Stavba století započala

Včera dorazila parta řemeslníků a jala se pracovat na mém balkoně, Mazaně, když jsem já předtím mazaně uklidil balkon, odstranil holubí trus, zahájili práce na zasklívání.

Včera dorazila parta řemeslníků a jala se pracovat na mém balkoně, Mazaně, když jsem já předtím mazaně uklidil balkon, odstranil holubí trus, zahájili práce na zasklívání. Docela jim to šlo a skončili k večeru, když mi oznámili, předem, že vše dokončí v sobotu. No budou muset, neb jsem jim zálohu nedal, takže pokud nedokončí nic nedostanou, ale myslím, že podle toho jak pracovali, potíž nebude. Zřejmě jsou to slušní řemeslníci. Slušné řemeslníky mám rád. Udělali stříšku, pěkně bez nějakých skrytých vad i obložení zábradlí, v sobotu upevní lišty, po kterých budou chodit okna a vystaráno. Pak odchytnu Zdeňka, který připravuje dřevo na podlahu a ostění, udělá podlahu a ostění a bude s balkonem hotovo. Rozhodl jsme se v konečné fázi pro dřevo. Buď modřín, nebo borovici. Staré lino jsem umyl do čista, nechal jsem ho na podlaze balkonu jako izolaci, na něj dá Zdeněk rošt a palubky. Potom dopravím na balkon houpací křeslo z blázince, které jsem dostal od pacienta na rozloučenou.

Prostě líbí se mi, že s nadcházejícím jarem, budu mít prostor, kde bude klid, pověsím tam houpací sít, budu tam mít křeslo, stolek na Maca a výhled do kraje. V houpací síti čas od času hodlám spát, protože v té se spí náramně. Jinak Rita, z pilnosti uklízela, nechtěla čekat do pondělí, kdy přijde služka a našla v obálce položené v předsíni na botníku dvoutisícovku. Kdy a proč sem ji tam nechal nevím, divím se že služka si ji nevšimla. No byla milá. Dva tisíce nenacházím jen tak každý den. Peníze doma právě kvůli služce nenechávám protože má klíče a tak prostě si myslím, že mít doma peníze není zrovna nejchytřejší. Přeci jen, kradou se snadněji, než třeba počítač. Toho bych si asi všiml hned, peněz třeba až za několik dní. Takže jsem trochu eliminoval vydání posledních dní, za knížky a filmy. Koupil jsem zase několik zajímavých titulů.

Jo jo, našel jsem ve schránce oznámení, že sčítací komisařka přijde 8.3, mezi 16-18, jenže jsem ho našel v té schránce 8.3 ve 20 hodin večer. Tak nevím jestli byla sčítat, ale stejně jsem nehodlal na ni čekat. Ani nehodlám. Nijak nechápu co je státu do toho jaký mám majetek, nebo z z čeho je můj byt. Pokud to chtějí vědět, ať si to zjistí na berňáku, tam mají podklady a jinak plány domu zcela jistě budou na stavebním úřadu. Kolik nás bydlí v bytě si mohou zjistit na městském úřadu, nebo v katastru nemovitostí. Nijak se nemíním namáhat cokoliv státu ulehčovat. Jestli pracuji a nejsem doma, pak se musejí smířit s tím, že výdělku dám přednost před sčítáním lidu.

Jsem zvědavý na ty sankce. Údajně vyhrožují pokutou až deseti tisíc. No, zřejmě bych se pak přidal k tomu zástupu, co se v takovém případě hodlá soudit se státem. Aby si milovaný stát něco užil. Už mě přestává bavit se nechat od státu okrádat na daních, ještě aby mě okrádal na pokutách pro něco, co si může zjistit na různých úřadech, kde má o mě informace.

