…toulavé boty jsem vytál z tajných skříněk a v dálce viděl zářit zámek..

Jsem v Lužických horách a dělám okliky, neb jít po silnici č.9 znamená neustálou pozornost před projíždejícími auty. Takže mírně kličkuji.

Jsem v Lužických horách a dělám okliky, neb jít po silnici č.9 znamená neustálou pozornost před projíždejícími auty. Takže mírně kličkuji. Cesta do Filipova se tím mírně prodlužuje, ale jdu krajem svého mládí.

Kytlice, Dolní Podluži, Tolštej, Jiřetín pod Jedlovou, Lobendava, Tady a na mnoha jiných místech jsem byl buď, coby dítě na nějakém taboře. Nebo jako mladík pracovně. Později jsem tam chodil coby pokusník o trampa. Potkal jsem tam děvče, co si mne na tanéční zábavě vybralo abych ji doprovodil domu. Naposledy jsem tu byl myslím v roce 1990, právě s klubem Z na chatě po Tolštejnem. Tedy 25 let tomu. Odtamtud jsem šel pěšky do Děčína přes Chřibskou, Jetřichovice, Arnoltice, Býnovec, Kámen a Ludvikovice.

Říkám si, že bych si to mohl zopakovat. Asi už to neujdu za jedno odpoledne jako tehdy, ale nevadí, kouknu se co se tam za těch 25 let změnilo. Ty lesy a kopce asi moc ne, vesnice, uvidíme. Býval to vždycky krásný kraj, ale hory tu nejsou moc vysoké, vesnice jsou dost malé, většinou už spíš jako chalupářské oblasti. To už za totáče tak bylo. Místních, tedy usazených bylo už tehdy dost málo. Dnes jich asi bude ještě méne.

Asi si dám zase zitra někde odpočinkový den. Uvidim kam dnes dojdu. Půjdu po značkách, tam vždy hrozí zabloudění. Stačí jen přehlídnout a už je člověk jinde než mířil. Jenže tady bloudit, žádné neštěstí. Tady jsem doma. Už od Úštěku ten domov cítím. Čím víc jdu na sever, tím víc se mi vybavuje vzpomínek. I do snů se mi pletou. 50 let prožitých na severu Čech se nedá smazat.

V Krásné Lípě jsem se učil. Přeložili tam tehdy učiliště. Ve Šluknově jsem na náměsti udělal s Láďou Hůrkou, Mirkem Vosátkou a Petrem Radou první falcovanou střechu z pozinkovaného plechu. Tehdy jsem zažil ten náramný pocit, když člověk udělá něco vlastníma rukama, co slouží lidem. Prostě najednou se na tom podílel. Smáli se mi občas lidé, když jsem říkal, že jsem jako dlaždič, tedy přidavač chodil po Děčině po chodníkách, co jsem dělal s panem Losem. Udělali jsme ty chodníky tak, že se na ně víc jak dvacet let nemuselo sáhnout. Stejně tak několik kostelních věží jako klempíř.

Třicet let jsem se živil rukama. Jako dlaždič, klempíř, krmič krav, lodník. Dodnes jsem na to hrdý. Uživil jsem se dobře rukama, uživil jsem se stejně dobře hlavou. Nikdy jsem nebyl bez práce, nikdy jsem práci nehledal. Vždy práce hledala mne. Dodnes jsou mi k smíchu fňukalové, co mají jen nataženou ruku a nářky na osud. Pokud člověk není liný, nekňučí a hledá jak na to, neztratí se. Jo jo.

…po létech vracím se k hnízdu, vracím se zpět…