I na ulici se musí umět žít

Občas se dostanu do diskuse s lidmi, kteří dávají najevo své
pohrdání lidmi, kteří nežijí podle jejich představ.

Třeba alkoholiky, feťáky, bezdomovci. Dávají najevo, jak jimi
pohrdají. Chápu je na jednu stranu, konečně nechtěl bych žít s
feťačkou nebo alkoholičkou. Konečně ve svém dětství jsem toho užil
dost a dost. leč na druhou stranu jimi nepohrdám. Nakonec, jsem
terapeut závislých, nemám o jejich způsobu§sobu života ani trochu iluzí,
leč vím jedno. Všichni ti lidé něco umí.

Umí přežít v těch obtížných podmínkách, které chlast, fetování,
gambling sebou nese. Kdysi jsem napsal tenhle článek pro
www.vice.com Jsem
bezdomovec a kdo je víc?
Popsal jsem v něm poměrně dlouhou
kapitolu svého života. Byla zajímavá, vzrušující a docela mne
bavila.

Už jsem párkrát v životě říkal, že bych si odpustil své tři
rozvody, terapii, kterou jsem absolvoval, neb jsem se propil a
profetoval do debaklu, abych se z těch debaklů, co mi přinesly
rozvody, chlast a fetování dostal. Člověk se může stát zralým i bez
tak extrémních zkušenosti. Dokonce je to mnohem větší zázrak, než
ono prozření skrz tu bolest a utrpení.

Trvalo to pár let, mnohé bylo bolavé, leč prospěšné. Ale na tu
bezdomoveckou kapitolu svého života jsem nezanevřel ani
náhodou.

Prospěšnost vždy bolí a kdo tomu nevěří, ať si vzpomene na
návštěvu zubaře, hlavně ti starší o tom vědí svoje. Takže jsem
prošel prospěšnou terapii, prospěšnými výcviky, občas mi nebylo jen
do pláče, opravdu jsem plakal. Neboť dokud se člověk, hlavně v
terapii nad sebou nerozpláče, málokdy, máloco pochopí. Terapie není
poradenství, terapie bolí.

Takže to shrnu. Protože jsem terapeut, nepohrdám těmi, co neumí žít
jako já. Pokud bych tak činil, nebyl bych terapeut, ale náfuka,
který si myslí, že má patent na život. Což pochopitelně nemám. Ale
mám tu zkušenost, kterou společně se svým vzdělání se snažím prospět
těm potřebným.

Mnohé jsem také v životě neuměl, mnohé jsem se pracně
naučil a mnohé přes bolest musel pochopit. Je sedm smrtelných hříchů
a údajně dva jsou největší. Pýcha a sobectví. Lidé pyšní a sobečtí
nejvíc trpí. Zaslouženě. Leč jak říká Písmo: Kdo z vás je bez
viny, ať první hodí kamenem!
Jo jo.

Čteš-li slova chyba, zeptej se u koho?

Už jsem si celkem zvykl na skutečnost, že pokud někomu neodsouhlasím jeho názor, postoj, neřeknu, co chce slyšet, pak se stávám nepřítelem.
A když ne nepřítelem, pak člověkem, který to nemá v hlavě v pořádku a měl by si najít psychiatra. To je takový úzus, „Neříkáš, nepíšeš, co chci slyšet, pak si blázen!” Bláznem je ten, kdo si nemyslí, že všichni muži jsou pitomci a nebo všechny ženy hysterky.

Ano, popisuji události jak se dějí, tedy jak já vidím, že se dějí. Vidím ženy, které se nerozvážně rozvádějí, ačkoliv by stačilo jen si osvojit jiný způsob komunikace se svým mužem. Vidím muže, kteří nechápou, že ženy je nutné se někdy dvakrát zeptat, co tím myslela.

Netajím se tím, že nepovažuji gender za něco lidstvu prospěšného a netajím se tím, že muži jsou odlišní ve svém uvažovaní od žen a nemyslím, že je to kulturní konstrukt. Konstrukt, který zatemňuje mozek nespokojeným ženám se svým životem. Za jehož kvalitu si ovšem odpovídají jen ony samy.

Takže se ani nedivím, že mnohé, feminismem načichlé ženy, pokud napíši, že některé ženy, opakují stále stejné chování, stejná očekávání a dostává se jim stejného výsledku. Výsledku se kterým nejsou spokojeny.

Pak se rozčilují,, že chybu neudělaly. Přeci ony mají právo být šťastné. A čím se provinily? Se ptají. Ačkoli se o žádné chybě ani vině v tom textu nemluvilo. Ony oboje z toho textu vyvodily. Ony přece neudělají to či ono, když mohou udělat tohle. Podsouvají mi, že jim vnucuji nějakou formu vztahu. Ony žádný vztah nepotřebují, dušují, jak je jim dobře, ačkoliv nijak nezpochybňuji jejich štěstí.

I když, co moje paměť sahá, muži i ženy žijící osaměle, příliš jistotou neoplývají. Ano, je pár jedinců, kteří odcházejí do klášterů, aby našly tu úzkou cestu k Bohu, leč těch je skutečně málo. Ti ovšem zcela cíleně a vědomě se vydali tou trnitou cestou vedoucí k dosažení spásy.

Ti ostatní cítí, přestože nevysloví, že být sám, není nejlepší způsob existence. Mnozí tohle „úspěšně” sami před sebou popírají. A pak je poslouchám a slyším jak za jejich strachem je ještě touha po tom být milován a přijímám. Někdy se tohle projevuje právě tím popíráním.

Pokud někdo při přečtení věty Chováš-li se v každém vztahu stejně, obdržíš v každém vztahu stejný výsledek. vidí slovo chyba, pak si je v hloubi duše chyby vědom a jeho reakce pak tomu odpovídá.

Je prokázáno, že máme jako lidé tendenci si opakovaně vybírat partnery, kteří se nějakým způsobem podobají našim rodičům. Dcery alkoholiků, si většinou vyberou alkoholika, případně člověka, který má k závislosti, k hazardu se životem dispozici. Stejně tak muži, kde matka je třeba dominantní mají tendenci si vybrat podobný typ. I když se zapřísahají, že takovou nikdy.

Je tahle otázka ještě o něco širší, ale v zásadě lze říci, že funguje. Ti lidé opakovaně si vybírají podobné typy a zažívají podobné konce. Změnit se to může jen tehdy, když si dokáží pravdivě pojmenovat svoje priority, z jakého důvodu si vybírají takhle a ten výběr změnit. Ono poznání občas, funguje jako katalyzátor.

Lidé si občas pletou poznání s mírou dosaženého vzdělání. Což skutečně není totéž. Sebepoznání nedosáhne člověk hned, Chvíli ten proces trvá. Stejně jako vzdělávání je nutné celoživotně, tak i sebepoznávání je doživotní záležitost.

Jestliže si vyberu partnera který je nějakým způsobem v něčem limitovaný, v kázni chování, například alkoholik/alkoholička, pak si vybírám někoho, kdo je mi něčím blízký, známý. Nebo jsem si vybral předtím naprostý opak, což se děje, leč přesto si nakonec vyberu sobě podobného a opustím, nebo podvádím toho s kým žiji, s tím kdo je mi nějak blízký, protože to důvěrně znám.

Tahle tvrzení se dotýkají mnoha lidí, kteří na ně reagují, jak jsem popsal výše. S nelibostí a odmítnutím. Muž třeba odejde od promiskuitní ženy, aby našel další, která ho bude podvádět, nebo takovou, co má se sexem problémy. Nebo, žijí sami, protože pak se nemusí už ničemu a nikomu přizpůsobovat. A pokud na tuhle skutečnost jim někdo poukáže, mají pocit, že na ně útočí, hodnotí, zesměšňuje, obviňuje.

