Konec Jeníčku, už je vidět, že jsi kdysi byl chodec

Ukončil jsem putování dnes v poledne. Snědl v Katusicích něco jako oběd, polévku, hermelín a dva krajíce chleba, plus housku. Víc neměli.

Jak se ukázalo, mé tušení, že ta chůze se zátěží moc nepůjde, se potvrdilo. Nemá smysl ujít dvacet km, abych druhý den, měl pocit, že se musím přemluvit a jít dál. A těšit se kdy ten den skončí a měl za sebou celých patnáct kilometrů . Takže jsem se prošel po kraji, došel k Bělé pod Bezdězem a zabalil celé pěší putování. Stáří se přihlásilo a řeklo: „Konec Jeníčku, už je vidět, že jsi kdysi byl chodec.”

Nijak zvlášť se proto nermoutím. Těch kilometrů bylo opravdu za těch padesát let, co jsem tu disciplínu provozoval, skutečně desítky tisíc. Nic nevydrží věčně, ani má kolena ne. Už loni jsem věděl, že letos to bude jen pokus, co kdyby se poštěstilo. A to jsem šel po rovinách, co takhle v kopcích.

Martin Jech, jak slíbil, přijel, naložil mě, po třetí hodině jsem byl doma a aspoň se podíval na Tour de France. Zase měl kliku, Tour vedla po místech kde jsem před léty šel. Krásný kraj, Central Massive. Ale je aspoň na co vzpomínat. Když Pán Bůh dá, příští rok koupím nafukovací člun a sjedu Labe z Ústí do Hamburku. Na takovou cestu nepotřebuji kolena, spíš dost vody aby to trochu jelo a nemusel jsem moc pádlovat.

Ozvalo se mi cestou několik lidí, jeden bývalý klient, který mne viděl jít s vozíkem, volal mi že by pro mne měl práci. Prý má kamaráda, co mu je nevěrná žena. Jestli bych se ho neujal. Pak další, který dostal kontakt také od bývalého klienta, že se své ženě podíval do mobilu a zjistil, že miluje někoho jiného.

Jo to se tak stává. Do mobilu a mailu, Skypu, Facebooku, není radno partnerovi nahlížet. Mnozí argumentují tím, že chtějí mít jistotu, že jim ten partner je věrný. Tak ji pak mají a jsou z té jistoty dost vyděšení a zničení. Ale oba jsem odkázal na konec měsíce. Ještě mám dva týdny volna a hodlám se věnovat jiným věcem, než jsou nevěry, nebo recidivy.

V jedné vsi jsem cestou zažil setkání se sociálními pracovnicemi. Sedě u krámu, popíjím kafe, co jsem si na svém cestovním vařiči uvařil, objevily se dvě dámy, vyššího středního věku s visačkami na hrudi a jedna z nich, ta asi o čtrnáct dní mladší, než přeslička, se představila jako pracovnice sociálního odboru, co mapuje bezdomovce a nabízí jim potravinovou pomoc. Pobavily mne. Otázal jsem se zda vypadám jako bezdomovec, nastalo chvíli trapné mlčení.

Prý abych si nemyslel, že i jiní bezdomovci mají podobné vybavení, doplnila ta druhá. Tím vše vylepšila. Pak se na mě podívala lépe, říkala, že už mě někde viděla. Pomohl jsem ji. „Asi v televizi.” Pak ji došlo, že zřejmě nebudu ten pravý, koho hledají. Dokonce si vzpomněla na jméno a povolání. Horlivě se omlouvaly. Tak aspoň něco veselého jsem cestou zažil.

Stejně, stát se plete do života i bezdomovcům, já si osobně myslím, že pokud mají hlad a ten úřad nabízí potravinovou pomoc, že by jim neškodilo, kdyby si na ten úřad došli. Já tedy potravinovou pomoc nepřijal. Snad někdy jindy, člověk nikdy neví. A doufám, že jim dávají rovnou jídlo, nikoliv stravenky. Aby je nemohli prolejt v čůču. Jak se kdysi říkalo laciným vínům.

Tak jediný zážitek, bolavá kolena a sociální pracovnice. Víc toho ten necelý týden nedal. Inu, jeden se musí smířit s málem Ty nevěry mi připomněly mé mládí, kdy na některé mé vdané milenky, také prasklo, že byly nevěrné. Tedy ony tehdy nebyly ani mobily, ani maily či sociální sítě a tak se jim podařilo tu nevěru zatlouct. Manželé nakonec rádi dali na ujištění, že tedy opravdu nic.

Jo, některé dámy v tom opravdu uměly chodit. Ony v tom umí i dnes, tedy ty, co okamžitě mažou SMS, maily, nenechávají si mimo vzpomínek nic víc na památku. Ale romantika je romantika a pak to tak dopadá. Inu, ženy v tom někdy umí a mnohdy, a to je častější, neumí chodit. Některé ani nechtějí nakonec nic skrýt a ještě zařídí, že se ten správný mail a správná SMS, dostane do správných rukou. Ale to už je jiná historka. Jo jo.

…ptala se ho dívká jestli smí jít s ním, až tam, kde rozplývá se dým, křížem, krážem dál než dál … bloumám bloumám, jen vítr ví kam, dál krajem půjdu raděj sám. Zítra zas půjdu dál do jiných končin, kdo ví kde skončím, pouť únavnou…

 

Řecko 2001 v klášteře nad Leonidem. Jako stárnoucí padesátiletý mladík.

A měsíc na okně ten lhář…

Původně touhle dobou jsem měl ležet ve stanu, dívat se na měsíc, (ten vidím z okna) a snít sen o dálkách, kterými se budu opájet cestou do Jablonného v Podještědí.

Měl, ale neležím, dálkami se neopájím, neříkám s básníkem: a měsíc na okně ten lhář… však ten kdo v lásce hledá jenom změnu, je ďáblův muž a otrokář… Pravil svého času Nezval v Baladách pro Manon. Jsem doma, a vyrazím až dnes. Život a nedbalost mi háže klacky pod nohy. Napřed mne ráno v osm vzbudila služka. Normálně nechodí tak brzo. Protože v pondělí jdu do blázince až v deset. Fakt, že mám dovolenou netušila.

Ale dala mi přečíst vzkaz své šéfové, protože říci mi to nemůže, neb je hluchá a němá. Že má jít ke mě na osmou. No budiž řekl jsem si. „Uklidí, odejde.“ Nehodlal jsem tedy balit při jejím úklidu. To bychom se jeden druhému pletli a já nemívám ve zvyku někomu u práce překážet.

Byl jsem nevyspalý, povídali jsme s Radkou do noci, takže, jakmile služka  uklidila a odešla, u vědomí, že vlak jede do Čelákovic každou chvíli a času je dost, na „chvíli” jsem zalehl. Ona chvilka trvala skoro čtyři hodiny. Probudil jsem se, s tím, že tedy sbalím a půjdu. Leč, vozíkem se v minulém blogu, chlubě, jsem zjistil, že vozík je nepojízdný. Kolečka prázdná, a potřeboval ještě lehce upravit. Žil jsem v domnění že je v cajku, leč jsem se nehorázně mýlil.

Pravda, naposledy jsem s vozíkem cestoval v roce 2014. Do Německa. Žil jsem v domnění, že stačí kolečka dofouknout a jede se dál, močálem černým, podél bílých skal… Jak praví jiný klasik jménem Shakespeare. No, dvě pumpičky, v provozu ani jedna. Šel jsem zkusmo do domácích potřeb zakoupit. Měli. Opravil vozík, dofoukal kolečka, zjistil jsem, že je šestnáct hodin, usoudil jsem, že zítra je také den. Znovu jsem zalehl a spal další tři hodiny. Inu dovolená, zdravý barrandovský vzduch.

