Pokaždé, když čtu podobně zasvěcený komentář jako byl tenhle:
Pokaždé, když čtu podobně zasvěcený komentář jako byl tenhle:
“ Neplodná‘ Sára a 30ti letý stařec Abrahám?. Jsou v tom nějaké nesrovnalosti. Jak se ve té době dokazalo pravé otcovství? Kolik bylo Sarai-iswati let? Divky (200 A.D.) vstupovaly v Indii do manželství ve věku 6,8 az 12 let. Brahmovi bylo 100 let? Průměrného věku se lidé dožívali (100 A.D) včetně Indie minus 35 let. Jak mohla mít neplodná Sara dítě? Jak je vidět, plodná byla když dospěla plodného věku. Neplodnost mužů:1/3, neplodnost žen:1/3, neznamý faktor a fysiologická inkompabilita.
Říkám si, co ti lidé čtou a o čem diskutují? Uvedl jsem ilustrativní příběh, ze Starého zákona jako důkaz, že už lidé před tisíciletími, řešili podobné problémy. Neplodnost, možnost využití zvykového práva mít dítě s otrokyní, kdy manželka přijala dítě otrokyně za svoje. Emoční a morální, plus právní potíže s tím spojené, když se třeba ukáže být neplodnost jako dočasná. Vždy se najde „mudrc,” který začne diskutovat o něčem zcela jiném. Třeba o plodnosti, průměrném věku ukazuje na rozpory v příběhu. Ovšem hledání rozporů nevnímám jako názor. Názor na dopady adopce, nebo jak mám nazvat ono převzetí dítěte. Ptá se kolik komu bylo let, ptá se jak mohla mít neplodná Sára dítě, navíc podle tradice myslím v 96 letech. V tom příběhu je napsáno, že se smála tomu Božímu slibu. Příběh Abraháma, Sáry, Hagar, Izmaele a Izáka, dokreslující vyjádřený názor na skutečnosti v blogu uvedené jsem nevybral náhodou. Nejde mi o to jej sjednotit, najít bez rozporů, ale hlavně a především najít jeho smysl. stejně tak nepovažuji za názor, že: „Matku nezná a neschází mu.”To je informace, typu, přestal fetovat a je v pohodě, nikam nechodí, potíže nemá. Bud je nemá, a nebo o nich nemluví, ze zkušenosti s e přikláním k druhé možnosti. Stejně jako, že dětem bez matky, prostě matka chybí, stejně jako chybí otec. Možná jen o tom nemluví. Ale vždy ten rodič chybí.
Chápu, že ateista, případně muslim, hinduista vnímá Bibli a biblické příběhy jinak než Žid nebo křesťan. Nehledá smysl, hledá historickou skutečnost, původ příběhu nebo dokazuje fikci. Dává ji na roveň sci-fi románům, přemýšlí o Bibli nikoliv jako o příběhu lidské historie, lidského myšlení a lidských emocích při setkání s Bohem, anděly, otázky, které si v nich lidé kladou. Ale jako o důkazu o nepravdivosti Bible. Nabízím jiný pohled, než přesnou dataci, přesné určení míst a osob. Nabízím smysl. Překročíš pravidla rozumu a překročíš pravidla toho, co se nedělá a jedeš ze svahu. Možná se ti to chvíli bude líbit, ale pád ze svahu většinou postrádá možnost kontroly. Jen zázrak tě potom zachrání. Zázraky se dějí, ale ne vždy, jen někdy. Křesťanství je založeno na víře Zmrtvýchvstání Krista. Na ničem jiném. Židé i křesťané věří příběhu Abrahama a Sáry, protože věří v zázraky. Zázrak je něco co je mimo reálný svět, je nevysvětlitelný, jen uvěřitelný. Zázraky se z hlediska mé víry dějí. A Starý Zákon je plný příběhů lidí setkávajích se ze svým Bohem. Štouralové hledající exaktnost nevidí za nimi poselství o tom, že víra a mravnost dávají klid a zároveň schopnost překonávat překážky.
Nevidí za nimi poselství, že skutečně u Boha je vše možné a Sára, která dávno byla za plodným obdobím se díky milosrdenství Božímu stala matkou a díky tomu i Abrahám otcem národů. Tak tomu věří Židé a tak tomu věří i křesťané. V tom příběhu o Hagar, Izmaelovi zároveň vystupuje ta skutečnost, že přes žádost Sáry k Abrahamovi o dítě touto cestou, se nakonec stane něco jiného. Ono dítě vyžádané a v duchu tradice porozené Hagar na Sářina kolena je propuštěno Abrahamem, aby mohl dojít následovnictví syn zrozený Sárou na znamení Boží milosti. Také a to je nutné podotknout, pokud odmyslíme všechny ty zázraky vykoukne z toho ona lidská přirozenost, která nás nutí preferovat svoje potomstvo. Tehdy i dnes. Bude tomu tak i nadále. Přes veškeré pokusy to politicky korektními změnit.
