Ženské výroky v kontextu dní

Je čtvrtek, od pondělí přemýšlím o nové hře, kterou hodlám napsat. Rozhodl jsem se v noci z pondělí na úterý. Přemýšlel jsem o nedělní zkoušce, která se mi moc nelíbila.

Jak jsem si tak v posteli přemýšlel, v posteli se v noci docela dobře přemýšlí, vzpomněl jsem si na několik svých životních osudů a rozhodl se z toho udělat zase nějaký skeč. Skeč, který ukáže chování lidí v zátěžové situaci.

Já vím, že tématikou některých blogů popuzuji několik lidí, leč osobně si myslím, že pokud někdo k sobě vztáhne obecně platné věci, tak mi připomíná výrok mé lásky, která o jednom svém klientovi, který má potíže s očima, říká: „Co asi nechce vidět? Když všechny nálezy jsou negativní.”

Já bych řekl, že ten výrok se dá obrátit a zeptat se: „Co všechno ti lidé chtějí vidět?” Ale každý má právo vidět, nebo nevidět tajit, či fabulovat. Vytvářet představy, z nichž nakonec se jemu samotnému vynoří jeho vlastní obrázek.

Vyprávění o lidských osudech v souvislosti se zátěžovou situací jsem použil ve svých čtyřech hrách, ve spoustě blogů, které jsem publikoval a v nichž se poznávali lidé, jež jsem dosud třeba neznal.

Vrátím se k onomu přemýšlení. Pokud přemýšlím o takových věcech, kupodivu, i když se málo vyspím, pak nejsem unaveným, nemám pocit, že jsem nevyspalý. Samotné tvoření, mi připomíná gestaltický způsob práce, kdy věci dostávají tvar, tvar vynořující se z chaosu. Neboť alespoň u mne tvorba začíná chaotickým rejem myšlenek.

Myšlenek, co se přemílají a přemílají, aby z nich nakonec vyšel tvar, kdy si proberu, kolik můžu mít postav, pochopitelně musím vycházet z možností, které má soubor, jenž vedu, komu co dám, aby mi odpovídal typově. Tohle je pro mne vlastně nejtěžší věc. Samotné dialogy, monology, děj, jsou už docela brnkačka. Tam se bavím, zkouším si představit postavy, vzpomínám na lidi, které jsem v životě potkal, na ženy, co jsem s nimi měl nějaký vztah, na jejich výroky. Ženské výroky jsou obzvlášť z mého hlediska zajímavé.

Ženy ani mnohdy netuší, co všechno řeknou a co na sebe řeknou. A stačí jen napsat ty výroky, dát je do nějakého dialogu, a pak výsledek předčí očekávání. Herečky až žasnou, jak snadno se s těmi výroky ztotožní. Rád zdůrazňuji: „Veškeré ženské výroky v mých blozích, knihách jsou autentické.” Pochopitelně záleží na kontextu, v němž jsou uvedeny.

K tomu kontextu. Já pochopitelně vím, že výroky zasazené do jiného děje a prostředí, než byly vysloveny, mnohdy jsou vnímány lidmi, jež je vyslovili, jako útok na sebe. Jenže, skutečně nejsem odpovědný za vnímání druhých lidí. Mohu se zeptat, jak co budou vnímat, leč také mi to může být jedno.

Jestli dnes já cítím něco jako problém, pak požadavek všech těch sluníčkářů, abych mluvil a psal tak, aby se lidé necítili dotčeni. Jenže, co je do blogu, hry, muziky, obrazu, které se druhých lidí nedotknou? Pokud bych psal tímto způsobem, pak nemá smysl psát. Necítím potřebu vytvářet sterilní prostření, kde se nikdo ničím nenakazí. A nikdo se nenamíchne.

Takže si píši syžet, který pošlu hercům a herečkám, počkám si na jejich vyjádření, na jejich pocity, což považuji za hodně důležité, a dám se do psaní samotné hry. Myslím, že do týdne, dvou ji budu mít hotovou.

Ty pocity herců jsou důležité, pokud je mají, a je lhostejné jestli s tou postavou souhlasí, či ne, jestli ji přijmou, nebo jim vadí, pokud dokáže vyvolat reakci, pak je postava živá. A o to jde. Jo jo.

Napsat komentář