Vždy, když se mě lidé ptají, jak snáším pohledy lidí, když jdu bos, nebo útoky na mou osobu třeba na webu pod blogy, odpovídám jim, že samozřejmě mám rád, když se mnou lidé souhlasí v tom, co dělám a
Vždy, když se mě lidé ptají, jak snáším pohledy lidí, když jdu bos, nebo útoky na mou osobu třeba na webu pod blogy, odpovídám jim, že samozřejmě mám rád, když se mnou lidé souhlasí v tom, co dělám a snáším i nesouhlas, pokud se mnou nesouhlasí, protože jejich nesouhlas není o mé osobě, ale jen a jen o nich. Jako jsou o nich jejich nadávky, či urážky.
Pro mnohé lidi je odrazující, dělat něco, s čím druzí nesouhlasí, třeba jen mlčky. Neudělají, co je jim prospěšné, ale udělají vše pro to, aby s nimi druzí byli spokojení a měli o nich dobré smýšlení. Já klidně chodím bos, klidně mažu komentáře, které se nezabývají obsahem, ale osobními útoky na mou osobu, případně osobu někoho jiného.
Bez ohledu na to, co si ten smazaný o tom myslí. Jeho urážky, jak mé osoby, či kohokoliv jiného, neberu jako názor. Urážejícímu jemu se to nemusí líbit, ani na něm tenhle pocit nechci, ale vnímám urážky jen jako urážky, nikoliv jako názor. jejichž účelem není rozvinout diskusi, ale pouze zranit, urazit, zasáhnout.
Nezkoumám důvody toho člověka, nakonec, proč bych měl? Není pro mne ničím důležitým, stejně jako nejsou pro mne důležití lidé na ulici, kteří se po mě dívají úkosem, když jdu bos. Oni si něco myslí, zabývají se mnou, myšlení je poměrně velký výdej energie, tedy plýtvají svou energií. Nechť tak klidně činí. Já si hledím svého, třeba abych do něčeho nešlápl, jdu-li bos, případně abych na smysluplný komentář, který mne zaujme, dal smysluplnou odpověď.
Chvíli mi trvalo, než jsem se naučil takhle chovat, ale v momentě, kdy jsem přijal za své, že zloba a nenávist, případně agresivita, osočování, vypovídají víc o tom člověku, než o mě, mám klid. Hledím si svého. Mám svého dost a dost a nepotřebuji nikoho měnit. Nemusím žít jeho život, plýtvat energií jako on, nemusím prožívat rozhořčení nad tím či oním. Především mne zajímá, zda jeho chování mě nějak ohrožuje. Pokud ne. Nemám s jeho chováním žádný problém.
Klienti se vždy na skupině, asertivitě, ptají. „To jako mi má být jedno, co si o mě kdo myslí?” Na to jim odpovídám. „Co si kdo o mě myslí, není v mé moci, pokud nechci žít podle jeho představ, změnit. Pouze se rozhodnout, jestli toho člověka budu brát vážně, zamyslím se nad tím, něco změním. Nebo jestli mi bude jeho mínění lhostejné. Jakou dám důležitost jeho mínění, postoji je jen na mě.” Není vůbec jednoduché tenhle postoj přijmout, dokonce není vůbec jednoduché se smířit s tím, jak mě druzí lidé vidí.
Jenže, jestli je něco v tomhle směru důležité, je jen to, jak se k tomu postavím já sám, jakou váhu mínění druhých lidí, kteří nijak nemají možnost ovlivnit můj život, dám já sám. Zavřu-li diskusi, pokud někdo troluje, pak si může někdo mimo toho trola, myslet něco o mé slabosti. Jenže o tom, jestli budu plýtvat energií na trola je v mé pravomoci. Já jsem rozhodnutý jí neplýtvat a mnohem méně energie mě stojí kliknout na jeho komentář a dát Enter smazat. Než vyvracet bludy, nebo se jim jakkoliv bránit.
