Svíčkou v poledne abys pohledal

Byl jsem dnes nezvykle pilný. Probudil jsem se časně zrána v sedm a protože jsem měl nedočtenou knížku, „Medvídek Pú a Tao,” dočetl jsem ji. Pár stránek.

Poté zvítězil hlad. Hlad u mne zatím zvítězí i nad leností. A nad mou leností zvítězí máloco. Vylezl jsem ze své pohodlné postele a vydal se k ledničce. Od včerejška jsem v ní uschovával krůtí stehno a bůček. Pečené, studené. Posnídal jsem bůček a kafe. Přidal jsem k tomu avokádo. Cítil jsem, že se má nálada lepší. Už tak byla dobrá, ale bůček ji vylepšil. Kdo nikdy nesnídal studený bůček a kafe o hodně přišel.

Rozhlédl jsem se kolkolem a usoudil, že bych mohl vynést koš a dát prádlo do pračky. Jak jsem usoudil, tak jsem učinil. Pak jsem měl do odpoledne havaj, neb jsem sledoval Tour de France a zapomněl jsem vyndat prádlo z pračky. Dvě hodinky prádlo v pračce po doprání, není žádný zvláštní doba. I když mám klienta, který tvrdí, že když jeho žena nechá prádlo víc jak půl hodiny v pračce, dostane vyrážku. Věřím mu, má spoustu potíží, alergii. Zřejmě ty potíže má z nadbytečné čistoty.

Pověsil jsem prádlo, převlékl postel a došel po skončení Tour nakoupit. Zítra bude mít služka co žehlit. Jak je vidět, měl jsem náročnou neděli a budu muset pokračovat v odpočinku od svých povinností. Nesmím se zas tolik přepínat. Radka tvoří umění a tak je vzdálená. Mám klid a ticho. Tedy pokud neduní bytem bigbít. Nebo nevykřikuje komentátor nadšením nad dalším Vítězství Petera Sagana.

Chvíli jsem uvažoval, že bych mohl jít do města. Jenže, jít do krámu nakoupit mi stačilo. Tím je už tak je dost lidí v mém okolí. Skutečně si vychutnávám, že nikde nikdo. Ono je skutečně dobré si dát pár dní pohov od lidí. Možná by bylo dobré se nechat na pár dní vysadit na pustý ostrov. Moře, oblaka, vítr. Ležet na útesu a zpívat si: Je to Jenny, hezká Jenny, vnučka piráta Morgana, nad obláčky z bíle pěny snívá na skále od rána. Hezká Jenny Morganová, nechodí do kostela, neví co je čaj o páté, milovat by nechtěla.

Párkrát jsem na skále na mořem spal. Není to nehorší život. tedy pokud není počasí jako nad English Chanel, kde foukal hnusný vít, pršelo a ještě byla mlha. Tedy mlha, když přestal foukat vítr. Ale jinak spát na skále nad Tichým oceánem, jako na Novém Zélandu, či Chile, je stejně dobrý, jako bůček po ránu. Tam už to není o krásné Jenny, ale …blyští se bodáky, dál příboj bije o skály, harmonika zpívá píseň, vyprahlých slavných cest.

Jo, musel jsem umět hodně písniček, byly dny, kdy jsem slyšel několik dní jen svůj hlas. Při zpěvu. A tu bohulibou píseň Quantanamo, mě naučil Jirka Buriánek, alias Bury za mlada v sedmdesátým druhým roce, v Děčíně na Kamenické, na Daliborce. Byla zakázaná, o to snadněji se učila. Sedělo nás dvacet kolem dlouhýho stolu, samí lotři z Kamenický, slušného chlapce, láskou k bolševikovi planoucí, aby mezi námi svíčkou v poledne pohledal. Tam jsem ji slyšel poprvé.

To jsem ještě netušil, že skoro všechny ty exotické kraje projdu pěšky. Naštěstí, to o čem jsme zpívali, o dálkách, krásných ženách, drsných mužích, jsem zažil na vlastní kůži. Za pár korun. Nebál jsem se a vyrazil jsem.

Viděl ty nekonečný dálky, pralesy, pouště, oceány. A bylo to jako v těch písničkách. Stáda koní, velehory, pusté cesty, které se zdály být bez konce. V tomhle směru se mi splnily skoro všechny sny. Kde je těm „lotrům” konec? Bolševik šel naštěstí do prdele, a mohli jsme, ti co chtěli, nebáli se, vyrazit. Každý kam chtěl a kam se nebál. Dnes mám větší nostalgii po těch kamarádech, než dálkách. Do dálky se člověk vydá skoro kdykoliv. Kamarády hned tak nenajde. Buď se ztratí z dohledu, nebo odejdou navždy. Jo jo.

Hrou k radosti

Brazilci nepostoupili, Angličané ano. Mám aspoň trochu splněné přání. Není jednoduché sledovat fotbal. Ten je nejistý jako všechny lidské činnosti. Možná počasí je ještě méně předvidatelné.

Pomalu mi končí první týden dovolené a dá se říci, že jsem spokojený. Jsem doma, nikam mě nic netáhne, po padesáti letech už „nemusím“ do prérie. Asi prvně v životě uvidím celý šampionát. Vždy předtím jsem byl buď na cestě s lodí, nebo na cestě pěšky. Technické vymoženosti dneška, jsme neměli, občas byla na lodi televize, leč ne vždy šel naladit obraz. Pokud ano, často byl nekvalitní.

Na pěších cestách jsem jen málokdy stihl nějaký zápas v televizi, někde v hospodě. Občas finále, nebo semifinále. Na tom jsem si dal záležet. Takhle pohodlně sleduji všechny zápasy, mám dovolenou, mohu si žít po svém, nic mě nikam nenutí. jen si jít nakoupit, udělat něco k jídlu, průběžně se projít, cvičit, číst. Nevím na co si ti důchodci stěžují. Život hrozně letí. Den uteče ani nevím jak.

Znám spoustu lidí, kteří trpí nudou. Bohužel. Nuda, jak pravil jeden můj známy, je neochota se učit nové věci, hledat nové podněty jak žít. Osamělí lidé, dost často trpí nudou, mají potřebu aby je druzí, nebo něco bavilo. Neumí sami si najít zábavu. Pochopitelně, z jejich hlediska jsou na vině vždy ti druzí. Jenže. Často hrají hru, které Erich Berne říká: „Ano, ale…” Na všem najdou něco negativního. Film není dost kvalitní, herci nejsou dobří, plést košíky je odporná piplačka. Mohl bych pokračovat ve výčtu činností. A nedošel bych konce.

Odnaučil jsem se s takovými lidmi hrát tyhle hry berneovské hry. „Nechceš nic dělat, nic nedělej! Možná tě deprese z nic nebavení a nedělání přinutí k nějaké činnosti. Možná. Pokud ne, máš smůlu. Smůlu v tom, že se v tom stavu udržuješ zcela sám a zcela dobrovolně. Klidně si to užij.”

