Po napsání noční blogu a jeho přečtení několika známými a žádosti o pokračovaní, jsem jim přislíbil, že napíši ještě jeden, trochu rozvláčnější.
Po napsání noční blogu a jeho přečtení několika známými a žádosti o pokračovaní, jsem jim přislíbil, že napíši ještě jeden, trochu rozvláčnější. Nakonec nahrály mi k tomu i komentáře, které jsem si přečetl.
Parta z Lidového domu loňského podzimu měla neskutečný úspěch s tématy, které dokázala využít. Pochopitelně úspěšnou strategii se pokusila zopakovat. Jenže. Co vyjde jednou, nutně nemusí vyjít po druhé. Ani najatá marketinková agentura jednoduše neodhadne všechny možnosti. Neodhadne, a pokud do nich nezapočítá aroganci předsedy Paroubka a narcismus krajského hejtmana Rátha, má malér. Agresivní chování imponuje jen někdy a občas. Dokonce ani na fotbale ne vždy. Občas je oceňována agresivní hra jednoho týmu. Jednou dvakrát je to účelné, ovšem dívat se na to nedá. Většina fotbalových diváků miluje tvořivé hráče, kteří umí udržet míč, udělat kouzlo, jež vypadá jako samozřejmost, doťukat balon k bráně a zavěsit. Kdysi v osmdesátých letech hrál za Německo Karl Hainz Rumenige. Báječný hráč. Zbytek týmu byli nadupaní roboti, kteří uměli běhat od brány k bráně. Někteří měli i docela slušnou techniku, ale jako fotbal to nebylo nic moc. Pamatuji na jeden titulek z novin. „Rumenige a deset robotů.” Nějaký čas ten fotbal měl úspěch, ale jen nějaký čas. Stejně tak jsou občas obdivováni muži, kteří umí být v pravý čas na pravém místě agresivní, ovšem pokud jsou agresivní a nesmiřitelní trvale, najednou ztrácejí ve veřejnosti body.
Zcela přirozeně. Lidé jsou nastaveni na spolupráci. I když se to některým pitomcům z politických stran a marketingových agentur nezdá. Samozřejmě politické strany usilují o moc. Tohle chování je zcela v pořádku, ale po volbách velká část veřejnosti oceňuje spolupráci, která by měla vést ke klidu ve společnosti. jako lidé ve velké většině máme rádi klid a žádné zbytečné výstřelky. V novinách se zásadně píše o výstřelcích. Konečně o čem jiném by noviny měly psát a stařenky v Metru číst?
Jaksi už dávno vážně neberu všechny ty politologicko-psychologické úvahy, neboť jsou většinou zcela mimo. Čtu je, to ano. Stejně jako neberu multikulturalismus, protože ten na potíže spíše zadělává, než jim ubírá. Většinová společnost, pokud nechce mít opravdové problémy, menšinu vstřebá a nenenchá ji na okraji jako etnickou potíž. Politologové jsou stejně omylní lidé jako psychologové, kteří se dost čast drží schémat než skutečného pozorování lidského chování. Marketingoví experti mají prý úžasnou moc. Dokáží skrytým způsobem ovlivnit převážnou část populace a ta potom koupí, co ji prodají. Jistě reklama je důležitý prvek jak politice, tak v obchodě. Má ovšem omezený dopad. A jak mě život a zkušenosti ukazují, jsou jaksi lidé a události, které se obejdou bez nějaké halasné reklamy a přesto se prosadí. Jsou úspěšní herci, kteří podle svého mínění, pokud nejsou třikrát týdně v bulváru, neexistují. A jsou umělci, kteří neprovokují, nemají skandály, bulvár je nevláčí na titulních stránkách a přesto excelují způsobem, který jim mnozí „třikrátdenněvidění” mohou závidět.
