe, dělat, co
se jim zlíbí. Má smysl pro mne se bránit.

Není v mém zájmu, aby každý držitel razítka byl zároveň pánem nad
mým životem. A jsem docela rád, že v roce 1989 se našlo hodně
otrávených lidí, kteří, přesto, že neměli hlad, nebyla jim zima,
nijak je extra nikdo zas až tolik netýral, jen je omezoval v jejich
svobodě a to už tolik, že se jim začalo ono omezování zdát
nesnesitelné. Dlouho předtím s e stím omezováním dalo žít. Najednou
ne.

Takhle začíná většina těch změn, kdy lidé najednou zjistí, že už
toho chlastu je dost, že ten bordel, co mají doma, už přestává být
snesitelný a stává se nesnesitelným, že už nikoho nebaví věčné
obcházení krámů a shánění „luxusního zboží”, či
obcházení úřadů a čekání na potvrzení o dovolení konat to, co nijak
nikoho neohrožuje.

Až zase lidi omrzí a budou mít plné zuby kázání
„elit”, co je systematicky omezují, pak k těm volbám
přijdou. Zatím má čtyřicet procent občanů pocit, že je to
snesitelné. Zatím. Jo jo.

PS: Než jsem dopsal blog, dal jsem prádlo do pračky, kachnu do
remosky, pověsil jsem první vypranou várku a až tohle dopíši, půjdu
si kreslit a počkám až se kachna dopeče. S kouskem chleba na otření
rukou od mastnoty, bude akorát. Chleba je dobrá příloha. Má láska
je na psychoterapeutickém semináři, tak ta se nají vědomostí. No
možná ji kousek nechám. Jak je vidět, lenost byla přemožena
potřebami.

Způsob a tón. Aneb, jak jdem tím zdejším světem

Došla mi z Amazonu kniha: „How God changes your Brain”
V češtině vyšla, jak jsem zjistil pod názvem: „Jaké prožitky
mění náš mozek a tím i náš mozek.”

Pobavilo mne, že vydavatel zvolil název, ze kterého vypadlo slovo Bůh. Inu
v Čechách se toho slova mnoho lidí bojí, raději věří v něco. Přečetl jsem
několik stránek v anglickém vydání a slovo Bůh je docela hodně v textu
presentováno. Pořídím si tedy i české vydání, abych mohl porovnat jak se liší
překlad od originálu.

Jsem zvědavý, co se všechno dočtu. V té angličtině mi čtení rozhodně
nepůjde tak hezky lehce jako v češtině. Přemýšlel jsem dnes a vzpomínal na
ty dny, kdy jsem se učil číst a když už jsem uměl, jak mi přišlo divné, že
už nemohu zapomenout co ty písmenka znamenají. To, když už jsem uměl číst,
jak nás paní učitelka Cidliková, učila číst takzvaně jen očima, nesměli jsme
si nahlas slabikovat. Naštěstí slabikovat jsem uměl než jsem šel do školy.
Takže jsem se občas v první třídě nudil a provozoval různá alotria.

Umět číst a psát považuji za docela dostačující dovednost, protože s
těmito dovednostmi přijde libovolný jedinec k libovolnému vědění. Jsem tedy
vděčný základnímu školství, že jsem měl možnost se naučit číst a psát, pak
jsem k tomu přidal počítání. tedy umím napsat milostný dopis, stížnost a
spočítat si výplatu, přečíst bolševický plátek, abych věděl, jakou hovadinou
je komunismus. Ale lépe je si přečíst něco zajímavějšího, než jsou
bolševické plátky.

Ono, dnes ani nemusí číst člověk bolševické plátky, aby se
pobavil. Stačí, když si přečte některé úvahy
„státotvorných” novinářů, komentátorů, kteří vyzývají ke
klidu na práci, dožadují se spolupráce systémových stran, jak jim
říkají s „ANO”. Prý v zájmu národa. Zástupci zmíněného
hnutí litují, že s nimi zatím nikdo nechce jednat o podílu na vládě.

Inu, proč by měl? Lidé se obvykle spojí, když něco hrozí. Zatím
nic nehrozí, takže si jedeme zcela bezproblémově sami na
sebe. občané, politické strany. Ty, které se cítí ohrožené, hledají
spojence, ty, které jsou na vrcholu, mají pocit, že stačí prstíčkem
kývnout a už se všichni poženou na značky.

