Úleva se vždy dostavila

Tak první máj, lásky čas je za námi, hrdliččin hlas také k lásce nezve, protože venku lije jak z konve.

Tak první máj, lásky čas je za námi, hrdliččin hlas také k lásce nezve, protože venku lije jak z konve. Říkám si že ten svůj web tak trochu v poslední době zanedbávám protože dávám staré blogy na Abíčko, kde sklízím obdiv i nenávist. Někteří čtenáři neunášejí jeden textík denně. Mají za to, že jsem grafoman. Líbil se mi tam jeden takový pan učitel, který se dožadoval nových dobrých blogů, vyjma toho grafomana Jílka, dal odkaz na svůj blog, kde označil za grafomany všechny ty, co jsem tak koukal, trochu kloudně psali. Asi závist. Docela se bavím, jejich útoky, případně komentáři, které nejsou vůbec k obsahu blogu. Levicoví nadšenci, kteří nezažili dobu reálného socialismu produkují moudra, která mají spasit lidstvo. Netuší, že tyhle moudra jsem četl asi třicet let, celou tu dobu co jsem byl schopen pochopit co se v novinách píše. Někdy se mi zdá, že si našli staré výtisky Rudého Práva a opisují. Jen mění čas a místa hrůz, kde působí američtí imperialisté a jejich přisluhovači.

Opravdu se bavím jejich naivitou, Já chápu jejich mladické rozhorlení, konečně kdo jiný než mladí by se měl starat o bídu světa, které je víc než dost. Jenže stejně jako já jsem si neuměl představit ve svém mládí životní podmínky svých rodičů a prarodičů a hněvali mě svým postojem ke světu ve kterém žili. Jako válečná generace, která schytala válku v celé své nahotě a v čase, kdy se místo lásky a zamilovanosti, museli se starat, kdy a jak se dosyta najedí. Tak přemýšleli jestli přežijí dělostřeleckou palbu, která dopadala na ves mojí matky, nebo noční bombardování, které zažíval můj otec při nasazení v Německu. Měli pochopitelně jiný postoj k životu, k tomu co je dostatek a co je nedostatek, co je opravdu nutné a co není nutné.

Podobně já mám ve vzpomínkách celou tu „parádu” reálného socialismu, kdy jsme se skutečně dosyta najedli, sice nebylo ani kolik let po válce dostatek všeho, co mohlo být, ale nepadaly na nás bomby ani jsem z úzkosti nesledovali jestli se blíží dělostřelecká palba abychom utíkali do lesa a po návratu našli skoro celou ves vypálenou. Jenže zase si pamatuji tu komunistickou šikanu, kdy co nebylo dovoleno, bylo zakázáno.

Takže, když mi mladý levičák začne operovat svými „moudry,” která si přečetl u jiných jemu podobně „moudrých a vzdělaných,” musím se smát. Naštěstí jak se zdá, tak socani zas asi takovou sílu mít nebudou, protože doufám, že rozumní lidé pochopí, že život na dluh, vede k podobným koncům jako v Řecku a že, jak jsem čítával v knihách a moje babička i říkala „po posvícení bývá sračka.” Ctihodné a slušně vychované dámy jistě prominou, ale ze života na dluh nic jiného, než sračka nekouká.

To neznamená, že jsem proti solidaritě a nechci aby se nemohoucí podporovali, jak se mi stále pokouší podsunout jedna dáma, kterou bych spíš podle jejího chování a vyjadřování měl nazývat čubka, ale protože jsem slušně vychovaný a tetě Jiřině i tetě Boženě by se takové veřejné označení „dámy” asi nezamlouvalo, nebudu jí tak říkat. Prostě solidarita je nutná, lidé pokud si pomáhají, dělají dobře. Si myslím.

Jen se domnívám, že je dost těch, co pomoc nepotřebují a ujídají z krajíce těm co pomoc potřebují. A dělat dluhy jen proto aby místo potřebných věcí bylo na hračky mi chytré nepřijde. Jak tak sleduji, tak Řecku se musí půjčit asi Tři biliony korun. Tedy půjčit, zdá se že je to půjčka na věčnou oplátku. Nějak si nemyslím, že bych chtěl takovým břemenem zatížit svoje i vaše děti. Teď Řekům půjde životní úroveň hluboce dolů.

