Svoboda a plné hrnce egyptské

Měl jsem těžký týden, tak těžký, že jsem dnes usnul po jídle při

Měl jsem těžký týden, tak těžký, že jsem dnes usnul po jídle při
polední přestávce a musela mě vzbudit sestra, abych šel na skupinu. Kam
jsem pochopitelně přišel pozdě. Za víc jak 22 Letí práce v blázinci se
mi tohle stalo poprvé. Inu, všechno je poprvé.

Ale čekají mne dva dny volna, když si naprosto nehodlám lámat hlavu
jakoukoliv prací, než to, co je mi k zábavě. Jako třeba psaní blogů, či
dalších scén do filmu, který si tak pomalu připravuji. Myslel jsem že si
hned jak dorazím domu lehnu, ale nakonec mě trochu rozehřálo právě
přemýšlení o jedné scéně, kterou jsem si v duchu přehrával.

Tohle je na divadle a filmu asi to nejlepší. Ta fantazie, se kterou
si člověk představuje ty děje a věci, které se budou odehrávat a věci,
co budou hrát. Třeba pohozený hadr na podlaze, může klidně hrát. Od té
doby, co jsem začal s divadlem, sleduji, co všechno v těch filmech a
představeních hraje. Jaké jsou tam rekvizity, jak se chovají herci, jaké
je světlo.

I v televizi, když jsem měl možnost sledovat, co a jak dělá štáb, jak
se domlouvají moderátorky, stejně jako kdysi, když jsem sledoval Alana
Lederera, jak si domlouvat věci se zvukařem, kameramanem atd. Tehdy
jsem zcela netušil, že něco takového mne bude zajímat. Díval jsem se,
dost si vybavuji, ale dnes lituji, že jsem se nedíval víc. Nedá se nic
dělat, budu se muset učit za pochodu. Jenže na druhou stranu, celý život
jsem se učil za pochodu, na místě, protože většinou škola nás na nic
důležitého nepřipraví.

Žádnou z těch dovedností, co dnes mám, jsem nezískal ve škole. Tam
mne naučili číst a psát, počítat a zbytek jsme musel pochytit letem
světem. Umět číst a psát a počítat, jsou ty nejlepší věci, co jsem ve
škole pochytil, zbytek už jsem okoukal, vyptal se, poslouchal a hodně se
díval a sám zkoušel.

Asi je dobré vystudovat divadelní školu, když s se člověk chce živit
jako režisér, herec, ale pořád si říkám, že pokud se ti staří mistři,
učili od svých mistrů přímo na jevišti, nemuselo to být vůbec špatné.
Uměl si, správně si odkoukal, najedl ses pro ten den, protože ti lidé
zaplatili za výkon. Hledal si, měl si nápady, pak si tě všímali víc a
víc. Jistě, ne nadarmo se říká: „Hladový jak herec.” Jenže i
dnes, herec, pokud nemá štěstí, vytrvalost a dovednost, pak se nechytá.

Naštěstí nikdo nemá povinnost umělce, který se nechytá, živit.
Přestože se mnozí domnívají, že by se společnost o ně měla přeci jen
postarat. Já si to tedy nemyslím. Ano je hezké, když se najde mecenáš,
který někoho, z čirého rozmaru podpoří, ale to je věc privátní sfér.
Rozhodně by to neměla být povinnost daňového poplatníka.

Dnes mi přišla smlouva o pronájmu Divadla za plotem v Bohnicích. Je tam
jasně řečeno, kolik budu platit, a buď to dám ze svého, nebo seženu.
Naštěstí ze svého to platit nemusím. Vyžebral jsem si a dostal. Tedy
vyžebral, nabídka přišla od mecenáše. Bez rozpaků a zbytečného studu jsem ji
přijal. Divadle a filmem se živit nemíním, tak vysoko mé cíle nesahají, ale
mám potřebu něco vytvořit a pokud si svou potřebu dokáži uspokojit s tím, co
mám, a co dostanu, pak jen dobře.

Ano vím, že mnohé umělce pobuřuje, že svět kolem nich zas až tolik
neprahne po tom, aby mohli nechat uspokojit všechny jejich cíle a představy a stěžují si, že se musí doprošovat o peníze na své umění. Získávat granty a hledat mecenáše. Bohudík, takhle to je a doufám, že to takhle zůstane. Je zcela dobré, že
společnost neprahne koupit každý nápad, který se vydává za umění. A že se
dnes za umění vydává mnohé.

Je dost lidí, které umění nezajímá. Nevím, jestli je to k jejich škodě,
ale zdá se že podobně jako ti, co nehodlají uběhnout 20 km denně, sníst kilo
mrkve a dva talíře ovesných vloček, aby měli pocit, že žijí naplno, tak
většina lidí nemá potřebu malovat obraz, chodit po galeriích a dumat nad
tím, co chtěl autor svou záchodovou mísou naaranžovanou v rohu, říci. Prý i
tohle je umění. Jo, možná je, ale rozhodně to není umění, co bych chtěl mít
doma, mimo toho účelu, k čemu je přesně určena.

Tak jsem si vylil srdce. Píšu si, co mě napadne, nakonec, napsat si, co
mě napadne je moje lidské právo. Zatím. Tedy do doby, než nějaký uvědomělý
sluníčkář/socan, což mi v posledních letech nějak splývá, oznámí, že musím
psát korektně a jen uvědoměle. Vlastně někteří by tu touhu měli, ale zatím
na ně beztrestně kašlu a pořád si myslím, že jsou věci, do kterých by se
stát, potažmo ani socan plést neměl. Umění patří do těchto věci. Snad se
toho nedočkám a tu demokracii, za pomoci slušných lidí, co touží po svobodě
slova, před těmi socany ozářené sluncem, uhájíme. Jo jo.

PS: Pokud někdo neví, co jsou plné hrnce egyptské, pak ať si přečte Exodus o vyjití Židů ze země egyptské a jejich následné putování po poušti a nářkem některých Židů, za plnými hrnci egytskými. Měli svobodu, ale nebyly na poušti ty hrnce plné jako tehdy v tom Egyptě. Jedli jen tu manu nebeskou, co jim z nebe sama padala. Jo jo.