Na místě těch představitelů „poražených” a docela
urážených představitelů stran, bych také nejednal. Nadává-li mi kdo do zlodějů,
odpovědného za „marast”, který tady údajně je díky
mého vládnutí, mohu se klidně urazit a lehce trucovat.

Je bezva, že někdo přišel vyčistit za mě ten „marast“, ale
jaksi nemůže počítat s mou pomocí. Nakonec, kdo by k odpovědné práci
volal zloděje, podvodníka a hlupáka. Jen hlupák
Takhle ono je možné je volat, ale jaký z toho plyne
užitek? Jsi-li lepší, nebudu ti překážet. Ukaž co umíš. pokud
neukážeš, ledacos vyslechneš. Od „hlupáka, zloděje a podvodníka“. Život je těžký.

Tedy bych si počkal na ukázky něčeho lepšího, od těch nových.
Pominu klidně obavy z důsledků účasti na vládě, pro ty strany. Mám
na mysli, jak by to s nimi dopadlo v té „dělné koalici,”
kde je jednolitý tým, co vede neohrožený vůdce. I v tradičních
politických stranách jsou chytří lidé, a přes svou modrost a
chytrost berou mnohé věci zcela pochopitelně osobně.

To jen v politických a psychologických pohádkách jsou lidé nad
věcí. Stačilo by mi, že mě někdo nazývá zlodějem, bezcharakterním
jedincem, co se chce jen obohatit. A s tím člověkem bych
nejednal. Minimálně do doby, než by se veřejně omluvil. Jak praví
asertivní pravidlo v takových případech.

Pane/paní do doby než změníte způsob a tón řeči, nemám se
o čem bavit.

Měli čtyři roky na to, aby ty, co jim tak nadávali, nechali
trestně stíhat, pokud něco takového věděli. Měli v ruce policii,
proti nim stáli oslabené strany, které jim neměly sílu čelit v
případě pravdivých obvinění. Neudělali nic. Jen se podle mého mínění vymlouvali. Za konjunktůru vážně nemohli.

Nadávali, zmanipulovali půl druhého milionů voličů, jenže jak je vidět, zmanipulovali jich málo. Mají tedy dvě možnosti. Omluvit se, nabídnout
satisfakci. Poté se zkusit slušně dohodnout, nebo zkusit vládnout sami. V
menšině. Ale na podstatně kratší oprati, než mysleli.

Pořád se ukazuje, že se vyplatí být slušný, když stoupáme
nahoru. Protože tam nahoře nemusí být až tak příjemně, když jsme
sami a až se budeme vracet, tak budeme potkávat ty, co stoupají
vzhůru. Ne vždy potkáme ty, co zapomínají a jsou velkorysí. Hra na
vítězství má tyhle důsledky. Vyhrajeme, získáme mnohdy pocit, že
jsme nezdolní a nesmrtelní, a najednou zjistíme, že nezdolnost a
nesmrtelnost se nekoná. Poražený protivník se vzpamatoval sebral
síly, uzavřel nové koalice a najednou jsme biti jako žito.

Jasně ten pán, co je momentálně presidentem, může říkat, že v
případě předčasných voleb by to pro ty poražené mohlo dopadnout
hůře. Může to říkat, může si takové věci myslet, ale určitě to
neví. Jako neví, jestli ještě bude presidentem až ty předčasné volby
budou. Já to nevím, jako to neví nikdo. Lidé jsou občas
nevypočitatelní a ne vždy odhadnutelní.

Tak jsem si zafilozofoval nad tím lidským údělem, co je obzvlášť
těžký, když je mnohý jedinec přesvědčen, že jen vítězové jsou ti
nejlepší a vítězství má sladkou, přesladkou příchuť. Někdy stačí jen
nehrát na vítězství a člověk neprohraje, do problému se nedostane
ale to je veliká zralost a veliká moudrost. A pokušení dát to druhým kompletně sežrat je někdy fakt moc velké. Jo jo.

Zázraky na počkání, nesplnitelná přání do tří dnů

Čas od času se ozvou rodiče nezletilého feťáka. Ptají se co s tím.
Mají-li zájem, pozvu je na konzultaci, někdy si ji rovnou
vyžádají.