Co z toho plyne? Nic, prostě jsem se spolehl, že věci jsou v pořádku, neb opravdu do Ameriky necestuji, v pořádku věci nebyly, takže mohl jsem se rozhodnout, cestovat bez vozíku, mohl jsem těšit,že  při pohledu na měsíc budu recitovat verše pro Manon.
Kořím se Manon vaší kráse,
kořím se Manon tvému jménu,
jsi jako voda bez kamenů,
jsi jako vosa štíhlá v pase,
budu tě líbat bez prstenů…

Nakonec jsem odchod o den odložil. No, recitovat mohu doma, měsíc svítí dál, jde do úplňku, takže dnes večer někde u Labe, bych si tu recitaci mohl zopakovat. Uvidím.

Na druhou stranu. Jestli jsem vyhlásil startovací den včerejšek  a budu startovat dnes, má věc. Nakonec i vesmírné lety se odkládají, pokud není raketa allright. Natož můj cestovní vozík. Nemám zas až takovou starost, co tomu řekne národ. I když, jak jsem se dozvěděl z jednoho naučného pořadu TV.Discovery lidé mají rádi, když nevybočují řady. Moc se mi ten pořád líbil.

Dám sem odkaz Snadno ovlivnitelná lidská mysl Docela jsem se divil. Ale údiv patří k člověku, kdo se diví, ten se učí a je pokorný, neb ví, že nic neví. Jak pravil jiný klasik jménem Sokrates. Na základě tohoto pořadu jsem si opravdu uvědomil jak v očích mnoha lidí jdu skutečně proti proudu, když chodím v zimě v létě bos. Všichni mají boty, jen já a několik dalších máme odvahu se vymknout. Ano jen málo lidí dokáže unést něco tak „extravagantního” jako jsou bosé nohy ve střední Evropě.

Bosá noha je, ale bosá noha. Člověk si zvykne a najednou už mu nepřijde, že je bos, že občas malé děti křičí, prstíčkem ukazují. „Maminko, on je bos.” Inu děti netuší, že přirozené je chodit bos, že na tom není nic extravagantního a že obuv je opravdu jen na velmi horký asfalt, nebo velmi studenou zimu. Takže i o dovolené vozík potáhnu bos, pokud asfalt poteče horkem, obuji barefooty.

Takže jsem připraven, jak ti skauti a dnes opravdu, to jest 11.7  pokud se nestane něco mimořádného vyrazím. Jo jo.

 

Kanada 2008: pěší cesta  Prince George — Vancouver Ten kyblík je zásobárna potravin, kvůli medvědům jsem ho musel vždy aspoň o padesát metrů odnést od stanu. Aby na mě medvěd nepřišel a všechno mi nesežral. Byla to nutnost, neb jak ukazuje další fotografie, ne vždy a všude bylo si co koupit. V Kanadě není krám na každém rohu. Další krám, nebo tomu podobného bylo třeba až za týden pěšího úsilovného pochodu. Tady byl indiánský store. Prodali mi jídlo a hrozně se divili, co tam dělám?

8296830064

Jedu a rvu se o křoví…

Rozhodl jsem se, že dnes vyrazím. Byt svěřím své lásce, duši Bohu a úspěch na cestě sv.Panně Marii, sv.Antonínovi a sv.archandělu Rafaelovi. Patronu putujících a vydám se poutí ke sv.Zdislavě do Jablonného v Podještědí.

Už jsem tam nebyl 25 let. Tak pujdu do Čelákovic, kousek podle Labe do Mělníka a odtamtud do Jablonného. A pak kam dál se uvidí. Odpočinul jsem v tichu domova od lidí, tak zase na pár dní na vzduch. Už jen tak vycházkou, žádné velké tratě. Taková malá pouť s modlitbou a zamyšlením. Už se asi nikdy nevydám pěšky poutí třeba do Svaté země. Už je tomu také hodně let, co jsem byl v Izraeli. V roce 2000. Pěšky jsem tam nešel. Hezky letadlem a pak pěkně pěšky po Izraeli.

Zajímavý „výlet” to byl. Izrael je malý, všude blízko, vedro a napětí v zemi. Toho jsem si tam všiml hned při výstupu z letadla. Všude ozbrojení vojáci, policisté. Chápal jsem ten stav. Židům vlastně nic jiného nezbývá. Být ozbrojeni a ve střehu. Pokud opět nechtějí být seřazeni do kolon a odvlečeni do vyhlazovacích táborů. Arabové by neváhali ani na minutu. Nedělám si iluze.

Uvidím, co téhle cestě řeknou stará kolena. Už loni to bylo tak těsně před hranou. Letos si ulevím, vezmu vozík. Přeci jen je snazší tahat než nosit. Poprvé jsem ho měl v Chile a osvědčil se. Pak jsme ho ještě vylepšil o kočárková nafukovací kolečka, a klouže ještě lépe. I v terénu se s ním dá manévrovat. Takže by to mohlo být zase těsně před hranou. Cesta ukáže.

Podívám se do rodného kraje. Zpět to vezmu zřejmě přes Děčín. Pokud budou kolena sloužit. Dech snad ano, přeci jen nějak se do těch kopců ještě vyškrábu. Kde jsou ty časy, kdy jsem klidně za cestu přešel dvoje velehory? Šumavu, nepočítám. Ještě před osmi lety. Kondice šla dolu. Je to začarovaný kruh. Bolí kolena, chodím málo, chodím málo, přibírám, bolí kolena.

Ujdu pár kilometrů a radši si sednu, abych to nezhoršoval. Nojo, když už je sedmdesátka blíž než šedesátka, tak se asi kondice zas tolik zlepšovat nebude. Už loni jsem byl rozhodnutý, že je to poslední cesta. Doma mi zle není. K moři se mi jet nechce, ani nikam do hor, do pensionu. Byl jsem takhle dvakrát v životě, naposled před jedenácti lety s Justýnou a usoudil jsem, že dvakrát je docela dost.

Kdybych zjistil, že to letos opravdu nepůjde, klidně se vrátím domu a zbytek dovolené budu dělat, co jsem dělal celý týden. Číst, psát knížku, novou divadelní hru, koukat na westerny a jiné odpočinkové filmy. Trochu cvičit. Přemýšlet a občas se zajít podívat do vsi na něco zajímavého. Hlavně vorazit od práce a nabrat síly na další pracovní rok. Když Pán Bůh dá, dožít se další dovolené a vymyslet program na dovolenou.

Probral jsem mapy, nové přikoupil, map není nikdy dost. Sice jsem si zvykl na mapy na iPadu, ale papírová mapa nepotřebuje dobíjet a pokud se roztrhá i roztrhaná poslouží. I když tyhle trasy chodím většinou po paměti. Stačí znát přibližný směr a pokud je cesta dobře značená, dojdu po značkách. Z Prahy do Děčína nenosím ani mapu. Na Klecany do Kralup podle vody, z Kralup přes most po červené k Řípu, pak v Roudnici přes most a na Lovečkovice, Verneřice, Příbram sejít dolu do Těchlovic kolem Bukovky a podle Labe do Děčína.

Vždy v pátek odpoledne, když jsem měl chuť jsem sešel z Bohnic k Vltavě a už jsem pádil. Večer v sobotu, když jsem přespal za Kralupami, jsem byl v Děčíně. Hezká cesta. Kolem 96 km, ya den a půl se to pohodlně dalo. I s obědem. Do Jablonného mi to bude tentokrát trvat déle. Počítám, že dvacet denně dám, víc kolena trápit nebudu, je to kolem vody a pak z Mělníka, něco přes sto kiláků. Tak bych v pátek mohl strávit noc v Jablonném.

