Všechno do času

Vyrazil jsem včera odpoledne na setkání bývalé výcvikové komunity. Nesešli jsme se všichni, neb jak zpíval kdysi Pavel Bobek.

A když jsme si znovu dali sraz,
měl leckdo z nás už šedý vlas
a kdejaký ten idol ztratil zář.
A leckdo z nás už začal pít
a někdo měl už navždy klid a jiný už se vzdal,
jenom ta hudba hrála dál…

Michael Žantovský: Píseň pro prázdný sál

Zestárli jsme. Všichni. Jo i ti benjamínci, najednou mají šedivé vlasy. Život je v tomhle neúprosný. Vydržel jsem tam dlouho. Pak jsme se tak nějak sesedli a najednou jakoby znovu začala skupina. Téma: Víra a důvěra. Auditorium se rozdělilo. Vyprávěl jsem své zkušenosti s modlitbou. Mnozí pochybovali. Pochopitelně, pochybovači nemají lehký život. Ale ono je asi dobré občas pár pochybovačů potkat, nebrat jejich pochybnosti jako naschvál. Vyslechnout a promyslet.

Ale jo, modlitba má svou sílu, smysl a cíl. Ti co věří, těm není nutné cokoliv vysvětlovat, ti co nevěří, těm žádné vysvětlení nestačí. Říkal jsem Jindřichovi: „ Hele, já jsem prosťáček Boží, já ti to intelektuálně nevysvětlím. Mě ta modlitba, pokud něco opravdu potřebuji, funguje. Až přestane, tak asi mám na tomhle světě skončit. Jinak na důvěru, jestli něco funguje, nebo nedůvěru, že nemůže fungovat jsem vždycky sám.”

Myslím, že jestli je něco na světě spravedlivé, ale zároveň opravdu těžké, tak ona samota, kdy se člověk musí rozhodnout sám za sebe. Protože se za něj nikdo nerozhodne. Tedy, není-li otrok v řetězech. Ale i ten má možnost volby, zda chce ono otroctví snášet, či se z něj dostat.

Jak si tak čtu ty různé zprávy, kdy lidé naříkají na poměry, ptám se: „Naříkáte, jste snad otroci, proč mlčíte? Necháváte věci běžet, protože nevěříte, že máte možnost něco ke svému prospěchu změnit? Jestli nevěříte, nic neděláte, pak máte jen, co si zasloužíte.”

Měl jsem a mám v životě, je to, o co jsem se ucházel, pomohli mi lidé, kterým jsem si o pomoc řekl. Většina lidí se domnívá,že pokud si lidé neřeknou, tak nic nepotřebují a také většina lidí se stydí, i když pomoc potřebují, si o pomoc říci, z obavy, že budou odmítnuti. Kdepak, lidé nejsou tak zlí. Většinou, jen někdy nevědí a někdy se stydí. Těch bezcitných sviní není zas tolik, jak se říká. Jsou, o to není pochyb. Jen jich není tolik.

Občas nelze někomu pomoc, protože jsou situace, kdy můžeme s druhými lidmi sdílet jejich zármutek, bolest, ale to je asi tak všechno. Kupodivu ono sdílení většinou docela stačí. Mnohdy na skupině vyslechnu opravdu truchlivé věci, o umírání, rozchodech, rozvodech, což pro některé lidí je skoro jako smrt. Nelze jim pomoci, přesto se jim uleví, aspoň trochu, když zjistí, že nejsou sami.

Ale jo, jsem rád, že jsem viděl lidi, které mám rád, se kterými jsem strávil hodně času a hodně let. Zestárli jsme, tak už to chodí, umíráme, krátí se nám čas. Tak z mého hlediska je dobré, ten co zbývá, využít nikoliv kňučením, ale nějak smysluplně. A co má smysl, o tom si je schopný rozhodnout každý sám. I v neomarxistickém prostoru. Všechno do času a Pán Bůh navěky. Jo jo.

Celý život jsem miloval velký holky 🙂

Jenom ta hudba hrála dál …

Napsat komentář