Vyhnout se hádkám mezi příbuznými

Zavolal jsem Tomášovi Františovi a zeptal se zda bude vystupovat i v připravované divadelní hře „Týpek a Jolana.” Souhlasil, pochopitelně s ohledem na jeho závazky v České Filharmonii a další.

Zavolal jsem Tomášovi Františovi a zeptal se zda bude vystupovat i v připravované divadelní hře „Týpek a Jolana.” Souhlasil, pochopitelně s ohledem na jeho závazky v České Filharmonii a další. Ale potěšilo mě, že je docela nadšený amatérským divadlem. K té příležitosti jsem rovnou založili „Českou disharmonii, abychom měli nejen divadelní soubor, ale i orchestr.

Rozdělení funkcí bylo snadné. Já řiditel, Tomáš dirigent, Kryštof Janek harmonika a zpěv, případně recitace, plus nepominutelný Petr Černý, kytara a zpěv. Možná získáme i zpěvačky a zpěváky. Jo dělat divadlo není žádná sranda, nebo je to velká sranda. Záleží na tom, od kterého konce se to vezme.

Samotné nastudování není zas až taková sranda, i když zábavy člověk užije dost a dost. Hlavně s herci, co se nenaučí text a doufají, že to nějak dopadne. Ale minule jsem je dokázal přesvědčit, že se text naučili. Tedy alespoň natolik přijatelně, že mimo zasvěcených nikdo nepoznal že trochu improvizují a plavou.

Šel jsem se včera odpoledne projít.jen tak na Smíchov, abych si prohlédl knihkupectví, co mají nového. Všiml jsem si, že zavřeli Bontonland, tedy už se přestávají prodávat DVD a CD. Lidé holt stahují ať zdarma, nebo placeně. DVD už nejsou zajímavý obchodní artikl. Jo před pár lety, to bylo drahé, pro mnohé luxusní zboží a dnes čirý nezájem. Bohužel. No, už si asi CD audio kupovat nebude kde. Pokud bude, tak výjimečně. Jako LP.

Časy se mění a nemění.. Na Ukrajině je občanská válka, podobná té před sto lety, a podobně jako před sto lety se do ní pletou všichni okolo. Mě ta válka přijde jako rvačka mezi příbuznými. Velikost nenávisti mezi příbuznými se rovná velikosti lásce a blízkosti mezi příbuznými. Tam se křivdy nezapomínají a účty se často vyrovnávají až do krve. V kolikátém koleně. Mezi příbuzné není radno se plést. Ty národy měly spolu společný stát tři sta let. Zase se rozhádali a dnes si jdou po krku. Pryč od toho, a co nejdál.

Sledoval jsem nedávno na You Tube dokument o kubáňských kozácích. Byl jsem překvapený, jak ta tradice je tam živá. Kubáňští kozáci, Donští kozáci, i Záporožští, byli několik set let „Meč blýskající se nad hranicemi Ruska.” Věrní carovi, věrní Rusku. Původně utečenci za svobodou, se dali přesvědčit, koupit aby věrně sloužili. Dnes opět věrně slouží. Byli drženi u země, ale jen trochu ten tlak povolil okamžitě se napřímili. Stejně tak pravoslaví.

Sedmdesát let pod útlakem, najednou je tady pravoslaví i kozáctvo zpátky. V celé síle a moci. Kdepak Evropa a tím méně Američané Rusku nerozumí. Rusové se budou bát, budou kličkovat, ale nakonec každý zjistí, že si s nimi není radno příliš zahrávat. Od Petra Velikého to vždy byla moc s níž se v Evropě, a nejen v Evropě muselo počítat. Ten národ si vždy poradil. Vyhrožovat jim není moc chytré. Ukázat sílu ano, ale ne je tlačit do kouta. Pak je zle.

Nic, nechám politiku politikou. Protože válka na Ukrajině, každý tomu rozumí, tedy mimo mne, každý ví, kde je pravda, mimo mne, já vím jen jedno. Do rvaček příbuzných, ať je pravda kdekoliv se druzí lidé nemají plést. Ti co se do toho pletou, odnesou ono zapletení právem nejvíc. Takový příbuzenský spor se nedá vyhrát, jen zastavit a pokusit se o usmíření, nebo aspoň opakované vzájemné nenapadání. Příměří se tomu myslím říká.

Párkrát v životě jsem měl možnost se pokusit usmířit rozhádané příbuzné, manžely, sourozence a byla to vždy dřina. Ona ta nenávist je velká jako byla velká ta láska a ta vzdálenost narůstající s tou nenávistí se blíží blízkosti, která mezi těmi lidmi byla. Do toho se pouštět je skutečně dost riskantní. Občas jsem něco dokázal, ale vděku se člověk nedočká. Ti lidé se pak zlobí sami na sebe, že potřebovali toho třetího a občas se po něm svezou. Jen tak aby nevyšli ze cviku. 🙂

Jo vztahy mezi lidmi a národy jsou si podobné. Jsou to vztahy mezi lidmi, kteří sami sebe občas přesvědčí, že s těmi na druhé straně se nedá mluvit, nedá vyjít, nikdy ti druzí nebudou dost dobří, aby si zasloužili naši důvěru. Píšou se návody jak na to, ale dokud se lidé nesnaží porozumět motivům těch druhých, nikdy nepřijdou na to jak se k těm druhým chovat, aby se ti druzí necítili ohroženi. A někdy je nutné pochopit, že je nutné se chovat k někomu, ale ne ke všem jako k tomu, co se od něj nic dobrého čekat nedá. Protože je třeba psychopat, který nemá žádný soucit s nikým a ničím.

Jenže nemyslím si, že jsou celé národy složené z psychopatů. Jen tam občas převládá v některých národech takový pseudo psychoaptický pohled na svět. Případně mesiášský komlex. Ten mají stejný jak Američané, tak Rusové. Což je docela limituje. Znám pár Američanů, stejně jako Rusů a u všech jsem tohle jen tak mezi řečí pozoroval. Byli k tomu vychováni. Oni jsou tim, co šíří tu kulturu a spravedlnost. Svého času ho měli i Britové a Francouzi. Jenže ti s rozpadem jejich impérií se trochu stáhli zpátky. Ale jen trochu.

Tak tak, venku prší, budu se věnovat psaní Týpka a Jolany, a pak si asi pustím nějaký film, abych se trochu zabavil. Nejlépe nějaký starý černobílý western. Bílé klobouky naznačující kladné hochy, černé klobouky, padouchy, svět je jasný a přehledný a pohádka může začít. Mám rád pohádky, kde právo a spravedlnost vítězí. Alespoň tam. Jo jo.