A pak směr Nový Bor, Česká Kamenice, přes Starou Olešku, Ludvíkovice do Děčína. Tam bych už také měl jít po paměti. Čechy jsou celkem malé a pokud se drží směr, dřív nebo později, jeden dorazí kam potřebuje. Občas se zabloudí, ale bloudění patří k životu. Nejen na cestě, ale i v životě se občas hledá trochu déle hlavní směr. Jo jo.

 

Chile únor 2005

 

Já, já, já, já, já, já,
já se zrovna touhle cestou dám,
Bůh ví proč a jen Bůh ví kam.

Jedu a rvu se o křoví
a v duchu si říkám přísloví,
že k ráji cesta ta i ta
jde kamením a je trnitá.

 

Žít dnes a nečekat na zářné zítřky

Ohně dohořely, hamburská radnice má co dělat, aby dala opět Hamburk do pucu. Ale oni Němci tuhle levicovou pohromu zvládnou. Pokud do ní opět nezabřednou.

Je vidět, že je to důsledný národ. Když maglajz, tak maglajz. Se vším všudy. Žádný troškaření. Ať svět vidí, čeho jsou opravdu Němci schopni. Inu komunismus, potažmo socialismus má rodiště v Německu. Béďa Engels a Karlík Marx, tam spolu v mládí v polovině devatenáctého století, sepsali komunistický manifest a ještě dnes se z toho Německo, stejně jako Evropa, Asie, jižní Amerika-Venezuela, Karibik, tedy Kuba, nevzpamatovali.  Ti všichni zažili blaho socialismu a pokusu o světovou revoluci.

Rád jsem se po Hamburku toulal. Příjemné kosmopolitní a zároveň německé město. Vůbec jsem si neuměl představit, jak vypadal po druhé světové válce. Protože když jsem viděl fotografie, filmové dokumenty, tak jsem měl pocit, že to město Němci museli opustit a na zelené louce vedle, postavit nové. A oni ho dali za pár let znovu do pořádku. Nejen Hamburk, ale celé Německo. V tom jsou obdivuhodní.

Méně už jsou obdivuhodní v té víře, že jen oni vědí jak se má žít a jaký pořádek Evropa potřebuje. Tohle byla vždy jejich slabina. Možná už se jim válčit nechce. I když, jeden nikdy neví, ale vládnout Evropě, ta potřeba vládnout u nich nevymizela. Holt mají ten socialismus ve vínku. Podobně jako ty pouliční války. Dvacátá a třicátá léta minulého století jsou varovným důkazem.

Stejně, když tak listuji tou historií, říkám si, jak může někdo věřit těm socialistickým vábničkám? Kde vládli, tak na konci toho vládnutí byl jen zmar a bída. Pár let se jim vedlo, protože ukradli cizí peníze, aby najednou promrhali všechno. Stále stejný scénář. Ať nacionální socialismus, ruský bolševismus, čínská kulturní revoluce, kubánská revoluce, venezuelská sociální spravedlnost. Komunistická Severní Korea. Atd. Tak všude přídělový systém, nebo nedostatek všeho základního. „Děla místo másla.” Tohle je základní program všech socialistických diktatur. A na konci slib zářných zítřků.

Zářných zítřků, které nikdy nenastanou, požadavek, co zní: !”„Obětuj se dnes, aby budoucí generace žily v ráji.“ V každém tom socialistickém systému se hledá vnitřní nepřítel, který kazí ty ideály. Kdyby nebylo těch lotrů, pak by byl ten ráj na zemi už dnes. Svorně více, či méně otevřeně všichni socialisti tohle  říkají.

Jedni vyhlazovali Židy, druzí třídní nepřátele. Kdo byl horší, o tom se dá diskutovat. Ale vyhlazování jim šlo skvěle. Třeba v Kambodži. Abych pořád nepreferoval jen Německo, Rusko a Čínu. V těch třezchzmíněných na vyhlazování šli „vědecky.” Jak z nacionálního, tak marxistického hlediska. Socialisté a dnes islamisté jsou si podobni právě v té metodice ničení a vyhlazování. Napřed vše staré, funkční buržoazní, nebo neislamistické zničit, z kořenů vytrhnout a pak pracně budovat nové, co se tomu starému ani zdaleka nevyrovná.

jejich základní heslo bylo: „ Po staru se žít nedá.” Tohle se v různých obměnách na různých místech světa opakuje. Lůze se dá na čas volnost, ta vyvrátí z kořenů, vše co se vyvrátit dá, třeba jen kulturně, jako ve třicátých letech v Německu, nebo v počátcích budování socialismu v Rusku a všude jinde na světě, pak se buduje to nové. „Naše, lepší, socialistické.” Dnes to v malém vidíme i u nás. Zničit funkčního soukromníka nesmyslnými nařízeními a daněmi, pak budovat to „obecní, lepší, centralizované.” Výsledky takového uvažování jsem zažil mezi roky 1950-1989. A kolik pitomců tomu fandí. Vzdělaných pitomců, podobně jako kdysi.

Ti pitomci, co mají spasitelský komplex a domnívají se, že když umí číst psát a dát dohromady větu, už mají patent na rozum. Už chtějí všechno řídit, vylepšovat, reformovat a na co sáhnou, to zkurví. Protože nepochopili, že fungující věci, instituce se jednoduše nereformují, ty se ponechají evoluci. A evoluce z nich postupně vyřadí nefunkční a fuční podpoří.

Tak nic, už jsem se vypovídal. To, že něco v tomhle státě funguje, není zásluha socialistů, ale lidí, co mají vlastní rozum, nemyslí ideologicky a umí si poradit. Nikdo nemusí řídit zásobování Prahy, například. Není žádný centrální orgán a přesto každý den je všude zboží, všude otevřeno, a nikdo nepotřebuje komisi, která na to dohlídne.

Ti majitelé těch krámu na tu moudrost stačí zcela sami. Stejně jako si lidé umí postavit dům, nebo si ho dát postavit, ušít šaty, či vydat knížku, případně hrát divadlo. Žádný moudrý komunista, intelektuál tohle nezařídí. jen ti lidé, co vědí, potřebují, jak chtějí žít. Žít dnes a nečekat na zářné zítřky. Jo jo.

A takovému svinstvu říkali: „Kultura“  …a dělníci s námořníky, rolníci s průkopníky  zardousí vládu zločinů…  Takhle si brali do svých špinavých bolševických tlam slušný lidi.

 

Lůza a jinak dobrý

Čtu si za letních teplých večerů literaturu fantasy. Za líných letních rán si občas čtu zprávy na internetu. Papírové noviny si už dlouho nekupuji.

Takhle, číst fantasy a číst zprávy na libovolné zpravodajském portálu, není zas až takový rozdíl. Tam se hroutí hrady, díky prstenů moci, pak i říše. Ve zprávách se člověk dočte o vypálených prodejnách luxusních aut, zabitých lidech autem jen tak, utopených lidí v moři. Co se v gumovým člunu vydali přes to moře.  Moc si jeden nevybere. Akorát, že ta fantasy bývá většinou napsaná lepším jazykem než ty zprávy.

A ve fantasy má naději, že ta bude mít dobrý konec. Láska a spravedlnost zvítězí. Ona ho obejme a pak budou hledět v objetí přes moře do zapadajícího slunce. Nebo planinu, kde v dáli budou vysoké hory, za které se slunce zanoří, a pak už jen noc plná lásky a citu. No nekupte to. Tohle se v novinách nedočtete.