Ano, dnes je dost lidí, kteří žijí osaměle, hledají náhradní vztahy na sociálních sítích, po hospodách, čajovnách, angažují se v různých spolcích, kde se sdružují, aby nebyli sami. Nechtějí nést zátěž vztahu a přitom chtějí nějaký vztah alespoň touto formou. Žijí v náhražce. Nakonec, většina lidí jí náhražkové jídlo, mají náhražky vztahů, sledují náhražkovou zábavu a libují si že je vše laciné. Moc je to nestojí.

A nejedná se o alkoholiky či jiné závislé. Jsou to běžní muži, běžné ženy, kteří mají náhražkové vztahy, v nichž se tváří spokojeně, leč spokojeni nejsou. A pak se pokouší měnit svět kolem sebe, jen proto aby nemuseli měnit sami sebe. Protože měnit sám sebe, to už něco stojí, není to laciné a není to hned.

Ano, je dobré, když se lidé spolčují, sdružují se, jenže pokud byli předtím ve nějakém intimním vztahu, pak cítí vnitřně jistou chudobu. V momentě, kdy mě někdo bez vyžádání a předchozího zpochybnění začne ujišťovat o své pohodě, skvělém životě, zpozorním. Položím si otázku, z jakého důvodu mne ujišťuje, že je to tak a nesmím si myslet nic jiného? Většinou mu odpověď na sobě položenou otázku nesdělím.

Obvykle se ukáže, že jeho ujišťování zakrývá nějaký problém. Pokud není můj klient, nijak do toho nevstupuji, nezpochybňuji jeho tvrzení. Proč taky, on se tak prezentuje, mě jeho prezentace nijak neohrožuje. Pokud se mi snaží prokázat, že nějakým způsobem některá má tvrzení v blogu jej obviňují, odmítnu jeho snahu. Na sociálních sítích terapii neprovozuji, jako terapeut se nechovám, nehodlám vyvolávat zdání, že bych byl ochoten něco takového provozovat.

Na terapeutické chování z mé strany má pouze klient se kterým uzavřu kontrakt. V tom kontraktu je jasně uvedeno, čím se budeme zabývat. V průběhu času se může ukázat, že kontrakt potřebuje změnu. Pak se s klientem dohodnu a kontrakt změníme. Na sociálních sítích s nikým kontrakt uzavřený nemám. Takže nehodlám naplňovat ničí představy o chování terapeuta.

A dokonce se tohle mé rozhodnutí nemusí nikomu líbit a může s ním klidně polemizovat, nesouhlasit, negativně hodnotit, pochopitelně s tím rizikem, že se jeho činnost setká s patřičnou odezvou. Ne terapeutickou. Jo jo.

Ukázka jak pracuji třeba s workoholiky a jejich partnery. Možná někomu dojde o čem terapie není. A o čem opravdu je. Aspoň trochu.

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10214732147-ze-zavislosti-do-nezavislosti/210572231060004-od-prace-k-destrukci

Pevné tkáně

Občas zvednu vlnu vášní mezi lidmi. Nakonec, kdysi jsem natočil v České televizi pořad pod názvem: „Vyvolávač emocí.” Měl to být seriál, zůstalo jen u pilotního dílu.
Jestli něco umím, tak vyvolat emoce. V terapii i mimo terapii. Bez vyvolaných a projevených emocí se z mého hlediska nedá dělat dobrá terapie, a pokud člověk neprožívá řádně své emoce, vlastně ani dobře nežije. Mají svůj význam pro každého člověka a poskytují ochranu, pokud je člověk nechá vystoupat na povrch a umí je pojmenovat, rozumět jim a tím je ovládnout.

Měl jsem diskusi s paní Vlkovou, ve kterém mne ona žádala abych ji vysvětlil, cituji:
Pod článkem paní Palkové o muži který se choval jako pitomec jste z jeho chování v podstatě obvinil jeho ženu – neřekla mu že se chová jako pitomec….

A já se vás jako terapeuta ptám – proč by měla? Proč by od dospělého muže neměla očekávat dospělé chování a když se chová jako pitomec prostě sbalit kufry a jít dál?

Proč je to opět její vina a to že ho opustila je dobré pro něj…?

Paní Vlková tím reagovala na mé shrnutí pod blogem s názvem: „Chytrá holka.”

Takže si to shrneme. Jedna, která si našla bohatého, neměla ani tolik rozumu aby pochopila, že se nemá chovat k muži jak se chová, protože by mohla být vyměněna. Druhá si vzala muže údajně z lásky a nikdy neřekla, pokud se ke mě takhle chováš, odejdu od tebe. Navíc, jakou chytrost, může projevit žena, která si vezme neschopného muže?

Další věc. Ano, mnoho žen za sebou spálí mosty, vezmou si kufr a jdou za hlasem srdce. K bohatému. Prodá byt a dá najevo, že už má vystaráno jednou provždy. Pokud byl byt její a ve vlastnictví, tak zbavovat se nemovitého majetku mi rozhodně příliš chytré nepřijde. Ale budiž. Takto se chovají lidé, kteří příliš nepřemýšlí. A nemyslí na budoucnost a vsadí všechno na jednu kartu.

Tedy pokud je ten příběh pravdivý, tak jediný, kdo tam měl trochu rozumu, byl ten bohatý pán, co udělal tu výměnu manželek, či milenek. . Zřejmě podle hesla: „ženy odcházejí, ženy přicházejí.“ Ty dvě se potrestaly buď špatným výběrem, špatným chováním a špatnými rozhodnutími. Jak se zdá, ta stěhující, byt prodávající, se příliš nepoučila. Jo jo, život je někdy těžky a jeden, nemusí být ani terapeut, nestačí zírat. A ten, co byl vypakovaný, ten má šanci se poučit, mnozí moji klienti se poučili a začali se chovat jinak. A začali jinak myslet.

Jak už tu bylo řečeno. Nestojí ten příběh ani do červené knihovny. Ale budiž, aspoň je čemu se zasmát a pobavit se naivitou, některých komentujících čtenářek. Možná se jim zdálo obdivuhodné, ono chování té ženy, přály tomu chlapovi, tu odvetu, ovšem, neuvědomily si jednu věc. Ta co si „vzala z lásky“ mu prokázala skutečnou laskavost, tím že ho opustila. Neb žena, která se neumí ohradit, neumí říci, tohle nedělej, tohle mi vadí, bude zažívat v každém dalším vztahu podobnou situaci. A nebude se ji to líbit. Lidé, kteří neumí jít do potřebného konfliktu, jsou nakonec na neustálém útěku.

Jediné na co dámy reagovaly, především paní Vlková, byla věta v jednom mém blogu:

Ano, většina mužů, má-li příležitost mít pevné tkáně, jak tomu říká jeden klient, využije té příležitosti. Podobně jako jsou ženy, co nahánějí koloušky a pak sedí u mne v křesle a diví se, že o dvacet let mladší koloušek vzal roha. Už ji nechce vidět. Chce prostě krásnou, mladou, co může mít děti. Ta zaměřená na koloušky už je většinou mít nemůže a nechce. Takhle to evoluce zařídila. Zdroj: https://janjilek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=684986

Na tom odstavci není co měnit. To je jen holý fakt. Stejně jako je holý fakt, pokud se lidé nedomluví, většinou nedostanou, co chtějí. A pokud očekávají, že někdo pochopí, co oni potřebují, bez dotazu,bez žádosti, pak si koledují o to být emoční oběti. Tvrzení typu: „ Nemá smysl jí/jemu něco říkat, on to stejně nepochopí, maximálně mi řekne magore/hysterko, žárlíš,” Jsou jen tvrzení. Obvykle se klientky/klienta zeptám: „ A zeptal jste se, pokud ano, co řekl, udělal?” A on/ona odpoví. „To stejně nemá smysl, on/ona si bude dělat co chce.”

