Dočetl jsem Kulhánka. Bavil mě. Mělo to spád i když se už vykrádá, ale pořád se dá číst skoro bez zastávky.
Dočetl jsem Kulhánka. Bavil mě. Mělo to spád i když se už vykrádá, ale pořád se dá číst skoro bez zastávky. Což jsem dnes dělal v přestávkách mezi hračkami typu „Slackware„ plus k tomu různé pokusy s instalacemi různých aplikací, ale více jsem četl, dokonce jsem u toho ani neusínal.
Pochopitelně jsem si vzpomněl při scéně, kdy se z původně lesbické Karoliny, stala opět heterosexuální zamilovaná náruživka, na podobnou historku z jedné bondovky. Už ani nevím z které. Tam také „lesba” podlehla mužnému kouzlu Jamese Bonda a pochopitelně ocenila na třech řádkách, nebo kolika, jeho sexappeal. Ale Kulhánek na to šel mazaně a vysvětlil, že zneužívaná Karolína, kdysi v dětství zachráněná, se lesbou nenarodila, ona se ji stala zhnusená a traumatizovaná opakovaným znásilněním. Nakonec, když ji zahynuly partnerky, tak se přeladila zpátky na chlapy. Což by asi byla původně.
Takže měl Kulhánkovo dílko happyend, hlavní hrdina z Nočního klubu Tobiáš, sice zahynul. Nestíhal, ale byl zde jiný, ten stíhal, takže hrdinové umírají, noví se rodí, a tak pořád dokola. Jen ten James Bond ve filmu nestárne. Vzpomínám, jak se mi dostaly kolem roku 1967 až 1968 právě ty bondovky, brožovaná vydání, k tomu občas něco z americké drsné školy, jako Chandleruv Phil Marlowe, Marlowe, Peter Cheyney jeho „Lemmy Caution” a spol a to bylo maso, to byla paráda.
Tehdy tohle bylo nóvum, do té doby nic takového nebylo. Ten „imperialistický škvár” jednoduše nesměl kazit populaci. Museli jsme si vystačit z předválečnými rodokapsy. Ty byly už bohužel mírně za dobou, ale v tehdejším socialistickém Československu to byla pronásledovaná forma literatury. Pochopitelně ona benevolence bolševiků v dobách normalizace pominula a opět byly v knihovnách jen ty správné a prověřené knihy. Takže za posledních dvacet let doháním filmy, knížky,co jsem neviděl a nečetl a myslím, že bych mnohé rád viděl. Takže kupuji, stahuji, čtu, dívám se seč můžu. Jak bylo řečeno, doháním.
Protože v dobách kdy jsem byl u plavby, nebyly ty filmy zas až tak dostupné na videu, a nakonec video jsem si pořídil poměrně pozdě. CD, to byl sice hit, ale také se rozmohl a zlaciněl až mnohem později. Totáč už byl v Pánu, když začalo masové používání. Muziky jsem měl dost díky plavbě.
Jak zpíval Karel Zich v písničce „Za to může Rock’n’roll,” kterou si rád pouštím: Jako kluci nebrali jsme velký slova, rodičů a přátel škol, nedali jsme na Pavlíka Morozova, smáli jsme se všemu kol.Kdo za to může? Za to může rock’n’roll… Tak jsme ty bolševický kecy tehdy skutečně už nebrali. Bolševikům jsme se smáli, a my, co se dostali do světa jsme zuřili, když jsme viděli, kam se propadáme. Samozřejmě kariéristé ty se tvářili, že nějaký socialismus existuje a bude úspěšný, stejně jako dnes se tváří, že úspěšnou Evropskou unii vybudujeme. Jo, zlatý voči dřív uvidíme, než úspěšnou Evropskou unie.
Si zase na chatu ke státnímu svátku mudrcové obého pohlaví stěžovali, jak je teď bídně. No většina z nich málo pamatuje a když pamatuje, tak nejraději vzpomínají na ty časy, kdy sice málo brali, ale také málo dělali. Pořád čekají, co pro ně udělá stát. Nechápu, co by pro mne měl dělat. Je snad odpovědný za můj život? Nadzvedl jsem některé, když jsem jim zopakoval ono parafrázované heslo Kennedyho: „Neptej se, co pro tebe udělá stát, zeptej se, co pro sebe uděláš sám”
Debata v ten moment přestala být vlídná. Nu což. Dokud opravdu mnozí lidé nepochopí, že žádná vláda se o ně nepostará a pokud postará, tak za takovou cenu, že se jim ta cena bude zdát velmi rychle velká. Ono, dokud lidé nemají informace o tom, jak se žije jinde, pak mají tendenci se tvářit, že žijí dobře, ale běda jak zjistí, že jinde to jde lépe, pak je zle. Nakonec, tohle se ukazuje i tady, ale pořád platí jedno. „Buď se postaráš sám a nebo nemáš.” Rozhodně nemáš tolik, kolik by sis přál a nebo potřeboval. Takže na prvním místě se postarat sám a pokud mi někdo v tom případě hází klacky pod nohy, třeba vláda, tak jim nakopat. Stejně tak nakopat různým operátorům, nadnárodním firmam, co tu prodávají šmejdy za nehorázné peníze.