Prožíval jsem podobný stav, když jsem se rozváděl. Nakonec abych se zbavil těch depek, zjistil jsem, že mi pomáhají malé činnosti. Umýt nádobí, přečíst pár stránek knihy, projít se. Trochu tu nudu rozdrobit. Naučilo mne to se starat sám o sebe. Došlo mi, že nikdo za mne nic neudělá. Netýká se tohle jen vydělávání peněz, ale i vlastně jisté psychické pohody. Místo keců typu: „Budu dělat jen co mne baví.” Jsem se musel naučit, že musím dělat věci tak, aby mne bavily. Dokud je částečně nezvládnu, nebudou mne ani bavit.

Jen podotknu, že co budu dělat, s čím si budu hrát, je ovšem jen na mě. Ukážeme si , že hra má svůj smysl. Nemám žádnou povinnost se vzdělávat v něčem, co dělat nechci. Život si jde svou cestou, něco mne zaujme, dělám to, přestane mě ta činnost bavit, přestanu s ní a jdu dělat něco jiného. Nebo, což dělám velmi rád, jen sedím, ležím, či jdu v tichu a samotě a nechám bezcílně bloudit mysl. Jsem zvědavý, co mne potká.

Na životě je krásné a zároveň i hrozné, že nikdy nevíme, co nás potká. Dobrého i zlého. Co je pro jednoho slast, může být pro druhého past. Z toho důvodu nikomu nenabízím, nějakou činnost. Mohu vyprávět, že mám rád ragby, ale jeho hraní, případně sledování, může být zajímavé jen pro mne. Pro mé okolí tahle hra může být zcela nezajímavá. Jako byla dlouho pro mne. Pak jsem shlédl pár zápasů, snažil se pochopit pravidla a najednou jsem jí přišel na chuť.

Ocenil jsem na ni takovou tu mužnost, kdy se ti, co ji chtějí hrát musí naučit snášet bolest, nefilmovat, zároveň jistý druh přátelství, který tam i mezi soupeři panuje. Zřejmě to bude tím, že všichni účastníci vědí jak ragby bolí a tak zřejmě nemají potřebu se ještě nějak dostávat do nějaké zlosti mezi sebou. Možná je to výchovou k respektování soupeře. Nevím, nikdy jsem ji nehrál, jen sledoval. A zíral jsem.

Pokud si hraji, vím, že nemám, žádnou povinnost se stále zlepšovat, Pokud mi vyhovuje způsob života, výsledky jichž jsem hrou dosáhl, je vše v pořádku. Naštěstí jsem se nikdy nenechal chytit do té pasti, již se říká: „Ctižádost něčeho dosáhnout.” Dělal jsem vždy věci, pro věci samé a občas jsem zjistil, že ta činnost někoho oslovila a pobavila. Což potěší, leč nikdy mne nepřinutila abych usiloval ještě víc. Což je pro mnohé lidi těžko pochopitelné.

V momentě, kdy si člověk v činnostech, které ho neživí, začne hrát, zjistí podobně jako děti, že se zlepšuje v provedení. Děti se hrou baví. Baví a zároveň se učí. Všechny mláďata se učí hrou. Bez stresu a strachu. Zažívám tohle jako dospělý.

A baví se ji přesně do chvíle, než jim ji dospělí začnou hodnotit, začnou je chválit. Nebo shazovat. Pokud se baví hrou pro hru, je všechno v pořádku, pokud ale začnou si hrát aby byli pochválení, dělají vše jen pro pochvalu a nejsou-li chválení, pak je nebaví si hrát. Proč si hrát, když z toho nic není?

Tohle jsem nedávno zachytil, jedna dáma o tom mluvila, (na jméno si nevzpomínám) a moc se mi ta úvaha líbila. Myslím, že je zcela pravdivá. Děti si hrají, sami se učí, nepotřebují ke hře dospělé, nepotřebují ani chválit, nebo poučovat. Jim je odměnou samotná hra. Nakonec, Kristus říká: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do Království Božího.” Je tedy docela důvodné se domnívat, že i když hrou nevejdu do království Božího, tak se aspoň přiblížím. Taoisté mají podobný pohled.

Fotbalem jsem začal, fotbalem skončím. Rusové nepostoupili. Favorité Chorvaté měli co dělat, postoupili až nakonec na penalty. Jinak fotbal to byl parádní.Bylo mi celkem jedno, kdo vyhraje. Tak příští týden pokračování. Semifinále a finále, plus o třetí místo. Byl to dobrý den. Jo jo.

I moje generace…

Tak, moji favoriti nepostoupili do semifinále a bude to tedy vlastně už jen záležitost Evropy. Je hezké, že je v Evropě tak skvělý fotbal, vlastně od roku 2002 se nestal mistrem světa jiný, než evropský stát.

Fandil jsem Brazílii. Mám brazilský fotbal rád, leč letos se dá říci, že to byla nádherná bitva a nevyhrál lepší. Ale na ten fotbal se dalo koukat. Což je z mého hlediska to nejdůležitější. Francie vs. Uruguay, byl také skvělý fotbal, jenže večernímu se z podle mne nevyrovnal. Zítra Anglie vs. Švédsko a Chorvatsko vs. Rusko.

Fandit budu Anglii, ve druhém zápase je mi to celkem jedno, budu nezaujatý divák. Ale do této chvíle musím říci na adresu pořadatelů, že je to hezké mistrovství. Jsem rád, že se komentátoři zdržují politických agitek a zabývají se jen sportem. Politické agitky si mohu vyslechnout, nebo přečíst jinde.

To, že nemám rád bolševiky, socany, a různé jiné obskurní politické formace, mi nebrání uznat, že i V Rusku se dá zažít mnoho dobrého, zajímavého. Nemyslím, že by tam lidé nějak extra toužili po návratu sovětského zřízení. Pochopitelně, pár pitomců vyznávajících „staré dobré sovětské časy” tam nepochybně je. Ale pochybuji, že by toužili běžníobčané znovu zažívat ty hladové časy, plné „strogych zakonu.” Jak mi kdysi za totáče vykládali sovětší důstojníci. „U nas strogyje zakony, nět kak u vas.”

V rámci propagandy vykládali, jak je u nich všechno lepší, ale chovali se jak v té písničce, co my tehdy mladí jsme zpívali. Přijeli sovětští vojáci v očích měli hlad. Všechno nám zežrali, jenom nám nechali Brežněvův protektorát. Když jsem jako mladý zaměstnanec pracoval u Vojenských staveb, pracoval jsem i v sovětských kasárnách. V Děčíně na zámku. Tam jsem měl možnost vidět, jak zacházejí důstojníci s vojáky a bylo mi jasné, jak opravdu ty jejich zákony přísné jsou.

Ukázali mi tu rovnost člověka k člověku po sovětském způsobu, zcela názorně. Naprosto vůbec se nerozpakovali, ti socialističtí demokraté, lidé zvláštního ražení, jak si bolševici také říkali, nakopat či nafackovat vojákovi. Jen tak, protože mohli. Ani jsem nemusel poslouchat západní propagandu o socialistickém zřízení. A bylo jasno.

Dnes se tam zřejmě lidem žije lépe, jsou svobodnější než byli, mohou do světa, na rozdíl od těch časů, kdy nesměli ani do sousední gubernie bez zvláštního povolení. Dokonce nemají ani nedostatek jídla. Nedostatek jídla v zemi, která za carského Ruska vyvážela potraviny, protože jich měla nadbytek. Za celou dobu socialismu ten nadbytek nevyprodukovali. Potraviny dováželi. Jo socialismus ten nám všem ukázal, co všechno se dá zkurvit a jak dokonale. Dnes, jak s e zdá jsou soběstační.

