Změním se až budu mít potřebu

Ve všech diskusích, které kde vedu, se vždy lidé, pokud zjistí, že jsem
terapeut, dožadují terapeutického přístupu. A já se přiznám je vždy zklamu.
Nechci se chovat jako terapeut v osobní diskusi, ani pod blogem, který se
zabývá třeba mým pohledem na asertivitu.

Pamatuji se, jak kdysi jeden můj výcvikový lektor si sedl do kruhu, byla
to taková technika, co by se mohla nazvat: „Jak to máme my
muži?” a vyslovil větu, která mi utkvěla v paměti: „Jestli je mi
něco nepříjemného, tak pokusy žen, ovládnout a spoutat muže.”

Ani já se nechci dát ovládat a spoutat ženami, takže mi tahle věta
konvenovala. Kdysi jedna má známá, se kterou jsem měl krátký milostný poměr,
pravila: „Tebe mnohé ženy nemají rády jen z toho důvodu, že se jich
nebojíš a nebojíš se jejich odmítnutí.” S tímhle tvrzením mohu klidně
souhlasit. Nebojím se žen, nebojím se odmítnutí. Odmítnutí ve mně nevyvolá
přesvědčení, že jsem bezcenný.

Na iDnes mi sice znemožnili zrušením účtu diskutovat, leč mi blog nesmazali
ani diskuse pod ním, takže jsem zjistil, že někteří ještě diskutují.
Pochopitelně rád bych se k některým komentářům vyjádřil a protože jsem
zjistil, že se někteří přišli podívat i sem a předpokládám, že zvědavost je
sem zavede opět, rád bych se vyjádřil k některým komentářům. Ty sem zkopíruji
v celém znění.

Jeden je od paní Vlkové, kvůli které jsem napsal blogy „Pevné
tkáně.” A další pod názvem „Čteš-li slovo chyba, zeptej se u
koho?” Kdo chce, může si je přečíst i tady. Paní Vlková, což ji
šlechtí, nakoukla i sem, shlédla mou stránku a vyjádřila na iDnes svůj postoj asi
takto. Cituji:

Hana Vlková: Věděla jsem že jako terapeut je v zajetí
nějakých svých předsudků a od žen vyžaduje daleko větší
„zodpovědnost za své (a podle pana Jílka i partnerovo) chování“,
nicméně když jsem si letmo prohlédla stránky které mají být jeho
reklamou, pochybuji o jeho příčetnosti.

Dát si jako terapeut zaměřený na zvládání zátěžových situací holedbající se
osobním ovládáním všech doporučovaných technik přehled smazaných příspěvků z
IDnes které svědčí o tom že nezvládá ani vlastní ješitnost je skutečně
zarážející.

Krom toho agresivita která z jeho příspěvků čiší nesvědčí ani o inzerovaném
„nadhledu“ ani o velké vyrovnanosti.

Svědčí o jednom – jako terapeut je pan Jílek skutečně „solitér“ (jak o sobě
píše) stejně jak nedávno podobně skončivší Marián Béreš.

Člověk se zamýšlí nad tím co zrovna tyhle dva vedlo k tomu stát se
terapeutem a „pomáhat lidem“.

S ohledem na to jak zde manipulovali, vytrhávali z kontextu a snažili se
ponížit oponenty mne napadá jen to že nad lidmi kteří jsou skutečně v
krizové situaci cítili moc která jim dělá dobře.

Na její komentář se dá odpovědět asi následovně. Já pochopitelně ješitný
jsem a vlastně mám všechny lidské chyby, na které si lze vzpomenout. A pokud
jsem projevil svou ješitnost tím, že jsem uveřejnil všechny příspěvky, kvůli
kterým mi byl zrušen účet, pak jsem opravdu ješita všech ješitů. Ale vážně,
já nechám na každém, aby si udělal obrázek o metodách a důvodech
administrace iDnes.

Odpověd na mé „předsudky”, které mi paní Vlková vyčítá, bych
ji rád upozornil, že jako lidé máme přirozeně předsudky. Předsudky nás v
přiměřené míře chrání před neuváženými rozhodnutími. Třeba se svěřovat
cizím lidem, mít srdce na dlani, jak se říká. Případná nedůvěra je zcela
nutná.

Jedním ze znaků, kterým se jako terapeut vyznačuji, je určitá skepse ke
tvrzení lidí, která mi předkládají, když popisují druhé lidi. Paní Vlková mi
popsala své druhé manželství a svého muže popsala jako pitomce. Inu, pokud
se zamyslím, že podle jejích slov opustila jednoho muže, se kterým se dalo
žít a odešla k druhému muži, který se vyjevil, podle jejich slov jako
pitomec a opilec. Pak je nutné se zeptat, kde nechala soudnost a opatrnost?
Už nebyla žádné mladé děvče v rozpuku.

To je ovšem jen tak mimochodem. Takže jsem se nepřipojil k její úvaze o
pitomcovi, nekomentoval jsem její rozhodnutí odejít jako chybné, či dobré,
pouze jsem si dovolil říci názor, že nevyslovené sdělení o tom, z jakých
důvodů odcházím, mnohdy v tom člověku zamrzne a působí potíže v dalším
vztahu. Neboť neřeknu-li, co mi vadí v jednom vztahu, pravděpodobně totéž
neudělám ani v druhém.

