Zima se pokouší dát najevo, že je tady. Aspoň v Praze na Barrandově. Zlehka sněžilo, nebo sněží, jak rychle sněží, tak rychle taje. Mé srdce se raduje. Bude dost vody.
Dost vody nejen v řekách, ale i v podzemí. Doufám, že nevyjdou ty katastrofické scénáře, které tak sleduji od šedesátých let minulého století. Od dob, kdy jsem tak ve třinácti, čtrnácti začal sledovat denní tisk a zprávy v televizi. Tehdy byl jeden program, černobílý a pokud v něm běželo něco přírodopisného, což rád sleduji dodnes, musel jsem se jít podívat jestli ono zvíře v televizi ukázané mají v Zoo a jak vlastně vypadá.
Dnes, díky placeným kanálům, mám několik přírodovědných programů, dokonce barevných, skvěle natočených, takže se mohu podívat jak ta divoká zvířata skutečně žijí, jak se stravují a čím a to vše v takových záběrech, že nestačím zírat. Na tohle jsou ty televize skutečně dobré. Televize je dobrý sluha, podobně jako všechny lidské nástroje, ale zlým pánem.
Pamatuji se jak jsem s úžasem zíral v kině na tehdy slavné filmy, jako byl: „Svět ticha.” Případně: „Čtyři z Moany.” A další podobné filmy. Kino bylo plné. Začínala postkoloniální doba, ale Afrika a Amazonie, Indonésie, Sibiř a další podobné divočiny byly tajuplnými zeměmi, kam se vypravovaly odvážlivci, co pak psali a točili dokumenty, na něž se běžně chodilo a byly ty knížky ohmatané v městské knihovně, jak šly z ruky do ruky.
Spisy Hanzelky a Zikmunda jsem hltal, stejně jako knížky F.A. Elstnera. A.V. Friče, nebo Pařízka, Batličky a dalších. Cizích i domácích. Strašně jsem toužil ty země navštívit, projít, poznat. Mnohé z toho se mi splnilo. Jen ta Afrika mi nějak unikla. Ale co není, ještě může být. I když dnes je Afrika od dob Pařízkových a Hanzelky a Zikmunda mnohem nebezpečnějších zemí, než byla v těch koloniálních a postkoloniálních dobách.
Nějak si s tou svobodou ty africké země nevědí rady. Ani s těmi šancemi, které měly, mají, či by mohly mít. Jo, a dokonce jak se zdá, není to jen jejich problém a dotýká se ta jejich neschopnost i nás. Nic, nechce se mi zde se zabývat politikou. Spíš mi běží hlavou vzpomínky na to mládí, už jsem přeci jen starší pán a rád se vracím do mládí a trochu i dětství.
Takže, ne všechny katastrofické předpovědi a scénáře se vyplnily, jak předpokládám ne všechny se i vyplní. Že svět mění, že nezůstává stejný je jasné. I my jsme měli v tom „pravěku,” o kterém píši pocit, že svět se mění, nezůstává na místě, dokonce i v těch dvaceti letech normalizace, bylo viditelné, že režim pomaloučku, jako když zamrznou severské řeky na Sibiři, či v Kanadě a zdá se, že ta zima a tlustý led je na věky a nepovolí a on pomalu, po kouskách ten led taje, rozlamuje se.pp
Tak i tehdy, skoro neviditelně ten led normalizace byl někde tenčí, praskal, rozlamoval se a najednou roztál. A řeky jsou volné, ledy, i když se hromadí, roztají a začne jaro. I dnes věřím v jaro uprostřed zimy a uprostřed zdánlivě neodvratných změn, kteří mnozí prorokují.
Tak uvidíme. Začal jsem televizí a přírodou a skončil nadějí. Tu člověk potřebuje. „Láska, víra a naděje.” Jak říká evangelista, dokonce jsem ten list Korintským četl, když jsem se ženil a dodnes ho mám rád, přesto, že se manželství nevyvedlo. Ale to už tak bývá, ne všechno se vyvede a ne všechno z toho důvodu věští konec světa. Jo jo.
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.
Z listu apoštola sv.Pavla Korintským