Takže, pokud někdo neřekne, co chce i s rizikem, že bude odmítnut, nosí v sobě svá nevyřčená přání, která vyvolávají nepříznivý emoční stav. Nevyřčená slova a přání bolí na duši i na těle. Jestliže umím říct „pitomcovi,” jak svého bývalého partnera nazývá paní Vlková, co mi vadí, jak mi je, co potřebuji a co udělám, pokud nepřestane se chovat ten muž ta žena jak se chová, ulevím sobě samému. Dokonce prospěji i tomu „pitomcovi.” Pojmenováním emocí, vyslovením emocí snižuji emoční hladinu,

Pokud nevyslovím, uteču, pak opakuji v každém dalším vztahu stejné chování se stejným výsledkem. Nebo ze strachu nemám žádný další vztah, abych nebyl zraněný. Přijde-li ke mě pár co má problémy ve vztahu, nenechám je spolu mluvit, ale mluví přese mne, říkají mi, co je trápí a ten druhý má za povinnost poslouchat.

Až na konci je vyzvu aby jeden druhému řekli, co chtějí, co nechtějí a co udělají. Dokonce se jich na začátku zeptám zda je ten kontrakt, co spolu uzavřeme, je na záchranu vztahu, nebo zda se chtějí slušne rozejít. Aby z toho rozchodu neměli větší trauma, než je nutné.

Pokud se ti lidé naučí spolu mluvit, pak většinou si začnou rozumět a nahlédnou na nějaký svůj vadný způsob komunikace. Umění mluvit s lidmi je základ. A některé představy některých blogerek, jsou skutečně naivní a promítají se do komických blogů s komickými komentáři pod nimi, které kdyby nebyly naivní, byly by vlastně strašně smutné svým obsahem, který vypovídá o těch blogerkách víc než by si přály aby bylo řečeno. Ale já tu nedělám terapii, jen si tak povídám. 🙂 Jo jo

PS: a na závěr dám odkaz na jeden díl seriálu Ze závislosti do nezávislosti, kde jsem spoluautorem a protagonistou, funguji tam jako terapeut. Hraji sám sebe. Těch dílu je patnáct, v jedenácti jsem vidět v hlavní roli a jsem ještě jako odborný poradce. Na několika místech ukazuji, jak se dá pracovat s klientkou, manželkou agresivního alkoholika.

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10214732147-ze-zavislosti-do-nezavislosti/209572231060008-vsichni-jsou-v-debaklu

Když je ztráta ziskem

Čas od času si přečtu příběh, kde se popisuje proradnost, muže/ženy, kteří opustí svého partnera, občas si přečtu příběh, kde se dočtu, jak kdo koho doběhl a spravedlnost dopadla kam měla.
Už jsem uváděl, že ze sedmdesáti procent podávají žádost o rozvod ženy. Zbylých třicet procent jsou muži. Proč se lidé rozvádějí tím se zde zabývat nebudu, jen použiji poznámku klinického psychologa Jeronýma Klimeše: Zralí lidé se většinou nerozvádějí.

Já bych doplnil, že zralí lidé napřed hledají problém v sobě a až poté v druhých. Opravňuje mě k takovému tvrzení má dlouhodobá terapeutická zkušenost a má osobní zkušenost. Rozvedl jsem se třikrát, do svých čtyřiceti let. Každé manželství bylo spojeno s mým velkým očekáváním a byl jsem vždy zklamaný, pokud druhá strana mé očekávání nesplnila.

Stejně tak jsem asi nenaplnil očekávání té druhé strany. Jednoduše, jako lidé nejsme schopni naplnit veškerá očekávání těch druhých a dokonce si troufnu tvrdit, že bych ani nedoporučoval veškerá očekávání se pokusit naplnit. Komukoliv.

Profesionálně jsem začal vykonávat terapii závislých ve svých čtyřiceti třech letech. Měl jsem za sebou několik těžkých životních karambolů a debaklů, ze všech jsem se postupně dostal a vyrovnal se s nimi. Dokonce i poučil. Protože jestli se můžeme y nějakých chyb poučit, tak nejlépe z vlastních.

Sice poučení z vlastních chyb nejvíc bolí, terapie není nic příjemného, terapeutický výcvik také není nic příjemného, absolvoval jsem tři. Ty výcviky. V té terapii jsem si uvědomil a posléze zrealizoval tu věc, že mám právo žít podle svých představ a mít takový partnerský vztah, jaký vyhovuje mě.

Nemusím v ženách vidět nepřítele, nemusím mít nějaká očekávání, dokonce nemusím mít žádná očekávání, že stačí, sledovat, zda mne ten vztah v té životní každodennosti uspokojuje a zda nedělám něco, co toho druhého zraňuje natolik, že mu ten vztah působí víc potíží než radosti. Ale potíže jsou v každém vztahu.

Dál jsem během těch svých karambolů přišel na další důležitou věc. Pokud jsem ve vztahu a hraji na výhru, nakonec prohraji ten vztah. Mnozí lidé hrají na „lepšího, chytřejšího.” Aby nakonec zjistili, že vítěz té hry zůstává sám a přichází o toho, nad kterým chtěl vyhrát.

Z toho důvodu mnohé ženy, muži také, ale v mnohem menší míře, nenávidí své bývalé partnery, i takové, nad kterými vyhrály, připravily je o všechno, včetně dětí. Nemohou jim v podstatě odpustit ten rozvod. Totiž nemohou jim odpustit, že v tom rozvodovém řízení se ukázalo, jako ostatně v každé zátěžové situaci, kdo vlastně jsou.

Zátěžová situace, libovolná , je lakmusový papírek, ten v takovém případě neoklamete. Naše činy, skutky nám ukáží, kdo skutečně jsme. A mohou lidé říkat, že je to jinak, že je toho méně, než si ti druzí myslí, leč to „málo,” přesně odkryje podstatu.

Už jsem řekl, že jsem se rozváděl třikrát. Dvakrát jsem s rozvodem souhlasil, respektive podle tehdejší terminologie, jsem souhlasil z návrhem navrhovatelky, neusiloval jsem o smír, nedal jsem najevo zájem pokračovat.

Obě navrhovatelky byly tím naprosto zaskočeny. U třetího rozvodu jsem se poučil, tu samou chybu jsem neudělal. U těch dvou předchozích šlo navrhovatelkám o mou změnu, nikoliv o rozpad manželství. U toho třetího, jsem měl být rozvodem potrestán za svou špatnost. Nakonec ten rozvod mi prospěl nejvíc. Asi už jsem byl v té době skutečně jinde.

Myslím, že ty dvě mi neodpustily můj nezájem, neodpustily mi, že jsem je nechal jít. Udělat, co uznaly za vhodné. Měl jsem tehdy za to, že najdu jinou a nemusím si hlavu lámat s tím co bude dál. Ale nakonec, jak se ukázalo, ani ta třetí mi neodpustila nezájem. Když jsem ji potkal po šesti letech, obešel jsem ji s pozdravem a úsměvem. Rozzuřilo ji mé chování.

Mnohé ženy, ne všechny, očekávají, že muž potvrdí jejich cenu tím, že se o ně bude ucházet za všech okolností. Pak je překvapí, že tomu tak není. Což je dost zpozdilé očekávání. Mnozí lidé v okamžiku, kdy se jim splní jejich přání o konci vztahu, najednou ale zjistí, že neměli takovou cenu, jakou si představovali.