Budou vykládat socani o tom jak jim záleží na člověku. To těm jejich předchůdcům záleželo také a uměli si ten lid pohlídat. To byla jedna z mála věcí, která jim šla. Gulagy a sovětské zákony. Co šlo zhuntovat, zhuntovali, kdysi výstavní města se rozpadaly, jak u nás, tak všude, v celém tom „nepřemožitelném” socialistickém táboře. Nakonec se rozpadl bez jediného výstřelu. Naštěstí.

Co se týče fotbalu, v tom Rusku jde nahoru. Mají dost peněz aby si koupili dobré hráče, mají dost peněz aby postavili stadiony na světové úrovni a mají dost peněz aby ten samotný šampionát byl na úrovni. I jejich národní mužstvo prokázalo kvalitu. Někteří pořád čekají, kdy se to Rusko rozpadne, zbankrotuje a jak se zdá, nějak se k tomu nechystají. Ti lidé vydrželi toho tolik, že je zas až tak něco z míry nevyvede.

Pomalu se učí žít víc svobodně. Pomalu. Jenže, i přestože nevolnictví zrušili v roce 1861, tedy oficiálně, tak během sovětské vlády žili v nevolnictví. V těžším, než tom carském. Takže jim pár desetiletí bude trvat, než se naučí zcela svobodně žít a myslet. Nakonec, u nás se ještě za skoro třicet let mnozí nenaučili myslet svobodně. A to ten socialismus jsme zažívali jen čtyřicet let a v poněkud mírnější formě, než v Rusku.

Na svobodném myšlení se musí pracovat. Dlouho a vytrvale. Dnešní neomarxisté se ještě svobodně myslet nenaučili. Zase vystrkují hlavy a všechny, co s nimi nesouhlasí, považují nikoliv za politickou konkurenci, ale rovnou za nepřátele. To je reziduum bolševického myšlení. „Kdo není s námi, je proti nám! A toho je potřeba převychovat.” Říkali bolševici. V duchu hesla. „Oponenti mají jediné právo. Mlčet!” Jenže to není ani demokracie ani svoboda. To je bolševismus.

Jo, od fotbalu k bolševismu. Jenže ono je třeba říci: Takhle vidím svět a nehodlám se přizpůsobovat, jen proto, abych držel kurs, který mi předepisují někteří lidé. Jsem proti bolševismu, ale nejsem proti Rusku, nebo Rusům. A nehodlám vidět všechno špatně. Mám rád Brity a Američany, ale také nehodlám bezmezně přijmout vše, co hlásají. Občas mám pocit, že je toho bolševismu docela dost jak v Británii, tak v Americe. Snad se tam rozumní lidé proberou z toho snu o sociální spravedlnosti. Ty miliony mrtvých, za socialismu, by je mohli varovat. Mohli, ale také nemuseli. Jo jo.

Karel Kryl to tenkrát v roce 1969 vyjádřil přesně.

I v naší generaci už máme pamětníky.
A vlastní emigraci a vlastní mučedníky.
A s hubou rozmlácenou dnes zůstali jsme němí.
Ne – nejsme na kolenou… Ryjeme držkou v zemi!

Včera čtvrtek, dnes je pátek, sviť měsíčku sviť

Píšu ten blog po půlnoci. Nechce se mi spát a přemílá se mi v hlavě povídání od Karla Jaromíra Erbena. Tedy takový ten popěvek, co jsem si zpíval za mlada.

Zněl asi takto. Dneska čtvrtek, zejtra pátek, šiju, šiju si kabátek... Občas mi duní hlavou nějaký ten hit, dnešní nebo dávný. Asi to mnozí znají. Onehdy mi zněla hlavou, zase jiná pecka. Už si nemůžu vybavit, co to bylo, ale vím, že jsem šel z domova do blázince, a málem místo modlení, jsem si potichu pobroukával onen šlágr.

Vlastně jsem v jednom odstavci použil tři názvy. Hit, znamená v angličtině úder, rána,pecka v češtině, přeneseně, také rána, jinak jádro ovoce, něco jako semeno. Pokud se nemýlím. Šlágr, jsem zjistil, že je asi z němčiny podle slova „ schlag,”, což též znamená rána. Myslím, že všechny ty významy znamenají, že ty písně jsou ranou, úderem, jestli v dobrém, nebo zlém, ani nevím. Asi jak kdy.

Některé texty jsou opravdu pitomé, ale čím jsou pitomější, tím jsou více do rytmu a lépe se pamatují. Hudba a slova písní jsou občas trochu rána do vazu a do vědomí. Muzika nás hodně ovlivňuje, na těle i na duchu. Trochu mi ten vliv připomíná ono bráhmanské tvrzení, že celý vesmír jsou vibrace. Ano ano, muzika nás rozechvívá. tedy alespoň mě.

Takže když si pouštím pecky, hity, šlágry, vědomě se dostávám do změněného stavu vědomí. Ano, muzika podobně jako drogy libovolného charakteru mění vědomí. Většinou k dobrému. Ale v těch dávných dobách, když jsme se dostali pod vliv alkoholu a muziky, tedy někteří z nás, tak ten efekt změny vědomí nebyl zrovna povznášející.

To se prý u vážné hudby nemůže stát. Nevím, znám pár dobrých muzikantů, co produkují vážnou hudbu, a poznal jsem je na terapeutických programech, kde seděli jako pacienti. Inu stane se. Jak jsem zjistil, tak i kombinace vážné hudby, plus alkoholu či jiných drog, není také zrovna povznášející kombinace, vedoucí k lepšímu člověku.

Ale když se vrátím k Karlu Jaromírovi Erbenovi, tak musím uznat, že lidová tvořivost si s nimi vyhrála. I ta umělecká. Údajně byl natočen správný horor podle jeho Kytice, nejen ten od pana Suchého, kde toho hororu bylo méně, zato více humoru. Ten film jsem neviděl.

Nemusím zas horory. V životě jsem prožil toho docela dost, co se těm hororům blížilo, a že bych si je pouštěl před spaním, i když jako vysoce umělecké dílo, to tedy ne. Ale jinak, Karla Jaromíra jsem poctivě, kdysi dávno přečetl, neb jsem byl nadšenec, co četl i povinnou četbu s radostí, jinak zas tolik mě toho ve škole nebavilo a většinu toho, co jsem se naučil, jsem zase úspěšně zapomněl. Číst psát a počítat naštěstí ne.

Ona ta povinná četba z mého hlediska byla skvělá literatura, kterou stálo za to přečíst. Takže díky tomu, že jsem si ji přečetl a mimo toho ještě mnoho jiného dalšího, většinou nemoderního, vypadám místy jako vzdělanec. Ale jen místy. Navíc staří romanopisci se většinou ukazovali jako skvělí pozorovatelé lidského chování a aspoň podle literatury se zdáli být znalci lidských povah. Tohle člověk z těch výcuců, co kolují po internetu nezjistí.

