V komentáři k poslední kapitole knihy, „Konec řeči” se podepsaná pisatelka komentáře Eva rozčiluje nad mou prolhaností.
V komentáři k poslední kapitole knihy, „Konec řeči” se podepsaná pisatelka komentáře Eva rozčiluje nad mou prolhaností. Nijak se mě to nedotýka, protože mě její obvinění vede k napsání malého seriálu o spoluzávislosti pod názvem „Zachránci a nezachránění.” Pokusím se v něm dotknout přesně aspektů, které vedou závislé a spoluzávislé ke ztrátě paměti, obviňování okolí ze lži, lability, etc.. Už jsem mnohé nakousl ve své knize „Spoluzávislí a nešťastní.” Zde se mohu dotknout věcí víc a podrobněji, protože nejsem limitován penězi, tiskárnou a dalšími nutnými věcmi, které jsou potřeba k vydání knihy.
Nevím, kde pisatelka vzala, že odborníci nemají své weby, kde se vyjadřují k problematice. Primář Nešpor se k ní na webu vyjadřuje, jiní také včetně mě. Web a vůbec písemný projev má výhodu, že se nic netříští, je možné zformulovat poměrně snadno názor, postoj a prezentovat ho. Mohou nabídnout pohled na případ, mohou popsat chování, ze kterého pro mnohé myslící vyplyne i přesný postup upravený jejich podmínkám. Mohou nabídnout setkání a mohou a to dostatečně pomoci v akutních případech.
Lidé, kteří se dostanou do střetu se závislostí se chovají velmi často zmateně. I přesto, že sami jsou abstinující závislí. Dělají věci, které jsou proti nim, poskytují pomoc, která se nakonec obrátí proti nim. A co víc, ještě v případě, že je varujete aby to nedělali, vám řeknou, že jste je nevarovali, případně varovali málo, nebo varovali nesrozumitelně. Tohle zažívám dnes a denně. Mohu já a nebo celý tým varovat pacienty aby si mezi sebou nepůjčovali peníze, věci, nezaměstnávali se, nestýkali se mimo terapeutické aktivity, nesázeli na přátelství v léčebně navázané. Nakonec udělají to před čím se je snažíme varovat a výsledek? Útěk s půjčenými věcmi na propustku, vybydlené byty, pronajmuté kolegům terapie a jiné podobné lahůdky.
Mohu varovat, varuji ze všech sil a stejně, jako když hrách na stěnu házím. Uslyší mé varování tak jeden dva z nich. Ze šest a dvaceti lidí v komunitě. Musejí projít trpkou zkušeností být okraděni, podvedeni těmi, o kterých z jistým pathosem vykládají, že jsou na stejné lodi. Stejně tak mohu, vykládat na webu všem lidem jak probíhá závislostní chování toho či onoho druhu a nakonec se vždy najde někdo, kdo ono chování praktikuje, protože nemá důvěru v to co říkám, pokud později chování změní, vykládá bud, že jsem idiot, který mu nic neřekl a on na to přišel sám, případně si sype popel na hlavu, jak byl strašně hloupý, že mě neposlechl.
Ani jedno z těchto tvrzení není blízko realitě. Je výsledkem závislostního a spoluzávislostního chování, které vede tyhle lidi, kteří pokud neprojdou terapii závislosti případně spoluzávislosti do extrémních závěrů. Jeden ze znaků těchto extrému je hledání viníka. Viník se hledá všude jinde než u sebe.
Viník je terapeut, maminka, milenka, prodejce drog, výrobce alkoholu atd. Nikdy není viník v tom, že se chovám nepatřičně. Závislí vytvářejí vždy sebeobraz, který má extremní znaky. Bud naprostá dokonalost, nebo naprostá špatnost. Nikdy nic mezi tím. Týká se to i těch kteří dlouhodobě abstinují a neprojdou jak už bylo řečeno následnou terapii po ukončení ústavní léčby. Ti žijí v přesvědčení o své dokonalosti, neomylnosti a nikdo jim nebude nic vykládat. Bloudi. Nebo stále vzpomínají na minulost, hrabou se v ni a žijí ve strachu, kdy se jejich minulost k ním vrátí. Další bloudi.
