Už si připadám jak Hana Hegerová, když se zpívala: Jsou čtyři ráno, nebo víc, jsem vzhůru, hledím na měsíc, nebo dolu do ulic, kde lampy bloudí… Probudil jsem se kolem čtvrté. Sám od sebe.
Už si připadám jak Hana Hegerová, když se zpívala: Jsou čtyři ráno, nebo víc, jsem vzhůru, hledím na měsíc, nebo dolu do ulic, kde lampy bloudí… Probudil jsem se kolem čtvrté. Sám od sebe. Spát sem šel kolem jedenácté. Neměl jsem chuť ani číst, ani bloumat po internetu, jen spát. Poslechl jsem jako obvykle dělám své tělo a zalezl a spal. V takovém případě spím skutečně jen několik hodin.Vyspím se.
Byl včera zase náročný den. Tři skupiny a jedna obtížnější jak druhá. Ale to už tak někdy v práci bývá, že je náročnější den, než jakýkoliv jiný. Občas se zdá, že se nic neděje, občas se ukáží věci, které i mne přinutí se zamyslet, nebo vyvolají vzpomínku, jak jsem podobnou situaci prožíval já. Nebo jak jsem se choval. Tak jsem si uvědomil, při poslouchání jedné klientky, že jsem po odchodu z domova, své rodiče vlastně držel dost daleko od svých záležitostí. Neměl jsem žádnou potřebu je nechat nahlížet příliš do svého života.
Nemyslím, že je takové chování vzor pro jednotlivé lidi, ale pokud o tom přemýšlím, tak mělo své důvody. Nakonec, moje dcery se chovají podobně. Žijí si svůj život a své radosti a potíže mi občas vyjeví, ale jen občas. Nijak mne tohle neuráží, stejně jako je neuráží, tedy alespoň doufám, moje chování. Také je většinou držím od svých záležitostí. Má tohle chování své výhody. Dospělý člověk většinou zná všechna běžná řešení a mimořádných situací bývá málo. Je tedy lepší si ono zasvěcování svého života nechat na mimořádné události a s blízkým okolím jen tak konversovat a jinak moc neunavovat přílišným svěřováním.
Pochopitelně, každý tohle máme jinak, navíc, ženy v tomhle směru asi víc komunikují s matkou, muži víc si nechávají pro sebe. Zjednodušeně řečeno. Mám svůj svět, nechávám si myšlenky bloudit sem a tam, někdy tohle vypadá velmi chaoticky a je až s podivem, že mi z toho někdy vyplynou docela rozumné nápady. Četl jsem někde, že tohle je vlastně metoda myšlení starších lidí a že není pravdou, že se schopnosti snižují, ale díky tomuto způsobu těkání od jednoho k druhému, plus nabyté zkušenosti za život, dávají srovnatelné výsledky s výsledky s mladými, navíc ještě okořeněné díky těm zkušenostem.
Některé věci jsem jako mladý prostě nevěděl, protože jsem je nezažil. Byl jsem náchylný k rychlému rozhodování, které mnohdy mělo ne zrovna katastrofální následky, ale občas život komplikující následky. Katastrofa je silné slovo. Protože katastrofy se dějí jen občas a není vše katastrofou, za co se některé děje vydávají, ale běžným dějem, který odplyne poměrně bez fatálních následků. Nakonec, vidím sám, že pokud přestanu brát vážně titulky v novinách, pak zjistím, že sice se katastrofy dějí ve světě, ale většinou bývají hodně daleko a je jich proto tolik, protože zprávy vlastně nic jiného než katastrofy neprodukují.
Vrátím se k tomu běžnému životu. Běžný život je vlastně běžný, protože obsahuje stereotypy a příkazy, co nás udržují naživu. Člověk tyhle stereotypy, které jsou vlastně velmi bezpečné a velmi výhodné, protože, tedy alespoň pro mne mi umožňují si organizovat čas, tak abych se mohl po splnění oněch požadavků, které na mě můj život klade. Klade a vyžaduje jejich splnění jen proto abych zůstal naživu. Najíst se, vyprázdnit, vyspat, opatřit si jídlo, klid, teplo bezpečí.