Přijdou, snaží se mi vylíčit své trable, obvykle se pokouší přivést
nezdárnou dceru, syna sebou, což odmítnu, protože věk a zkušenosti
mi říkají, že nejlépe je mluvit s rodiči, až poté s dětmi. Ptá-li se
kdo na důvod, tak rodiče se potřebují vzpamatovat ze šoku:

  • že jejich dítě fetuje,
  • potřebují se vypovídat z toho, že už zkusili vše a ono nic nefunguje.
  • Pokusit se je zbavit pocitu viny, že je jejich chyba, že dítě fetuje.
  • Pokud je hoch, či dcera nezletilý, pak také hraje ona nezletilost roli
    v tom, že se musí přizpůsobit prostředky, které mohou vést ke změně
    postoje dítěte.

    Jeden z nesplnitelných požadavků, který se stále opakuje, já stále
    o něm píši a dokud budu psát, budu ho opakovat, že rodiče nemohou
    být terapeuty svých dětí. Už sám úkol být rodičem pubertálního
    feťáka, který fetuje s nadšením a s nadšením distribuuje drogy,
    žije v přesvědčení, že jemu se nic stát nemůže, tak úkol být rodičem
    takového dítěte je nadmíru těžký. Nikomu ten úděl nepřeji. Být
    rodičem takového dítěte a ještě k tomu jeho terapeutem patří do
    kategorie:

    Zázraky na počkání, nesplnitelná přání do tří dnů.

    Vzhledem k tomu, že nic takového na dveřích nemám, ani nikde jinde
    vyvěšeno, pak musím rodiče alespoň trochu málo upozornit, že na sebe
    kladou úkol, který se rovná citátu výše uvedenému.

    Ano, nepopírám, že existují lidé, kteří se sami dostali z drog,
    ovšem je jich asi tolik, jako těch, co se samovolně uzdravili z
    rakoviny. Nezletilý feťák je obtížná kategorie i pro mnohé
    profesionály, leč ne nezvladatelná. Lidé s nimi pracující mají
    většinou dost dlouhý a dost kompetentní psychoterapeutický výcvik,
    který jim umožní unést obtíže plynoucí ze zátěže práce
    s nezletilými.

    Faktem je, že je mnohem více těch, co se z drog nedostali, než
    těch, co se dostali. Podobně „povzbudivá” bilance se
    týče závislých na alkoholu či hazardní hře. Rodiče, příbuzní,
    známí, kamarádi, mají zcela jinou úlohu, než dělat terapeuty svým
    blízkým a známým.

    Často se lidé ptají a očekávají smysluplnou odpověď, jak tomu druhému
    pomoci. Není jen jedna odpověď a nejde vše vysvětlit ani v jednom
    blogu, či jedné konzultaci. Je série drobných korektivních projevů
    chování směrem k závislému a zároveň způsob sebeuvědomování, co je
    v moci rodiče, co není v moci rodiče, a rozeznání jednoho od druhého,
    navíc smíření se s vlastní bezmocí, co se týče života vlastních
    dětí.

    Od určitého věku rodiče ztrácí svou moc, autoritu, která jim
    umožní ovládat životy svých dětí. Mohou sice manipulovat se svými
    dětmi, mnozí rodiče tuhle „dovednost” mají a uplatňují ji
    až do své smrti, nebo smrti svých dětí, nikdy je v zájmu toho
    „nejlepšího pro své děti” nenechají dospět, stále jim
    poskytují většinou nevyžádané rady a prostředky, jak ten život
    vylepšit, ale manipulace nijak nezlepšuje vztahy.

    Ano, manipulace udržuje moc na druhými. O tom se nedá pochybovat,
    jenže většinou nastane problém, jak dál, když se ten druhý,
    manipulovaný, vzbouří, přeruší kontakty, nebo začne být agresivní
    a začne oplácet? Tady je právě potřeba terapie všech zúčastněných, neb
    potřebují všichni nahlédnout na sebe, na svůj způsob myšlení,
    chování, nebo svá slepá místa. I třeba jak funguji v rodině, jak se
    vymotat ze své spoluzávislosti, abych se přestal chovat podobně jako
    mé fetující dítě, přestal používat způsob komunikace, který nevede
    k domluvě, ale pouze a jen k hádkám.

