Vše je jiné nežli dřív

Dvacet čtyři let v jednom zaměstnání. Tohle jsem zažil za totáče a divil
jsem se tomu. Ano u plavby byli lidé od 15 – 60 let a pak šli do důchodu. Ve
většině fabrik to samé. Ten kdo jako já, střídal zaměstnání, byl divný.

Do roku 1991 jsem byl nejdéle zaměstnán u plavby. Patnáct let. Nikdy mě
nenapadlo, že to nebude mé nejdelší zaměstnání. Do svých čtyřiceti let, jsem
toho vystřídal dost a dost a mnozí mě nazývali fluktuantem. Bylo ctností
být, jak už jsem uvedl celý život u jedné firmy.

A já jsem dnes dvacet čtyři let zaměstnaný v blázinci, tedy v
psychiatrické nemocnici, právě dnes. Letí to, letí. Mimo jedné sestry, od
onoho okamžiku, kdy jsem vstoupil, coby mladý terapeut do dveří, už se
celý ten tým vystřídal. Tedy mladý. Bylo mi čtyřicet tři. Měl jsem pocit,
že už jsem stará vohmataná pažba, co ji nic nemůže překvapit. Vlastně jsem
netušil, že nejhezčí roky mého života, a největší překvapení na mne teprve
čekají.

Lehce prošedivělé vlasy do culíku, přesvědčení, že o terapii závislosti
vím všechno, jeden z mých omylů, ze kterých mě čas a roky práce vyléčily.
Zájem o mladé slečny. Ten mi vydržel podstatně déle, než ono přesvědčení o
vlastní vševědoucnosti. Ale, učil jsem se rád, učím se dodnes a jako každý
začátečník, jsem musel projít tou dobou apoštolátu, kdy se nováček domnívá,
že ví všechno a všem ukáže, jak na věc.

Dalo by se říci, že jsem vlastně už na konci kariéry. Jenže, mám před
očima docenta Skálu, který po čtyřiceti letech zakladatele terapie
závislostí u nás, odešel z pozice primáře u Apolináře, založil s dr.
Růžičkou školu soukromou školu, zabývající se psychoterapii, dál se věnoval
psychoterapii, dál vedl výcviky, skoro až do své smrti v jedna devadesáti
letech.

Nikdo nevíme, kdy umřeme, ale myslím, že většina lidí si může vybrat,
jak své dny až do toho posledního, strávíme. Ano rád vzpomínám na své
začátky v blázinci. Byly náročné, nakonec, proč by měly být lehké, byly plné
nového, zcela jiného, než jsem měl do té doby zkušenost. Z výhradně mužských
kolektivů, kterými jsem od svých patnácti let procházel, jsem se dostal do
výhradně ženského kolektivu. A tak tomu bylo třináct let.

Dobrá životní zkušenost. Mnoho jsem o ženách pochopil, mnohé jsem se
naučil nevnímat a mnohému se ohradit. A dost dobře se vyhýbat některým
ženským koalicím. Naučil jsem se pracovat s komunitou, se skupinou i
individuální terapii. Dvacet čtyři let je dost dlouhá doba aby člověk mohl
říci, že tuší, jak to chodí.

Po těch letech jsem dospěl k přesvědčení, že aby člověk mohl říci, že je
zcela kompetentní terapeut, rozuměl tmu, co se ve skupině děje, rozuměl
tomu, co se děje s klientem, přestal se bát vyžadovat a vědět, kdy nemá
vyžadovat, potřebuje roky, ne jeden, dva tři, ale více let. Aspoň deset.
Když jsem tohle slyšel od Jirky Růžičky ve výcviku, bral jsem to jako
povinné moudro, abych se přesvědčil, že je tomu tak.

Ono se nakonec ukazuje, že ty roky jsou potřeba nejen v terapii, ale v
jakémkoliv kreativním povolání. Bez určitého zrání má člověk technické
znalosti, víru ve všemocnost techniky, aby nakonec zjistil a v terapii
platí mimořádně, že vysoká míra lidskosti, spirituality, pochopení a
přijetí, ale i nekompromisnosti je tím nejléčivějším faktorem, který
terapeut zabývající se závislostí, svým klientům může nabídnout.

Ale nejen umět přijmout, ale i stanovit hranice. Mnozí stanovování
hranic, hodnotí jako aroganci. Nekompromisnost v například v dodržování
pravidel jako fanatismus. Jenže u závislých nedostatek pravidel a hranic
vede k debaklu. Dříve nebo později. Ti závislí, kteří pochopili smysl a
význam hranic a pravidel, jsou úspěšní, zbytek se jen potácí od jednoho
debaklu k druhému a míra debaklu se s každým dalším zvětšuje.

Potkal jsem za tu dobu dvaceti čtyř let mnoho kolegů. Schopných, méně
schopných až po ty neschopné. Ti nejméně schopní byli nejvíc přesvědčeni o
své výlučnosti. Házeli teoriemi a chyběla jim většinou základní terapeutická
dovednost, rozumět situaci klienta, či pacienta. A chybělo jim přesvědčení,
že pacient je stejně schopný jako běžní lidé. O tom, že by mohl být stejně
schopný v získání vědomostí, jako oni, nikdy neuvažovali.

Bylo takových málo, ale byli. Bohužel. Naštěstí bylo a je víc těch
schopných, co byli a jsou ochotni vidět v pacientovi sobě rovného člověka.
Netrpí nadměrnou skromností ani komplexem dokonalosti. Jsou si sebe vědomi a
mají tedy to, čemu lidé říkají: Sebevědomí. Jsou si vědomi
svých možností i limitů. K takovému stavu vědomí se člověk časem, má-li
zájem propracuje.

Takže dvacet čtyři let. Kolik jich bude dalších, netuším. Ale třeba jich
bude ještě dost a užiji si své prospěšnosti. Rád jsem prospěšný lidem, kteří
nepotřebují pomoc, ale potřebují jen ukázat cestu a pak jsou schopni jít po
ni sami. Většina pacientů tyhle schopnosti měla. Pouze výjimky z množství
lidí, co jsem za svou terapeutickou kariéru potkal, toho nebyli schopní. Ta
většina jen nechtěla. A když člověk nechce, je to horší, než když nemůže. Jo
jo.

A potom každý na svou vlastní pěst
se brodil blátem velkoměst
a hledal svojí vlastní tvář.
A když jsme si znovu dali sraz,
měl leckdo z nás už šedý vlas
a kdejaký ten idol ztratil zář.
A leckdo z nás už začal pít
a někdo měl už navždy klid
a jiný už se vzdal,

…vše je jiné, nežli dřív,
ale nač se proto vzdávat.
My všichni ušli svůj snad díl
a cesta je lepší, nežli cíl
a rock’n’roll je větší, nežli sláva.