Pamatuji se, když v šedesátých letech běžela v televizi? „Sága rodu Forsytů,” kterou jsem si posléze díky tomu seriálu v knihovně půjčil a přečetl a by jsem udiven tou znalostí Galsworthyho lidských povah. Právem dostal Nobelovu cenu za literaturu. Ve třicátých letech minulého století, se zas až tak každému nedávala. Věnoval jsem se díky tomu seriálu a knize rozsáhlým románům. Bavily mne.

Jak si tak ověřuji, abych zas tolik neblábolil, zjišťuji, že filmové zpracování byly dvě. Já mluvím o tom ze šedesátých let, ono novější jsem neviděl. Budu ho muset někde najít a skouknout. Ten z těch šedesátých let jsem viděl černobíle, barevná televize tehdy v Československu nebyla. Dvacet pět dílu, po padesáti pěti minutách, to byla porce zábavy. Inu, tehdy televize kralovala a seriály si lidé vyprávěli ve frontách na maso, či banány.

Tenkrát si člověk pustil rádio, někteří měli jen rozhlas po drátě, tam zas až tak extra nehráli, v našem rádiu také ne, ale pokud měl člověk rádio, mohl naladit imperialistickou stanici a poslouchat tamní podvratnou muziku zvanou rock and roll, později rock a u nás bigbít. Věnovat se ideologické diversi, jak tomu říkali bolševici. Jo jo, kam až člověk v jednom blogu dojde.

Tak aby čtenářům nebylo líto, že jsem je ochudil o něco, dám jsem na ukázku dvě perly. Jedna od Karla Jaromíra Erbena a druhá od pana Suchého.
Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek –
šiju, šiju si kabátek:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.“

Určitě mu to slušelo, metrosexuálové a hipsteři by se v něm vzhlídli. Druhá je humornější. Ale jen o něco. Skvělé jsou obě. Každá jinak. Jo jo.

Pokání je, když…

Vždy, když se mi podaří něco vyřešit, mám radost. Ať se to týká Linuxu, nákupu, něco najít na internetu. Mám dar se radovat z obyčejných věcí.

Nevím, kdy a kde jsem k tomu přišel, asi bych nějaké teoretické vysvětlení našel, ale nehledám ho. Nepotřebuji všechno „vědět”, vysvětlit, jednoduše okecat. Jsou lidé, kteří dokáží vytvořit libovolnou teorii na cokoliv, většinou vypadají ty teorie důvěryhodně, jenže z mého hlediska, pokud to není ověřené exaktně, nemám k těm teoriím zvláštní důvěru.

Jednoduše se raduji, nezkoumám, radost si užívám. Chápu, že jsou lidé, kteří každý sebemenší nezdar berou jako svou neschopnost. Naučil jsem se brát své nezdary jako svou možnost najít řešení. Nakonec, nechodím do školy a vysvědčení není tím nejdůležitějším cílem. Cílem je pro mne objevit proces, který vede k řešení.

Byly doby, kdy jsem obdivoval některé lidi, kteří uměli vše vysvětlit, vše popsat. Pak jsem pochopil, že umět všechno vysvětlit, všechno popsat, ještě neznamená rozumět, být moudrý. Vědeckých, marxistických vysvětlení jsem četl na tuny. Psali je lidé, kteří měli „vysokou odbornou erudici“, leč nic moudrého se v jejich odbornosti neskrývalo. Podle jejich rad a úvah tahle země v roce 1989 byla na úrovni tehdejšího třetího světa.

Takže dnes mne zajímají mé drobné úspěchy z toho důvodu, že přinášejí řešení. Ukazují, že cesta, která k nim vede je správná a jít po správné cestě je radost. Radost z toho, že mi to ještě myslí, že se mohu na sebe spolehnout. Lidé, kteří nacházejí řešení, jež se dají uplatnit, jsou většinou vážení. Jako jsou vážení ti, kteří něco vymyslí. A jak se ukazuje, ti, kteří jen mluví, kradou cizí nápady, kopírují, jsou předmětem výsměchu.

Není jednoduché i v dnešní společnosti, která je přeci jen uvolněnější, být zlodějem, opisovačem, kopírovačem. Za chyby se platí. Každý platíme za svoje. Může být kdokoliv chráněncem kohokoliv, může hrát kdokoliv, že se ho posměch netýká, stejně se ho dotýká v komunitě, kde žije i velmi tiché pohrdání a výsměch za zády.

Zažil jsem dost lidí, kteří touto situací prošli. Sekretářky, které spaly se svými šéfy a bály se té doby, kdy se přestanou líbit a ony přijdou o výhody. Předtím je nikdo neznásilnil, nikdo jim nevyhrožoval, jen se bály, že upadnou v nemilost. Nevěděly, jen se bály. Pak zjistily, že tohle postavení má své výhody a začaly ho využívat. A byly předmětem posměchu. Dnes se některé z toho snaží vyvinit tím, že obviní ty muže. Někteří lidé jdou do takových postavení cíleně. Aby nakonec, jako dnes paní ministryně spravedlnosti, zjistili, že sice mají postavení, leč ono postavení je vystavilo veřejné kontrole a vážnosti nedošli. Jen posměchu a veřejnému výslechu.

Pochopitelně, mnozí doufají, že budou dost dlouho ve funkci, aby se na jejich prohřešky zapomnělo, že se lidé smíří. Jistě že se smíří, ale nezapomenou. Co je v hlavě, nese si člověk sebou pořád. Podle toho, co má ve své hlavě žije. Podle svých pocitů se cítí. Nechtějí ti lide nic slyšet, mají prostředky, jak zabránit tomu, aby se o tom mluvilo, osočují druhé, že lžou, ačkoliv fakta mluví proti nim. Tohle všechno mají, ale bojí se, bojí se výsměchu, bojí se pohrdání. Být předmětem výsměchu není nic extra. Myslím, že výsměchu se bojí i političtí psychopaté.

Dnes stejně jako kdysi se lidé nejvíc bojí vyloučení z komunity. Už ani ne tak o život, jak se kdysi musel bát ten, koho vyloučili ze společnosti, ale z pádu do bezvýznamnosti. Být nikým. Jen tím, co podváděl a kradl. A tomu se ti lidé pochopitelně, leč neúčinně brání. Těmi viníky budou do konce života, tedy do doby, než jako katolíci řeknou: „Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa.” A tím se osvobodí, protože sobě i jiným vyznají svoji vinu. Přiznat si vinu, chybu, znamená osvobodit se.

Není nutné a ani žádoucí si tu vinu nadále pěstovat, ale jak řekl kdysi šestý patriarcha Zenu, Chuej Neng, když se ho ptali, co je pokání? Řekl:
„Pokání je to, když člověk si uvědomí své dosavadní chyby a už je neopakuje.”
Tohle když jsem si před dávnými lety přečetl, došlo mi, jak se vyrovnat právě s pocity viny, které jsem měl díky svým chybám. Některé činy uděláme, uvědomíme si je a pak už je neopakujeme. Nemusíme žít s tím pocitem viny, že se chováme jako hlupáci, kteří nevidí a neslyší jak své svědomí, tak druhé lidi, co je upozorňují na fakta o jejich chování. A od faktů nikomu nepomůže ani postavení, ani ochranka.