Dávají dlouho najevo, že je konec, aby nakonec zjistili, že ten druhý vzal na vědomí, že konec je, dal najevo, že je s koncem smířený, a pak nastane vystřízlivění. Pokud se ze svého jednání poučí, tuhle chybu znovu neudělají, pokud se nepoučí, opakují své chování a hledají problém v druhé straně.

Také jsem dlouho hledal problém jinde, než byl. Tedy u mne. Je to má minulost, nijak ji nezměním, tedy se s ní nijak netrápím. V momentě, kdy jsem pochopil, že co se vztahu týče, mám jen takový vztah, na jaký jsem připravený. Že výběr partnerky ukazuje mou úroveň.

Tohle poznání se mi osvědčilo i profesionální kariéře. I z toho důvodu se usmívám u některých blogů, zabývajících se vztahy, kde vystupuje ta hra na vítězství. Usmívám, protože je mi jasné, že pisatelé mnohdy ještě netuší, co všechno je čeká. Netuší, že spor ve vztahu se nedá vyhrát, neb nakonec prohrávají všichni, ten se dá jen zastavit a nepokračovat v něm.

Že dokud si neuvědomí, že něčí trpělivost není nekonečná a nezmění své chování, pak se budou znovu a znovu ocitat v roli oběti. Oběti svých vlastních představ o své dokonalosti a převahy nad tím druhým. Že ve vztahu neplatí argumenty a pravda, ale přiměřené chování a ohledy.

Chování, které vede k udržení vztah a ohledy na emoční situaci toho druhého, kterého známe, poznáváme a přesto si nemůžeme být vždy jisti jeho reakcí a jeho naladěním. Z toho důvodu spolu mluvíme a říkáme, co prožíváme a jak nám z toho našeho prožívání je. Pak si porozumíme, porozumění vztah udržuje.

Mohu druhého upozornit na omyl v jeho očekávání a on je bude pořád mít. Pak ale není můj problém, že on něco čeká, ale jeho, že přes veškerou znalost situace, stále očekává nemožné. Třeba, že koupím Bentley a brilianty. Když se živím terapii a nespekuluji v akciích. Tam je možné na Bentley vydělat i na ty brilianty. V terapii závislých je dost obtížné takovou částku si poctivě opatřit.

Pakliže partnerka znající mou situaci, má přesto tato očekávání, pak bude mít asi problém. Já sice budu mít problém také, třeba s tím, že se zmýlil, nechal se přesvědčit, že mě milovala, takže asi se při nenaplnění svých očekávání vzdálí. Mohu jejím vzdálením i zchudnout, ale jedno vůbec nemusí být jak s ona přeje. Dojít k potrestání. Mého potrestání. Necítím se potrestán odchodem partnerek. Nakonec, ztrácejí oba. Mnohdy je ovšem ztráta, ziskem.

Jenže, může se ukázat, že mi tím vlastně jen prokázala laskavost Dala mi šanci se poučit, poučením vyvodit závěr a stejnou chybu neopakovat. Jo jo.

Kdo udělal chybu a poučil se z ní, nakonec chybu neudělal! Swami Vivekananda.

Není to žádná brnkačka

Po dlouhé době jsem se díval na animovaný film. Sice jsem ho viděl, ale protože dorazila má láska, navrhl jsem jí, že se podíváme na: „Kung fu Panda.”
Viděl jsem ten film před léty a smál jsem se u něj. Navíc mne pobavil tak trochu jako Medvídek Pú. Mezitím mi stačila vyprávět, že její dcera je doma a hlídá někomu dítě. Tak jsem si vzpomněl, jak v mém mládí, všechny holky z okolí tohle provozovaly. Každá z nich měla nějakou oblíbenou matku, které vozila dítě v kočárku, dokonce se scházely na hřišti, kde jsme hráli fotbal a dělaly tam skupinu divaček s kočárem.

Nevím, jestli ještě tohle dnešní děvčata provozují, asi těžko, dětí je málo a vozit kočárek a přitom mžourat do mobilu jde dost těžko. Pochopitelně, třeba se mýlím. Občas se mi někdy něco spojí, a tak mě Panda Po, alias Dračí bojovník, vlastně přivedl na tuhle vzpomínku.

Nakonec i moje děti z prvního manželství odvozilo sousedovic děvče. Dodnes se s ní stýkají a přátelí. Lidé se setkávají různými způsoby. Já jsem kočárek vozil, až když jsem měl vlastní děti. Ale málo, věčně jsem byl pryč na cestě. Pamatuji se na ty obdivné dívčí pohledy, když nakukovaly do kočárku.

Bydleli jsme s první manželkou v Jindřichově Hradci, malé město, známých děvčat dost, mnohé daly najevo, že by také chtěly mít hezké děti. Byly vdavek a dětí chtivé. Inu jiná doba. Pětadvacetiletá bezdětná byla divná. Stejně tak svobodný mládenec toho věku. Dnes dívka toho věku s dítětem, se mi zdá, je divná. Vídám matky kolem čtyřicítky, co vláčí za sebou dítě, většinou jedno.

Děti dorostou a matka půjde do důchodu. Tehdy čtyřicetileté bývaly babičkami. Už neměly vlastní, ale měly možnost se vyřádit s vnoučaty. Mým rodičům bylo čtyřiačtyřicet, když se stali prarodiči, moje sestra a teta Božena, tátova sestra, co se vdávala v šestnácti, už to nemohla vydržet, byly s mou sestrou snad nejmladší babičky ve střední Evropě. Obě v šestatřiceti.

Takže, když mi bylo dvacet, představa že mám sexuální poměr s čtyřicetiletou babčou, byla představa do komického hororu. Až koncem osmdesátých let minulého století se pár mých kolegů od plavbu odhodlalo se dát na babičky a oženili se dva s ženami o dvacet let staršími. Ty měly děti v jejich věku. V kormidelně jsme pak poslouchali vyprávění o manželce matce.

Dívka, co si ve dvaceti vzala čtyřicetiletého, byla, podle tehdejších měřítek fakt divná. Pamatuji se, když jsem měl poměr po dobu šesti let s Markétou, která byla o dvacet jedna let mladší, bylo z toho v šoku celé mé ženské okolí.

Nemohly pochopit, že ve své „stařeckém věku” si nacházím tak mladé děvče. Ptaly se mne, co s ní budu dělat? Jak byly zvyklé, že jejich muži už o ně zas až tolik v tom sexu nestály, že prostě čtyřicetiletý chlap je vyšeptalý. Což je omyl. Jak pravila jedná má známá, muži v libovolném věku mají potíže s erekcí pouze doma.

Jo, mnohé ženy soudily a soudí muže podle toho, co zažívají doma. Aspoň většina tak o svých mužích mluví. Ne vždy hezky. A když chtějí chlapa odprásknout, zaútočí na jeho sexuální schopnost. Pro mnohé je to závěrečná rána do vazu, pokud v diskusi prohrávají. Jenže, chlap nikdy neokecá, jestli může, nebo nemůže. Je to hned vidět.

Buď jsem měl v tomhle směru štěstí, ale spíš si myslím, že to není štěstím, leč pouze jen způsobem života, že sexuální problémy jsem nikdy řešit osobně nemusel. A také to bude psychickým nastavením. Nikdy jsem do sexu nevkládal myšlenky na výkon, ale pouze jen na zážitek. Chci si užít. Ne dřít. Užil jsem si a prožil jsem si. Tak jak jsem si vždy přál. A nikdy jsem nepotkal frigidní ženu. Prý existují.