Probudil jsem se v 5:26. Usoudil jsem, že klidně můžu vstát, přečíst si ty zprávy. Což jsem udělal, dozvěděl jsem se, že Hamburk skoro hoří. Takový krásný město. Byly doby, kdy jsem ho znal víc než Prahu. Ale levici, co tam řádí zcela určitě dojdou síly. Levici vždy dojdou síly a vždy končí krachem. V novinách píší o protestujících, já takovým protestujícím říkám: LŮZA.

I té neomarxistické levici, co se dnes tváří tak liberálně, dojdou síly a nápady. …nuž, nechme bídu bídou být a pojďme k lahodnější věci… říká klasik. Přečetl jsem ty zprávy, uklidil se mytím nádobí, které jsem neumyl večer. Mytí nádobí má tu výhodu, že uklidňuje. Tedy v přiměřeném množství a jen doma.  K žádné krásné paní ho umýt nepůjdu! Prádlo se pere. Jestli budu chtít vyrazit, musím vyprat ty starší trička, co nosím doma a dorážím je vždy o dovolené. Já vím, dámy na dovolenou kupují nové věci. Aby byly krásné a neodolatelné, když tak sedí v těch barech a kavárnách a užívají světa.

Já mám obrácený postup. Vezmu tři až čtyři trička, týž počet trenýrek, k tomu něco jiného oblečení, aby mi v případě nouze nebyla zima. Neb ve střední Evropě nebývají vždy horká léta. Samé starší věci. Cestou nosím, neperu, propotím, zahazuji, kupuji laciná trika a trenky u Vietnamců. Do barů a kaváren skoro nechodím.  A když mám jet domů, do dopravního prostředku koupím nové, luxusní, dělám parádu a jedu domu čistý a slušně oblečený. Dělat parádu v lese, nebo na silnici, nemá smysl. Nikoho stejně neoslním. Na oslňování jsou jiní. A jinde. Dělám si tak místo ve skříni na nové věci.

Koupil jsem včera kousek zadního hovězího, dnes ráno, hned po umytí nádobí dal na mírný plamen, aby se dlouho vařilo, odkoukal jsem tuhle metodu od mé lásky, a když se dílo podaří, budu mít „bizoní” kýtu. Vařenou. Kmen Pojídačů sobů, podle Helge Ingstanga, zásadně sobí maso vaří, jak jsem se kdysi dočetl v „Lovci kožešin.” Neplést se stejnojmeným románem od Františka Flose. Také ze severní Kanady, ale jiný příběh.

Vařené hovězí miluji od dětství. Polévkové, uvařené, osolené, trocha hořčice, tak lahoda. Pořád jsem ještě doma sám. Má láska, co ke mě občas chodí spát je mimo civilizaci. Za Opavou. Podle mínění rodilých Pražáků, civilizace končí za karlínským viaduktem. Dál už je prérie obydlená domorodnými kmeny, co mluví přibližným jazykem jak v civilizaci.

Tím, že je má láska mimo civilizaci, celý ten kousek, asi tři čtvrtě kila, zbude jen a jen na mě. Neloudit! Sním ho s hořčicí, až se tak za tři čtyři hodiny uvaří. Fazolky se smetanou k tomu vařenému masu jsme měli onehdy. Byla tu pracovní síla, ochotná je uvařit. Byly dobré. Dnes tedy jen „bizoní kýta.”

Budu se opět dívat na Tour de France.” Ty záběry z Francie, kudy jede peleton, jsou úžasné. Včera byly z míst kudy jsem šel před 24 lety pěšky na Gibraltar. Francie je krásná země a tohle mají Frantíci fakt dobře zpracovaný. Klidně nechám běžet celý přenos a neomrzí mě koukat na ten kraj. Pochopitelně závod mě také zajímá. Vlastně jsem ho nikdy neviděl, protože vždy jsem cestoval pěšky a televizi sebou nenosím.

Byli na mě Francouzi slušní. Moc jsem se nedomluvil, ale pokud člověk rozumí neverbální řeči, má sebou i slovník, dá se projít celou zemí, celkem bez zádrhelů. Velmi rychle jsem pochopil že: alimentation jsou potraviny, nota bene, když jsem alimenty v té době platil na čtyři děti. route je silnice, eau pure je čistá voda. Atd. Každý koho jsem potkal mne pozdravil bonjoure monsieur.

Tak jsem odpověděl, bonjoure madame, monsieur. Dával jsem pozor, abych vždy první pozdravil dámu. Dbali tam na tyhle věci, jak mě poučili Češi dlouho tam žijící. Důležité bylo umět také s’ill vous plait. Tedy česky „Prosím.” Hlavně na vesnici. Měl jsem lístek, kde jsme měl francouzsky napsáno odkud jdu a kam jdu, tak popřáli se smíchem bon marche. Inu bláznivý Čech. Si říkali. Takhle se o mě dozvěděl pan Veverka, který mne pak hostil na svém zámečku tři dny. „Prý je tady nějaký Čech, co jde na Gibraltar.” Mu řekli. Vyzvedl mne v autobusové čekárně, za vsí, kde jsem odpočíval, pil kafe a koukal do nebe. Dobrý byl ten lístek.

Maso voní, kafe pomalu dopíjím, za chvíli bude vypráno. Jdu dělat něco užitečného. Lehnu si. Než se všechno dokončí. Jak zpívá Michal Tučný: …život je bezvadnej pro toho, kdo to s ním umí… Jo jo.

…u plat je nouze vo dřevo, když tě to nezdolá,, omáčku si tam zamícháš paznechtem z bůvola,u plat je nouze o klacek, zem je tam jalová. I já bych  radši byl  u mysu Hornova …

Meditační kobka na Barrandově

Je pátek, týden dovolené, jsem stále doma, nikam nechvátám. Vrátil jsem se do dětství, kdy jsem třeba o prázdninách dokázal proležet týden dva doma, číst jednu knížku za druhou.

Ležet do odpoledne, pak jít na hodinu dvě se vykoupat k Ploučnici ke splavu, nebo na koupaliště pod zámek. To už dnes neexistuje. Strávil jsem tam hromady času. Seznámil se se spoustou lidí, při fotbalu, skákání z věže, patřil jsem mezi ty odvážlivce, co si troufli skočit z desítky, doku byla přístupná. Pouze po nohou, ale odvážil. Netrpím závratí a výšek jsem se nikdy nebál.

Takže týden doma. Občas ven mezi lidi, ale užívám klidu. Taková barrandovská meditační paneláková kobka. Medituji, čtu, cvičím. Cítím, jak mi samota dělá dobře. Připouštím, že má kolena, pokud je zatížím výstupem do schodu, říkají, že už to nebude ono, jak tomu bylo kdysi. Začal jsem znovu chodit do schodů, abych kolena trochu zatížil.

Se stářím se člověk musí smířit a pokusit se omezit jeho dopad na své myšlení na minimum. Nerad bych končil život jako zatrpklý, dementní důchodce. Ale ani jako vysmívaný „věčný mladík,” co nemá soudnost a dělá věci, se kterými měl skončit před pěti lety.

Líbí se mi mladé ženy, ale i přes tu skutečnost, že se mi líbí, bych si nepořídil třeba s mladou ženou děti. Jen proto, že bych si chtěl dokázat, že na takovou událost mám. Pamatuji si ještě, jak si jeden slavný architekt pořídil mladou ženu a dítě a při narození toho dítěte zemřel. Chápal jsem že se mu ona mladá žena líbila, dělalo mu dobře že byl pro ni zajímavý, ale pořizovat si děti s ženou o čtyřicet let mladší…

Prožil jsem velkou část života za totáče. Třicet devět let. Svět byl jiný, byl jsem mladý a mohl bych si ho tím mládím pozlatit. Bohužel, mám-li být upřimný, tak ta druhá polovina života, pro mne mnohem barevnější, bohatší. Kultura, cestování i nakonec povoláním, možnosti všeho druhu.Tolik toho totáč ani náhodou neposkytoval. Roky od roku 1989 až k dnešku jsem si náramně užil.