Pokud si tyhle základní potřeby člověk opatří, nebo je má díky svým dobře zaběhlým stereotypům snadněji dosažitelné, pak je čas na lásku, na vzdělání, zábavu, což se pro mne mnohdy rovná zábavě. Nějak mi došlo během života, tedy už poměrně dávno, že některé činnosti je dobré zautomatizovat, tak abych jim věnoval minimum úsilí a ponechal si čas a energii na tvořivou činnost. Někdo maluje, někdo píše, jiný zpívá, další dělá vše předešlé a ještě k tomu jiné věci a prožívá svůj život velmi uspokojivě.
Píši si blogy, které většinou bývají bez ladu a skladu. Jak myslím, tak píši. Zvláštní je, tedy mě to přijde jako zvláštní a někdy i zázrak, že se ono psaní vlastně samo organizuje. On i život má jisté samoorganizační schopnosti. Jak jsem už popsal. Většinu svých životních stereotypů jsem nevymyslel, ony se vlastně samy zorganizovaly. Mám povinnosti po celé Praze, jezdím z jednoho konce na druhý, mimo to pracuji doma a vlastně sleduji, jak mi samo bez nějakého velkého vymýšlení naskočilo onen stereotyp, který občas naruším tím, že místo toho abych jel MHD, jdu pěšky, nebo vystoupím ve městě, kus se přes město projdu abych jen tak viděl, co se kde děje.
Kupodivu, díky tomuhle nastavení stíhám bez potíží všechny své pracovní povinnost, které mám rozesety na několika místech. Mám své nákupní body, kde nakupuji, mám své odpočinkové místa, kde relaxuji třeba jen pouhým prohlížením muziky nebo knih, které si ani nekoupím, ale jen tak si je prohlédnu, občas dám řeč s nějakou pohlednou dámou, v knihkupectví se poměrně snadno navazuje kontakt, nakonec tam v takovém intelektuálním prostředí dát řeč je skoro povinnost, když dáma tápe, zda má investovat své těžce vydělané peníze do neznámého textu.
To, že moc nevařím, ale občas si udělám jen nějakou lahůdku, má své výhody. Mám díky tomu čas a občas jako třeba v neděli peču králičí hřbet, který jsem si onehdy koupil, večer usmažil kousek ryby, abych pořád nejedl jen kaši, suchary a ovoce, když se rozmlsám. Někdy si při svých procházkách dám něco dobrého ve městě. I to je jeden z takových stereotypů a uvědomuji si, že třeba v pátek po konci programu přemýšlím cestou na MHD, kde se stavím. Taková hodně příjemná událost. Vlastně i tohle dělám hodně dlouho, přesně od dob, kdy jsem opustil domov a nebyl vázaný žádnými jinými pravidly, než těmi vlastními.
Nějak mi z toho všeho plyne závěr, že dobře nastavené stereotypy mají tu moc, že dávají člověku velkou míru svobody. Pochopitelně, jsou li lidé mladí, mají-li děti, je asi jejich život jinak zařízen, mají jiné stereotypy, jinou organizaci času. Ale pro lidi, kterým odrostli děti, už si vedou poměrně nezávislý život na životě svých dětí, pak se může stát, že si najdou právě díky svým zkušenostem znalostí toho, co opravdu potřebují.
Nakonec jedna poznámka, mít vlastní život, neznamená, nemít rád své děti, nebo lidi kolem. Člověk se nemusí obětovat druhým a přesto může být prospěšný jak sobě, tak i těm druhým, třeba dětem, kteří si bez jeho obětavosti dokáží zařídit svůj život podle svého přání.
Tak, je půl šesté, jdu udělat si tu kaši a pomažu do blázince. Daně mám zaplacené, mohu směle hledět budoucnosti vstříc. Také jeden ze stereotypů. Zaplať, co máš, nebudeš mít zbytečné starosti.