Přišla dnes na skupin, krásná grafička, prý má potíže s matkou, co silně pije. Vyprávěla známý a smutný příběh o matce, která se propila do blázince, chvíli abstinovala aby opět pila do němoty. Prý má zájem se setkat s mou maličkostí. Mi dcera prozradila. Takže jsem pouze jen zopakoval, co říkám vždy. „Dejte jí moje číslo, ať mi zavolá, ať přijde sama a pak se s tím dá něco dělat. Hlavně se ji nesnažte ke mě dovléci.” Nějak nemám rád, když za mnou příbuzný někoho takového přivlečou. Většinou to bývá kontraproduktivní. Vždy jim říkám. „Jestli vám tvrdí, že se chtějí léčit, potom není nic snazšího, než jim dát do ruky telefon, telefonní číslo na patřičného terapeuta/terapeutku a říci jim. Tak maminko/tatínku/synáčku/dceruško tady prokaž svou motivaci a zkus se domluvit. Takhle jsme se s tím terapeutem domluvila. Nemusí se ti chtít, ale on jinak nedá. Prostě, chce aby si mu zavolal/a ty sám/a.

Kupodivu, poslechnou a co víc, funguje to. Ten dotyčný dorazí sám, postěžuje si mi na své příbuzné, jak mu hážou klacky pod nohy. Já ho vyslechnu s účastí a oznámím mu, že sice to má těžké, ale jak to vidím, je v maléru. Rodina mu hodlá házet klacky pod nohy i nadále. Já mu tedy v žádném případě klacky pod nohy házet nemíním, konečně proč taky, přeci mu nevezmu to nejdražší co má. Tedy jeho chlast, fet, případně hazard. Takhle vlídně na něj jdu. On se mě zeptá, co tedy s tím, jestli si myslím, že když si dá těch pár piv, případně občas zakouří trávu, nebo hodí pár mincí do automatu, že je závislý? Na to mu odpovím, že nevím jestli je závislý, ale že sem si všiml, že rodina je pěkně namíchnutá. Což vůbec nekecám. Je namíchnutá.

A většinou se rozejdeme s tím, že on se třeba ještě někdy ozve. Rodina, příbuzní mají pocit, že bych to mohl zrychlit, ale já mám čas, nikam nechvátám. Chlapec případně dívka, mají také dost času. Jediní, což chápu, mají času málo příbuzní. Někdy mají kliku ti nahánění, protože jejich příbuzní mají i mnohem méně trpělivosti. A pak už to jde samo. Následuje cesta na detox a většinou do terapie. S tímhle se musí opatrně. Nic neuspěchat, nic nepromeškat. Všechno má svůj čas, jak říká kniha Kazatel. No a když si krásná grafička vyslechla příběh maminky jedné feťačky, která se skoro naučila cíleně dceru tlačit k vlastním rozhodnutím a dokonce si dcera opatřila OP a donesla mamince prádlo na vyprání aby měla co čistého na detox, tak se uklidnila a pravila, že příště přijde zas. I když má miminko.

Takže to byl docela hezký den. Sice tam bylo několik dost nepříjemných podrobností, ze života feťačky a alkoholičky, ale jsem cvičený, vyslechl jsem vše bez hnutí brvou. Jak se pravilo ve starších románech. Nevím jestli se tohle v moderní literatuře ještě používá, neb moderní beletrii, nečtu. Tedy beletrii, skoro vůbec nečtu, pouze odborné knihy, naučné knihy, fantasy a někdy sci-fi. Nevzpomínám si, že bych četl v těchto druzích literatury o hnutí brvou. Ale nešť, nehnul jsem jediným svalem ve tváři. Už jsem toho v životě vyslechl také dost. Je dost hodin, půjdu spát. Spletl jsme v blogu páté přes deváté, nechám čtenáře někdy hlasovat, jestli mám psát jen na jedno téma, nebo zůstat věrný svému stylu. Možná by to byla zajímavá anketa.

Teď jsem si vlastně vzpomněl, že se na mě obrátila jedna manželka jednoho pacienta. Zdálo se dost dlouho, že je celkem fit, ale jak to vypadá, opět hraje. Uvidíme. U hráčů je problém, že na nich hned není vidět recidiva. A dokáží-li párkrát mazaně přinést problém s něčím jiným, tak jejich citové pohnutí se dá vykládat různě. Ale stejně ta hra na ně nakonec praskne. Uvidím s jakou přijde. S manželkou jsem probral co může udělat, co asi nemůže a dál se ukáže.