Byla to docela zajímavá zkouška včera večer. Někteří už umí skoro celý
text a zbytek se ho možná také do doby, než začneme hrát, také naučí.
Byla to docela zajímavá zkouška včera večer. Někteří už umí skoro celý
text a zbytek se ho možná také do doby, než začneme hrát, také naučí.
Pochopitelně datum představení se blíží, napětí stoupá, protože si začínají
všichni uvědomovat, že pokud se nenaučí text, nejsou schopni při koukání do
papíru hrát. Ale jak se zdá, promluvení do duše v úterý zafungovalo. Hlavně
prohlášení Rudy, že když třídil fotky ze zkoušky, musel jich víc jak dvě
třetiny vyřadit, neb pro papíry nebyly vidět obličeje.
Vím, že pracuji s ochotníky, občas si říkám, že by možná bylo lepší se
věnovat něčemu zcela jinému, než souboru o patnácti lidech. A chtít si
uspokojovat umělecké „ambice.” Ale ješitnost je ješitnost, takže
risknu i možnou ostudu. Pokud člověk neriskuje, nic nemá. Ani tu ostudu ne.
Divadlo na rozdíl od filmu či televize má tu nevýhodu, že nic nejde vrátit.
Jen po chybě se herec musí obrnit, unést ten kabát z ostudy a jít dál.
Režisér jen tiše trne, jak vše dopadne. I ochotnický režisér. Nota bene,
když v hledišti sedí jeho známí a kamarádi.
Trpím z toho mírně nespavostí. Přehrávám si scény, doufám, že dokáži
lidem vysvětlit, co od nich chci, mezitím dumám nad možnostmi, které ten
text má, nedostatky, které už lze jen kosmeticky upravit, protože základní
věci už nechci měnit, neb jak vím, pokud se začne předělávat v průběhu
zkoušení, pak to skutečně skončí jako tragedie. Ale ne ta dramatická, ale
koncepční.
Asi bych měl trpět pro ty utopené ve Středozemním moři, místo toho abych
si stěžoval na herce, co neumějí text, jenže jak se zdá, hlavu si s tím
nelámou ti, co by si ji měli lámat a já to odsud jaksi nezachráním. Pořád se
mi zdá, že ten kolonialismus Evropa opustila moc brzy. Dnes všichni ti, co
tak strašně nechtěli tu bílou koloniální nadvládu, se cpou do té, zatím
převážně bílé Evropy. Jen tak dumám, co budou dělat, až ta pracovitá,
vzdělaná bílá Evropa zmizí. No, zřejmě už to nebude moje starost, protože
už tu nebudu. Ale nezávidím tohle potomkům.
Nic, budu se zase věnovat svým starostem. Martin mi včera předestřel
zajímavý nápad, který kdyby se podařilo zrealizovat, měl bych o zábavu
postaráno. Jestli na tom vydělám není tak jisté, ale zábavné by to mohlo
být. Nakonec změna je život a jak říkávala jedna má favoritka, každá změna
prodlužuje život. Jestli prodlužuje ještě zcela nevím, ale změna navozuje
naději. Ta sice se nemusí zcela naplnit, jenže na druhou stranu, už jsem v
životě zažil tolik změn, že o jednu víc, nebo méně…
Na začátku každé změny v mém životě naděje vítězila nad realitou. Což
znamená, že ze začátku nic moc, ale postupně se to vyklubalo. Občas jsem
musel něco opustit bez úspěchu, ale tohle opouštění patří k životu. Když mě
opustila nějaká „doživotní” láska, zjistil jsem, že nějaký čas
je prázdno a pusto a nad vodami poletovala jen ta naděje. Pokud bych
parafrázoval knihu Berešit, neboli Genesis.
Ty dva názvy označují první knihu Tory, neboli Starého Zákona. Jak čtu ty
židovské texty, tak si začínám zvykat nazývat ten Pentautech podle Židů
Tora, neboli pět knih Mojžíšových. Mám rád ten příběh o Abrahamovi, co se
vydal do země zaslíbené, ačkoliv vůbec nevěděl kam dojde a spolehl se na
Boha, že ho tam dovede. Člověk, když tak přemýšlí, trochu jako myslí Židé,
zjistí, že skutečně Tora obsahuje veškerou moudrost lidstva. Vezmu-li
vlastní život, tedy zpětně, zjistím že vždy jsem se musel vydat do neznáma a
nikdy jsem nevěděl jako ten Abraham, kam ta cesta vede.
Ten příběh je fascinující právě tím, že je založený na absolutní důvěře v
Boha a vlastně i v to, že Abraham uvěřil i ve vlastní síly. Odšlapat to
musel s celým svým domem naprosto sám. I ta reptající Sára šla. A ještě
cestou přišla na stará kolena do jináče a porodila Izáka. Jo tomu se říká
příběh. V pět a sedmdesáti vyrazit pěšky na cestu, v šest a osmdesáti
zplodit prvního syna Izmaele, v devadesáti Izáka, to znamená že Sára rodila
v osmdesáti. Neb prvního syna měl s otrokyní Hagar.
Co všechno se stane, když člověk poslechne Boha a vydá se na pouť o které
ani netuší jak bude dlouho trvat. Jen věří, že dorazí tam kam má. Tak si
říkám, když mohl Abrahám, co bych nemohl i já. Nakonec, nikdo, podobně jako
Abraham a Sára nevíme, kam vlastně jdeme, kam směřujeme a co nás cestou čeká
a jak ta cesta životem bude dlouhá. Kde je naše země zaslíbená.
Takže uvidím, jestli ten Martinova nabídka na spolupráci někam povede.
Ale to se dozvím jedině, když to aspoň trochu prozkoumám a zkusím. Třeba z
toho něco bude, třeba z toho bude jen zkušenost a jinak nic. Zkušenosti se
vždycky hodí, pokud nejsou nějak fatální. Pád z Nuseláku je zkušenost,
kterou člověk nepřežije, ale ne vždy se jedná o takovou věc. Jak nejde o
život, nejde o nic. I když se může občas zdát, že jde o všechno. Ale jak
zpívá Pavel Bobek v písni
. Dvě stě
cest, jak sbohem dávat
Jen vymysli sám plán, nedumej proč
nebo zahoď svůj klíč pryč, běž po svém si žít.
Chyť příští vlak pak, už se nemusíš hádat
tak zadem se ztrať ať, smíš volný zas být.
Řekla ty hloupý přestaň si to tolik brát
přestaň se mračit, Já teď chci se s tebou smát
povídám to je pěkné, tak zkus mi ještě popsat
těch 200 cest.