V hlavě mi vázne vzpomínka plíživá

V roce 2009 jsem ve spolupráci s Českou televizí natočil první díl
seriálu „Ze závislosti do nezávislosti.” Rok předtím
jsem začal s %Českou televizí spolupracovat.

Bylo to na popud paní Sovišové, která objevila mé blogy na
seznam.cz navštívila mne a nabídla spolupráci. Napsali jsme spolu
několik dílů pořadu „Rodina a já,” který běžel už dlouhá
léta, jehož hlavním režisérem byl Alan Lederer. S oběma tvůrci, jak
paní Sovičovou, tak s panem Lederem jsem navázal přátelský vztah,
ten trvá dodnes, a začala díky paní Mullerové, tehdejší hlavní
šéfredaktorce, několikaletá spolupráce.

Ten seriál „Ze závislosti do nezávislosti,” vznikl na
základě mé stejnojmenné knihy, kterou jsem v roce 2008 vydal. Název
jsem převzal ze stejnojmenného eseje, se kterým jsem vyhrál v roce
1998 celostátní soutěž socioterapeutického sjezdu socioterapeutických
klubů.

V té knize se zabývám rovným dílem jak závislostí samotnou, tak
spoluzávislostí. Což je fenomen, kterým se poměrně málo zabývá jak
tvorba, tak samotná terapie závislosti. Pro mne jako člověka, který
se věnuje terapii závislostí, díky tomu i terapii vztahů, neboť
závislost ohrožuje vztahy ve všech směrech, ničí je a zároveň ničí
lidi, kteří žijí v takových spoluzávislostních vztazích.

Co je spoluzávislost? Je vyprávění na knihu. Ta má, byla první a
vlastně dodnes jediná s kompletním pohledem na problematiku z jiné
strany. Pohledem člověka, který v takovém vztahu žil celé své
dětství a zároveň pohledem člověka, který se stal profesionální
terapeutem, a zabývá se závislostí a spoluzávislostí valnou část
svého života. V dnešní době již 25 let.

V onom, výše zmíněném televizní zním seriálu, který má patnáct dílu, z
toho ve jedenácti jsem spoluautorem, odborným poradcem a zároveň
hlavním protagonistou, jsme se tedy pokusili ukázat, nikoliv samotný
způsob života závislých, ale také, co udělá život se závislým s jeho
okolím, jak myslí a prožívají ten způsob života ti „silní muži
a ženy,” včetně dětí.

Ony rysy toho způsobu chování a myšlení, jež je udržují dlouhá
léta v takových vztazích a jaké mají zisky z takového vztahu
manželky, partneři, rodiče atd. nejsem transakční analytik, jako
například doktor Honzák, ale mnohé z toho mne zajímá, docela rád
některé manévry, jak rád říká docent Balcar, používám a rád
vysvětluji mnohé chování z hlediska transakční analýzy.

Zakladatelem a jejím autorem je Eric Berne, který ji popsal ve svých
dvou knihách. „Jak si lidé hrají.” kde popsal ty hry a
zisky, které mají lidé ze svých vztahových transakcí a v knize:
„Co řeknete, než pozdravíte.” Kde se zabývá životními
scénáři. Obě knihy jsou čtivé i když ne jednoduché.

V prvním díle, co jsme natočili, a na nějž dám odkaz na
internetovém vysílání České televize, jsme se zabývali pijícími
ženami. Pro mne pohled na závislé ženy je osobně hodně smutný. Díky
svým tetám, které mne v dobách mého dost obtížného způsobu života
držely svou láskou nad vodou, ukazovaly mi jak má žít žena, která je
opravdu silná, aniž by upadala do spoluzávislosti, do které upadla
moje matka a nedokázala se vymanit z té pozice.

V dobách, kdy jsem začínal svou terapeutickou kariéru, jsem také
začínal svou spolupráci s doktorkou Strašrybkovou, se kterou
spolupracuji v oblasti terapie závislosti dodnes, byl pro mne pohled
na závislé ženy, které jsem vídával tehdy na pavilonu 18
tristní.

Přišel jsem poprvé na jejich komunitu a zarazila mne ta destrukce
erotiky, která tam vládla. Seděly tam zničené ženy, i když hezké a
nebyl na ně nijak povzbudivý pohled. Podobně působí i muži na
odděleních, které se zabývá terapii závislostí. Ale u těch žen, ten
dojem pro mne byl zásadní.

Tento pocit jsme měl později z rodinných příslušnic
závislých. matek feťáku, manželek alkoholiků či hazardních hráčů, ve
skupině pro rodinné příslušníky. Již jsem víc než dvacet let vedl na
městské části Praha 6, kde jsem v roce 1995 navázal spolupráci s
PhDr Ludvíkovou, se kterou také spolupracuji dodnes.

Mnozí lidé mne podezřívají s mysoginství. Bohužel se mýlí. Mám po
dobu dvaceti pěti let šéfovou ženu, tedy byly dvě. MUDr Mráčková,
se kterou jsem spolupracoval od roku 1993 do roku 2016 a MUDr
Kovandovou, se kterou spolupracuji dnes. A navíc i primářkou
oddělení se před dvěma lety stala po primáři Nešporovi MUDr
Karbanová, a nedá se říci nic jiného, že těch žen je možné si vážit.

Vážím si lidí, kteří něco umí, nerozlišuji v tomto směru muže a
ženy, ale mám hluboký despekt lidem, kteří mluví a píší o něčem, o
čem vlastně nic pořádného nevědí. A tváří se jako vševědi a pletou
se do věcí, kterým naprosto nerozumí. Závislosti a spoluzávislosti
podobně jako fotbalu rozumí u nás každý. Tedy každý má pocit, že ví
jak na to. A každý má představu, jaký by měl být terapeut a jak by
to měl dělat. Podobně jako u fotbalových trenérů.

Ten příběh na který dám odkaz, podobně jako všechny ostatní příběhy
seriálu má reálný základ. Jak už jsem řekl, ten seriál je ojedinělý
v tom, že se zabývá mnohem více tím okolím závislých, než jen
samotnými závislými. Ukazuje problém ze všech stran tou formou toho
hraného dokumentu, ke kterému jsme po dlouhých diskusích jak s
režisérem Lederem a scénáristkou Sovišovou dospěli.

Byla ta spolupráce jedinečná pro mne v tom, že mne oba vždy
vyslechli, dali na můj názor, přistoupili na skutečnost že netočíme
umění, ale paradokument jak tomu říkala paní Mullerová a nakonec se
myslím z toho i to umění stalo. Díky skvělému kameramanovi,
režisérskému a střihačskému umu Alana Lederera. Stal se z toho pěkný
biják, jak říkali v televizi. Myslím, že jsem k tomu i já docela dost
podstatnou měrou přispěl. Jo jo.

Odkaz na první natočený díl
seriálu Vzhůru
do bezvědomí
Délka 25 minut

Napsat komentář