Pokud mi ženská voní, nemusím si dělat starosti, jde vše samo. Ale to jsem se dostal opět někam jinam. Vrátím se k těm sňatkům či partnerským vztahům mladých mužů a zralých žen. Většinou, je tam nějaký mindrák u těch chlapců, co žijí s dospělými ženami. Těm ženám se nedivím, testosteron u mládenců jen teče, jenže většinou ty vztahy končily smutně. Opustil ji a nechal v slzách. Už se ve třiceti nechtěl objímat s padesátiletou do menopauzy vstupující ženou.

Ženy se v té době mnohdy hodně tělesně i psychicky mění a najednou, co fungovalo před rokem dvěma, už nefunguje. Přestane tomu chlapovi vonět. Což bývá právě často problém u běžných věkově k sobě odpovídajících párů. On v padesáti žádné problémy v oblasti sexu nemá, a najednou má doma místo ženy, „tlustého kamaráda.” A místo poklidné lásky nastává boj do posledního hrnku a lžičky. Tak nějak sleduji, právě ty padesátileté, co si pořídily děti mezi třiceti pěti a čtyřicítkou, jak těžce nesou svůj věk a stav.

Kdysi, v té minulosti, kdy už byly v klimakteriu babičkami, mám pocit, že ten prarodičovský úděl nesly nějak víc smířlivě. Víc než dnes ten úděl matky, co je v klimakteriu. Nevím, tohle není má parketa, spíš je to jen pocit. Který mám při sledovaní těch matek.

Mnohé ženy v mé generaci si libovaly, že si vnoučata mohou půjčit a zase vrátit. Jenže komu vrátí třeba desetileté dítě? Tím neříkám, že s tím mají problém všechny ženy, co mají děti v pozdějším věku, ale vím, že některé mají. Tak trochu je to podobné otcovství, kdy muži mají děti ve věku dědů. A s mladými ženami. Zřejmě všechno má svůj čas. A přírodu nelze ošálit.

Ono je asi těžké, říct, tohle je dobře, tohle méně, zaujmout nějaký kategorický postoj. Ale asi je dobré poslouchat instinkt, který nás na rozdíl od genderových studií a feministicko-sociálního inženýrství docela spolehlivě vede. Máš krásné vlasy, pevné tělo, tím dáváš najevo, že jsi připravený/á uvést dítě do světa jako otec a matka. Pokud mají rodiče ve čtyřiceti letech třetí, čtvrté dítě, pak je to zcela jiná situace, protože tam už funguje zaběhnutá rodina, kde se povinnosti dělí. Ale i tak mají starší rodiče už víc naloženo, než ty prarodiče.

Vím, že tohle může vypadat, že se více pohybuji ve sférách spekulace, ale pracuji mezi samými ženami, kde nejmladší je svobodná, bezdětná a zbytek jsou ženy mezi pětačtyřicítkou a důchodovým věkem. A tyhle záležitosti mezi sebou probírají. I v mé přítomnosti. A všímám si, že starší matky s jedním dítětem jsou mnohem víc úzkostnější, než byly kdysi mladé matky, co mohly mít ještě děti.

Úzkostné matky, úzkostné děti. Jedno k druhému. Kdysi matky se staraly, aby děti neměly hlad a nechodily špinavé, nijak je nezajímalo, jak si děti hrají, nedávaly tolik pozor, aby si neublížily. Dnes mají na starosti, jakou bude mít dítě správnou školu, správnou výživu, správné hry a správné kamarády.

Což je obrovský nárok na tu ženu. Mít všechno správně, všechno dokonalé a nic nezanedbat a ještě řešit své vlastní problémy se stárnutím, ubýváním sil, hormonální změnou. Případně starostí o své staré rodiče. A starší otcové nemají tu sílu a trpělivost na puberťáky. A do toho třeba rozvod. Jo jo.

Drsná fakta pro Zuzanu

Přečetl jsem si se zájmem blog paní Palkové. Paní Palková, když si nestěžuje na církev, stěžuje si na chlapy. Chápu ji. Nemít si na co stěžovat, nemá snad ani pro co žít.

Tedy, možná má pro co žít, ale podle jejich blogů, toho zas tolik není. V té historce o Zuzaně si vylila srdce. Přečetl jsem a skoro jsem uronil slzu. Ti chlapi, seberou se jdou za mladou. Nebo doma osahávají mladičké nymfičky, které jsou dcerami někoho jiného. V terapii jsem vyslechl mnoho příběhů a docela mne vždy zamrazilo, když sedmnáct/osmnáctiletá dívka mi vyprávěla, jak od svých patnácti šestnácti spí se svým otčímem. Spí s ním protože s ním spát chce. Soupeří s matkou.

Spí a matka mlčí. Tváří se, že nic nevidí. Pak nastane problém, když si dívka najde mladého, neb starší pán žárlí. Takových příběhů jsem pár vyslechl. Chodil jsem osm let na ženský pavilon učit asertivitu. A dvacet let jsem vedl skupinu rodinných příslušníků závislých.

A vůbec nezpochybňuji, že jsou muži, kteří zneužívají mladé ženy, jsou k nim hrubí, dokonce násilničtí. Takže takoví muži jsou, a pak jsou muži, kteří vlastně k něčemu přišli, aniž by tušili jak. Tedy, když se skutečně příběh začne rozplétat, pak se jeden i skoro diví. No, já se divím máločemu. Ale také vím, že když si mladá žena vezme do hlavy, že toho staršího pána chce, tak ho má. A udělá pro to docela dost, řekl bych i hodně.

Ano, většina mužů, má-li příležitost mít pevné tkáně, jak tomu říká jeden klient, využije té příležitosti. Podobně jako jsou ženy, co nahánějí koloušky a pak sedí u mne v křesle a diví se, že o dvacet let mladší koloušek vzal roha. Už ji nechce vidět. Chce prostě krásnou, mladou, co může mít děti. Ta zaměřená na koloušky už je většinou mít nemůže a nechce. Takhle to evoluce zařídila.

Takže může paní Palková žalovat evoluci, když je ta ateistka. Prostě muži preferují povětšinou dívky širokých boků, úzkého pasu a plných prsou, plus hebké pleti. Instinktivně. Některým v tom brání ten manželský slib, který dali u toho oltáře a neodejdou. Od té zestárlé. Někteří jsou zestárlou ženou vykopnuti, protože co by se dáma zatěžovala nějakým chlapem, když může být sama. Užít života. Jak rády říkají.

A většině ta samota vyjde. Ze sedmdesáti procent se rozvádějí ženy. Tak dlouho hledají chyby, až je najdou. Což je spolehlivá metoda, jak se rozvést.

Mají po rozvodu mnohé z nich tolik samoty a tolik chudoby, že se nestačí divit a zjišťují, že si se samotou nevědí rady. Života moc neužijí. Většině namluvily některé jejich kamarádky, že se o chlapa nemusejí starat a nemusejí si ho hlídat. Zjistí, že kamarádky měly pravdu, už nemají koho hlídat a nemusí vůbec nic. A některé zjistí, že muži od nich chtějí málo, nebo nedej evoluce, nechtějí vůbec nic.

Zesmutní a zamyslí se. některé sleví z nároků. Nakonec, nic jiného jim nezbude. Většina zjistí, že houf obdivovatelů prořídl. Pak hledají ty starší muže, nikoliv že jsou zlatokopky, ale z toho důvodu že jsou sami. Případně zamindrákované mladíky, kteří mají téměř neustálou erekci a jak říká jedna má kolegyně ze sexuologie: „Vrazí ho do všeho, co dejchá.”

Takže i do ní. A vráží ho někdy dost dlouho. Než se rozkouká a zjistí, že je o něj zájem i jinde. U těch mladších. Pak dá přednost těm pevným tkání a lesklému vlasu. Neobarvenému. Co nezakrývá šediny. A nemusí se mazat deseti oleji a mastmi proti vráskám.

