Má nejmladší dcera je neuvěřitelně podobná své babičce, mé
Má nejmladší dcera je neuvěřitelně podobná své babičce, mé
matce. Podívám se na Babet a vidím svoji matku Kateřinu, která by
oslavila v neděli 18.12 devadesát let.
Bohužel se jich nedožila, protože umřela před skoro 37 lety. Tak to v
lidském životě chodí. Někdy se život sfoukne jako svíčka. Ale na
druhou stranu je krásné podívat se na dceru a vidět ještě někoho
jiného.
Pokračujeme v dětech a v dětech se nám vrací naši rodiče, nebo
prarodiče. Tohle je zas vidět na mé druhé dceři Kateřině, která je
neskutečně podobná své prababičce Antonii Jílkové. Ta se pro změnu
dožila 91 let a měla deset dětí. Ženská, co celý život dřela, jak na
poli, tak kolem dětí. A takový věk.
Život je krásný a zároveň nevyzpytatelný právě ve své
neodhadnutelnosti, tajemnosti. Nikdo nevíme, co bude, většina z nás
věří, že dobře, protože kdybychom neměli víru, tak většina z nás
ráno se neodváží ani vstát, natož narodit. nebo lépe řečeno, většina
rodičů, by se vůbec neodvážila mít děti.
Člověk jako takový se rodí s odvahou věřit. Věřit v sebe, v
budoucnost, někteří i v neznámého a neviditelného Boha, který jim
přikazuje, jak žít, jak věřit, jak doufat. Na lásce, víře a naději
stojí náš svět i náš život.
Pesimisté jsou prý inteligentnější, jsem někde
četl. Inteligentnější, protože díky své úzkosti, na o kterou se
opírá jejich pesimismus, vidí svět v realistických barvách. Pokud ho
vůbec tedy vidí v nějakých barvách, se mi chce říci.
Asi se spokojím s menší mírou inteligence a větší vírou. Ano
realismus nás varuje, před neopodstatněnými očekávání, ale víra nám
umožňuje hory přenášet. A když ne hory přenášet, tak třeba
uzdravovat.
Minulý týden, jak u mne natáčela dvojice z TV Barrandov, se
reportérka zadívala na fotografii Markéty, kterou mám pověšenou nad
psacím stole s otázkou, jestli je to má dcera. Řekl jsem: „Ne,
to je děvče, které mělo leukémii, vypadalo to s ní na umření, tak
jsem sbalil ruksak a vydal se do Padovy v Itálii pěšky prosit sv.Antonína o
přímluvu za její uzdravení. ”
Zeptala se: „Uzdravila se?” „Ano uzdravila,
dodnes je naživu. Jestli proto, že jsem šel poutí, nebo jestli dobře
zvolenou chemoterapií, nevím, ale důležité je, že já jsem šel s
vírou.”
Pravda, ne vždy dostaneme, za co prosíme, ale věřím že vždy
dostaneme, co potřebujeme. Pokud prosíme s vírou. Pokora jako taková
je k víře důležitá. V dobách svých největších potíží jsem věřil, že
existuje cesta, která mne vyvede z toho zmatku. Modlil jsem se,
věřil a pracoval. Cestu jsem našel. Modlitba uklidňuje duši, a
zklidněná duše umožňuje jinak myslet, vidět, to co rozrušená mysl
člověku nedovolí zahlédnout.
Proto věřím, že i ze současných zmatků, kdy se zdá, že kolem nás
nejsou lidi, kteří jsou schopni vyvést ty druhé na ostrov klidu, že
tací lidé jsou a v případě potřeby se vynoří. Zatím se vždy našli,
vynořili a udělali, co udělat bylo potřeba. Udělají svoje a zase
zmizí, protože jsou přesně jen do těch kritických časů.
Uklidnit se, nenechat se vyplašit a hledat. Tlucte a bude vám
otevřeno, hledejte a naleznete. Říká Písmo svaté. Stát pevně na
zemi a vědět o nebi nad hlavou. Jo jo.