Za totáče jsem procestoval pěšky Československo, po roce 1989 zbytek světa. Přiznám se, že dnes nemám už tak velkou touhu vidět daleké kraje. Tohle jsem zjistil letos. Zvyk chodit všude pěšky a nedůvěra ve staré kosti, že to vydrží a obava, že se oddělám ještě víc mne vlastně umožnila zjistit jednu věc. Člověk nemusí do Himalájí, nebo kláštera, aby zkusil hledat Boha, sebe sama, či satori, případně libovolnou metodu sebepoznání. Internet je úžasný v tom, že může najít možnost sebevzdělání, aniž by musel vytáhnout paty z domova.

Takhle si lze najít, co kdo potřebuje. Minimální náklady, stejný výsledek. Pravdou je, že nikdy mne nebavilo ležet jen tak na koupališti, nebo u moře na pláži. Jedině za těch podmínek, jako na Novém Zélandu, že jsem měl oteklý kotník a ležení mi dělalo dobře. Tohle jsem si užil dva dny za Dunedinem na jihu Jižního ostrova. Ležel jsem, sledoval tuleně a lachtany, jak kousek dál na skaliskách řádí. 24 000 km od domova, sledoval jsem život těchto tvorů. Slunce svítilo, moře dunělo. 1600 km do Austrálie přes oceán.

Byl jsem dychtivý vidět, co nejvíc, poznat daleké kraje, rok co rok jsem už na jaře měl touhu vyrazit. Letos ne. Vyrazím, ale jen tak, nic velkého. Jen se projít. Až mě to přestane bavit doma.  Tak trochu mi tohle připomíná ty muže, co v starověké Indii, prožili ty tři fáze života. Byli mladí, učili se, pak otcové rodin, co vychovali a na život připravili děti a pak odešli do bezdomoví. Oddali se meditaci a kontemplaci. Už po ničem netoužili, v předchozí fázi dosáhli toho, co bylo nutné.

Nejsem ještě ve fázi, kdy po ničem netoužím, ale už jsme zjistil, že je spousta věcí, které nepotřebuji. Knížky, muzika, filmy, ano, v každém případě, bez toho by mi bylo smutno ale rozhodně nemusím být, jako kdysi, kde hlučno je a živo.

Nejvíc mne baví ten klid, občas přerušený rokenrolem. Či jinou muzikou, která není meditační. Tedy, meditační a relaxační muziku, nepoužívám. Díky tomu, že bydlím na kraji Prahy, slyším i šumění větru, zpěv ptáků, lehký zvuk světa  zvenčí, a to vše používám jako prostředek k odtažení mysli.

Vyberu si jeden ze zvuků jako leitmotiv, sleduji jeho linii, tím ho použiji jako bod ke koncentraci a odtáhnu tak mysl. Jedna z mnoha technik, které se dají použít kdekoliv a kdykoliv. Nemyslím, že zůstanu celý měsíc doma, ale v tuhle chvíli mne baví ticho a klid. Nic a nikdo mi neschází. Má láska odjela k rodičům.

Takže jím, kdy mám hlad, cvičím, kdy se mi chce, ven jdu, když mám potřebu. Dívám se na co chci, včera jsem sledoval Tour de France. Dnes asi budu zas. Večer jsem přečetl třídílnou fantasy od Eddingse. Athalus. Docela jsem se bavil. Takhle, já tak žiji, i když mne má láska chodí navštěvovat. Ona si umí najít svou zábavu, já si umím najít svou zábavu, občas ji navrhnu nějaký film, který nezná. Případně ji pustím muziku mého mládí. Prý ji tenhle způsob trávení času se mnou vyhovuje.

A politika? Sleduji jak se socani sami odpalují, V Hamburku je veselo. Levice opět ukazuje svůj potenciál, jak má touhu lehce, snadno a bezproblémově zničit vše, co pracovití lidé vytvořili. Jsou v tompřeborníci. V minulém století většinu z nás o svých schopnostech přesvědčili. Teď v tom pokračují. Jo jo.

 

Nový Zéland prosinec 2003

 

…chtěl jsem lásku, slávu, sílu. Měl jsem bídu i krásnou vílu, viděl jsem svět a troufám si ho znát…

 

Lehce se unavit, aby lépe chutnalo

Ptávají se mě lidé, jak jsem zařídil, že jsem se za tu dobu 24 let, co pracuji v blázinci ještě nezbláznil. Myslím, že odpověď je jednoduchá.

Hlídám si abych rozlišil volný čas od času pracovního. Nejen proto, že hlásám zásadu, že pracovat má člověk proto, aby z toho něco měl. A pracovat zadarmo se nemá. Práce zadarmo kazí charakter. Ale také proto, že kdo neumí rozdělit svůj čas pracovní, od času volného, neuvěřitelně chudne. V tomhle bodě jsem zajedno se všemi židovskými a křesťanskými denominacemi. Platí pro mne ono známé, leč mnohými málo používané přikázání. Pomni, abys světil den sváteční.

Ano, u plavby jsem pracoval i ve dnech svátečních. Ovšem pouze tak, že se loď jen řídila. Tohle byl zvyk a ti vůdci plavidla, co vyžadovali práci na údržbě plavidel i v neděli, nebyli oblíbení. Práce v neděli byla většinou proti dobrým zvykům. V neděli se na většině plavidel nedělalo. Protože neděle je od slova, jak se říkalo: Nedělat.

Naprosto se nehodlám tímhle blogem angažovat ve smyslu, že bychom se měli vrátit na větve a jen se živit sběrem a lovem. To ani náhodou. Nefandím zeleným. Přeci jen mi dnešní technická civilizace vyhovuje. Dobrý služebník. Ale na druhou stranu, pro mnohé, je technická civilizace špatným pánem, neb nedokáží uvěřit, že zítra je také den a ne všechny „propáslé” příležitosti jsou fatální ztrátou, která nezničí jejich podnikání. Neumí říci NE, ani svému obchodnímu partneru, ani své chamtivosti.

Je mi líto lidí, co neumí jít třeba jen tak procházkou, nikam nechvátat, protože oni musí být co nejdříve tam a tam, mají patnáct telefonu za odpoledne, ve kterých si sjednávají schůzky, ze kterých jsou unaveni, protože musí splnit, co si jejich obchodní partner vymyslí. Nemohou jít na procházku, či si doma lehnout, neb by jim uniklo, to či ono. Jsou chamtiví. Neumí říci ne, své chamtivosti.

A proč práce zadarmo ničí charakter? Práce zadarmo totiž pozbývá smysl. Co ztrácí smysl, je beznadějné. Pracuji abych dostal peníze, nebo abych si opatřil obživu. Sbírám ořechy, lovím králíky. Jestliže v neděli odpoledne konám práci, kterou mám vykonávat v pracovním týdnu od do: Pak je něco špatně. Buď se dostávám do deprese, protože nejsem schopný udělat, co udělat mám v čase, co je tomu určen, nebo jsem záměrně přetěžován, protože mému nadřízenému se nevyplatí člověk navíc, co by převzal některé mé povinnosti. Tím pádem se dostávám do stavu emočního rozladu. Neumím říci ne, lidem kolem sebe, kteří mne nutí pracovat nad mé možnosti.

