Ty jogurty byly fajn

Mé drzé smart hodinky mi připomínají, že bych se měl hýbat. Právě ve chvíli, kdy jsem otevřel editor VIM, abych napsal blog. A to jsem dnes po bytě v rytmu rokenrolu nachodil 7151 kroků.

Byl jsme líný jít ven, je pod mrakem, neměl jsem chuť se někde potulovat, pohyb mi chyběl, takže jsem několik minut napínal svaly na TRX, tělo procvičoval. Pak jsem se zamyslel nad tím, jestli bych byl schopen chodit po bytě, přes ty dvě místnosti, které vlastním, což obnáší 17 kroků jedním směrem tři čtvrtě hodiny. Byl jsem. A nachodil ten výše uvedený počet.

Pak jsem si lehl, neb má láska mi psala, že tu bude co nevidět, jenže. V takovém případě si klidně lehnu, nebo se podívám na nějaký pěkný film, a ona tu skutečně co nevidět bude. Ještě tu není. Jsem už vycvičený. Vím, že ve většině případech, po oznámení, že už skoro je na cestě, mám minimálně dvě hodiny času. Hodinku jsem spal, probudil se, uvařil „neprůstřelný kafe.

Recept na neprůstřelný kafe jsem objevil Zde. Pije se v rámci LCHF, což je nízkosacharidová strava. Má napomoci zvýšení množství tuku a tak trochu zasytit. Tuky nahrazují sacharidy a pak se hubne. V rámci ketozy, kdo je zvědavý, může si najít něco o nízkosacharidové stravě. Musím říct, že je to zatím nejzajímavější způsob stravování. Pro mne.

http://www.receptynahubnuti.cz/rubrika/zdravi-a-hubnuti/

Bez hladu, zbytečného hlídání potravin, člověk se nemusí omezovat. Sice jsem se v rámci zájmu začal zabývat výdejem a spotřebou, klidovým metabolismem, aktivním, ale v jídle se moc neomezuji, tedy vůbec. A pomalu hubnu. Má láska dorazila, nabídl jsem ji také neprůstřelné kafe, docela ji chutná. Tak uvidíme, asi si ho budu dělat po ránu. Zjistil jsem, že se mi také trochu vypíná má svraštělá stařecká kůže. Jo, co trocha cvičení a stravy udělá s člověkem.

Objevil jsem na YouTube spoustu krásných westernů, které neznám, neviděl a většina jich je s anglickými titulky, takže mám jakousi představu, co se v nich říká. Holt už budu mít asi pořád problém porozumět filmové americké angličtině. Tak aspoň takhle. Jeden z takových zajímavých filmů byl nový western: „Hickock.” Dost upravený příběh Divokého Billa, nejslavnějšího pistolníka Západu.

Musím říci, že sice nebyl podle skutečnosti, ale byl udělaný docela dobře. Kupodivu, nebyl tam hlavní hrdina černoch, ani tam nebyla skvělá pistolnice, která zastínila všechny muže.

Ty filmy, kde je zásadně hrdinou černoch, nebo lesba, ty mne opravdu nijak neberou. Chápu všechny ty pokusy, jak nás přesvědčit, že je nutné se smířit s tím, že menšiny mají víc těch práv v rámci pozitivní diskriminace, abychom si zvykli, že je několik druhů pohlaví a hetero už se moc nenosí. Aspoň podle médií a sluníčkářů.

Ale jak se zdá, už se zřejmě nezlepším. Pořád si myslím, že heterosexuální jedinci jsou ve většině a většina by se zrovna menšinám přizpůsobovat nemusela. Ano, práva máme stejná. O tom se nediskutuje, jen prostě nemáme povinnost žít podle představ těch menšin.

No nic, to jen tak na okraj, abych nevyšel ze cviku. Než jsem dopsal blog, ještě jsem stihl jít nakoupit. Prošel jsem se k Lidlu, což je nejvzdálenější market na Barrandově od bydliště, ale zas není tak daleko. Na sobotu odpoledne tam bylo dost lidí. Inu, jsme chudí a lidé si odváží jen jeden plný vozík nákupu. Kdyby byli bohatí, určitě by táhli dva.

Já jsem měl malý košík, skoro plný a připadal jsem si jak chudý příbuzný na svatbě milionáře. Když jsem viděl, co všechno lidi kupují, jídlo, které jsem nikdy pro jistotu ani radši neochutnal. Třeba některé druhy jogurtů. Tedy jogurtů, říkají tomu jogurt, ale pamatuji v dětství bílé jogurty s různou marmeládou, ještě teď je cítím na jazyku. Lahvičky byly vratné.

Inu, Jaroslav Žák ve své knize „Svět se mění nenápadně” popsal tu nenápadnou změnu bezvadně. I když vyšla někdy kolem roku 1940. Je to let, co jsem ji četl, budu se muset po ní podívat. Psal tenhle autor vtipně a k věci. A jeho knihy o škole a studentech jsou oblíbené, myslím, dodnes. Myslím, že film, „Cesta do hlubin študákovy duše” viděl snad skoro každý. Natočili ho podle stejnojmenné knihy.

Napsal toho dost a u každé knihy jsem se opravdu bavil. A jeho kniha o začátcích lehké atletiky v Čechách, „Dobrý borec Antonín” je opravdu skvost v tomto směru. Inu, dobří autoři baví i po mnoha letech. Jo jo.

Napsat komentář