Poslouchal jsem dnes klienta, jak vykládá o svém životě, o pocitu, který má od poslední recidivy. Řekl jednu zajímavou věc. „Když jsem se naposled napil, zastavil jsem ten hrozící pád velmi tvrdě.
Poslouchal jsem dnes klienta, jak vykládá o svém životě, o pocitu, který má od poslední recidivy. Řekl jednu zajímavou věc. „Když jsem se naposled napil, zastavil jsem ten hrozící pád velmi tvrdě. Vzhledem k tomu že jsem se bál abych nepadl na dno. Začal jsem hned druhý den cvičit, běhat, odčiňovat ono selhání.” U onoho slova: „Odčinění, odčiňovat,” jsem se zastavil. Uvědomil jsem si vlastně kde je problém mnohých lidí, kteří se dostávají do podobného tlaku po nějakém osobním selhání jako můj klient. Vlastně jsou v presu viny ze svého selhání a chtějí odčinit, smazat, odstranit onen moment selhání. Chtějí odčinit a smazat skutky, které se staly.
Stejný pokus jako vyprat skvrny, jež se objeví pokud se polijeme například kafem. Jenže na rozdíl od skvrn na oděvu, které jdou většinou díky složení většiny pracích prášků mechanicky odstranit, selhání, výpadek, nevěra, recidiva a jiné další „hříchy,” odstranit z naší minulosti nejdou. Nejdou odčinit a nejdou ani smazat. Zůstávají. Zůstávají zapsány v naší paměti. A v paměti některých dalších lidí. Stejně jako včerejší výprask Slávie v Londýně od Arsenálu. Ten výprask nejde odčinit. Jde jen zvolit jinou taktiku, koupit lepší hráče a pokusit se získat body, aby se Slávie udržela v soutěži a nebo odešla alespoň s pocitem, že udělala vše pro úspěch.
Navrhl jsem svému klientu místo slov „Odčinění, smazání.” Slova: „Analýzu, zlepšení, posílení.” Protože. Pokud, odčiňujeme, žijeme v pocitu viny, provinění. Není na škodu, vědět, že jsme se provinili, proti svému tělu, svým bližním. Ale jak už bylo řečeno. Z psychologického hlediska vina v nás vytváří většinou pocit napětí, zmaru, a někdy přerůstá v sebedestrukci, jež je neúnosná. Vlastně odčiňováním se provinění nezastavuje. Pokračuje a odčiňující dokud nemá pocit, že je do běla vypraný, nemá pocit odpuštění.
Odpuštění sobě samému. Je dobré si uvědomit dvě věci: Ta první, že samotné zastavení hříchu někdy (a nebudu se bát použít tohle slovo souběžně se slovem provinění) způsobuje že poté mám pocit neodpustitelnosti a povinnosti se nekonečně hrabat a omílat všechny své zlé skutky ve své minulosti s představou, jak jsem špatný zlý a nikdo není horší než já. Tato představa vytváří děsivé očekávání, co všechno mě čeká než to odčiním, napravím a smažu. A až toho dosáhnu, pak dojdu odpuštění od sebe sama a druhých. Jestli toho vůbec kdy dosáhnu? To je tak velmi vzdálený cíl, skrytý za horizontem. Že se zdá nedosažitelný.
Lidé se pachtící se za oním odpuštěním, mají mnohdy pocit, že ono odpuštění se jakoby před nimi posunuje. Posunuje, nepatrně před nimi a vlastně nikdy není na dosah. Přes veškerou snahu. Často ono snažení působí stejně jako mrkvička na klacíku uvázaná před oslíkem, který ve snaze ji dostihnou upaluje seč mu síly stačí a nikdy ji nedostihne, stejně tak oni lidé, co si stále udržují nebo pěstují pocit viny, pocit totálního selhání a neschopnosti, protože jejich hřích je natolik velký, že nelze ani odčinit.
Tohle napětí, pramenící z pocitu selhání je mnohdy natolik velké, že uvede odčiňujícího jedince do pocitu marnosti nad svým úsilím a on vše vzdá s tím, že stejně nemá nic smysl, vzhledem k tomu, že jeho činnost mu úlevu nepřináší. Ale: Pokud nastoupí místo odčinění, jiné slovo, z hlediska významu odlišného, ale z hlediska konání obsahově stejného, mění se tím smysl konání. Na jedné straně stojí nikdy nekončící utrpení z hlediska věčné viny. Duševní složka člověka tím strádá a s ní i tělo. Na druhé se změnou smyslu a paradoxně stejném konání nastává i částečná změna lidské psychiky. Se změnou psychiky i jiný pohled a duševní i tělesná úleva. Objevím-li smysl v minulosti pro sebe samého pak slova a pojmy jako:
* Hledání chyb vedoucích k vadnému chování.
