Svobodní v bolesti (a nikdo je do nebe nezvedne)

Prošli jsme několika příběhy a postřehy až k závěru knihy. Není dlouhá a není vyčerpávající. Poušť samoty po které se někdy v životě někteří z nás pohybují, není ani příjemná ani vlídná.

Prošli jsme několika příběhy a postřehy až k závěru knihy. Není dlouhá a není vyčerpávající. Poušť samoty po které se někdy v životě někteří z nás pohybují, není ani příjemná ani vlídná. Většinou nelze dát na rady, a to i dobře míněné ve stylu „Tak už na to nemysli netrap se tím.” To že trpíme není ani projev slabosti, pouze projev lidství. Emoce nelze nemít.” Rady kterých se nám dostává nelze použít, stejně tak jako nelze zabránit aby nebylo nějaké počasí. Vznik emocí je právě podobný počasí. Dějí se bez naší vůle a my se jen potřebujeme naučit s nimi žít, nepropadnout jim, nenechat se jimi natolik zahltit, tak abychom byli schopni běžně žít.

Ať se nám to zdá sebevíc divné, tak důvodem proč je ona bolest tak veliká je ono biblické „Připojí se muž k ženě a jsou jedno tělo.” Rozdělení celku je náročná operace. Platí to i u partnerů odlišného zaměření, i když s těmi mám méně zkušeností. Prožívali svou samotu stejně bouřlivě a těžce jako heterosexuální páry. Několik jsem jich měl v péči, která nebyla tak dlouhá, ale měl jsem možnost nahlédnout do toho světa. Poušť stejně jako samota se zdá většinou jednotvárná. Byl jsem v několika pouštích. Vždy to byl velmi obtížný stav života, který se nedal jen tak překlenout. Vstával jsem z myšlenkami na ony ženy, co mě opustily a usínal jsem z myšlenkami na ně. Pokud jsem vůbec usnul. Spal jsem špatně, mnoho se mi nevedlo v ten čas. Nutil jsem se do činností, které mě udržovaly v chodu. Čekal jsem, doufal jsem a postupně ten vztah a emoce slábly a slábly, až se vytratily. Nic netrvá věčně.

Ty činnosti mi umožňovaly alespoň na chvíli přerušit bolest. Pak se sice vrátila, ale ono postupné přerušování mělo čím dál větší účinky a delší časy bez bolesti. V knize jsem trochu otevřel i několik svých důležitých vztahů. Byly bolavé a dlouho jsem se z nich hojil. Dnes necítím ani bolest, ani zvláštní touhu se k něčemu a nebo k někomu vracet. Nemám zkušenost z návraty. Věřím, že jsou možné, ale zkušenost s nimi nemám. Nepočítám rozchody, které jsou v afektu a kdy obě strany ví, že je to přechodná záležitost. Je možné, že čas odloučení některým párům prospěje, je možné, že jim ukáže hodnotu toho vztahu. Většina vztahů která se rozpadne končí v bolesti, urážkách a slzách. Nabádání, že to tak nemá být je sice hezké, vypadá jako moudré, leč málokdy uskutečnitelné. Jestliže někoho vnímáme jako svou součást, oddělování neskutečně bolí. Není to sebelítost. Je to bolest.

Bolest je vždy znamením a zkouškou, co v nás je. Můžeme se chovat jen způsobem, na který máme. Sice se většina z nás později stydí za slova a skutky, které jsme řekli a nebo udělali, ale je to ukazatel, který nás spolehlivě vede. Projít obtížemi znamená určitou míru zralosti. Můžeme si ji přát, ale dokud neprojdeme pouští ztráty, nevíme jací jsme, když ztrácíme. Ztráta nám ukáže. Ne vždy jsem vyšel z těch zkoušek dobře a s neposkvrněným sebeobrazem. Pak jsem mohl jen vzdychnout, říci si, „ano i tohle jsem já” a zkusit jít dál. Dozrávání a změna jde pomalu. Díky studu ze svých skutků jsme mnohé změnil. Emoce mohou být prospěšné právě tím, jaký mají na nás vliv. Obava z možného dalšího sebe studu mi později zabránila v mnohém. Říká se tomu korektivní zkušenost. Korektivní zkušenost díky prožitým emocím nás formuje a také nám dává najevo, že některé emoce je lépe usměrnit, nepustit zcela z řetězu a i když přetečou, je možné je eliminovat stejně jako se dá ledacos zachránit při povodni. Třeba se alespoň uklidit na bezpečné místo.

