Měl jsem docela náročný týden, plný hokejového očekávání. Boj o bronzovou medaili sice není to, co jsem si přál, ale nakonec se bylo na co dívat v souboji Finsko-Rusko.
Měl jsem docela náročný týden, plný hokejového očekávání. Boj o bronzovou medaili sice není to, co jsem si přál, ale nakonec se bylo na co dívat v souboji Finsko-Rusko. Jinak týden byl celkem poklidný až na nějaké náročnější skupiny, kde se mluvilo o nemocech rodičů, jako by se tohle všechno sešlo najednou. Už tak bývá, že štěstí i neštěstí chodí po vlnách. Docela jsem měl těch skupinách naloženo, ale cvičení, četba tím převedení pozornosti jinam mi prospělo.
Naštěstí tohle umím, odpoutat se od potíží klientů. Kdybych neuměl, zbláznil bych se. Což se mi ještě nechce. IT mi poskytuje spoustu možností jak se odpoutat, sledování sportu v televizi také a samotný mírný sport nemlich to samé. Teď se k tomu ještě přidalo stravování, tedy vymýšlení si jídelníčku, abych jedl zdravě, chutně a hubnul. Taky si čtu Jacka Kerouacka „Andělé zoufalství.”Abych přišel na lepší myšlenky. Kdysi dávno, po roce 1989, kdy tyhle knihy u nás vycházely, jsem je nadšeně četl. Pak mě trochu nadšení přešlo, ale po čase, kdy se mi zcela náhodně dostala výše uvedená kniha do ruky, jsem se zase se zájmem začetl. Kerouac je má zdánlivě podobný osud mému, ovšem jak jsem pochopil z jeho životopisu, zřejmě se uchlastal. Což zatím v plánu nemám.
Ona ta beatnická doba fascinovala spoustu lidí. Ovšem, nic není bohužel až tak romantické, jak se někdy jeví. Nakonec jsem si onu „romantiku” prožil na vlastní kůži a fakt jsou chyby, které zrovna opakovat nemusím. Dokonce si myslím, že většina těch, předčasně uchlastaných, ufetovaných umělců, by docela přivítala delší život. Bohužel, mnozí jdou v jejich stopách, protože mají jakousi představu, společně s chlastem a drogami získají jejich talent. Jenže, nebývá tomu tak. Většinou se jen uchlastají, nebo ufetují. Bezproblémově. To jim jde docela dobře. Lépe než umění. Nakonec, smrt uchlastáním, nebo ufetováním nijak hezky nevypadá.
Jak je vidět ty patřičné duchovní myšlenky mě při četbě Kerouaca nenapadají. I když se tvářil jako příznivec Zenu a byl také praktikující katolík, ale s tím katolictvím měl trochu problém. Buddhistickou literaturu znal, o tom nepochybuji. Ovšem jak stárnu, tak mě nějak ty „duchovní autority” typu Kerouaca nějak o své duchovnosti přestávají přesvědčovat. Mám vůbec s tou duchovností, esoterikou, čím dál větší problém. Stávám se víc a víc pragmatičtější a docela si začínám opravdu uvědomovat, že ono katolické stanovisko: „Víra je založena na rozumu,” mi přijde čím dál srozumitelnější. Všechno co o Bohu, esoterice, můžeme říct, je že o Bohu a duchovnosti nic nevíme. Maximálně můžeme v úžasu zírat.
Což, zírání by mi šlo. Docela zírám na lidi, kteří jedním dechem mluví o smrtelné chorobě otce, zároveň se hněvají na jeho druhou ženu, která samozřejmě také bude chtít „nespravedlivě,” tedy z jejich hlediska podíl na dědictví a oni hledají cestu jak ji o její podíl připravit. Nesoudím je, jen si tak říkám, jak majetek mění zorný úhel pohledu na svět, spravedlnost. Vyslechnou si, že manželka má jednoduše nárok na to co si pořídila s jejich tátou. Vyslechnou, ale nepřijmou. Žijí v přesvědčení o své nesmrtelnosti a mají za to, že starší člověk vlastně žádný majetek nepotřebuje, k čemu by jí byla ta chata, pozemky, když ji je padesát?