Já vím, že existují i opuštění muži, kteří mají problém se seznámit. Leč, mám takový pocit, že mnohé ženy si svou neuváženou rozvodovou politikou komplikují život. A ti opuštění muži jsou už opatrnější. Většina z nich po rozvodu začíná znovu od začátku. A ženy sice mají, co chtěly, jenže ne vždy je to výhoda.

Lépe jim není a víc neužijí, jak doufají. Ale jsou dospělé a jak mám zkušenost, za většinu karambolů si lidé v životě mohou sami. Ač se tohle mnohým líbit nebude, snažil jsem se jen tak naznačit fakta. A ty jsou vždy tím nejdrsnějším, co člověk může vyslovit. Jo jo.

Ta zem je všech, to každej ví!

Chtěl jsem si v noci přečíst něco z blogů na iDnes, leč nemohl jsem. Nabíhala mi jen hlavní stránka, jinak nic. Asi nějaká porucha.

Všechny další weby připojit šly. Zřejmě admin usnul a server taktéž s ním. No nic, není jednoduché provozovat tak velký portál. Zabavil jsem se jinak. Nechtělo se mi spát, dnes nic nemusím, mám naprosté volno, takže jsem se díval na Netflixu na seriál „West”

Něco z toho myslím běželo na tv Prima, jenže už mne nebaví sledovat reklamy občas proložen0 filmem, či seriálem. Takže placený Netflix. Bez reklam. Tenhle seriál byl skvěle udělaný a Robert Redford ho skvěle uváděl. Robert Redford je jeden y herců, jež mám v oblibě. Malinko zase ten zmíněný seriál opravil některé legendy, které se víc než jedno století tradují o Sitting Bullovi, Wyatt Earpovi, Jessie Jamesovi, Billy the Kidovi a Crazy Horse.

Inu romantika je potřebná pro každý národ. A Američané si ji umí užít. Dobývání Západu, stavba železnice, všechno ve velkém. I ty legendy jsou značně zveličené, romantizované a herci Jako byl John Wayne a třeba i Robert Redford tomu mýtu hodně napomohli. Krásné, cudné ženy, místo prostitutek, které lemovaly Wilde West, ušlechtilí ochránci zákona a slabších, čelící najatým zabijákům, tradice mužů, co si se vším ví rady.

Pohádky, romantika, leč krásně a poutavě vyprávěné příběhy. Muzika, která ovlivnila mou generaci. Country a rock ‚n‘ roll se vlastně stal takovým protestem mé generace proti té komunistické zvůli. Svoboda, spravedlnost, a odhodlání prožít svůj americký sen. Tohle jsem viděl v těch filmech a četl v knihách.

Takže i když ta realita byla jiná, než jsem četl v rodokapsech a viděl ve westernech, přeci jen bylo možné vidět a dočíst se, že lidé mohou žít jinak, po svém. Jít kam chtějí, nemuset se doprošovat policie, zda dostanou pas a výjezdní doložku, plus devizový příslib. Nemusí čekat, zda je firma pustí, když najdou lepší práci, než je ta dosavadní. Případně nastoupit povinně na umístěnku, protože vystudovali za dělnické peníze a teď mají povinnost společnosti vracet.

Bylo možné se dočíst a vidět, že individuální zájmy se dají skloubit se zájmy komunity. Dobrovolně. Že privátní majetek může sloužit a mnohdy slouží i veřejnosti. Pochopitelně, četl jsem i jiné autory, amerického, anglického původu a ze všech těch knih a filmů, muziky čišela ta samozřejmost osobní svobody, která mi tak v tom reálném socialismu chyběla.

Za tohle jsem vděčný těm americkým pohádkářům, a další těm skvělým romanopiscům, kteří psali o realitě amerického života, jak John Steinbeck, Ernest Hemingway, Mario Puzzo a z Britů třeba William Sommerset Maugham a jeho: „Na ostří nože.” Bylo jich hodně, ti všichni mě ovlivnili natolik, že opravdu lidskou svobodu považuji za mnohem důležitější než všechny sociální „jistoty.”

Svobodně pracovat, svobodně tvořit, svobodně cestovat, svobodně myslet. Protože, když má člověk svobodu, má všechno na dosah. Jen natáhnout ruce a pokusit se získat, co potřebuje. Mám srovnání života v totalitě a života ve svobodě. Přes všechny výhrady, které bych mohl mít k dnešnímu státu, v němž žiji, má ten stát jednu přednost. Můžu jít kam chci, dělat co chci. Pochopitelně v mezích dohodnutých pravidel a zákonů. Ale, každé pravidlo a každý zákon se dá ve svobodné společnosti změnit, pokud je něco z toho špatně.

John Steinbeck zná jedno důležité slovo, které se prolíná celým románem „Na východ od Ráje.” Hebrejské slovo: „Timšel.” Můžeš! Můžeš prožít život jak chceš, můžeš milovat, můžeš nenávidět. Jsi k tomu svobodný. A to je pro mne to nejdůležitější. Být svobodný k tomu, k čemu se rozhodnu.

A zítra je výročí. Buď budeme svobodní v rozhodnutí ke své svobodě, nebo budeme kňučet a jen si stěžovat. Bez jakéhokoliv pokusu o změnu. Takže přeji svobodu lidem v tomhle státě do dalších sta let. Politici přicházejí, odcházejí, národ zůstává. A i díky těm Američům máme svůj stát. Jo jo.

Geniální desátník a bankovní lupič

Občas si čtu některé blogy, co se zabývají politikou, válčením, mezinárodní situací. Při čtení těchto příspěvků si tak vzpomínám na některé „vojenské génie.“
Jedním z nich byl socialista Adolf Hitler, kterému maršál Hindenburg říkal „český kaprál.” Soudruh Hitler byl desátník, který byl přesvědčený, že nosí v torně maršálskou hůl. Hitler sám sebe považoval za vojenského génia, který si mohl podle svého mínění dovolit vyřazovat německé generály, jak se mu to hodilo.

Jako vrchní velitel, kterým se jmenoval v roce 1938. Vskutku kariéra pro desátníka. Ovšem, podle toho ta válka pro soudruha Hitlera dopadla. Dost se desátník přecenil.

Dalším takovým vojenským géniem byl další socialista, jménem Josif Visarionovič Džugašvili, přezdívkou Stalin. Ten sice na vojně nebyl, nestal se ani tím kaprálem, ale nakonec umřel v hodnosti generalisima. Což je na majitele modré knížky docela slušný výkon. Ale zas uměl vykrádat banky. Takový gruzínský Jessie James.

Většina z nás zná vojevůdcovské výkony, jak soudruha Hitlera, tak soudruha Stalina. Ten pro jistotu, dal postřílet valnou většinu důstojnického sboru, asi aby mu nepřekážela v jeho vedení armády. Po géniovi Hitlerovi zůstalo Německo v troskách, po bezpodmínečné kapitulaci, po géniovi Stalinovi, zůstalo také Rusko v troskách, ale byl naštěstí díky svým vzdělaným generálům a statečným vojákům vítězné straně. I přesto, že byl vlastně jen bankovní lupič.

Proti soudruhovi Hitlerovi zůstal stát bývalý major britské armády, Churchill. Absolvent vojenské akademie v Sandhurstu. Nějaký čas sám. Tedy s Britským Impériem. Nevzdal to a tu válku nakonec proti soudruhovi Hitlerovi vyhrál. A s Američany dost pomohli soudruhovi Stalinovi. Nijak extra se jim za tu pomoc neodvděčil.

