Docela chápu, že mnozí lidé usínají při knížkách. Řekl bych, že je ono usínání způsobeno mizerným výběrem žánru.
Docela chápu, že mnozí lidé usínají při knížkách. Řekl bych, že je ono usínání způsobeno mizerným výběrem žánru.
Ujistil jsem se o oprávněnosti takového tvrzení dnes, kdy jsem dočítal jednu velmi složitou fantasy, která oplývala maximálně složitým dějem, maximálním počtem postav, rozbředlým historismem, napodobováním mytologie a jungiánskými prvky, kopírující kolektivní nevědomí.
Četl, četl, během několika stránek se mi oči zavíraly, ale nakonec jsem po velikém úsilí dočetl, abych zjistil, jestli ono dílko bude mít nějaký srozumitelný konec. Nemělo. Pak jsem otevřel paměti Alberta Speera a zjistil jsem po hodině a půl, že jsem za třetinou, ani jednou mi ta bichle nevypadla z ruky a oči se mi nezavíraly.
Jo jo, tak už to někdy chodí. Mám rád fantasy, mám rád dobré příběhy, ale zřejmě jsem prosťáček Boží, co neocení složitou literaturu. Ta složitá literatura se jmenuje „Keltika” a „Železný grál.” Od Roberta Holdstocka. Jeho „Les mytag” se mi líbil, ale ty další dvě díla jsem nějak nemohl a nemohl strávit. Jak říkám, začal jsem číst a usínal jsem u toho. Zcela spolehlivě.
Zřejmě už se nepokusím o další zkušenost s tímhle autorem. Nepochybuji, že ten člověk měl úžasnou fantasii, dobré znalosti jak řecké mytologie, tak severských ság, ale ta kombinace obého, mě nějak unavovala.
Chtěl jsem si nechat udělat další díl knihovny, ale rozpočet, co mi předložil truhlář mne zaskočil. Takže budu hledat jiný způsob jak se vyrovnat se spoustou knih, co mám volně kolem postele a jinde. Probral jsem různé nabídky na internetu a zjistil jsem, že různé knihovny rozmontované v podobné velikosti, co potřebuji, vyrobené ze dřeva, jsou asi třikrát lacinější, než co jsem mohl mít na míru. Tak už to v tom životě chodí.
Možná mám jen divné představy o tom, co je možné a co není. Ale jen DPH co bych platil je cena dvou metr vysokých knihoven z obchodu. Z borovice. Taková knihovna mi plně prozatím postačí. Jen ji budu muset sám složit. Což nebude zas až tolik obtížné.
Vyzkoušel jsem novou pánev. Docela dobré lívanečky z ovesných vloček produkovala. Byla dost drahá, snad mi vydrží aspoň tak dlouho, jako ta stará, co jsem opotřeboval. Tedy ony ji opotřebovaly ty dámy, co mne navštěvovaly. Už jsem si všiml, že každá žena miluje v teflonových pánvích míchat kovovými předměty.
Přes několikeré upozornění, že má používat zcela jiné nástroje. Dřevěné, či plastové. Ne, ženy milují při míchání v teflonových pánvích zásadně nerezovými lžícemi, vidličkami, stejně jako rády krájí ostrým nožem na porcelánu, místo na dřevěném prkénku. Když vidím libovolnou ženu používat pánev, ostrý nůž, svírá se mi srdce. Každá se raduje. “ Jééé, ty máš ale ostré nože.“ Po jednom vaření ty nože ostré nejsou. Doma pak raději vařím sám. Případně bdím nad správným technologickým postupem.
V pátek mě potěšil jeden pacient. Pravil, že mnohokrát zkoušel začít se cvičením Jógy, chodil do různých klubů, ale všude narazil, protože nějak mu to cvičení znechutili. Nebo zkoušel cvičit podle knih a nešlo mu to. U mne prý zjišťuje, jak může být cvičení příjemné, uvolňující a odpočinkové.
Jasně, většinou, co tak sleduji na internetu a ze zkušenosti. Jakmile je příliš mnoho mystiky a akrobacie, pak spousta lidí nabude dojmu, že pro ně jógové techniky nejsou. Nepochybně jsou kursy, kde jsou zaměřeni na začátečníky, opravdu učí čistě základní techniky, ale mnohdy učí lidé, kteří moc nemají propracovanou metodiku, trousí příliš mouder, místo praktických pokynů.
Prý cvičí ten člověk v týdnu sám. Což mě těší, učím tak, aby si lidi mohli zacvičit sami, bez mého vedení. Miluji jednoduché techniky, skoro pro každého. V tomhle mi dala velkou školu práce s invalidy. Zatrhnu účastníkům jakékoliv závodění, nedovolím nikomu jít přes bolest, dodržuji zásadu, čím pomalejší nácvik, tím rychlejší úspěch. Netrpím zbytečně laskavým zacházením. Vyžaduji poslušnost. Chci aby ti lidé dělali, co jim řeknu. A cvičili na hodině, co jim řeknu. Experimentovat mohou doma.
Na hodině chci aby všechny cviky dělali, jak já chci. Jsou sice ty cviky jednoduché, ale proto snadno naučitelné a pokud se je snaží dělat pozorně, pak je úspěch zaručen. Zastávám názor, že opakovaní je matkou moudrosti, tedy dokud se pořádně nenaučí jedno, nejdou dál. Samé takové nemoderní přístupy. Zřejmě se už nezlepším. Tedy v tom přístupu. Ale pokud přijdou někam jinam, budou umět základy.
Držet pozici, koordinovat dech s pohybem, správně dýchat, samostatně se uvolnit. Bez mého vedení a pomoci. Zlepší se jim soustředění, naučí se trochu přeladit. Víc toho umět nebudou. Žádná akrobacie, žádná mystika. Uvolněné tělo a mysl. Ale když tyhle jednoduché cviky budou samostatně procvičovat podle návodu, budou překvapení, kam je jejich tělo povede. Jo jo, žák se musí připravovat vlastní prací tak, aby účelně přijal poučení v hodině setkání.