Nesoudím je. Nevím jak bych se choval sám při takové příležitosti. Třeba by mi velký majetek zaslepil oči a nebyl bych schopen spravedlivého pohledu na potřeby těch druhých. Možná by mě nezaslepil, ale to je vše rovině úvah. Nikdy jsem se neocitl v takové situaci, že by se na mě usmíval zpovzdálí několikamilionový majetek. Holt nemám co restituovat, rodiče nic nevlastnili a já jsem nebyl dostatečně schopný si milionový majetek opatřit. Milionové nápady jsem měl. Jenže musel jsem si vybrat. Být terapeutem, dlouho pracovat za málo peněz a časem čekat až se to zlepší, což se díky mým nápadům stalo, nebo jít tou cestou zajištění majetku. Obojí nešlo.
Takže být nad věcí, pokud mi žádný majetek nehrozí, mi jde celkem snadno. Docela ale chápu lidi, že po majetku touží. Majetek poskytuje zdání jistoty. A lidé jsou ochotni udělat za docela i malou naději, že se pro budoucnost zajistí na stáří. Kolik takových lidí znám, co se zajišťovali na stáří, dokonce se i zajistili, chvíli měli pocit, že mít peníze je to nejlepší, aby zjistili, že sice peníze mají, ale ti druzí je potřebují jen v případě nedostatku peněz, ale jinak je považují za neužitečné. Přitom oni by tak rádi, aby je lidé potřebovali pro jejich nápady, moudrost, rozum, znalosti.
Někdy se mi zdá, že tohle je pro mnohé starší lidi docela problém. Dost velký problém. V tomhle si docela gratuluji, protože pokud nezblbnu, mám šanci být prospěšný a potřebný pro druhé lidi, co budu naživu. Třeba i jako důchodce. Rád vzpomínám na ty starší, lékaže, psychology, terapeuty, kteří třeba už nepracovali tolik jako kdysi, ale stále si udržovali jistou míru potřebnosti. A nejen lékaři, psychologové, terapeuti, ale i kněží, sociální pracovníci a další pomáhající profese. Myslím, že pokud budu chtít se cítit jako důchodce dobře, pak si musím podobně jako Skála, který je pro mne tímto takovým vzorem, udržet tu potřebnost. On si ji náramně pěstoval a líbilo se mi jak skutečně do vysokého věku byl právě pro onu potřebnost respektován.Navíc si opravdu do vysokého věku udržel jasný rozum.
Dnes, (původně jsem chtěl napsat zítra, což by byla blbost, podle toho kolik je hodin) se vydám zase mezi lidi, půjdu se projít, omrknout, co kde pěkného ke čtení a koukání mají. Rita jde na Sade, což je prý úžasná zpěvačka, ale nějak jsem se neodhodlal investovat do toho koncertu tu úžasnou sumu peněz, co Rita. Ona na mě netlačila, že musím jít za každou cenu s ní. Chápe, že raději ty peníze, ušetřené za vstup, nacpu do knížek a jiné muziky. Kouknu, co vyšlo z dob minulých, většinou si na CD kupuji už dávno omšelé hvězdy. Nikoliv ze soucitu a nostalgie, ale jen a jen, že když pustím muziku z let dávno minulých, mám ještě pořád chuť se dát do tance.
Jo tanec. Kdy já vlastně byl naposled tancovat? Dávno tomu. To bylo moje mládí. Většinou v pátek, v sobotu, nahodil parádní obleč, (ještě jsem byl z generace, co měla jakési podvědomí o rozdílném oblečení pro všední den, pro pátek a svátek) a vyrazil do vsi, jak jsme říkávali. Konečně říkám to dodnes. Sám, bez dámy. Neviděl jsem jediný důvod, proč tahat dřevo lesa. Vždycky se nějaká tanečnice, nebo společnice našla. Stačilo se jen zeptat. Kapela hrála, my tančili, někdy jen tak, žádné kroky záhadné, někdy se tisklo líčko na líčko a tělo na tělo. A s některými ten tanec šel náramně a většinou jak holka vášnivě a přítulně tancovala, tak také milovala. Jo jo.