Ozval se mi po čase člověk, který ke mě chodil nějaký čas.
Ozval se mi po čase člověk, který ke mě chodil nějaký čas. Pochopitelně jako mnoho jiných před ním a mnoho jiných, kteří přijdou po něm, když nějaký čas abstinoval, dobře se mu vedlo, měl pocit, že už tomu tak bude i nadále a že on už mne nepotřebuje. Po čase se přihlásil, mnohem skromnější, než kdysi. Aby připustil, že život v abstinenci není zas až tak růžový a bez potíží, jak se domníval. Nebo občas růžový a bez potíží je jen právě jen občas.
Takže jsme si znovu domluvili nějaký model setkávání, kdy se budeme bavit nejen o pití a abstinenci, ale i o životě. O životě, který v současnosti vede, co dělá, jak přemýšlí, s kým se setkává. Co s nim dělá takové a takové chování druhých, těch nejbližších i těch vzdálených. Častý omyl mnohých jedinců, kteří ať už jsou závislí, nebo nejsou, že mají pocit, že se budeme bavit v terapii jen o chutích, jak je zvládat a nebudeme se bavit o ničem jiném, Případně, že se budeme bavit o minulosti, On bude projevovat lítost nad svým chováním.
Tohle podle komentářů i podle zkušeností očekávají mnohé manželky a mnozí rodiče. Že se bude stále obviňovat a kát za minulost obviňovat, ale nebude se zabývat tím jak se střízlivý chová v současnosti v zaměstnáním, na ulici, nebo kdekoliv jinde. Tohoto omylu s velmi často dopouštějí i mnozí lékaři, nebo psychologové. Pacient přijde na kontrolu, oni se zeptají. „Pijete? Fetujete? Hrajete?. Ne, pak jste v pořádku.” Jako by samotnou abstinencí se dalo všechno do latě.
Jakmile se začneme bavit jen o chutích, jen o tom jak zvládat své spouštěče, jak se bránit proti pokušení, jak abstinovat, tímhle slovem se zaklínáme, seč můžeme, najednou zjistíme, že se téma velmi brzy vyčerpá a vlastně se stává terapie otravným monotonním opakováním výhod a nevýhod abstinence, opakováním formulí jak zvládat to či ono.
Nechápeme, že život není jen o zvládání drog, ale o zvládání života samého. Debatou o abstinenci se brzy vyčerpá téma a vlastně se tím stává terapie otravným monotonním opakováním výhod a nevýhod abstinence, opakováním formulí jak zvládat to či ono. Nevidíme pro detaily souvislosti. Tedy ještě jednou:Nechápeme, že život v abstinenci, i terapie zaměřená na závislost a spoluzávislost není jen o zvládání drog, závislosti, ale o zvládání života samého.
Většina lidí nevidí například souvislost mezi svým způsobem sdělování a potížemi, které mají s druhými lidmi. Tyto potíže při sdělování nevnímají jako možnost ohrožení vztahu. Tohle se týká i těch, kteří jsou spoluzávislí. Manželka, která se rozhodla, že setrvá v manželství, pokud muž bude abstinovat, si jen málokdy uvědomí, že vyvolávání křivd z minulosti rozhodně nepovede ke změně k lepšímu u jejího partnera, ale k horšímu.
Nikdo z nás nijak extra nemiluje, pokud je mu neustále předhazováno, jaký byl, jaký je a jaký bude. Tedy poslouchám-li, že jsem byl mizera, jsem mizera a budu mizera, zákonitě si položím otázku, k čemu mi je dobré se měnit, když to člověk, který se mnou sdílí stůl a lože, stejně ocení jen negativně.
Většina těch negativně oceňovaných udělá buď to, že odejdou z manželství, nebo se vrátí ke starému způsobu života. Nenajde smysl buď setrvat ve vztahu, nebo ve změně. Žádost o rozvod v takovém případě podá manžel/manželka, ale ten muž/žena toho obviňujícího, trestajícího vlastně opustili už dávno předtím. I když oni by to takhle nejspíš neřekli.
Člověk, který vyslyšel naléhání na změnu svého chování, se pak třeba dozví, že ta změna nemusí být až tak velká, že se od něj nepožaduje samostatnost, ale poslušnost. Nepožaduje se od něj uvědomění si svých možností, použití rozumu, na co mám a na co nemám, ale riskování, aby vyhověl požadavkům toho druhého. „Chci žít!” Říká ta spoluzavislá strana, chci žít jako ti ostatní a ty se musíš přizpůsobit tomu, co já chci. Jinak konec.”
Tohle často zní a nakonec se toho konce, který si původně nikdo nepřál dočkají. Ten, či ona odejdou, žijí si po svém, neposlouchají výtky, připomínky minulosti, najdou si někoho jiného, nebo žijí sami. V obou případech mají klid a ten opuštěný spoluzávislý, nikdy nepochopí, že ne ten závislý, ale ti spoluzávislí udělali vše pro to aby manželství skončilo rozvodem.
A největší „legrace” je pak ta, že ten závislý, který se nedopustil té chyby, že by se vrátil ke starému chování, si nakonec žije mnohem spokojeněji, než kdy předtím i když občas ho hryzá křivda, že ten, na jehož naléhání onu změnu udělal, ji neocenil, ale zase žije v uspokojení, že ji ocenil někdo jiný.
Oni spoluzávislí, kteří tu záležitost pojmou jako hru na vítězství, mají totiž jeden problém. Neprocházejí onou cílenou změnou, na rozdíl od závislých kteří pokračují v té terapii, věnují se sobě samým, mění své chování, tím pádem se změnou chování i uvažování, jsou ve výhodě. Z velkou pravděpodobností si najdou partnera, který nebude mít rysy předchozího partnera, bude víc respektovat jejich potřeby a bude mnohem více oceňovat způsob života v abstinenci, který ti závislí vedou.
U spoluzávislých hrozí jedno. Hrozí jim, že každý další partner bude mít rysy toho předchozího a budou zažívat stejné potíže jako kdysi. Pochopitelně, něco se prostě překonat nedá. Lidé se trápí pro minulost a potřebují čas aby se vyrovnali se svým trápením. Aby si uvědomili, svá slepá místa. Za všechno se platí. Čim méně je si kdo schopný uvědomit nevýhodnost své neschopnosti čekat, svou neochoty změnit své požadavky, své neochoty nestupňovat výtky a tlačit na toho druhého, tím víc zaplatí.
Spoluzávislost, stejně jako závislost neodpouští nikomu jeho lenost, pýchu, sobectví a trest se dostaví. Spolehlivě a neodkladně. Třeba samotou, nebo neustále prožívanou křivdou, která blokuje důvěru v toho druhého a u každého dalšího příchozího předpokládá stejné motivy a stejný nedostatek lásky a víry jako u sebe. Jo, na začátku každého problému je sobectví, pýcha a nedostatek lásky. A očekávání změny především u toho druhého.