Člověk v emočním rozladu není člověkem, co by vynikal skvělým charakterem, bezchybným úsudkem a perfektním výkonem. Naopak. Většinou lidé, co se dostávají do těchto psychických stavů, díky neustálému přetěžování,  jsou lidé, co hledají pak spásu v alkoholu, drogách a to jak známo člověku ani somaticky, psychicky, morálně a tím pádem ani sociálně nepřidá.

A nemusí být ti lidé ani závislí. Každý, kdo se přetěžuje a zároveň se dopuje, více, či méně se devastuje. Jeho výkonnost se z dlouhodobého hlediska snižuje. A pocit snížené výkonnosti charakteru nepřidá. Takže jak je vidět z krátké ukázky, práce zadarmo ničí charakter. A ono svěcení dne svátečního, člověku pomáhá bohatnout.

Za měsíc dovolené nic nevydělám.Dostanu pouze plat z blázince, všechno ostatní je fuč. Ale nemít ten měsíc dovolené, kdy nedělám nic, pouze buď cestuji jako gentleman, co nemá nic jiného na práci, nebo pokud jsem doma, chodím nakupovat abych něco pojedl. Nevydělám ve zbytku roku, ani polovinu toho, co obvykle vydělám. Nebyl bych výkonný a neměl bych ani náladu pracovat. Jak je člověk přetažený, pak už mu ty krátké odpočinky mezi prací nestačí.

A další věc. Jakmile bych ztratil pocit, že přestávám být pánem svého času, že přestávám být člověkem, který rozhoduje o svém životě, pak se stávám ze svého hlediska tím nejchudším. I když bych bydlel v paláci z mramoru a obsluhovaly mne ty nejkrásnější ženy, které bych si byl schopen zaplatit.

Uzavřu-li smlouvu, že budu od pondělí do pátku po dobu osmi hodin vykonávat takovou a takovou práci, je to mé svobodné rozhodnutí. Zbytek času je můj a mohu s ním naložit jak uznám za vhodné. Mohu uzavřít smlouvu, že budu pracovat jen čtyři hodiny denně. Zbytek času využiji jak uznám za vhodné. Jestli spím, koukám po holkách, chodím kolem baráku na procházku je moje věc. Takovou smlouvu jsem uzavřel a zjistil jsem, že pracuji stejný počet hodin, jako když jsem pracoval na celý úvazek a vydělám víc peněz. Kupodivu.

Nenechal jsem se chytit do své chamtivosti, kterou jako většina lidí, když si nedám pozor, trpím. Čtyřicet hodin týdně, vydělám na sebe, zbytek času věnuji svým zájmům. Pravda, tech čtyřicet hodin je náročných, proto musím odpočívat. Abych neztratil charakter. Práce zadarmo je tedy z mého hlediska vyloučena.

A ještě něco. Lidé, co pořád pracují, protože jim to takzvaně nedá, mají zřejmě psychické potíže, které léčí neustálou aktivitou. U mnohých v konečném důsledku se dostaví podobné následky, jako když své potíže řeší drogami. Mají jen tu práci. Jinak nic. Ani vztahy ani čas na zábavu. Jen tu práci. Jo jo.

 

PS: Blogy o dovolené píši proto, ne že bych chtěl pracovat, ale proto, že mi jak mírná psychická a fyzická námaha prospívá. Nechám volně běžet myšlenky, pak je napíši a vyčistím hlavu. Zacvičím na TRX, udělám pár dřepů, projdu se . Podobné, jako když  člověk chodí po světě, plave v moři a lehce se unaví,, aby mu lépe chutnalo.  Odpočívám a neatrofuji.

 

Flákám se, flákám, o životě dumám

Je středa, mám dovolenou a pořád se mnou lenost cloumá. Stačí sbalit a vyrazit. A pořád nemám sbaleno a nevyrazil jsem. Čtu, dívám se na filmy a přemýšlím. Možná zítra, možná pozítří, možná vůbec.

Pamatuji se na dobu u plavby, kdy jsem byl měsíc doma, měsíc na cestě a klidně jsem ten měsíc doma prožil tím, že jsem nedělal nic, než jen výše uvedené. Přečetl jsem mraky knížek, v televizi toho tolik ke koukání sice nebylo, ale i tak jsem viděl zajímavé filmy. V dobách, kdy jsem byl ženatý a měl malé děti, jsem se občas věnoval i dětem.

Vlastně jsem si celoživotně dělal, co jsem chtěl. Nikdy jsem nebyl moc v tom volném čase nějak agilní. Znal jsem lidi, kteří museli být na každé kulturní akci, moje současná láska je jedna z nich, lidé, kteří procestovali a absolvovali kdejaký hrad, kdejakou památku, já se kolem nich občas prošel, pohled ze zdola mi docela stačil.

Dnes docela rád sedím doma, využívám internet, stahuji si staré filmy, jako včera „Stagecoach”, s Johnem Waynem. Má láska z něho byla zcela hin. Jo, westernová klasika. Na dnešek mám připravený „Garden of Evil.” S Gary Cooperem a Richardem Widmarkem. Dvě hvězdy. Jsou ty filmy takové nostalgické. Dívám se na ně a stýská se mi po jednoduchosti těch časů. Aspoň z těch filmů ta krásná nekomplikovanost čiší. Zlo, dobro, člověk ví, na čí straně má stát. Ví, jak všechno dopadne a nemusí řešit genderové problémy hrajících jedinců. Muži jsou muži, ženy jsou krásné a ženské. Jak říkám, jednoduchý svět.

Možná mne ta jednoduchost drží doma. I když já se zas tolik těmi současnými tématy nezabývám. Gender-feministické aktivistky mne neberou, diskusi s nimi nevedu, sluníčkáře neberu vážně, protože je zcela jasné, že jejich vize, jsou vize naivů, co nedokáží přes své iluse dohlédnout na konec svých nápadů a ilusí. Co ty jejich naplněné iluse způsobí. Ono se kyvadlo jednou zase vychýlí do rovnováhy. Protože ty socansko-sluníčkářské nápady nebude mít kdo a z čeho financovat. Zatím ještě melou a melou.

Pořád si pročítám ty dvě knihy. „Jak prokouknout lidi” a „Odhalené emoce.” Pro mne odpočinková literatura. Zkoušel jsem si včera, po shlédnutí „Limonádový Joe” číst od Brdečky stejnojmennou knihu, ale nějak mi čtení nešlo. Pořád tak přemýšlím o tom chování lidí a jejich emocích. S tím odpočinkovým modem to myslím vážně. Pokud nemusím pozorně sledovat, co se děje s klientem, nebo skupinou, pak ono přemýšlení, o tom, co jsem třeba viděl ve filmu, nebo na ulici, v tramvaji, mi dělá dobře.

Limonádový Joe mne pochopitelně pobavil. Neviděl jsem jej kolik let, zase mne překvapila ta jednoduchost námětu, čirá grotesknost a muzika, kde Miloš Kopecký opravdu exceloval jako zpěvák, nejen herec. Jeho padouch Hogo Fogo, je nepřekonatelný mezi padouchy. Nepochybuji, že se autoři scénáře museli bavit při psaní. kdo chce pistolníkem býti, kolaloku musí píti. Jako bych slyšel primáře Nešpora. Škoda, jeho „veverka abstinentka” a jiné abstinentské postavy by do toho filmu zapadly.