Bohužel, francouzští generálové neposlechli plukovníka de Gaulla, co navrhoval podstatně modernější způsob vedení války, za pomoci tankových armád. Než chtěla celá obstarožní francouzská generalita. Tady profesionálové selhali. Dokonce o tom napsal skvělou knihu, již beze zbytku využili Němci. Kniha se jmenovala „Vers l’armée de métier“ (O válečném řemesle). Prosazoval v ní manévrovací válku za pomoci tanků a letectva. Díky pozdějšímu generálu, vůdci Svobodných Francouzů, de Gaullovi nakonec stála Francie také na straně vítězů.

Generál de Gaulle prosazoval válku, kterou chtěli vést českoslovenští generálové proti Německu v roce 1938. Skvěle popsáno v knihách „Věrni zůstaneme a Neporažení.” Ti byli z Ruska, kde válčili pod prapory československých legií proti bolševikům na manévrovací válku zvyklí. Jak známo, čs. legie v Rusku měli kolem sedmdesáti tisíc mužů, přesto se dokázaly ubránit daleko početnějšímu nepříteli a vrátit se domů.

Co z toho krátkého úvodu plyne? Profesionální vojáci měli nakonec větší úspěch a větší šance na vítězství, pokud se vzdělávali, cvičili, měli moderní pohled na věc a amatéři jednoduše prohráli. Nebo měli takové ztráty, že nakonec museli přenechat velení profesionálům. Viz Stalin. Ten nakonec pustil z gulagu některé nezastřelené generály a důstojníky, aby tu válku proti soudruhovi Hitlerovi soudruh Stalin za jejich pomoci nakonec vyhrál.

Dovolává-li se někdo vietnamské vály, tu neprohrála armáda, pouze americké veřejné mínění, které už si nepřálo, aby američtí chlapci umírali v džungli proti komunistům. Myslím, že národu ti pacifisté nijak extra nepomohli. Protože. Moc nechybělo a celý Vietnam, i se sovětskou pomocí by musel podepsat kapitulaci. Nakonec se Jižní Vietnam bolševickému náporu ze severu sám neubránil.

Takže, nějak nevěřím „expertům” z poddůstojnické školy, kteří píší srdceryvné úvahy o ztracené válce. Chápu, že mohou podobně,jako amatér Hitler mít nějaké skoro reálné úvahy, jak se vede válka, jak se zachází s armádou, leč z dlouhodobého národního hlediska jsou vedle jak ta jedle. Ano vojáci ve válce umírají, v té afgánské jich padlo 9 z AČR za tu dobu, co ty mise existují. Znám několik veteránů z Afganistanu, nevidí to tak černě. Jsou to důstojníci. Nějak vidí ten konflikt jinak, než desátníci z poddůstojnické školy v Seredi.

Pokud se rozhodneme mít i nadále armádu a já doufám, že se ji rozhodneme mít, pak taková malá profesionální armáda může být základem pro větší armádu v případě potřeby. Zkušení profesionální vojáci, jsou schopni vycvičit amatéry, poměrně rychle, podobně jako tomu bylo za druhé světové války například v USA.

Američané měli velmi početně nízkou armádu před druhou světovou válkou, leč díky profesionální armádě a námořnictvu, podobně jako Britové, byli schopni postavit během krátké doby do zbraně miliony mužů. Jak Brity, tak Američany ze začátku Němci i Japonci poráželi, leč dlouho jim ta vítězství nevydržela. Jak se ukazuje, profesionální armáda má své přednosti a zkušená, v různých bojových situacích , osvědčená armáda v bojových podmínkách má pak cenu dvojnásob.

Takže, pokud opustím pacifistický pohled, tak oblíbený v Čechách a na Moravě, je evidentně jasné, že se vyplatí mít armádu v misích, kde armáda sbírá zkušenosti v regionálních konfliktech, které může využít při obraně státu. A 9 padlých za 17 let, se zdá přijatelnou obětí za bojeschopnost armády. Vojáci si vybrali povolání, kde se umírá.

Jak se mnohým jeví, je armáda zbytečná a drahá. Ale vzpomínám si, jak v roce 1997 „zbytečná a drahá” armáda fungovala při povodních. I k takovým událostem je armády potřeba. A pokud se cvičí na cizím území v bojových podmínkách, pak si myslím, že má tohle smysl. Jo jo.

Tak milá, samý cit

Občas k člověku zavane ozvěna dávných dní. Jen tak z ničeho nic. Včera jsem dorazil do své kanceláře v Bohnicích z programu s pacienty a zjistil jsem, že mám zmeškaný hovor.

Můj přítel Lutera mi volal. Honzu vždy rád slyším, neprodleně jsem zavolal zpátky. Zvedla to Jana, jeho žena, prý Honza není doma. Ale než jsme pomluvili pár známých, dorazil. Zrovna jsme pomlouvali jeho. My o vlku, vlk za humny. Jak už to bývá.

Ptám se Honzy co se děje, že mi volá. Prý celkem nic, jen že se u něj objevila jedna má bývalá milenka, která by chtěla některé mé knihy. Milenka, co kdysi poslala mé ženě fotografie, mého údajného syna.

Má žena tehdy zareagovala promptně. Sice jsem se s onou dámou rozešel asi rok předtím, než jsem se seznámil s manželkou. Oznámila mi, že je těhotná. A když sem se zeptal s kým, řekla, „se svým mužem.“ Jenže „zatajené dítě,” je zatajené dítě. Má žena neunesla mou „proradnost.” Rozvedla se se mnou, neb s takovým parchantem nebude. Ty fotky byl důkaz mé špatnosti. A na dvacet let zablokovala styk s mou nejmladší dcerou.

Skoro třicet let jsem se s onou bývalou favoritkou neviděl. Dost dlouhá doba, aby mne přešla zlost, jak na mou bývalou ženu, tak na původkyni toho rozvratu. Kdybych byl škodolibý, založil bych něco jako mužské #me/too. Asi bych nebyl sám, komu nějaká bývalá milenka, rozbila manželství, pomstila se za nedostatek zájmu o svou osobu.

Domluvil jsem se s Honzou, že ji dá můj telefon, ona mi zavolá a já zařídím, aby ji můj prodejce knih, poslal knihy o které stojí. Honza má svých starostí dost a tohle mohu vyřídit sám. Ještě chvíli jsme klábosili, Honzovi je osmdesát, vyslechl jsem jak se mu vede/nevede a pak ukončili. Měl jsem představu, že ona dáma si dá na čas. Nedala. Asi za pět minut telefon, neznámé číslo, neznámý hlas. Jak zpívá Robert Křesťan v písničce. „Ještě není tma, ale stmívá se“

…přišel mi dopis, tak milý, samý cit,
napsala prostě, co měla na srdci.
A já už ani nevím, jestli ji poznám po hlase,
ještě není tma, ale stmívá se.

Povídali jsme. Nepoznal jsem ji po hlase. Ten se ji změnil, podobně, jako se ji podle jejího líčení a líčení Honzy změnil život. Měla toho hodně na srdci. Nejsem si jistý že její život změnil k lepšímu. Vyslechl jsem ji. Pak řekl i já něco svého. Reagovala překvapeně, když jsem ji řekl, že je svým způsobem původcem konce mého manželství díky těm fotkám. Prý není možná, ona tak nedůležitá v mém životě, by nemohla způsobit takovou rotyku. Ono nedůležitá zdůraznila. Nemám ji za zlé, že ty fotky poslala, udělala co uměla. Jenže, jako by nechtěla chápat, že ne všechno, co lidé umí, či někteří lidé udělají, je druhým prospěšné.