Konečně, když jsem asi před rokem tuhle teorii o mizérii života na dluh a debaklu z něj plynoucí vyslovil, byl jsem mnohými označen za ekonomického dementa, který by se měl starat o to čemu rozumí. Ale jak se zdá podobnost života závislého, třeba na alkoholu a debaklu z něho plynoucí a závislost na luxusu poskytovaného státním zaměstnancům není podobnost čistě náhodná. Oba jak alkoholik, tak stát dojdou k nějaké větší či menší formě bankrotu. A je na ostatních kolem nich, jestli je v tom nechají utopit a nebo jim nabídnou nějakou formu léčby, která není vůbec, ale vůbec příjemná.

A žádná světová revoluce vedená rudými blouznivci libovolného typu tu bídu neumenší. Budou muset ti Řekové, podobně jako abstinující alkoholici, začátečníci velmi, ale velmi slevit ze svých požadavků. Docela chápu, že se tohle ani jedné skupině nelíbí, procházejí podobným procesem od nevíry v jejich dobré úmysly, tak očekávání, když že už něco zlepší. A budou ono očekáváni jejich dávat občas dost hlasitě najevo a nebudou příliš trpěliví. Inu i tohle sebou nese život na dluh.

Vyrazil jsem včera do vsi. Koupil jsem si pokračování „Základy mužského šovinismu.” pod názvem „Mužský šovinismus pro pokročilé.” Všem doporučuji. Mužům i ženám. Chytře napsaná knížka. A smutně pravdivá. Je nás jen málo, kteří alespoň někdy a částečně umíme čelit ženským intrikám, které ony mají vrozené, geneticky zakódované. Když si ji tak pročítám, tak mě tane na mysli mé oblíbené heslo, které používám a při jehož vyslovení většině žen naskakuje husí kůže „Ženy přicházejí, ženy odcházejí.” Jedině naprostá odhodlanost toto heslo naplnit, uhájí mužskou svobodu a udrží ji v přijatelné formě a snesitelné míře.

Jenže málokterá žena uvěří, že jen odhodlaný mužský postoj dokáže v tomto směru udržet manželství a nebo partnerství na přijatelném kompromisu. Pokud muž připustí, že sice dává všechno,ale nedává dost a žena má právo být nespokojená za každého počasí i data, pak není nikdo spokojený. Někdy mám pocit, že mnohé ženy dělají vše pro to aby si zkomplikovaly život svou nespokojeností. Některé, ale těch není mnoho umí svou nespokojenost slušně odstupňovat. Jiné, ale těch je velmi málo, se občas umí tvářit i spokojeně.

Josef Hausman, autor těch knih tohle velmi skvěle a reálně popisuje. Samozřejmě on i já jsme považovány mnohými ženami za misogyny, ale myslím, že se mýlí. Jsem docela rád, že některé nespokojené ženy, které jsem opravdu miloval (teď nemám na mysli ty jednonoční známosti, jichž bylo dost, jsem jen chlap a spousta ženských mě nenechala na pokoji,) z mého života odešly. Dlouho projevovaly svou nespokojenost, až jsem se začal chovat zcela nezávisle, až poté pochopily, že neudělaly nejlépe. Jenže já si nijak nelámu hlavu tím kolik mě žen opustilo. Tolik kolik mě jich opustilo, tolik jich přišlo a bezchybně ty odešlé nahradilo.

Tím nechci říci, že vždy jejich odchod byla jen jejich svéhlavost a nesnášenlivost, ale mluvím o těch, kdy jim i mě na vztahu záleželo a troufnu si říci, že jsem nikdy nebyl ten, který si přál konec. Trest odchodem na mne nikdy nefungoval. Byl nepříjemný, nakonec ale únosný. Jenže když nastal, cítil jsem nakonec úlevu. Tak a konec, jdu cvičit.