    Tohle a ještě mnohé další je potřeba udělat, aby byla alespoň
    nějaká naděje na úspěch. Pomalu, po kouskách, neb i slona člověk sní
    jen po kouskách. Natož zvládnout závislost a spoluzávislost. Jo
    jo.

    Já jedinej zbyl na týhle lodi a dobře vím,
    že na mně je, dovézt náklad do přístavu až vítr znovu zavěje.
    Je zle, když dojde proviant, je zle, když přijdou kurděje.
    Ale běda, třikrát běda těm, co chybí naděje!

    Me too?

    Čtu si tak ty stesky na sexuální harašení, od různých celebrit. Nemohu si odpustit, musím jí také se svou troškou do mlýna a ohřát si svůj kastrůlek na tom ohýnku, co zaplál v poslední době.

    Zákon jasně definuje sexuální obtěžování, takže pokud si mi například kolegyně sedne na klín, obejme mne, pak se mohu bránit soudně, že jsem byl sexuálně obtěžován. Kdysi dávno mne jedna stážistka takhle „obtěžovala.” Dokonce přišla za mnou až domu. Nebo jiná dáma na mne čekala v hotelu Grandu pod schody, až opustím kavárnu, aby se mne zeptala: „Kde hodláš dnes spát?” Podíval jsem se na ni, pak za tou, co mne doprovázela z těch schodů dolů, zřejmě asi k šatně, a pak se odpoutala, vidouc tu čekatelku, abych prohlásil: „Jak se zdá asi v Želenicích.” Napřed mi chtěla nafackovat, utekla, „navždy mne opustila“, že koukám po jiné, pak si na mne dělala nároky a druhá před ní utekla.

    Mnohokrát jsem neuměl říci „ne“ nastražené pasti, kdy mne nějaká pozvala domů, já myslel, že si chce povídat o životě a ona toužila po sexu. Případně jsem stál v tramvaji, a zjistil, že se o mne otírá starší dáma. Jen tak. V mém mládí starší dámy tedy docela harašily. Mezi mými dvaceti a třiceti lety neuplynul den, aby se o mne někde nějaká starší dáma neotřela. Z dnešního hlediska by se takové chování jako harašení brát dalo. Stejně, jako mne kolem mých dvaceti až třiceti let obtěžovali starší muži. Na mladé chlapce číhalo nebezpečí. Ani dnes ne každý mladý chlapec je nadšený, když se o něj zajímají starší muži nebo starší dámy s nepokrytě sexuálními nabídkami.

    No, a teď vážně. Jestliže žena neumí říci „ne“, pak má opravdu potíže. Ty má každý člověk, který si nechá překračovat své hranice. Ženy jsou v tomhle směru ohroženější než muži, a tedy se musí víc věnovat hájení svých hranic. Bohužel, jen málokterá umí říci „ne“ ve vhodnou chvíli a na pravém místě. Většina žen flirtuje až do nebezpečné roviny, neodhadne situaci. V tomhle je jejich osobní odpovědnost značná. A nemusí se mnou souhlasit. V dobách, kdy se o ženy starali muži, muži své partnerky chránili.

    Dnes se muži „násilníky”, co neumí řešit situaci jinak, než jasnou informací typu: „Sáhni na ni a přerazím ti ruce”, dost často opovrhuje. Jestliže mne má partnerka informuje, že ji obtěžuje kolega v práci a nic neudělám, spoléhám na zákon, pak se zřejmě dočkám, že bude obtěžována dál. Navíc, pokud ona neumí jasně popsat, kam až kdo může.

    Pracoval jsem se sexuálními agresory v dobách, kdy sexuologii v Bohnicích vedl primář Brichcín. Vyslechl jsem mnoho příběhů a až jsem se divil naivitě mnohých žen. Jejich sebedůvěře, že jim se nic nemůže stát, protože… V terapii závislostí se klienti učí vyhnout rizikovým situacím. Jistěže se člověk nevyhne všem, ale pokud se jim vyhýbá, pak sníží riziko na možné minimum.