Na začátku každé změny je změna chování. Ono uvědomění a neopakování je tou změnou. Ať se ta změna týká čehokoliv. A pak přijde i odpuštění a s odpuštěním většinou i radost ze života. Tohle jsem díky tomu překladu Tribunové sutry Oldřichem Králem pochopil. Někdy stačí záblesk, věta a člověk dojde pochopení. Ale předtím je ta práce, než nastane ono „osvícení.” Jak říkají moudří. „Žádné cvičení nezaručí osvícení, ale bez cvičení není osvícení.” Jo jo.

Holka neznámá

Tak jsem konečně vykoumal, jak na Solaris 11. Hlavně na grafiku. Jo, není to pírko. Jak zpíval Michal Tučný. Člověk musí hledat.

Ale o tom hledání tu moudrost opakuji. Nakonec, opakování je matka moudrosti a člověk si natluče do hlavy, že se nedá nic dělat a zadarmo nic není. I když by rád zadarmo něco měl.

Pohrál jsem si a jsem spokojený. „Učení hrou” pravil Jan Amos Komenský. Budu si muset někdy ty jeho pedagogické příručky přečíst. Mám v tom mezery. Já tedy moc na příručky nedám. Kdekdo se cítí povolaný a má dojem, že spasí svět. Ale na tom Amosovým tvrzení něco bude. Vždycky, když jsem něco dělal zcela dobrovolně, hrál jsem si, naučil jsem se jen tak sám od sebe spoustu věcí. Dokonce jsem si je i pamatoval a pamatuji. Což v mém věku je co říci.

Včera mě trochu vyděsili Angličané, když to v prosloužení a pak na penalty vypadalo, že nepostoupí. Jsem fanda anglického fotbalu a přeji jim konečně úspěch. Přestože jak se zdá, nejsou tak dobří, jak si myslí. Uvidíme. Přeji jim a Brazilcům, jen nevím, komu budu fandit, kdyby se náhodou setkali v semifinále, nebo ve finále. Bohužel nejsou ani Italové, ani Argentinci. Je to škoda, italský a argentinský fotbal se mi také líbí.

Vzpomínám na rok 1982, kdy se utkali Italové s Brazilci a byla to tedy bitva. Brazilci hráli tehdy nádherný fotbal. Jenže narazili na Italy a Rossi měl den. 3:2 pro Italy. Pak mi udělali radost ve finále, když spráskali Italové Němce. Jo, to byl hezký slunečný den. Němci se viděli už jako mistři světa. Seděli jsme v Akenu v hospodě a fandili Italům. Němci nás neměli rádi. Leč to bylo jediné, co jim zbývalo. Bylo nás tam dost šífrů, než aby si něco začali.

Pak si mi ze žalu sedla na klín mladá dáma, tak kolem dvaceti, říkala si myslím, Marion. Přišel dederon a pravil, že je jeho. „Si ji vem, jestli tě chce.” jsem pravil. Nechtěla. Dederon napřáh´, byl jsem v nevýhodné situaci, ale kovboj Veselý, kormidelník ze člunu ho sestřelil. Kovboj jsme mu říkali, protože nosil parádní kovbojské boty, džíny a klobouk, za patnáct let, co jsem byl u plavby jsem ho v ničem jiném neviděl. Takže v Akenu, jako mnohokrát předtím a pak ještě mnohokrát potom, byla zachráněna čest parníku. Uhájili jsme dámy a dederon dostal přes hubu. Já to naštěstí nebyl.

Jo, jakmile bylo zle, plavci se spojili a už to jelo. Inu mladost, radost. Povídají dnes ženský, že prý chlapi nejsou. Už prý ti chlapi ani ty ženský nechrání. Nevím, skoro nikam nechodím, za mých mladých let nechat fackovat ženskou, by byla veliká ostuda přítomných chlapů. Párkrát jsem se za ženskou, když ji někdo otravoval a ona nechtěla, popral. Dnes mají ženský #me/too a chlapi se třesou strachy, aby se na ně neprovalilo, že nějakou chtěli položit na záda. Nebo opřít o stůl, či lavičku.

Nevím, jestli se ještě smí zpívat písnička: Holka neznámá, dej mi na dráma, bych si zakouřit moh’, až si zakouřím, tak tě položím, bych tě milovat moh. Tohle někde zazpívat, tak mě vedou za sexuální harašení. Tohle už se smí říkat, jak se zdá, jen potichu a neveřejně. Jak říkají latiníci: o tempora, o mores. Tak si tak říkám, jak asi budou podepisovat tu smlouvu o dobrovolném sexu, někde u lavičky. Ona nadržená, on nadržený a teď ona řekne: „Počkej, ještě se musíš podepsat, tady do tý kolonky.” A on chudák, nic zlého netuše, třeba tam bude nějaký dodatek malými písmeny, podepíše a má na malér zaděláno.

Naštěstí už nejsem mladý, na lavičkách nesouložím a nemusím podepisovat nějaké pitomé souhlasy. Nepochybuji, že časem to i zde dojde tak daleko, jako ve Švédsku a budou se takové souhlasy vyžadovat. Budou mít ti lidé smutný život. Chlap ženský neřekne: „Líbíš se mi, chci tě!” Ze strachu aby neměl malér. A ona neuslyší, že o ni někdo stojí, chce ji a bude namíchnutá. Jak jen ženský, když si myslí, že o ně chlap nestojí, umí být namíchnuté. Smutná historka a smutný výhled do budoucnosti. Pro ženský i chlapy. Jo jo.

Tenhle hit je jen pro starší ročníky. Mladší by to nemuseli vydejchat.

V trávě, či na posteli ležet a jen snít

Život je zábava, praví v knize Medvídek Pu a Tao, medvídek Pu. Něco na tom bude. Hlavně když sleduji MS ve fotbalu. A vidím, jak spolu se mnou se jedni baví. A druzí také pláčou.

Berou ten fotbal moc vážně. I když jde o velké peníze. Jak se bere něco moc vážně, znamená to, že ten člověk je tou věcí ovládán. Fotbal je krásná hra, klidně dokáži sledovat dva zápasy za odpoledne a večer a předtím a potom dělat něco jiného.

Včera jsem pochopitelně sledoval ty dva zápasy. Šlo o hodně, ale jak ptá Prasátko medvídka Pu:
„Na co myslíš, když se ráno probudíš?” „Na snídani a ty Prasátko?” „Na to, co mě čeká ten den zajímavého.” „To je totéž,“ řekne Pu.
Jo, snídaně a fotbal, obojí je zdrojem potěšení. Obojí se konzumuje, ale když se nežije jen pro snídani, a fotbal, pak je život zábava.

Si tady tak filozofuji. Jsou lidé, co žijí pro dokonalost. Trénují, cvičí, životosprávu dodržují, každé deko hlídají, spánek, měří si počet vypitých tekutin, aby všechno bylo správně, když něco poruší, pak mají pocit viny. Na životě je zajímavé, že poskytuje lekce. Jedna z lekcí, co jsem pochopil, když jsem ji prošel byla ta, že se nic nemá brát moc vážně. Život není jen samé utrpení, jak praví Buddha, ale život je i utrpení, jak říká Kristus.

