Konečně jsme se dnes do toho Děčína s Markétou dostali. Vyrazili jsem bez potíží a až na jedno malé odbočení do Roudnice, vinou navigace, která nás vedla jinudy, ale já jsem se nedal navigací zmást.
Konečně jsme se dnes do toho Děčína s Markétou dostali. Vyrazili jsem bez potíží a až na jedno malé odbočení do Roudnice, vinou navigace, která nás vedla jinudy, ale já jsem se nedal navigací zmást. Nakonec jsme krásně do Děčína dorazili. Markéta tam byla prvně a po dlouhém čekání způsobené zdravotními potížemi, viděla Děčín. Hodně se na ten výlet těšila. Nijak jsem ji nehonil. Vylezli jsme pouze na Kvádrberk, prošli se po něm. Ukázal jsem ji Děčín ze shora, a pak jsme se přesunuli do Hřenska. Ani ve Hřensku jsme nijak moc necourali, protože zatím ještě není natolik dobrá aby mohla podnikat dlouhé pěší výlety. Tak až se zlepší. Ale měla radost i tak.
Vyprávěl jsem během toulání po Kvádrberku hrdinské historky ze svého dětství i mládí a až na Březiny jsem ji ukázal skoro všechny místa, kde jsem se pohyboval. Také jsem rád viděl zase Děčín, a když jsme se nijak zvlášť nezdrželi, přeci jen jsem měl radost i já že jsem zase po dlouhém čase byl doma. Děčín je pořád pro mne domov. To že dům ve kterém jsem se narodil a který je díky romským spoluobčanům zdevastovaný, už snáším o něco lépe. Ale stejně se ve mě lehce chvělo srdce, když jsem v záplavě opravených domů viděl ten „náš” ve stavu v jakém byl.
Není to můj dům, nepatří mi, asi ani nikdy nebude, ale posledních dvanáct let dostává zabrat. Jo jo. Tak to někdy chodí. Jen z toho důvodu jsem odtamtud odešel a těžko mě někdo přesvědčí o dobré vůli mých bývalých spolubydlících si vážit slušného bydlení. Co vím, ten dům koupil soukromý majitel, ale zřejmě asi neudělal dobrý obchod. Možná má cenu větší než dům pozemek k němu patřící. Tomu bych rozuměl.
Po návratu do Prahy jsme zajeli do Teska na Smíchově, zaparkovali v podzemním parkovišti, kde Markéta při vjezdu nedostala kupon, což nás překvapilo, ale nakonec protože o víkendu je tam parkování zdarma nijak jsem se tím nevzrušovali. Při odjezdu jsme měli problém. Nakonec nám dala služba nějaký nalezený kupon, takže jsme vyjeli. Jsem přemýšlel, kdo byl ten nešťastník, který pak bloudil a hledal jak se dostat ven. No snad měl také štěstí. Ale zase dali jsme si u Číňanů dobré jídlo, aspoň zjistila kam chodím občas se najíst. Byl to náš vlastně první společný výlet. Předtím to nikdy nevyšlo. Vždy tomu zabránily nějaké nepříznivé okolnosti.
Přemýšlel jsem o tom trápení, které nás provází od zjištění její nemoci. Pořád nějaké potíže. Ale trápení je asi na to aby se zdolávalo a člověk si v mezičase uvědomil, že ty krásné chvíle jsou jen někdy. A když jsou, tak si je vychutnáme. Dostal jsem v pátek poštou od produkční Aleny v ČT, DVD s pěti díly „Ze závislosti do nezávislosti.” Také vlastně příběhy plné trápení, které jsme s Ivanou napsali a samozřejmě jsem si je postupně všechny pustil. Nejsou dlouhé, kole dvaceti pěti minut, a musím říct, že když jsem je viděl už nastříhané, hotové, cítil jsem zvláštní pocit.
