Klient dorazil. Byl jsem na něj zvědavý. Podle hlasu v telefonu,
Klient dorazil. Byl jsem na něj zvědavý. Podle hlasu v telefonu,
distingovaný a slušný pán, podle vzezření také, podle životního osudu,
člověk, na němž jeho žena evidentně páchá domácí násilí svým pitím a svým
požadavkem na jeho naprosté podrobení se.
Naštěstí tak neučinil, hledal napřed oporu u jedné kolegyně, která mu
jeho „vzpouru,” proti pití jeho ženy, okomentovala jako kritiku
dítěte v odporu. Asi psychoanalytička. Já jsem dalek toho abych její
interpretaci kritizoval, neb nakonec připustila, že se závislostí a
spolu-závislostí nemá zkušenost a vybídla ho aby si našel někoho, kdo se
závislými pracuje. Rozumná žena.
Šťastní lidé, kteří nemají tu zkušenost s opilci, feťáky a hráči. My co
ji máme, víme své a takové hledání pomoci, nepovažujeme za kritiku, ale za
rozumné chování, kdy spoluzávislý hledá cestu ven, ze své spoluzávislosti.
Není jednoduché být spoluzávislý, protože žít se závislým, není rozhodně
žádný med, který bych si chtěl dávat do čaje každé ráno k snídani.
Probrali jsme světa běh, jeho život, dohodli se, že se pokusí
pomaloučku vzdálit do bezpečí, což je něco jiného než opustit někoho zcela,
a bude čekat, co ta jeho žena z jeho změněného chování vydedukuje. Dost
často ti lidé, pochopí, že se něco děje, začnou se ptát, cože je tak daleko
a nehodlá se přiblížit. pak dost často, ne tedy vždy, (občas ti opilci, si
nedají říct a zničí, co se dá.) Může nastat situace, kdy se vznese požadavek
na vystřízlivění a zahájit debatu na téma. Chlastáš,fetuješ, hraješ, že
to není s tebou k vydržení.
Dost často, zase ne vždy, se ten závislý jedinec zamyslí, protože nechce
přijít o ženu, muže, nebo děti. Což se v tomhle případě děje. Děti už matku
opouštějí, a dobře dělají, neb platí v takovém případě. Zachraň se kdo
můžeš! A počkáme maminko až s tím svým pitím začneš něco dělat. Máme tě
rádi, ale rozhodně ne natolik, abychom obětovaly svůj život tvému
chlastu.
Pokud tak učiní, prospějí sobě i matce. Pokud klient se mírně vzdálí a
neopustí ji zcela, neb kontrakt zněl, „Manželství udržet.” Tak
se dost často dá něco dělat. Jsou situace, kdy závislý usoudí, že nikoho
nepotřebuje, přímočaře pošle všechny kolem sebe do prdele, pak časem
zapláče.
Minimálně v duchu, když ne nahlas. Až zapláče, tak se dá dost často
dělat aspoň to, že on sám, už bez ženy/muže, si dá svůj život do pořádku.
Pokud ho nechce ten původní partner/partnerka, najde jinou. Život už je
občas takový.
Jinak odpočívám, zaplatil jsem daně. S bolesti v srdci, neb když si
představím, jak nezodpovědný úředník plýtvá mými penězi na různé hovadiny, to
srdce mi buší a buší. Tak těžce vydělané peníze a tak zlehka rozházené. S
tímhle stavem se vážně těžko smiřuji. Přemýšlím, kdy a jak zahájit nějakou
nápravu. Opravdu mi vadí, když vidím, jak lidé dostávají peníze v hmotné
nouzi a oni s klidem, ten příspěvek propijí a prokouří. Ale hlavně, že máme
sociální stát.
O tom dalším se mi ani mluvit nechce. Prostě jedněm vezmeme, druhým
dáme. Většinou se na ty skutečně potřebné, nemohoucí dostane nejméně. Pokud
vůbec. I když, konečně se mi rozjasnilo. Nejvíc potřební jsou ti, co ty
peníze distribuují. Na ty se dostane vždy. Tak, „spravedlnost”
opět zvítězila. Jo jo.