Což je, jak se zdá zásadní rozdíl. Podle Buddhy bychom měli vše opustit, všeho se vzdát, po ničem netoužit, abychom dosáhli osvobození. Kristus říká, že máme hledat Království nebeské, dokonce říká je mezi námi, ale přitom neříká nic o tom, že nemáme toužit třeba po štěstí, které nám to Království nebeské přinese. Taky říká, aby člověk rozdal, co má, vzal kříž a následoval Krista. Jinými slovy, „Bude to dřina, ale dřina nevylučuje zábavu.”

Tak nějak ten život beru. Není všechno růžové, ne vždy moji favoriti vyhrávají, projdu si zklamáním, neusiluji o to abych nebyl zklamán, neb nelze nebýt zklamán a neštasten, spíš abych ho snášel. Napsat blog, vymáchat nohy v kaluži, snídat na lavičce na náměstí, umýt se v kašně, když se potuluji světem jen tak s ruksakem na zádech, cestovat ráno MHD se stejně rozespalými a lehce otrávenými lidmi, jako jsem já.

Lidé, co jsou stále rozhořčení nad nespravedlností světa, utrpením svým a druhých, (ačkoliv někdy žasnu, co všechno je utrpením,) ti lidé jen žijí pro svou spravedlnost a rozhořčení nad nepravostí světa. Stále očekávají zhroucení systému. I když většinou, pokud se systém zhroutí, je čas na očistu a nový systém. To jen tak na okraj. Člověku se zhroutí finanční rovnováha, může lamentovat, nebo se může poučit. Rozvede se, což pochopitelně není žádná kor zábava, ale zase může s toho debaklu vyvodit něco užitečného.

Ale, musím se přiznat, že některé chvíle a události mých rozvodů a rozchodů, mi dnes, když ta tragedie pominula, připadají komické. Podobně jako mi připadají komičtí politici, kteří jednou s vážnou tváří varují před katastrofou, aby do té samé katastrofy zamířili plnu parou. Nebudu je jmenovat, každý kdo čte tento blog, může si představit svého ”komika,” s tragickými rysy a pobavit se či rozhořčit.

Většina lidí nedosáhne toho, co si přeje, jen z toho důvodu, že si to příliš přejí a jdou na věc příliš chytře. Povídal jsem nedávno s jednou svou moudrou známou, o tom, že mnoho lidí zůstane samo jen z toho důvodu, že se domnívají, že muži či ženy jeden od druhého očekávají nějaké závratné kvality. Tím trpí hlavně muži. Jasně ženy chtějí toho hodně, ale ze všeho nejvíc zájem a slušnost. Muži toho také chtějí hodně, ale většinou se spokojí s tím, co je, protože je jen málo nepřitažlivých žen.

Úvahy, že se ode mne očekává úžasná výmluvnost, neobyčejná chytrost, parádní vzhled, jsou úvahy liché. Tyhle myšlenky někdy mají zastřít jen neochotu čekat, být trpělivý a netlačit. Platí tohle pro ženy i muže. Stejně tak platí, že na získání mnoha dovedností, jako je třeba sebeovládání, zlepšený zdravotní stav není potřebná nějak extra vytrvalost, nebo chytrost, ale malé kroky, které vedou k úspěchu.

Piju rád po ránu kafe. Takže abych se lépe probral, než se voda začne vařit, varná konvice se vypne, klidně udělám několik málo protahovacích cviků, co uvolní páteř. Uvolněná páteř, záruka snížení stresu. Zřejmě tak nedosáhnu Nirvány, nevyhnu se denním strastím, ale lépe je snáším. A s uvolněnou páteří a myslí, i to kafe chutná nějak lépe.

Nějak mám pocit, že tohle měl a mysli Lao ‚c, když psal ten svůj slavný traktát Tao te ting. Člověk nemusí mít nějaký extra důvod něco dělat, než ten, aby se pobavil. A ulevil si. Někteří lidé mají za to, že ulevit si znamená projevit slabost. Oni musí mít patřičně naleženo. Podezírám je, že chtějí ukázat jací jsou pašáci. Jasně vzpěrači zvedají těžká břemena, aby ukázali, kdo je skutečný silák. Ale pochybuji, že si ty činky nosí domů.

Mít pořád naloženo, nepovažuji za moudré. Odpočinout, do trávy lehnout, pokud není tráva, tak na gauč, či postel, taky dobré, a koukat do nebe a zpívat si, mazlit se s partnerkou, nebo partnerem, abych nediskriminoval, číst si, a nebo i jen tak uvažovat, než se nasnídá člověk, co dnes nemusí nic dělat jako já, může se flákat a snít si jen tak. Jo jo.

Mámení vše předělá…

Čas od času zabloudím na shekel.cz, kde hojně publikuje Achab Haidler své teologicky zajímavé úvahy. Judaismus je mi blízky, už z toho důvodu, že Ježíš Kristus byl žid a jak říká Credo…

…skrze Ducha Svatého, přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem… Ať se nám to všem zbožným křesťanům líbí, nebo nelíbí, byl Židem, se vším, co židovství obnáší. Toru nezrušil, jak sám říká, ale naplnil. Nějak se mi nechce používat označení Starý Zákon, neboť zřejmě platit nepřestal. A Tora neznamená Zákon. Aspoň to není přesný překlad.

Ale nemíním tu vést teologické disputace, neboť ono hledání teologické pravdy spíše lidi rozděluje, než sbližuje, jak ukazují dodnes náboženské války. Donedávna v Irsku, dnes na Středním Východě. Je faktem, že máme odlišnou teologii od Židů a v mnohém se s nimi nescházíme a je faktem, že mnohé, co Ježíš Kristus hlásal, lze najít v Talmudu.

Vrátím se k Haidlerovi. Dost často zabrousí ke křesťanství, vykládá ho, nemám nic proti tomu, jen si tak říkám, jak by se asi tvářili Židé, kdybych vykládal Tóru. Ale protože vím, že existují Židé, co na rozdíl od ortodoxních i reformovaných Židů, uznávají Krista jako Mesiáše, který už přišel, na rozdíl od tě „pravověrných”, kteří jej stále očekávají. Tak doufám, že se k nim ti ostatní Židé připojí. Zatím se prostě s těmi ortodoxními i reformovanými Židy neshodneme.

Ale budiž, my už ho máme, oni ho čekají, dodržují micvot a s každým šábesem, mají naději, že přijde. Aspoň tak jsem pochopil, když jsem si četl některé židovské autory. Haidler občas nádherně míchá pojmy, nemám mu to za zlé, nakonec sám tohle dělám. Vykládá tu Tóru, jako pravověrný Žid, asi nemá jinou možnost, protože snažit rozumět Toře a vykládat ji, je židovským prvořadým úkolem.

Interpretace bystří mysl, jsem si všiml. Nutí člověka hledat významy a cesty. Pravdu zřejmě hledáme, ale ne vždy nalézáme. Znám tohle z terapie. Poslouchám klienta, mluví nesrozumitelně, ale vždy mi nějak něco bleskne hlavou a pokud se trefím tou interpretací, klient řekne něco ve smyslu: „Ano, teď mi rozumíte, takhle to vidím, ale nemohl jsem to pojmenovat.” Já rozumím a on si dokonce myslí, že s ním sdílím jeho pravdu, což ho uklidňuje. Rozumět neznamená sdílet.

