Vyrazil jsem odpoledne do města. Jen jsem vlastně chtěl vidět dceru, vzít si od ní další sadu „Teorie velkého třesku,” který s nadšením sleduji.
Vyrazil jsem odpoledne do města. Jen jsem vlastně chtěl vidět dceru, vzít si od ní další sadu „Teorie velkého třesku,” který s nadšením sleduji. Už jsem viděl dvě řady, začal jsem s třetí, kde se konečně Leonard s Penny dočkali vytouženého setkání v rámci něžného vztahu. Ptala se mě onehdy jedna krásná žena, co že si představuji pod pojmem „něžný vztah,” když tím nemyslím jen kvalitní sex? Pravil jsem, že tohle se nedá vysvětlit, to se dá jen prožít.
Na tom sitcomu se mi líbí humor, který je skutečně kvalitní, herecké výkony a znalost lidí a lidských povah. Připomněl mi mnohé z mého mládí. Ano, mnohdy kolem sebe lidé chodí, tváří se, že jim o toho druhého ani nejde, ale vlastně sami sobě nechtějí přiznat, většinou z důvodů, které dost dobře neumějí ani pojmenovat, že o toho druhého stojí. Zdá se jim, že by si nějak zadali. Oné krásné dámě, když mi udiveně říkala, poté, co jsem ji dal najevo, že mě jako žena velmi zajímá: „Vy mě balíte, takový vážný člověk.” Připustil jsem tuhle skutečnost a jen jsem dodal: „Ale vy mě přece už dávno, jen si to nechcete přiznat.” Tiše připustila, že konkrétní představy, co se týče mne, nějaký čas má. Konečně, vždycky, když se odmlčím, dá si tu práci, aby mě potkala, a s nějakým „vážným” důvodem oslovila.
Nerozebíral jsem ty důvody pro tu chvíli. Nechci ji zahanbovat, protože tohle není nikdy lehké přiznat, že vlastně někoho chci, o někoho stojím, i když před ním mluvím o někom jiném. Vím, že ten sitcom je vymyšlený, ale při tom objímání Penny s Leonardem jsem si v duchu říkal. „ses holka dočkala, konečně si to připustila, co bylo zřejmé od začátku, všem kolem tebe, jen tobě ne.” Vlastně jsem si to říkal při scéně, kdy se s ní loučí před odjezdem na severní pól, a ona za dveřmi pláče, že nechce odjet, když předtím s úsměvem se loučila.
Tohle jsem několikrát v životě zažil. Chodili jsme kolem sebe, tvářil jsem se, jako když neexistuje, abych si nakonec, jako všiml, že je to pěkná a zajímavá ženská. Vlastně, dobře jsem skrýval, proč jsem ji neoslovil, nepozdravil, prostě jsem ji zcela ignoroval. Nebál jsem se odmítnutí, nějak si zas tolik z odmítnutí moc nedělám.
Vysvětluji si tu svoji „odmítavost,” hlavně tím, že mi ty holky, co jsem je okázale ignoroval, učarovaly a nechtěl jsem se dostat do vlivu toho kouzla, co měly. Bál jsem se kouzla. Nakonec se vždy stalo, že jsme se ”museli” z nějakého důležitého důvod oslovit. A vždycky to byl pak něžný vztah. Ale vždy ono oslovení přišlo, ze strany té ženy. Inu některé ženy v jistém směru vědí, co chtějí a zařídí si, aby dostaly po čem touží.
U některých žen tedy vím, že mají pro mne kouzlo. Čím větší kouzlo, tím často menší ochota se jim vydat úplně na milost, nebo nemilost. Ovšem. Čím jsem starší, tím jsem odvážnější. Asi už vím, že na odmítnutí se neumírá a rozchod se dá přežít. Zatím jsem do téhle chvíle všechny rozchody přežil. Také času už není tolik jako v mládí, kdy se časem plýtvá. Ve vyšším věku už prostě člověk ví, že tolik času není, není důvod čekat. Není na co, některé děje, šance už se jednoduše nezopakují.
Jenže na druhou stranu, ženy, které zjistí, že je o ně zájem, mají propracovanou taktiku, kdy mužům zájem projevující, dokáží dát najevo, že zas až tak zlehka to nepůjde. Hezky musí projevit, ti muži, trpělivost a ochotu něco obětovat. Ale pravdou je, že většinou to ty ženy nevydrží déle, než několik dní, protože i ony strádají nenaplněností. Jo jo, nemají to zas až tak lehké. Tolik touží po lásce a milování a tolik si ji odpírají, aby samy sebe ujistily, že jsou milovány, přijímány a chtěné.
Je to krásná hra, když je na ni dost času. A je škoda ji vynechat. Jen se nesmí protahovat do nekonečna, protože není jen jediná žena, a jsou i další, které ochotně nastoupí na příliš dlouho prázdné místo. Taková je realita. Téhle chyby se dopouštějí mnohé obletované ženy, které mají pocit, že mohou napínat mužskou trpělivost do nekonečna. A najednou frrrr a ptáček uletěl za jinou samičkou.
Tuhle situaci často přinesou klientky, které se najednou, ke svému nezměrnému údivu dozvědí, že nejsou na světě samy a že jim klidně jiná žena „jistou kořist” vyfoukla. Pýcha jim nedovolí vidět, že i ten nejzamilovanější muž je jen málokdy a jen málokterý čekat do skonání světa. „Košile je mu bližší, než kabát.” I když teplý, krásný, leč pro něj stabilně nedostupný, vždy blízko, ale nikdy na dosah. Takže se chlapec spokojí s jiným kabátkem, který na něm nevypadá tak zle a dokonce i stejně hřeje. Je pro něj volně ve skříni a má ho pro sebe. Nemusí se dělit a příliš dokazovat svůj zájem.
Vždy se v duchu trochu bavím tou jejich zlobou, na onoho muže, na onu zlodějku, co si ukradla něco, co jí podle jejího mínění plným právem patřilo. Patřilo jen jí. Bohužel, ony dámy si jen těžko a nerady uvědomují, že chlapi jsou volně k mání, nejsou vázané zboží jen na jednu lokalitu a na jednoho zájemce. Ekonomicky řečeno, nemají na jisté muže, jistý monopol.
Navíc, jsou takové ženy, které rády testují pevnost vztahu muže k ženě, takže si touhle skrytou formou dokazují, že ani ty „nej,” nemají vždy nárok. Jo, mnozí chlapi ani trochu nevidí, co se kolem nich v tom ženském světě děje. I tímhle se bavím při sledování toho sitcomu. Jak je tam krásně a věrohodně ten ženský svět ukázán. Autoři se prostě aspoň teoreticky vyznají, jak v mužském světě, tak v ženském. Mají hezky odpozorovaný svět lidí, vztahy a vášně, co lidmi cloumají. Pak se řekne sitcom.
Ptala se mě ona krásná dáma, zda ten sitcom, co jsem v něm dostal příležitost si zahrát terapeuta, bude součástí odborného pořadu. Ujistil jsem ji, že nikoliv. A jestli mě na tom něco láká, tak právě ta možnost se tam zabývat jako terapeut, i když v mírně humorné podobě, právě těmi vztahy, mezi muži a ženami a mezi lidmi vůbec. Na tom se totiž může ukázat realita. S mírnou nadsázkou, žádná velká křeč a přesto ze života. Howgh, domluvil jsem.