Oni už na to pomalu lidé přicházejí i tady. Rozhodně někteří, a umí se lacino a celkem s mírnou námahou zařídit, aby nakonec zjistili, že se mírná námaha vyplatila a polepšili si. Pořád budu opakovat. Pokud mi není dobře, usiluji o zlepšení. Jestliže se mi podaří si přivodit zlepšení, třeba mírné, je takové zlepšení lepší než drátem do oka. Nemusí pršet, hlavně když kape.
Jo, nechám „moudrých keců a budu se věnovat něčemu lahodnějšímu. Jak praví klasik: Nuž, nechme bídu bídou být, a pojďme k lahodnější věci . Kazí to beztak apetyt, nuzotou nudu zahánět si… F.Villon měl pravdu, kecy a nářky na chudobu a nudu, ani jedno z toho nezaplaší. A nejvíc řvou ti, co klidně propijí, prokouří polovinu výplaty, někdy ještě víc, že mají málo, nemají na tolik pití a tolik kuřiva, co by si přáli. Jednoduše si neuvědomují, že existuje něco, čemu se říká priority.
Buď se bavím v hospodě a potom nemám na cestování a knížky, nebo se nebavím v hospodě, nechodím do herny a nedoufám, že tam zbohatnu, nedělám dluhy za pitomosti, čtu pořádně smlouvy k půjčkám aby na mě nepřišel exekutor. Pokud se chovám přiměřeně, v mezích svých možností, pak mám dobrý život. Žiji-li rozmařile a nad poměry, nemám dobrý život. Nikde na světě a za žádné vlády a režimu.
Ano, život je těžký a nikdy nebude tak lehký, jak by měl být. Prostě nebude. Vždycky život přináší trápení a nikdy to nebude jinak. Manipulace typu, že tohle je odevzdanost, kterou nelze akceptovat.Je jen manipulace a vede k neuváženým rozhodnutím, typu: „To se musí změnit třeba násilím, hned a rychle!” Každá taková manipulace o rychlé změně. Přináší mnohem větší trápení, než ty dosavadní potíže. Ony ty překotné změny jsou zcela k , no k tomu, že jo?
Ukáži na příkladu: Lidé, kteří docela slušně žili bez nějakých spotřebních předmětů se dají manipulativně přesvědčit, že aby byli stejně „dobří” jako jejich sousedé, musí mít tohle a tamto a nakonec nemají nic, protože, neplatí, nemají na splátky, pořídili si něco, bez čeho „nemohli být.” To málo, co měli sebere exekutor a oni se diví. Někteří ještě podlehnou emocím, což je v takovém případě pochopitelné a spáchají ještě nějaký další, už ne třeba porušení občanského zákoníku, ale trestního. A mají doživotně, nebo na velmi dlouho na malér zaděláno. Dali na to, že být slušným člověkem, mohou být jen s něčíma nebo, když jezdí, či chodí někam.
Tím neříkám, že zákon o exekutorech je nějak skvělý, spíše je zlodějský, ale tady se dá právě usilovat o změnu. Jen se nesmí nakonec dát najevo, že život na dluh je něco skvělého. Proto zrušíme exekutory. To by to dopadlo.
Tyhle manipulace se už začínají mnohým soudným lidem zajídat, tady jsou možnosti, jak omezit bohapustou lichvu, kde se stát může skutečně vycajchnout a ukázat, že je pro občana, nikoliv pro lobby, co z chtějí občany dřít bez nože. Můžeme se bránit, ne že ne. Tady nátlakové akce vůbec nejsou na škodu. Nátlakové, ale ne revoluce. Tady uvedené heslo, „neptej se co stát udělá pro tebe, ale co uděláš ty pro sebe„ platí. Tady se můžeme o sebe postarat, přitlačit stát, že si třeba jen trochu polepšíme. Aby se nakonec ukázalo, že ono trochu je celkem dost.