Vždy, když jsem dokázal udržet odstup od ženy, která mě opustila a stýkal jsem se s ní minimálně, bolest pomíjela snáz. Většinou jsem nikdy nechodil a nebo nežil ve stejných místech jako ona. Tedy nikdy dlouho. Tohle považuji za velmi důležité. Setrvávání na místě, kde se jen jitří rány jen proto, abych někomu neukázal slabost, držel se na místě jen z prestiže a strachu ze ztráty tváře, jsem pro sebe považoval za velmi nebezpečné. I svým klientům doporučuji, pokud už je opravdu jasný rozchod a pro ten čas nemožnost návratu, aby odešli. Nevěřím, že se nedá odejít. Vždy se najde možnost kam jít, Vždy. Lidé operují majetkem, zaměstnáním, školou dětí a dalším. Žádný majetek a žádné zaměstnání nestojí za to ztratit duši a někdy s ní i život.

Je ulevující a prospěšné vzdálit se z dosahu vyděrače, nebo z dosahu člověka, který si neuvědomuje, že svým „přátelským chováním” nás drtí, protože jeho vlídnost už je jen zlomek toho co zbylo z plnosti. Miloval jsem ženu a přitom jsem se dusil při setkání, kdy se na mě vlídně usmívala, hněvem, ponížením, nenávistí, která je nejhlubším citem hned po lásce, a čím větší zmařená ta láska byla, tím větší nenávist a zároveň touha byla přítomná. Musel jsem odejít z jejího dosahu, protože jsem byl tak zaplavený pocity, že jsem ji nemohl ani pozdravit, abych zároveň neměl chuť říct něco hrubého něco urážlivého. Vzdálení a odstup, mi umožnily přežít a nechat vyprchat ony pocity. Cesta pouští emocí je právě o tomhle. Smířit se postupně ze samotou, s oddělením a dojít útěchy a úlevy.

Kdysi mě můj terapeut přesvědčoval, že mě nechce utěšit. Jenže já jsem dodnes právě za to co udělal v můj prospěch, když jsem trpěl z lásky k Petře jemu za tu útěchu vděčný. Jestliže má klient pocit, že jsem jej pro tu chvíli na čas utěšil a ulevil mu od jeho trápení, pak to není z mého hlediska málo. Někdy mu způsobím bolest, která je nevyhnutelná, stejně jako je nevyhnutelná bolest po operaci, ke které se rozvod nebo rozchod dá přirovnat. Někdy říznout musím. Jak už jsem řekl jinde. Cestou přes poušť nacházíme občasnou útěchu a úlevu ve vztazích, které jsou vlastně jen náhražkové. Je sice hezké a morální nemít náhražkové vztahy, hledat jen ty hodnotné, jenže bez náhražkových vztahů, nepoznáme ty hodnotné. A i náhražky nás na čas nasytí.

Nemám rád ty „silné, bezchybné jedince,” kteří druhým ze zdviženým prstem kážou o své statečností, vytrvalosti a odříkání. Odříkání, které je někdy jen špatně zakrytým strachem jít do nějakého vztahu naplno. První kapitolu jsem ukončil citací jednoho svého blogu. Zdá se mi dobré skončit i závěr knihy podobnou citací. Protože si myslím, že lépe už to asi nikdy neřeknu. Napsal jsem ho krátce po tom, kdy jsem se rozešel z Justýnou a bylo mi těžko, obzor pouště v nedohlednu a v duši šílené vedro a sucho. Jmenoval sse „Pro Janu”

Někdy se stane zázrak. Zázraky a kouzla trvají jen chvíli. Ale pro mne jsou nutné k životu. Bez nich, stejně jako bez umění, zpěvu, smíchu se dá žít. Ale je to život bez radosti v tom tvrdém světě, kde je každá radost vykoupena bolestí. Jsou lidé co se vyhýbají všemu. Radosti i bolesti. Nejsou šťastní a nejsou nešťastní. Nikdo jim po srdci nešlape. A nikdo je nezvedne do nebe.