    V dobách, kdy jsem pracoval na více pavilonech v Bohnicích, kam jsem docházel na jednotlivé programy, jsem si velmi dával pozor, abych vzbudil jakákoliv očekávání u ženského osazenstva. Jak říká jedna má kolegyně: „Musím si hlídat, aby mi konkurence nepřebrala chlapa.“ Jsou ženské, které s tím nemají žádný problém. Nabídnou se a čekají, kdo se chytí. Ano, už dávno vím, že ženy jsou většinou skrytě iniciátorkami seznámení. I když ne vždy jsou srozumitelné.

    Přes své vlastní sexuální neharašení jsem byl vystaven osobním útokům pro svůj nezájem. Věci nejsou jen černobílé, zde oběti a tam padouši. Naprosto nepochybuji, že ženy jsou vystaveny osobnímu obtěžování od různých jedinců. A je ono obtěžování nepříjemné. Stejně jako mi bylo nepříjemné, když se o mne otírala žena, o niž jsem nijak nestál. Odmítnutá žena, několikrát jsem něco takového udělal, mi dokázala udělat ze života docela peklo. I na internetu. Odmítnutá žena, to je opravdu mužskému životu nebezpečný tvor.

    Okradení muži, jak o majetek, tak o děti, a není jich zrovna málo. Psychicky týraní svými ženami. Moje matka byla týraná žena, která nevydržela ten nátlak a unikla do psychózy. Lidově řečeno, zbláznila se. Jak říkám, v svých letech a při svých zkušenostech nevidím černobíle. Žena, která prodá své tělo, dobrovolně za svou kariéru, z mého hlediska si nemá právo na cokoliv stěžovat. Stejně tak muž, který týrá ženy, obtěžuje je, nepatří do slušné společnosti. Oba dva jsou dospělí a vědí, co činí.

    Dostáváme se do situace, kdy není nic jasné. Jaký je rozdíl mezi tím, co je milostná, namlouvací hra, nebo harašení. Jak tuhle situaci rozlišit. Jak si vyložit, když mne žena pozve domů, sedne si na klín, nechá se obnažit a pak řekne, „byla jsem obtěžována”. Zažil jsem něco podobného asi dvakrát. Jistě, nejsem násilník, ovládl jsem se, odešel jsem. Za několik dní se ona dáma přihlásila a řekla: „Promiň, neměla jsem náladu.” Zeptal jsem se: „Ty nevíš, kdy máš náladu na sex, nebo nemáš? Víš vůbec, co probouzíš?”

    Harašila, nebo neharašila? Toť otázka. Ta druhá měla za to, že se vlastně nic nestalo. Jen si uspokojovala své sny, jak odmítne muže. Myslím, že mnohé ženy opravdu riskují některými svými hrami. Jak říkám, čtyři roky jsem pracoval se sexuálními agresory. Mimo jednoho, samí vrazi žen. Všichni vypadali velmi dobře z ženského hlediska. Ani si nechci představit, jak by taková hra dopadla v případě setkání „hravé” ženy se sexuálním agresorem.

    Jedna věc, o které se nedá diskutovat, je osahávat ženu, která nechce být osahávána, dá svůj nezájem najevo, tady není o čem diskutovat, druhá věc znamená vyměnit své tělo, svou vagínu za kariéru. Dobrovolně a bez nátlaku. Také si myslím, že není o čem diskutovat. Třetí věc je provokovat a testovat jak muže, tak ženu, co unese, nebo si na tom druhém uspokojovat svůj mindrák, nebo své sexuální fantazie. O čem se zde dá diskutovat?

    Jsou ženy,které si koledují o znásilnění, zabití. Jsou ženy, které se opravdu chovají, aby nezavdaly žádnou příčinu, stejně jako muži. Jsou lidé, kteří se sexuálně prodávají a nabízejí nejrůznější sexuální praktiky. Mají s tím mnohdy potíže. Řekl bych. Riziko povolání. A jsou lidé, kteří okamžitě soudí. A tím vůbec neobhajuji znásilnění. Sexuální agresoři jsou vedeni k tomu, aby svou patologii zvládali, stejně tak tomu musí být v případě mužů a žen, kteří jsou v takzvané normě. Ale je třeba rozlišovat. Jo jo.