Co z toho plyne? Plyne z toho, aspoň pro mne, že ne vždy být příliš halasný, šokující, arogantní, se vyplácí. Dále z toho pro mne plyne, že spolupracovat ještě neznamená mít stejné názory a stejné politické cíle. Spolupracovat a počítat. Povídal mi včera jeden známý, že se asi budu divit, když obě velké strany v zájmu zachování svých koryt se spojí. Proto on nešel volit. Tomu se skutečně říká „železná logika.” Oni spolupracovat budou muset. V zájmu nejen svých koryt. Konečně období, které nás čeká, tedy plazení se po dně ekonomické krize, než se zase dostaneme k cestě do kopce, nebude nijak růžové. A jestli někdo nejde volit ze strachu, že ani jedna ze dvou stran neumí počítat, pak neumí počítat asi ani on. K výběru je dost stran, kde je možné dát hlas a tím důvěru. Rozhodně jde do voleb víc stran než dvě. Chová se tedy podobně jako někteří ti politici, co mluví a nesledují ani co slibují. Slibují bez kalkulačky v ruce. On si jen neprohlédne ani kandidátky ve své lenosti.
Těm co mluví bez kalkulačky v ruce, nejvíc naslouchají ti, co ji také tu kalkulačku v ruce nemají, když jdou třeba nakupovat a kupují věci na které nemají. Ti jsou viníci potíží, které jim plynou navíc v jejich, jak oni říkají „chudobě.” V devadesátem roce se jasně lidem řeklo. „Jsme chudí a dlouho chudí budeme. Co jsme měli, to nám komunisté prošustrovali.” Dokonce i komunista Čalfa tohle řekl. Pak komunistou být přestal a stal se předsedou federální vlády. Většině lidí tehdy bylo jasné, že sliby o blahobytu ze dne na den je blbost. Stejně tak asi dnes mnozí pochopili, že volby do EU parlamentu nejsou ani o dnešní a budoucím blahobytu, ale mimo jiné také o tom aby nebylo hůř. Stejně tak by měly být ty parlamentní u nás.
Jde tedy o to nehledat viníka, kdo zavinil krizi, protože tu nezavinil ani Topolánek a dokonce ani Paroubek. Jiná věc je ta, že pokud byla konjuktura a parlament vedený socany schvaloval vysoce deficitní rozpočty, které rozhazovaly výnosy konjunktury, tak tohle bychom jako občané zapomenout neměli. Jak kdo spravoval stát a jak zacházel s penězi, které nejsou jeho. Socani, kteří dnes slibují dvě koruny, neřeknou že dvě koruny dají, čtyři vyberou a osm dalších korun udělají dluh. Zřejmě ti co po nich házeli vajíčka počítat umějí. Ti co se prali za socany na jejich shromážděních s těmi co házeli vajíčka, se hezky poprali, dostanou dvě koruny a jezdit budou po silnicích ve svých autech, které budou padat do děr, protože oranžoví bolševici za ně zaplatili třicet korun. Oranžoví jaksi nemají na opravu silnic. těch „ušetřených třicet korun” si potom mohou vzít do servisu. Vzít a přidat je k těm tisícům, co zaplatí za opravu svých aut. Například. A mohl bych pokračovat.
Na tomhle malém příkladu se dá hravě ukázat, kolik stojí darovaná třicetikoruna z peněz daňových poplatníků, ty kteří ji rádi vzali a pro ni dali hlas lidem jako je soudruh Rath, jež začínal v ODS, ale když mu v ODS pšenka nekvetla, protože tam nebyl hvězda, kterou chtěl být, šel k socanům a tam udělal štěstí. Otázkou je, jestli s ním udělají štěstí ti, co jim dává telefonní číslo na soudkyni, která kvalifikovala jeho zacházení s penězi daňových poplatníků jako nezákonné. Jiné podobné věci. Zdá se že s tímhle člověkem, který je možná ve svém karierismu ještě nebezpečnější pro zdraví a budoucnost vašich dětí, ač je lékař, než malý-tlustý Jirka moc štěstí neuděláte, když si ho vyberete. On s e bude mít dobře, vy víc mít nebudete a vaše děti pokud tuhle partu necháte hospodařit budou mít ještě méně. Snad na ty děti by jste mohli myslet.
Takže milí spoluobčané. V pátek a v sobotu dost velká část z vás se probrala z naivního snu, že oranžová squadra vám něco dá. Něco co bude mít hodnotu. Pokračujte v započatém díle a jak se zpívalo ve staré Rakousko-Uherské hymně. …Stůjme k sobě každou chvíli: svornosti jenom moci dá; spojené kde vládnou síly, snadno vše se vykoná. Když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří… Za Rakouska to socani neměli zas až tak lehké. Rozpadl se nám ten žalář národů. ale ne všechno tam bylo špatně. Třeba i to, že socani nevládli.