Pokud mi ovšem řekne: „ne, vy mi nerozumíte.” Pak musím poslouchat dál a nechat si vysvětlit, co mi klient chce říci. I tímhle způsobem se lze dobrat porozumění. V terapii tohle umím, v běžném lidském životě se občas flákám. Nakonec, nechce se mi být pořád v práci a stále se snažit někomu rozumět, když si nechce dát ani práci být srozumitelný, je únavné.

Haidler píše čtivě, snaží se o jazyk, co nejbližší masám. Což ho ne vždy činí srozumitelným. Já si myslím, že kdo chce mluvit a psát slangem, musí ho umět. A slang se mění. Žiji mezi lidmi, co slangem mluví neustále a sleduji, jak se ten slang proměňuje. Občas k nim promluvím slangem let minulých, použiji nějakou slovní hříčku, která se už dnes nepoužívá a oni se smějí. Kdybych ale k nim chtěl mluvit slangem let minulých, nerozumí mi tolik, jako když používám prosté výrazy, bez slangového zabarvení.

Obdivuji na Haidlerovi jeho úsilí, jak pokouší probudit zájem o Judaismus, jeho znalost hebrejštiny, plus šíření náboženské tolerantnosti. Ne se vším souhlasím, co říká, ale nějak mám pocit, že diskuse na téma, co je a není náboženská pravda, většinou nevedou k cíli. Spíše k nekonečným sporům. A spor, ten se nikdy nedá vyhrát, bez ponížení a zesměšnění druhé strany. Takže považuji za nejlepší veškeré spory zastavit a nepokračovat v nich.

Je rozdíl mezi konfliktem a sporem. Zjednodušeně řečeno: V konfliktu si hájíme své zájmy, ve sporu hledáme argumenty k porážce druhé strany. Hrajeme hru na vítězství. Na vítězství se hraje ve válkách, kde vždy jedna strana prohraje, cítí se ponížená a čeká na odplatu. A otázka zní: Za co je dobré jít do války? Ve všech velkých náboženstvích vždy vznikly dvě strany, které jsou nesmiřitelné ve svých postojích. Křesťanství, Islám, Buddhismus. Tam jsou minimálně dvě větve. Jedna druhou usvědčuje z nepravdy za pomoci všech možných argumentů.

V politice to samé. Ideologie s nesmiřitelným nábojem. Hlavně ta bolševická, která se nejvíc ohání tím materialismem a nejvíc se podobá víře a má svou věrouku. Nakonec i v psychoterapii jsou „věřící,” kteří hlásají své „nezpochybnitelné” pravdy, kterými krmí naivky, co jim věří, že jen jedině oni mají tu moc ji prospět, či pomoci. Hledání pravdy je, z mého hlediska prospěšné, když se děje čistě soukromě, tedy se do toho nezatahuje příliš veřejnost.

Jinak řečeno. Něco si přečtu o požadavku LBGT, co se manželství týče. A udělám asi tohle. Oni mohou klidně nazývat své vztahy jak uznají za vhodné. Třeba ze sémantického hlediska blbě. Manželství je zkratka svazku mezi mužem a ženou. Dva muži a dvě ženy v manželství mezi sebou. Četl jsem, argument, že se registrují stroje, ne lidé, proto název manželství. Ovšem, pak asi sportovci, co se registrují, jsou stroje. A dva homosexuálové nikdy nejsou muž a žena. Mohou se tak cítit, ale to je asi tak všechno. Dokonce jeden z nich může mít krajkové šaty jako panenská nevěsta a stejně je to chlap, co dítě neporodí a neporodí. Lidskými právy se ohánět a stejně se mu klinká péro pod pasem.

A pak se dá debatovat, zcela demokraticky, donekonečna, co se registruje, kdo se registru, jak se registruje. Jen tak na okraj, aby bylo vidět, jak se snadno a lehce dá donekonečna argumentovat. Pravdu hledat. Argumenty z Bible i odjinud snášet a ničeho se nedobrat, pouze mocensky prosadit, či neprosadit. A s tím mocenským řešením se smířit, či nesmířit a demokratická diskuse, která je nutná, pokračuje dál. Tedy pokračují v ní ti, co se snaží přesvědčit ty druhé, že černá je bílá a oni mají lidské právo si koupit ženu, která jim dítě porodí. I takový názor jsme zaregistroval.

Mám takovou zkušenost. Když se lidé na něčem dohodnou, stejně se najde někdo, kdo je s dohodou nespokojený, i když dosáhl svého a najednou zjistí, že chce něco jiného. Jo, tak už to chodí a já i Haidler máme o čem psát. Jo jo.

…mámení vše předělá z bíle černou udělá…

Žijeme svobodně naplno

Tak mám pocit, který sdílím s komentátory České televize, že mistrovství
světa začalo právě s osmi-finále. Včera ty dvě utkání mě nadchly. Jo, tak má
fotbal vypadat.

Celkem jsem nikomu extra nefandil, jen jsem se díval jak má
vypadat fotbal, kde nehraje žádný výběr světa, ale skutečné hráči,
kteří reprezentují úroveň své země. Ano, jak pravil Mbape:
„Reprezentuji Francii.” (Jo s psaním
„francouzských” jmen mám potíže, i s výslovností.) Ale
fotbal to byl parádní. Škoda, že nemůžou postoupit i ti dva
poraženi.

Po včerejšku nelituji, že jsem se rozhodl sledovat v televizi do
příští neděle fotbal. Nakonec, mistrovství světa je jednou za čtyři
roky pokud bude fotbal jako byl včera, pak by bylo škoda ho
nevidět. V minulosti jsem mnohé neviděl, protože jsem někde
cestoval po světě, neměl jsem tablet a ne každý den jsem mohl
přespat v hotelu, nebo pensionu.

Jednou jsem sledoval finále v Českých Budějovicích na
ubytovně. Hrála Brazílie s Itálií. Na vrátnici vrátná měla malou
televizi a tam jsem se mohl dívat. Hodná paní. Bylo tomu v roce
1994. Má první dovolená v blázinci. Rok předtím jsem byl pěšky na
Gibraltaru, tak jsem si udělal menší procházku po Čechách a
Moravě. Přes Krušné hory, Česky les, kousek po Šumavě, přes Vysočinu
na Znojmo, Drahanskou vrchovinu, Orlické hory a zpět do Děčína,
odkud jsem vyrazil.

Moc pěkná cesta, rád na ni vzpomínám. Tehdy jsem si ještě
kupoval noviny, Lidovky jsem četl. No ty bych dnes nepoužil ani,
všichni vědí na co. Nakonec, bolševické plátky nečtu a Lidovky jsou
z mého dnešního hlediska bolševický plátek. Ale nebudu se zabývat
kvalitou novin. Nejsou moje. Pouze si je nemusím koupit.

To je právě na té svobodě krásné. Mohu se dívat na televizi o
dovolené, nemusím nikam jet, být spokojený doma, nebo mohu vyrazit
do světa, ani nemusím mít nějaké závratné peníze, nakonec s
minimálními prostředky jsem viděl tolik, že většina lidí, co měli a
mají mnohem více, neviděli ani polovinu toho, co já pěšky. Mohu
číst, co chci, nemusím se zpovídat nikomu, co čtu, proč to čtu.