Z těch výše uvedených znaků je ona dokonalost celkem někdy dost zrádnější, protože vede člověka ke konání věcí, které jsou mimo jeho možnosti. Přeceňují se. Příklad: Kamarád s nímž byli na léčení jim zavolá, že je v problému. Pije, fetuje, nebo hraje. Mnozí okamžitě začnou organizovat záchranou akci, která spočívá například v tom, že jedou pro něj do hospody, odkud jim volá, vytáhnou ho, odvezou domu, tam do něj do rána hučí. Ráno ho odvezou na detox. Pokud ho tam neodvezou v noci.
Mají-li smůlu narazí na lékaře, který jejich „kamaráda, kamarádku, příbuzného” příjme, umístí ho na onen detox a tam vystřílíví. Většinou cíl jejich záchranné akce, (nechce se mi psát výstižnější obět) vystřízliví, dá revers a odchází namíchnutý, že se ho zase pokusil někdo dát do blázince. Někdy se ona záchranná akce povede, pravda. Ale jen někdy a to je málokdy. Oni zachránci sami se vystaví riziku problémového prostředí a společnosti. Jedna věc je situace, kdy jde o život, druhá kdy, onen zachraňovaný páchá to co páchal léta a je v situaci, do které s e dostal vlastním přičiněním a rád.
Opakuje-li se několikrát ona situace, zachránci se otráví, řeknou slova, nebo napíšou dopis, v nichž se to hemží výčitkami o nevděku, neochotě a oznamuje se definitivní konec. Oni sami zažijí obrovské zklamání, někdy se rozjedou natolik, že upadnou do recidivy i oni. Zachranovat kohokoliv závislého je značně náročná operace, která většinou končí neúspěchem.
Pisatelka komentáře přesně tohle ve svém mailu bratrovi udělala. Výtky, výčitky, obviňování. Nedala na informaci, že on sám není v ohrožení života víc než byl kdy předtím, že je v jeho možnostech najít pomoc. Nakonec vyhledal i mě on sám. Dala mu číslo, zavolal mi a přišel. Odešel s tím že se ozve. I to udělal. Ukázalo se že můj předpoklad, že je v jeho možnostech se zachránit vlastními silami a vyhledat pomoc je přesný. Ona pisatelka jeho schopnostem neuvěřila.
V tomhle je totiž přesně rozdíl člověka, který je v odstupu, vědom si svých možností a schopností od člověka, který má o sobě velké mínění a malou dávku schopnosti unést tak zátěžovou situaci, jakou je záchrana pijícího bratra. Není trénovaná. Mohu vědět jak se plave, ale pokud nemám trénink týkající se jak plavání samotného, tak i trénink postupného otužování, abych vydržel i plavání ve studené vodě, jsou mi vědomosti celkem k ničemu. Navíc pokud nejsou dostatečné, mě vedou jen mizerným výsledků, které končí mnohdy při zachraňování tonoucího ve studené vodě k utonutí obou. .
Co z toho vyplývá? Závislostní a spoluzávislostní chování se vyznačuje popírání skutečnosti, nízkým odhadem vlastních možností. Přeceňováním, obviňováním okolí, výtkami druhým lidem na základě představy o omezování vlastní moci, pohrdáním zkušeností jiných, sebeobelháváním, obviňování z nedostatku vděku, přehnaným pečováním, naprostou ignorací skutečných potřeb, manipulace druhých k životu a chování podle svých představ.
Takže jsem si na začátek udělali malý přehled a budeme pokračovat v dalších částech. Nebude to moc hezké čtení, mnohdy nebude ani povinně optimistické, jak bývá zvykem v některých druzích terapie a literatury, ale bude zcela na zemi a realistické. Se vším všudy. Držte si kloboučky, pojedeme z kopce. Kalupem.