Nehodlám ji pronásledovat, nakonec z toho důvodu ji ani nejmenuji. Prostě jsem v životě někoho potkal, ze začátku to bylo krásné, pak to vzalo smutný konec, tak to je a nic se na tom dnes nezmění. Bylo mi 34 a ji 28, když jsme se potkali. Já rozvedený, ona vdaná. I kdybych ji něco vytýkal. Nevytýkal jsem, jen oznámil. Zasáhla do mého života, do života mé dcery. Může si myslet, že nechtěla. Možná nechtěla, ale udělala a nebylo to dobré pro nikoho a dobré k něčemu.

Jo jo, někdy padají stíny i v poledne. A jinak to byl včera docela dobrý den. Možná by se má katolická žena se mnou rozešla kvůli něčemu jinému, možná bych se s ní rozešel já, nevím, co by bylo, ale dodnes si myslím, že jsou věci, které si lidé nemusí mezi sebou dělat.

Z toho důvodu a nejen z toho, se nikdy nevracím k ženám, co mne opustily. Chápu, že měly své důvody, nehodlám je měnit a nehodlám se vrtat v tom, co bylo. Jo a tu adresu, kam ji mám poslat ty knihy, mi ještě neposlala. Jen tak si přemýšlím, co opravdu chtěla? To dítě se mnou nemá. Jo jo.

Žák se připravuje vlastní prací

Pátrám, pátrám, hledám, pročítám a nacházím. Potvrzuje se staré
pravidlo, které jsem četl v moudré knize Andre Van Lysbetha:
„Když je žák připraven, učitel se najde!”

Tedy jsem objevil další, velmi zajímavou lékařku s neortodoxními
názory, co se medicíny týče, nositelku zlatého bludného kamenu,
Ludmilu Elekovou. Pominu její názory na očkování. Očkovaný už jsem,
s tím nic neudělám, a dal jsem si práci si vyslechnout její názory,
které veřejně prezentuje. Plus si přečíst její postoj medicíně,
která je z jejího hlediska dost často škodlivá.

Na následujícím odkazu Co vám
lékaři neřeknou
jsem slyšel mnohé, co jsem slyšel jinde a
spoustu nového k tomu. Nejsem lékař, nebudu tvrdit, že paní doktorka
má, či nemá pravdu, jen řeknu, že mne zaujala.

Pak jsem si přečetl její úvahu
na Časopis
Medunka
a opět. Mnohé jsem slyšel, četl, mnohé ne. V každém
případě musím říci, že paní doktorka má neotřelý způsob myšlení. Mám
rád lidí, kteří se pustí za hranice konformity. A pokud své názory
umí podávat srozumitelnou formou, pak jen lépe.

Docela si umím představit, že s tímto přístupem má popularitu,
dokonce si umím představit, že se svým způsobem medicíny má i
úspěch, nakonec jsem příznivec různých osvědčených alternativních
způsobů léčení, podobně jako bylinným přípravkům, či babským
receptům, protože většina z nic vychází ze staleté zkušenosti. Ale
netajím se s tím, že v akutních případech nemám problém navštívit
alopatického lékaře.

Docela věřím tomu a mám svou zkušenost, že kombinace obého mi
zlepšila život. Líbí se mi postoj východní medicíny, že platit by se
mělo za to, že pacient se uzdraví, nikoliv, že se do smrti
léčí. Osobně jak už jsem dal v jiných blozích najevo. K doktoru jdu
až naposled. Čemu mohu předejít, předejdu tomu způsobem života.

Dal jsem si dnes ráno k snídani pár rajčátek cherry, tvaroh s
lněným semínkem a olejem, čtyři vajíčka na tvrdo, čím déle je vařím,
tím jsou tvrdší. Kafe s kokosovým olejem a máslem, takzvané tlusté
kafe, neb mám rád kokosovou příchuť v kafi a máslo je vysloveně
zdravé pro kardiaka, stejně jako ten kousek špeku, co jsem si dal
jako zákusek.

K obědu dám dva pečené pstruhy, abych neměl hlad, pak se projdu a
poté se budu dívat na fotbal. Cvičení, na TRX, vždy když jdu kolem
něj je samozřejmost. Sem tam se na něm protáhnu, aby svaly
neatrofovaly, metabolismus díky tomu lépe funguje.

Chápu, že mnohé lékařské kapacity mají s paní doktorkou, podobně jako s doktorem
Hnízdilem, či Vojáčkem potíže. Leč na světě nejsme proto, aby druzí
s námi neměli občas potíže, ale abychom se na věc podívali z jiného
úhlu. Konečně na tom je i založená psychoterapie. „Podívej se
na věc jinak, z jiného úhlu, nebo si vyslechni jiný názor, vezmi na
vědomí jiný postoj, nemusíš se hned přizpůsobit, stačí jen
přemýšlet.”

Takhle to mám nejen z psychoterapií, ale i teologií, vírou a
dalšími „nedůležitými aspekty” lidského života. Jsem
katolík, tohle společenství je pro mne důležité, nezavírám oči před
problémy a proviněními katolického kléru, souhlasím s tím, že ti
lidé, co se provinili proti zákonu, mají být souzeni podle platného
práva, leč jak říkám, co mne osobně přináší být v tomto společenství
je víc, než ty chyby a omyly, které ta církev má, díky svým některým
nehodným členům.

A to je to důležité z mého hlediska. Co mi odlišný pohled na
medicínu přináší jako pacientovi a co mi modlitba a víra ve svátosti
dává, bez ohledu na kecy různých rádoby kritiků, kteří jen vidí
vady, ale nikoliv pozitiva. Pochopitelně, pokud se různí apoštolové
ateismu neseznámí s celým obsahem, pak jim zbývají jen nezasvěcené
kecy a poukazování na ty omyly a vady. Což je dost málo. Většinou.

Laici, pokud se seznámí s libovolnou disciplínou, mají výhodu, že
nejsou zatíženi předsudky expertů. Takže dost často vidí cestu
jiným způsobem, než experti. Tím nechci vůbec říci, že experti
nejsou třeba. Jsou, jen občas se jim může vyplatit pohled jinýma
očima. Pouze a to zdůrazňuji, je potřeba se seznámit s tím
holistickým pohledem, který uvažuje nikoliv redukcionisticky, tedy
pohled na detaily, ale celostně.

Pokud někoho bolí břicho a přijde s tím do terapie, zajímám se,
nejen co jedl, ale jak žije, na co myslí, jak spí a jaké emoce ho
provázejí. Velmi často ho to břicho přestane bolet během
sezení. Pochopitelně, pokud je to akutní břicho, což mohu i jako
laik odhadnout, neléčím ho, ale ženu k doktorovi. Neboť jsou věci,
do kterých se nesmím plést.

Ale souhlasím s názorem, že doktor, který je chronicky nemocný,
doktor, který bere antidepresiva a přitom chce léčit jiné lidi z
depresí, ten není moc v mých očích důvěryhodný. Potkal jsem pár
terapeutů, terapeutek, kteří ač sami plni problémů, se pokoušeli
dělat terapii druhým. Měli s tou terapií potíže. Neb není nic
jednoduššího, uvěřit, že pomoc druhým, může vyléčit mne. Nevyléčí.

Ti lidé, dříve nebo později pochopí, že buď musí sami nastoupit
program, který je stabilizuje, nebo toho nechat. Vyhoření, není zas
až taková legrace, jak by si jeden mohl myslet. Ona to totiž není
vůbec legrace.

Provozování terapie není autoléčba, ale velmi
náročná a vyčerpávající práce, která chce celého člověka a ten
člověk v danou chvíli musí umět vystoupit z té role a dát si třeba
to kafe, projít se a nějakou terapií se vůbec nezabývat. Koukat po
chlapech, nebo ženských se doporučuje. Případně po jiných zajímavých
zvířatech. Jo jo.