Pochopitelně sluníčkáři se budou snažit abych přijal jejich
vidění světa, leč to nemusím. Líbily se mi odpovědi maďarského
ministra zahraničí moderátorce z
BBC. Tady
Ten gentleman se choval jako skutečný gentleman a nenechal se
vytočit. Jak jsem vždy obdivoval Brity, tak tímhle u mne dost
klesají v ceně.

Pokud Britové, Francouzi, Němci mají pocit viny, vůči svým
bývalým koloniím, nechť si ho vyřeší. Bez nás. Nakonec v terapii se
s konceptem pocitů viny pracuje a vždy platí, že trpět pocitem viny
je neefektivní. Jednou se omluvím, udělám pokání, což je docela
dobrý způsob jak se s vinou vyrovnat, pokud následuje odpuštění, pak
je vše srovnáno. Jestliže odpuštění nenásleduje, není už to můj
problém.

Říká-li mi kdokoliv, že smím žít bez pocitu viny tehdy, až on
uzná za vhodné, pak se klidně mohu sebrat, toho člověka opustit a
nechat ho sobě samému. Jako dospělý člověk mám odpovědnost jen a jen
za sebe. Pokud mám děti, tak ještě za ně, do jejich plnoletosti. Pak
už za nikoho dalšího. Nejsem odpovědný za války ve světě, které jsem
nevyvolal, stejně jako nejsem odpovědný za zaostalost afrických a
jiných zemí.

Mohu odpustit Němcům, stejně jako mohu odpustit Rusům, za to, co
v této zemi napáchali, ale pokud jsem odpustil, nesmím čekat další a
další projevy pokání a lítosti. Pokud tak činím, manipuluji pomoci
pocitu viny. Mohu se rozhodnout, že budu pomáhat potřebným, ale pak
je to jen a jen mé rozhodnutí, které nikoho jiného k ničemu
nezavazuje. Solidarita je potřebná, obdivuhodná, ale záleží jen a
jen na osobním rozhodnutí.

Ale, zase jsem se dostal od fotbalu k pocitu viny a osobní
svobodě a odpovědnosti. Je fajn, že v národních mužstvech jsou hráči
různých ras, snášejí se, považují se za Portugalce, Francouze,
Angličany, Kolumbijce, ale nenechám si od nikoho nařizovat, že musím
žít s tím či oním, ve své zemi, jen z toho důvodu, že se lidé v jiné
zemi cítí vinni. A na základě svých vin, nutí jiné, aby jejich vinu
sdíleli s nimi. Jak se o to pokoušela například ta moderátorka z
BBC. Jsem muž, běloch, heterosexuální, ale nejsem proto ničím
vinen. Jo jo.
A trochu muziky, co reprezentuje svobodu

Docela dobrý prostor pro život

Dnes ve dvanáct hodin mi začíná dovolená. Vlastně by měla začít v pátek odpoledne, kdy jsem prošel Čimickou bránou a mířil k domovu. Leč mám ještě dopoledne dva klienty, takže až v poledne, kdy skončím práci.

Dovolenou potřebuji, jsem letos docela zdrchaný. Budu koukat na fotbal, číst, mezi lid vycházet minimálně. Budu se dělat vzácným. Někdy si říkám, jestli bych neměl užívat důchodu, v parku krmit ptáčky a koukat po holkách. Ale po těch jen tak šejdrem. Aby se nějaká z toho zírání nezhroutila a nežádala na mě odškodné za psychickou újmu.

Už vidím ty novinové titulky: „Starobní důchodce způsobil mladé ženě svým zíráním psychickou újmu.” S podtitulkem. „ Co dělá policie, že nezasahuje v tak závažných případech?” Feministické organizace by si na mě smlsly. Jo, to není jen tak. Koukneš dámě na výstřih a hned má újmu. Některá z toho, že vůbec čumíš, druhá, že čumíš málo. A vyber si Jeníčku, vyber.

Tak čumím, pokud možno decentně, ale nelze nezírat. Očkem nehodit. A je občas na co. Cestovat MHD má své výhody a divím se gentlemanům, co MHD necestují, všude jen autem, ani kousek pěšky nepopojdou. O mnoho přicházejí. Pusťte dítě do hračkárny, dostane se do stejného rozpoložení, jak chlap na ulici, když je hezky. Ten výběr a ten biologický útok na smysly. Léto holt dělá svoje.

Léto je roční období, které mi hodně vyhovuje. Taková ta středoevropská léta, jaká jsem zažíval. Teplo, občas se ochladí, zaprší, stálá zeleň, nikoliv, že v červnu všechno uschne a zeleň je jen tam, kde se zavlažuje, jako je tomu ve Středomoří. Střední Evropa jak svým klimatem, kulturou mi vyhovuje. Považuji ji za nejlepší možný prostor pro život. Z mého hlediska.

Rád jsem cestoval a cestuji i jinými oblastmi světa ale žít mohu asi jen tady. Vyhovuje mi ta „malost” prostoru i národa. jsem docela spokojený s dlouhodobými poměry, skepsí, které tento národ ochránily od velikášství, zaměřené na rozpínavost, která vedla k mnohé bývalé velmoce k přesvědčení, že oni jsou ti, kteří mají za úkol opatrovat ty malé, chudé a vládnout jim z toho titulu. Dnes je ti, co opatrovali, zaplavují a předkládají jim své požadavky na respekt a nárok na podíl na bohatství. Říkajíí tomu multikultura.

Nějak si stále více a více uvědomuji, že dokud se držím svého, dokud nepodlehnu představě o své výjimečnosti, docela dobře se mi žije. Mnozí tohle kolem mne považují za jakýsi druh omezenosti, nakonec mají pravdu, jsem omezený svými schopnostmi a možnostmi, jsem si jich vědom. Tahle skepse, kterou někteří z nás považují za škodlivou pro tento národ, dokázala udržet, na rozdíl od Polabských Slovanů, kteří byli početnější, mocnější, než ten kmen Čechů, co žil pod Řípem, na evropské scéně.

Jsme tu víc než tisíc let.Nejsme velcí, nejsme ani nejmenší, v mnohém si vystačíme a umíme spolupracovat. Nevadí mi být Čechem, stejně jako mi nevadí poměry tady vládnoucí. Dá se tu žít. Pokud si volíme pitomce a omezence, pak je to jen naše vina. Mnozí lidé vedle mne podléhají touze stále něco řešit. Aniž by někdy začali uvažovat, že ne vždy je řešení na místě. Občas stačí jen počkat, a že ne vždy snaha o stále zlepšování vede k cíli. Nemusíme dělat stejné chyby jako jiní a mít pak i stejné výsledky.

Nic, ještě dorazí klient, tedy doufám, že dorazí a pak už se budu věnovat celý měsíc volna svým skromným radostem. Nyakonec, skromné radiosti jsem měl celý život. Kam jsem mohl, došel jsem si pěšky, zlatý zámek nebo vilu jsem mít nemusel, stačily mi ty ženské, dobré jídlo a život po svém. Dělat, co uznám za vhodné. Jo jo.