Trochu jsem promazal diskusi pod svým blogem na iDnes „Zlá USAF vombatuje.” Jsou na světě lidé, kteří nepochopí i přes svou znalost šesti jazyků, případně dalších dovedností,jak o sobě tvrdí, že nejsou ničím pro mne zajímaví.
Nejsou zajímaví a nijak nepotřebuji znát jejich názor na svou osobu, svět, případně vědět v čem jsou dobří. Pro mnohé lidi je mé chování v tomto směru těžko únosné, pochopitelné a nesouhlasí s nim. Mnozí si něčeho takového netroufnou, i když by rádi. Bojí se toho, co by si zlého o nich mysleli ti druzí.
Čas od času zjistím, že někteří lidé nejsou pro mne žádným přínosem, stávají se jen a jen zátěží, která blokuje můj čas a bere mi energii, ale nechci ztratit kontakt s druhými lidmi, kteří pro změnu jsou pro mne přínosem a otevřená diskuse pod blogem s nimi mě těší a mi umožní tak ten kontakt mít, takže nechám diskusi otevřenou a jen ty nezajímavé a nic přinášející mažu. O tom, co je pro mne přínosné, důležité rozhoduji jen já sám. Nikdo jiný, ani kdyby se oháněl výší IQ 270, nemá naději za mne rozhodnout.
Prošel jsem v životě během svých terapeutických výcviků jistou desenzitivací, která mi umožňuje jistý odstup, který má pochopitelně svou hranici, abych si nelámal hlavu s tím, co si kdo myslí. Nejsem odpovědný za myšlenky a pocity těch druhých.
Dnes jdu do nemocnice. Zítra na operaci. Přemýšlím, že si vezmu sebou jen tablet, i když i v tom případě váhám. Zřejmě bude pro mne nejlepší, být oddělený od světa jak internetu, tak tím pádem i zpráv. Nakonec, politiku sic sleduji, ale omezeně, a čtečka plná knih mi poskytne dostatek zábavy. V mobilu mám dost blízkých lidí, se kterými, budu-li potřebovat podporu, mohu poklábosit. Poklábosit jen tak.
Včera za mnou byl Jirka Nývlt, alias Macháně z Katolického týdeníku. Známe se dlouho a on mne občas požádá o rozhovor k nějakému fenoménu závislosti, či dokonce o příspěvek jako takový. Včera vyzvídal o hazardním hráčství. Strávili jsme příjemnou hodinu a něco, probrali nejen hazard, ale i světa běh. Jeden z mála novinářů, kteří netrpí komplexem dokonalosti.
Lidé, kteří trpí komplexem dokonalosti jsou z mého hlediska dost zajímavou formou existence. Ale jak už bylo řečeno výše, po čase se jejich dokonalost přejí a je čas jít jinam. Mám ráději nedokonalé lidi, jsou mi podobní a stejně jako já, snášejí svou nedokonalost a umí s ní žít. „Dokonalí jedinci” jsou během chvíle nudní, stále chtějí na druhých aby byli tak „skvělí” jako jsou oni sami, což mě nudí. Ti nedokonalí umí krásně překvapit. Navíc, když si umí ze sebe udělat i srandu. Jo jo.
1 komentář
Bohužel vaše poučování o chování jiných lidí nezvládáte sám. Vyvoláváte reakce lidí, neumíte je zvládnout, tak je smažete. Právo na to máte, ale ukazujete svou slabost.