Nevím, jestli ten film viděl docent Skála, blahé paměti, ale pokud ano, musel se bavit. Ten také miloval a skládal abstinentská pořekadla a písně, které pacienti u Apolináře zpívali. Doktor Nešpor šel v jeho stopách. I u nás pacienti zpívali ty písně opěvující abstinenci a střízlivost. Já jsem si nikdy netroufl tyhle písně skládat, natož zpívat. Moc nevěřím na jejich účinnost a sílu. Abstinuji tři a třicet let, bez zpívání uvědomělých písní. Inu, každý tu terapii děláme jinak. Zřejmě je druh lidí, kterým tento terapeutický přístup vyhovuje, o tom nepochybuji, ale já evidentně mezi nimi nejsem.

Pamatuji se, jak jsme na socioterapeutickém pobytu v Jablonném nad Orlicí šli silničkou a zpívali onu známou píseň z Limonádového Joe. Whisky to je moje gusto, bez whisky mám v srdci pusto… Honza Lutera tu píseň nijak nekomentoval. Nechal nás být, já jsem přišel sám na skutečnost, že se nehodí moc zpívat tyhle písně. Stejně jako vést řeči o tom, co jsem kde vypil a kolik. Nedělám tyhle věci, také se nerozjíždím a když si pustím takový film, hlídám si, abych se nenechal rozjet. Pak se na něj bezpečně mohu dívat.

Ale zpívat uvědomělé písně, asi bych si připadal jako trotl. Uvědomit si, zpracovat, rozpustit ty chutě, ale že bych se lepšil jen proto, že zpívám a recituji o „šťastné abstinenci,” tomu moc nevěřím. Hlavně když vím, jak opravdu, hlavně ze začátku, bývá v tom srdci skutečně pusto a prázdno. Na tyhle stavy používám mnohem efektivnější techniky.

Trochu jsem odbočil, ale myslím, že pro ty, co se chtějí dívat na takové filmy je tahle informace nutná. Necítí-li se abstinenti, doporučuji nedívat se, nehrát si na hrdinu. Mně ti lidé v tom filmu na obou stranách přišli směšní právě tím vyhraněným postojem. Piješ whisky, jsi padouch, abstinuješ, jsi kladný hrdina v bílém klobouku. Jenže, naštěstí, takhle to v životě nefunguje. Co já znám sviní, kteří nikdy se neopili a co znám slušných lidí, kteří se jednou dvakrát zlijí a přesto nejsou padouši ani zločinci.

Jistě, pokud jsou lidé, jako já, závislí, pak má abstinence smysl. Pro mne aspoň má, ale samotná abstinence, bez změny toho ostatního, je jen abstinence od něčeho. Nic víc, nic méně. Není cílem, ale jen a jen prostředkem k něčemu. K něčemu, co si člověk vybere. Dobro a zlo, jako v těch westernech. Jo jo.

 

…ten luxus ten je  nutnej aby Pán Bůh pochopil, jakej velkej jsem byl sekáč, jak nóbl jsem si žil. Ten funus jenom tenkrát, se  doopravdy vydaří,, jestli rakev ponesou mi čtyři těžký valchaři, a že jsem celý život tropil samou nezdobu, tak holky z ting-tanglu mě šoupnou do hrobu a černá kapela to všechno dorazí až na krchově spustí prvotřídní vodvazy…

 

 

Všechny cesty někam vedou

Hledal jsem chytrou knížku v Luxoru, když se vedle mne ozvalo: „Pěkný boty.” Pohledná a mladá dáma, asi půl hlavy větší než já, ukázala na mé bosé nohy.

Přitakal jsem: „Jo novej model. Ještě jsem je dnes nečistil.” Usmála se a prozradila mi, že také chodila bosa, ale zdál se jí ten pokus nehygienický. Nesouhlasil jsem. Jen tak mezi řečí jsem zjišťoval, co si chce koupit za vzdělávací literaturu. Sám jsem hledal něco o řeči těla. Pravila, že něco o sebezdokonalování. Jestli bych ji neporadil. Netušil jsem, knížky o sebezdokonalování moc nekupuji. Tedy vůbec je nekupuji.

Mezitím má láska, které jsem ve vchodu do Luxoru na Václaváku prozradil, že tam také prodávaly mé knížky, mi povídá. „Jílku, tady mají ještě tvoje knížky.” Kouknu a vidím: „Lidé a manipulace.” Otočím se na novou známou: „Jestli si chcete koupit dobrou knížku, tak tuhle, ode mne. Je fakt dobrá.” Udělal jsem si reklamu.

Zeptala se mne čím se živím, prozradil jsem ji, co dělám. Prý že jo, že si ji koupí.když ji knížku podepíšu. Ještě se mě ptala, co si myslím o marihuaně. Řekl jsem ji, co si myslím. Má láska ji udělala přednášku. Já se zdržel. Mám dovolenou. Vybral jsem si od Joe Navarra „Nebezpečné osobnosti.” Neb mě jeho kniha o řeči těla hodně oslovila. Není to klasická sebe zlepšující knížka, ale slušný popis opravdu nebezpečných jedinců. Přečetl jsem ji za večer skoro na jeden zátah.

Rozloučil jsem se, slečna se tvářila potěšeně, cestou z Luxoru jsem litoval, že jsem ji nenabídl hereckou kariéru v našem souboru: „Nejlepší a nejskromnější.” Mohla hrát Kláru v Dopisech z minulosti. Vysoká, štíhlá, hezká. Tak třeba se přihlásí, až si přečte knížku a dorazí na můj web. Nemusí být nutně všem dnům konec. Vzhledem k tomu, že jsem měl doprovod, jsem ji zapomněl dát vizitku.

Do Luxoru jsem vlastně vyrazil kvůli mapám. předtím jsem se stačil seznámit s novou služkou. K mému překvapení, hezká, mladá, ale němá a hluchá. Napsala mi na lístek, že bych si měl koupit novou žehličku. Slíbil jsem ji to. Jak nežehlím, nevím v jaké stavu jsou mé žehličky. Prohlédl jsem je a usoudil, že nová by neškodila. Vyrazili jsme hned jak to šlo, abychom ji nepřekáželi. Při návratu jsem zjistil, že budu muset ještě koupit sáčky do vysavače. Nemohla vyluxovat. Den plný dobrodružství.

Vrátím se k Joe Navarrovi. Chytrý chlap, praktik, který ví, co všechno život obnáší. Píše jednoduše, srozumitelně, protože chápe, že píše pro lidi, kteří nevědí, co ví on. A chce sdělit, co ví. Nedělá si iluze, neslibuje, když budete rozumět řeči těla, budete úspěšní, všechno se vám povede. Odhalíte každého podvodníka. Nebo psychopata. Uvažuje podobně, jako uvažuji já v oblasti závislosti. Neslibuje, protože ví, že život je rozmanitý. Já také vím, že i když člověk abstinuje, ne všechno se mu vede, je permanentně šťastný a má, co si jen přeje.

Ano, mnohé se povede, pokud tomu člověk věnuje své úsilí, ale rozhodně, nedosáhne všeho, co si zamane. Ano, jak zpívá pan Suchý: když si dítě zamane, kuchyně se stane lesem a stolice medvědem, já i vy to těžce nesem, že to taky nesvedem.Jenže život není dětská hra, kde ve fantazii jde vše. A všechny ty sliby všech těch, co slibují ráj, když si budete správně přát a dobře koukat, jsou jen sliby, co jimi nezarmoutíš. Jak říkala moje babička.

Ano, mohu vidět neverbální chování dámy, které slibuje zájem, on ten zájem může i být, dokonce nemusíte udělat žádnou chybu a přesto nic. Třeba jen proto, že dáma zájem má, ale její jistá psychická spoutanost, duševní nevyrovnanost, náboženství, obavy z následků, (strach z bolesti, které vztah může přinášet, ji nikdy nedovolí překročit určitou hranici.) Několikrát jsem tohle zažil. A nesvedete nic, zhola nic. Přestože jak už jsem řekl, jste žádnou chybu neudělali. A umíte se chovat, umíte mluvit, tak nic neukecáte.