Přeci jen. Napsat knížku a mít možnost ji tímhle způsobem převést do obrazové podoby o tom se mi v životě ani nesnilo. Díval jsem se na sebe jak mluvím, jak ti lidé, kteří ač herci, přeci jen se díky té terapeutické technice komunikace dostávali do emočního rozpoložení, se kterým moc nepočítali. Alan to jako vždy bezvadně nastříhal, vybral skvělou muziku a jediné co mi kazilo náladu, pohled na to, jak jsem byl na jaře tlustý. No s tím už nic neudělám, asi jsem si měl přeci jen tu váhu hlídat víc. Nakonec, nejsem tam za filmovou hvězdu a pokud se s tím nestydím chodit po ulici, musím vydržet i tu skutečnost, že nejsem jako kdysi, ten štíhlý svalnatý mužský, ale starší pán a už to o moc lepší nebude. Váhu jsem shodil, svaly nafukovat se mi už nechce.
Něco jsem z toho pustil Markétě, ale pak bylo vidět, že ji ty příběhy trápí. Ono není jednoduché sledovat příběh dvou feťáků, bratrů a táty, kterému uteče žena a nakonec se předávkuje syn. Skutečný příběh, ale dost předělaný, aby z něho nebylo poznat o koho jde. Jenže alkoholické, feťácké nebo hráčské osudy jsou většinou přes kopírák. Těch ze šťastným koncem, zas tolik není. Ale jestli to má někomu prospět, musí vidět realitu a musí slyšet co slyšet má. Záměrně jsme se vyhýbali zdůrazňování zbytečné hrůzy. Spíš je to zaměřené na rodinné příslušníky, aby z toho aspoň trochu pochopili, co je v jejich silách a co ne. Kdyby někteří pochopili desetinu a zachovali se podle pochopeného, nebylo by to málo.
Nakonec Markéta také ve svém povolání nezažívá samé krásné příběhy a hezké konce. Ani jeden jsme si nevybrali povolání, kde jen kvetou růže a lidé se stále usmívají. Spíš na nás křičí a obviňují nás mnohdy ze svých potíži. Nakonec, máme na to vzdělání, výcvik a jestli někdo má pocit, že být mediální hvězda tímto způsobem je něco extra, nechám ho přitom. Už jsem zachytil v komentářích posměšná slova o mediální hvězdě. Nevím, jestli je to závist, nebo vztek a nebo představa, že musím se vyjadřovat, tak jak by si někdo přál abych se v blogu vyjadřoval. Diskutuji způsobem jaký mi vyhovuje, dokonce mám i trápení někdy, což zřejmě mnozí považují za neodpustitelnou chybu, terapeut by neměl mít trápení, podle představy mnohých. Ale ti co takhle uvažují, nakonec musí žít se svými představami a prožívat emoce, které prožívájí, když se nevyjadřuji, jak by si přál.
Ale k něčemu veselejšímu. Admin webu Martin mi půjčil update Mac OS X Leopard Snow, takže jsem si updatoval operační systém na Macbooku, a objevoval díky této činnosti, některé věci kolem systému a aplikací pro Mac OS X. Chtěl jsem si ho koupit, jenže je vyprodaný. Apple má někdy zvláštní obchodní politiku. Díky updatu jsem brouzdal po netu, četl jiné manuály než Solarisu, nebo Linuxu, odpoutával jsem se od dění celého týdne. Tohle považuji za neskutečně důležité.
Odpoutat, odtáhnout, zaujmout se něčím zcela odlišným. Pokud tohle praktikuji, vím, že jsem schopný unést mnohem větší zátěž. Lituji lidi, kteří se neumějí, a co je horšího, nechtějí naučit se oprostit od všedního trápení. Rád se učím nové věci, protože učení mě odtahuje od všeho kolem. Navíc, poznávání nových věcí je mnohem větší zábava, než bohapusté sledování dementních seriálů v televizi. Hlavu si u toho vyčistím mnohem spolehlivěji. nakonec jsem všechno dal dohromady, zprovoznil i MacPort, který mi díky mé nepozornosti lehce odolával, ale nakonec se ukázal jako funkční.
Přesto, že jsem zjistil, že aplikace z něj nepotřebuji, protože to co používám na Macintoshi je většinou lepší a spolehlivější, přeci jen samotné objevení, následné rozchození mi vysoce zlepšilo náladu. No a výlet do Děčína a film s Clintem Eastwoodem v televizi, „Ošklivý, zlý a hodný,” všechno doplnil. Film je to naivní, předvidatelný, a nakonec i zajímavě končící. Dobro zvítězilo a tak to ve filmu tohoto druhu má být. Když už to není pokaždé v životě.