* Jejich objevení a vynesení na světlo.
* Uvědomění si, že minulé chybně chování nelze smazat.
* Lze jej v přítomnosti a budoucnosti nečinit.
* Postupný trénink a rozvíjení chování vedoucí ke stabilitě.
* Získaná stabilita vede k duševní i tělesné rovnováze.
* Dušení rovnováha a trénink, vede k větší síle, jak ducha tak i těla.
* Se získanou silou se mi žije lépe ve světě plném zátěže a náporu na obé.
vedou k obnově duševní, duchovní i tělesné integrity. Navíc při tomhle přístupu k sobě samému a změně významu i smyslu funguje něco, čemu by se mohlo říkat: „Podprahové postupné odpouštění.” Z každou změnou vedoucí ke zlepšení chování dochází někdy k přímému a někdy nepřímému ocenění našeho okolí, které nám svoji zpětnou vazbou dává informaci o naší proměně. Tato zpětná vazba našeho okolí nám dává informaci o postupném odpouštění a zapomínání okolí na naši minulost.
Vrátím se ještě k onomu „Odčiňování.” Lidé jak asi vysvitlo z předchozího, chtějí odčinit aby došli odpuštění a vyčistění. Projevuje se ona touha nejhojněji používaným sloganem: „Aby mi zase věřili.” Pokud ovšem člověk se snaží změnit svůj život a trénuje zvládání postupné zátěže, kterou na něj život klade, pak už vlastně díky onomu tréninku, si podprahově odpouští, získává sebeúctu a sebedůvěru. Ona postupně získávána sebeúcta a sebedůvěra. Způsobuje lepší kondici. Ona lepší kondice, jak psychická, tak fyzická, dodává důvěryhodnost nám samým díky našemu viditelnému úsilí.
Je zajímavé, že opravdu stačí některé věci jen nedělat. A už se naše kredibilita náramně zvýší. Díky zastavení určitého druhu chování, postupnému úsilí o udržení změny chování se proměňujeme. A potom nastává, takové tiché odpouštění většiny našeho okolí, důvěra v nás se díky naším skutkům nastoluje jakoby sama od sebe. Tím dochází k odpuštění jak našeho okolí, tak nás samotných, skrze naše skutky. Snad jsem se vyjádřil dost srozumitelně?
Byl jsem dnes podruhé školit úředníky. Půjdu ještě několikrát. Spíš než školení se jedná o kurs zvládání zátěžových situací. Docela dobře spolupracovali a nakonec pochopili, že jim nehodlám dávat recepty na každou obtížnou situaci, ale spíš je vedu k naslouchání sobě samým, rozumění sebe samým a druhým a z toho porozumění, pak vyplývající možností. Je stejně příjemné spolupracovat s lidmi, kteří chápou, že nejde o poučování, ale o pohled na věc, třeba ze strany klienta, praktického nácviku a praktického prozkoušení po malých krocích, které důkladně probrané a po malých kouskách utkví více v absolventech, než teorie a poučky, typu: „Když se děje tohle, uděláte tohle a úspěch vás nemine.” Spíš jim říkám. „Pokud porozumíte druhému člověku, velmi často se stane, že on porozumí vám. Jestliže si rozumíte, máte možnost vyjednávat i o tématech, které jsou pro druhého člověka obtížné jim nejen porozumět, ale i je přijmout.
Musím říci, že mě bavila práce s lidmi, kteří nejsou pacienti a jsou docela motivovaní. Sice se napřed ostýchali, ale nakonec byla i zábava. Bavit se při práci, když humor se děje samovolně je docela příjemné. Jediná skvrna na celém dni byla ta, že má známá o které jsem nedávno psal, že je těhotná, o dítě přišla. Tak nakonec ta radost, kterou jsme měli, když se ukázalo, že se nejedná o mimoděložní těhotenství povadla. Zvadl a to poměrně dost prudce. Byl jsem z toho skutečně smutný i když se nejednalo o moje dítě a moji ženu. Jak stárnu, tyhle věci se mě nějak víc dotýkají. Přeji ji, aby bylo lepší příště. Jo jo. A napsala mi Eliška, jsem rád, že stále čte moje příspěvky a neztratil jsem čtenářku. Jsem opravdu rád.