Lidem, co trolují, co místo diskuse vedou osobní útoky, nikdo nic nevysvětlí, nikdo je nepřesvědčí, že jsem lepší, než oni tvrdí. Oni musí něco udělat napsat, plýtvat časem, kdy se zabývají mou osobou, místo toho aby si udělali život lepší. Já jen smazat. Jinak nic. Klidně se mohu věnovat svým dětem, vnoučatům, kteří mi včera udělali velkou radost, když mi přišly s mámou a tátou popřát k narozeninám.
Pak mohu napsat blog o tom, co si myslím o praxi sociálek ohledně dětí, nebo blog o tom, jak se chovám, když mě někdo anonymní píše o mém charakteru. Pouze ho smažu. On se zase objeví a já ho zase smažu. Nic víc dělat nemusím. Stejně tak, když se mě Václav ptal, jak jsem bojoval proti komunismu. Odpovím: „Nebojoval, myslel jsem si svoje, hleděl jsem si své práce abych se uživil, stejně jako dnes, komunisty jsem rád neměl, na tom se dodnes nic nezměnilo, volím pravicové strany, vyznávám konzervativní hodnoty, pokud je s tím někdo nespokojený, má problém on, nikoliv já.
Na socialismus jsem nijak názor nezměnil, nakonec měl jsem možnost srovnání už v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století o výhodách a nevýhodách kapitalismu ve srovnání se socialismem. Ani ten severský mě nijak neláká. Protože jak se zdá, je zaplacený povinností být politicky korektní, multikulturní, vysokými daněmi, a nevěřím, že všem domácím tam tyhle požadavky jdou pod nos.
Ale zatím je to jejich záležitost a dokud na mě nechtějí abych sdílel jejich hodnoty, pak nechť tam budují „super korektní, multikulturní, socialistickou společnost.” Jejich věc. O výhodách socialismu bolševického charakteru, jaký jsem zažil do roku 1989, nic nevím. Jak jsem měl možnost srovnat, tak všechny výhody, co jsme měli my v „socialistickém” Československu, měli v kapitalistickém Německu také a k tomu mnohé navíc. O tom navíc, jsme si mohli nechat jen zdát.
Když se tak dívám kolem sebe, většinou vidím lidi, kteří mají mnohem více, než kdy předtím a přesto řvou, jak mají málo. Takže problém bude spíš v jejich hlavách, než v realitě. Bezdomovci, co se dnes potulují po ulicích, seděli za totáče v kriminále za poškozování pětiletky.
Jasně, jsem z mnohým co se v tomhle státě děje, nespokojený, ale ta nespokojenost není tak velká, abych toužil po socialismu. Jakémkoliv socialismu. Neboť jak se ukazuje, je příliš mnoho těch v socialismu, kteří mi chtějí určovat, jak žít, myslet a vidět svět. Nemám zájem o jejch rady a nabídky. . Bez poděkování za radu, či nabídku. Neměl jsem zájem tehdy, nemám ho ani dnes. Užil jsem si ho do sytosti.
V Bibli se píše o Izraelitech, co byli vyvedení z egyptského otroctví a pak plakali na poušti po plných hrncích egyptských. Svoboda pro mnohé lidi je nepříjemná. Musí se starat a není koho obvinit za svůj osud. Tohle velmi často praktikují i závislí. Všude, v léčebně, doma i tady. Pochopitelně jen někteří.
Všichni kolem nich jsou vinni jejich potížemi. Házejí jim klacky pod nohy a nenechají je ukázat, co dovedou. Pak se jim stane, že jim ti bližní dají šanci ukázat, co dovedou, a milí závislí zjistí, že to dost často není nic moc. Neboť musí pracovat na svém štěstí. Mnozí byli zvyklí, že se postarali rodiče, manželka, kamarádi, či stát. Dnes jim říkáme, že je to jen na nich. Což se jim nelíbí. A já jim říkám. „Užijte si to.”