Stejně tak můžete odhalit psychopata, paranoidního nestabilního jedince a dokud se buď z opatrnosti nevzdálíte včas, následkům se nevyhnete. A nemusí vás hned zabít. Stačí, když na takového narazíte v práci, který vás bude pod rouškou „humoru” ponižovat a deptat. Protože si vás vybere jako cíl svých nálad. A budou mnozí vedle vás, kteří nepochopí, o co jde, a hlupák budete vy. Protože mnoho psychopatů je poměrně okouzlujících lidí. A nemusí deptat všechny, někdy mu stačí jen někdo. Třeba děti, kolegyně, nebo zamilovaný partner.

I takových lidí jsem pár potkal a jestli mne nezabili, tak jen proto, že si nebyli jisti tím, že bych mohl zabít já je. Cítili totiž odhodlání k obraně. Mnohého psychopata tohle odradí. Ale dost často jsem vypadal jako agresor já. Třeba jen z toho důvodu, že jsem nebyl ochoten snášet ani na chvíli ponižování, kterého se hodlali ti hoši a dívky dopouštět. Ano i dámy jsou psychopatické. Není to jen výsad mužů. Například vražedkyně svých dětí. Manželů, milenců Není jich zas tak málo. A není to vždy, že byly týrány.

Můžete umět, rozumět a stejně se mnohému nevyhnete. Například neúspěchu. A jediná možnost dost často v takovém případě je útěk. Útěk od špatných investic, projektů, nebo vztahů. Občas něco snášet, zachraňovat, není otázkou dovednosti, ale jen hlouposti, se kterou se člověk pokouší opravit to, co za opravu nestojí a investovat víc a víc, místo toho aby vše zabalil a zachránil, co se zachránit dá. Nezkoušel promluvit, přesvědčovat s někým a někoho, kdo neslyší a nedbá. A jede si po svém, bez ohledu na to, jak kolem něj lidé trpí jeho konáním.

S pobavením pak čtu různé debordelizace hlavy, či jiné perly, kde se nabízejí jednoduchá řešení, která někomu pomohla. Ale jen někomu a za jistých, mnohdy neopakovatelných okolností. Rady, jak se stát šéfem, lidem, kteří nestojí o to stát se šéfy, nebo podnikateli, jsou takzvané hraběcí rady. „Nastav si své vnitřní hodnoty.” Říkají ti dobráci. Mnoho lidí stojí jen o to mít klid, dobrou práci, kde je budou řádně platit, nebudou se z nich pokoušet dělat otroky svých zájmů. A pokud budou, tak neuspějí, protože ti lidé si budou vědomi své ceny a budou se umět bránit. Ano, lidé mohou pochopit svou cenu, díky tomu i najít ochotu si nedat všechno líbit. Ale chce tohle mnohdy hodně času a trpělivosti. Jak jejich, tak třeba jejich terapeuta, kouče, nebo mediátora. Kdysi jsem zastával heslo, vlastně zastávám ho i dnes. Všechny cesty někam vedou. Ovšem, některé jen do prdele. A je potřeba se je naučit rozeznat.Jo jo.

 

Zdroj: http://janjilek.blog.idnes.cz/blog/blog.aspx?c=612275&x=socialky_facebook_c

Jsem v tom

Dovolená pokračuje, zatím v Praze. Až dnes dorazí úklidová služba,alias služka, vyrazím do města pro mapy. Středa, čtvrtek by mohl být dnem startu.

Opět mne čeká život jen tak. Od ničeho k ničemu, jen tak si jít dál za obzor. jak zpívá paní Hegerová v písní „Já se vrátím.” Tulák má v poli stoh, pak jen pár bosých noh, já vím co mu zbývá, na slámě tiše snít,  za obzor pěšky jít, on si přesto zpívá, že doma na stráni vítr se prohání, a že tam voní hloh… Pomalu, málo, ale přesto jít. Ještě to letos zkusím.

Barefooty sice přidám do ruksaku, ale pro případ horkého asfaltu. Na něm bosý to není zas až tak ono. Večer se pak nohám nevede. I když je mažu. Bohužel značky mizí. Zřejmě se stárnoucími značkaři. Byly doby, kdy se mimo silnice dalo projít v Čechách a na Moravě po značkách celý stát. Pořád to ještě jde, ale jak říkám, značky mizí.

Žil jsem jak v těch westernových písničkách a křižoval jsem zem. Hlavně v těch dobách, kdy jsem byl u plavby. To jsem byl třikrát čtyřikrát do roka aspoň týden, čtrnáct dní venku pod širým nebem a minimálně jednou do roka, měsíc. Mladý silný, bezstarostný. Inu, cestovalo se, cestovalo. Ušel jsem bez námahy kolem čtyřiceti km denně, večer mne ani nebolely nohy. Nic netrvá v světě věčně, ani láska k jedné slečně. se zpívá v majzl polce. Láska není věčná, natož mládí.

Panny, co jsem znal, už také nejsou v rozpuku mládí. Tvářily se některé velmi ctnostně. Většinou jim ta ctnost dlouho nevydržela. Ale chápal jsem je. Přeci jen v té době antikoncepce byla téměř neznámá. Maximálně aspirin. Mezi kolena a nepustit. Jenže většina dostala do kolen křeč a bylo po antikoncepci. Vdávaly se mladé a povinně. Tehdy to ještě byla hanba, být svobodná matka.

Hanba a nevýhodné. No já už si asi žádnou brát nebudu muset, protože je v jináči, jak oznamovaly děvčata v té době. Tedy ony říkaly. „Jsem v tom!” Většinou to nebylo veselé oznámení. Pro chlapce. Povinnost jim velela zaujmout mužný postoj a splnit povinnost. Ale je nutné říci, že děvčatům ten jiný stav nijak nevadil, většinou to bylo jejich cílem. Mohly se vdát.

Svět se mění, antikoncepce změnila svět neuvěřitelně. Mladé dámy jsou mladé do padesáti, některé kolem čtyřicítky zakládají rodinu, mají pocit, že je to tak akorát. Nic proti tomu, mají právo na štěstí. Akorát, že jsou ty matky prvorodičky ve věku, kdy moji rodiče byly ve věku prarodičů. V takovém případě se prarodiče už hůře angažují.

Nekritizuji, Bůh ví, že ne. Nevím, co je výhodnější. Mladý rodič, co ve čtyřiceti měl děti z baráku a užíval života a radosti prarodiče, nebo rodiče, co kolem šedesáti a více vypravují děti do světa. Asi je tohle individuální.

Přemýšlím, jestli ten rozestup generací v tom druhém případě není příliš velký. Nějak nejsem schopný zaujmout jednoznačné stanovisko. Nakonec mám dceru, která se narodila, když mi bylo čtyřicet. Někdy mám pocit, že právě ten generační odstup mezi námi je dost velký.

Jo, zase jsem se dostal někam jinam, než jsem začal. Píši, přemýšlím, myšlené napíši. Pravdou je, že cestovat pěšky po šedesátce, spát ve stanu, stravovat se po venkovských obchodech a hospodách asi už nebude tak snadné, jak třeba v devadesátých letech, kdy soukromý obchod jen kvetl. Skoro v každé vesnici krám, hospoda, najíst se nebyl problém.

Uvidím, co s tím udělalo EET. jestli je situace opravdu tak blbá, jak se dočítám v tisku a slýchám v rozhovorech. Vlastní zkušenost je vlastní zkušenost. Snad nebudu muset tahat zásoby jak polární výprava. Jo jo.