Její interpretace, že tím kladu větší nároky na ženy, než na muže je
pozoruhodná. Neboť jsem se nevyjádřil v obdobném případě k muži, který
vyměnil partnerku. A nepožadoval to, co na ženě, která se nevyjádřila.
Nevyjádřil, neboť z jeho sdělení nebylo jasné, že tak neučinil. Možná ano,
možná ne. Nevím. A když nevím, mlčím.

Rád bych paní Vlkové a nejen jí sdělil, že i sebelepší terapeut jednoduše
není pro každého. Každý možný klient si hledá takového, který mu vyhovuje.
Někdy rozhodují takové věci, jakou je třeba střih a vzhled kalhot. Případně
bosé nohy. Atd. Kvalitou se nemusí lišit, pouze jde jen o osobní preference
klienta. Tedy na paní Vlkové nic nechci, nekladu na ni ani na jiné ženy
větší nároky než na muže a necítím potřebu ji měnit. V tomhle
opravdu není pro mne paní Vlková důležitá.

Takže díky svému webu mám možnost pokračovat v diskusi a odpovědět. Paní
Vlková je, jak se zdá, v oblasti znalostí o smyslu terapie velmi limitovaná.
Jako ostatně většina lidí. Terapie má napomoci lidem přenastavit způsob
myšlení, navodit tím i způsob sebepoznávání a tím i přehodnocení postojů.
Nezdá se, že bych musel i přes nátlak lidí z iDnes něco v tomhle směru měnit.

Mnozí muži, jak známo, se cítí ponížení, pokud je odmítne žena.
Nepochybuji, že stejným způsobem se cítí poníženy ženy, pokud jsou
odmítnuty. Mnozí lidé vnímají nesouhlas se svými názory jako odmítnutí své
osoby. Nikoliv svých názorů a postojů. Já osobně nemám problém nesouhlasit a
odmítnout názor kohokoliv, pokud se mi nezamlouvá.

Což mnohým lidem, především ženám, nedělá dobře. Pokud bych jako muž
zjistil, že nějaká žena odešla od muže, s nímž se dalo žít, k opilci, pak bych
ji zřejmě vnímal jako ženu, která nemá problém hazardovat se vztahem. Asi
bych se k ní jako muž nesnažil přiblížit. Jako terapeut, pokud by mne
požádala o konzultaci, bych ji nepochybně na její sklon k hazardu se vztahem
upozornil. Zřejmě by mě neměla ráda. A snažila by se nade mnou vyhrát.
Třeba tím, že by upozorňovala na mé chyby.

Asi bych ji zklamal tím, jako jsem zklamal některé diskutující, že bych
nebyl se ochoten o svých chybách s nimi bavit. Jo jo, opravdu bych necítil,
a necítím ani nadále potřebu s nimi se o svých chybách bavit. Jaksi jsem si
je nevybral. Oni to mohou vnímat jako agresi, ale pouze jde jen o asertivní
odmítnutí jejich zasahování do mého způsobu života. Až budu mít potřebu a
zjistím, že mi moje chyby komplikují život, pak se zamyslím, jestli mám tu
potřebu se měnit.

No, a teď se vrátím k tomu, čemu říkám bolševické chování. Mám na mysli
tohle:

Věděla jsem že jako terapeut je v zajetí nějakých svých předsudků a od
žen vyžaduje daleko větší „zodpovědnost za své (a podle pana Jílka i
partnerovo) chování“, nicméně když jsem si letmo prohlédla stránky které
mají být jeho reklamou, pochybuji o jeho příčetnosti.

Bývá zvykem dehonestovat odpůrce pochybnostmi o jeho příčetnosti,
pokusem o diagnozu, bohužel, dělají tohle někdy i odborníci. Bolševik měl ve
zvyku zavřít své odpůrce do kriminálu, nebo do psychiatrické léčebny, kde je
lékaři mohli držet neomezenou dobu, dokud nezkrotli. Ti odpůrci, takže asi
tak.

A na konec. Zde je vidět, jak snadno se dá tvrdit, co kdo četl a slyšel,
i přesto, že se nikde nic nedá podobného vyhledat. 🙂


Hana Vlková

S panem Jílkem jsem dlouze polemizovala o jeho názoru vyjádřeném pod
povídkou paní Palkové (kterou tak nějak nesmyslně také tituloval tím
stranicko bratrským oslovením) že za opravdu hloupé, nezralé a
povrchní jednání svého partnera může jeho žena, protože mu to
neřekla.

Takže ještě jednou pro paní Vlkovou, co jsem skutečně řekl a napsal:

Neb žena, která se neumí ohradit, neumí říci, tohle nedělej, tohle mi
vadí, bude zažívat v každém dalším vztahu podobnou situaci. A nebude
se ji to líbit. Lidé, kteří neumí jít do potřebného konfliktu, jsou
nakonec na neustálém útěku.

Jo jo. 🙂

Napsat komentář