Znám příběh ženy, která byla dlouho neplodná a přišla do jiného stavu po čtyřicítce. Zkouším si představit její reakci na dítě, které by přijala před lety jako vlastní a najednou je tu její vlastní. Na jedné straně závazek i vztah, a na druhé straně vlastní, svým tělem odnošené, porozené dítě. Vím jedno, mnohdy se lidé v takových situacích mění. Mění svůj postoj, svoje odhodlání, svůj závazek. Jako se změnila Sára. Muži přicházející do rodiny, kde jsou děti, mnohdy vezmou ty děti jako vlastní, ale v případě, že se narodí jejich dítě, často se požadavky a nároky na děti jiného otce mění. Jako terapeut mám tohle možnost sledovat takříkajíc v přímém přenosu. Nebývá to vždy příjemný přenos.
Ale vrátím se ještě k té poznámce o Indii a Brahmovi a vůbec k onomu míchání tradic a spojování za každou cenu. Z jakého důvodu mi vadí tohle míchání. Vážím si hindistické, budhistické tradice, vážím si jejich náboženství, něco málo jsem si o nich přečetl. Pravidelně praktikuji jógové techniky, líbí se mi jejich pohled a přístup na některé věci, ale jsem dalek abych srovnával nesrovnatelné. Není to moje náboženství. Miluji, křesťansko-židovskou tradici, její příběhy, poselství, pohled na svět na člověka, její morálku. Mám rád hledání onoho smyslu v textu, které se v západní tradici také říká meditace. V duchu této tradice lidé meditují nad textem slova Božího. Hledají co jim Bůh skrze ty příběhy říká.
Zatím jak se ukázalo, tahle tradice dala člověku největší možnou svobodu. Bůh z pohledu této tradice žádá a zároveň dává najevo člověku, že je v jeho odpovědnosti zda splní či nikoliv. V prvním přikázání se říká: Slyš Izraeli toto ti přikazuji… Zatím jsem nikde, ani v Jamě – Nijamě nečetl tak jasný příkaz a nikde jinde jsem nenašel tak jasné oznámení, že jen ty člověče jsi odpovědný za to, zda přijmeš přikázání, s ním začneš, ono ti bude prostředkem nikoliv cílem. Půjdeš přikázánou cestou a budeš hledět ujít co největší kus.
Lidé zavrhující tradici, ze které pochází jejich individuální svoboda a obracející se jinam, protože tím vlastním pohrdají jsou podobni těm, co zmrznou cestou do teplých krajů, protože doma si nevšimli haldy dřeva za domem, které stačilo jen nasbírat a zatopit a ohřát se. Hledají rituály, protože těmi co mají, pohrdají. Nechali se přesvědčit, že ty jejich tisícileté, které byly dobré pro jejich předky, už nejsou pro ně. Nejsou pro ně příběhy ze Starého Zákona, neřkuli z Nového Zákona,ale oni ve své pýše hledají jinde. Staré rituály odložili, těm indickým, čínským nerozumějí, protože nemají to vědomí jako mají ti Indové, či Číňané právě té tisícileté hinduistické nebo buddhistické tradice. Mluví o názoru a žádný nemají, jen používají jakési interpretace, které si přečetli v denním tisku a nebo slyšeli v hospodě. Slaví Vánoce a nevědí co slaví. Drží Velikonoce a vůbec se nezajímají o poselství Velikonoc. Hovoří zasvěceně o Bibli a jediné co o ní vědí, že existuje. Většina ji nedržela v ruce, natož aby ji četla.
Chtějí diskutovat a nemají o čem. Jak říkal můj strejda Josef o Češích co žili nějaký čas v Německu pak míchali oba jazyky a ani jedním nemluvili pořádně. „Česky zapomněl, německy se nenaučil.” Diskutovat se dá z limi, kteří znají tradice, kteří rozumí poselství příběhů, nebo se alespoň snaží tomu poselství porozumět. Příběh o Abrahamovi je velmi známý, tedy mezi lidmi, kousek za hranicemi této země. Tady mnozí lidé nezají ani rodinné příběhy, natož nějakou biblickou tradici. Ještě jsou na svou neznalost pyšní a hrdě řeknou, Tohle mě nezajímá. Byl zfilmován a musím říci, že ten film na mě udělal obrovský dojem. Ono poselství toho příběhu, víry a naděje, mě osobně provází celý můj dospělý život.
…Uvěřil Abrahám Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost…
Kdysi jsem na tohle téma napsal blog. Léta jsem chodil s pacienty na biblioterapii, kde jsem právě viděl, jak se za pomoci těchto příběhů dá objevit a vidět lidský svět.Najít smysl příběhu, situace, činu. Funguje to i ateistů. Stačí se jen zamyslet a hledat, co ten příběh říká. A on mluví, pokaždé jinak. Jednou o tom, že poslušnost přikázání je považována za spravedlnost, druhá řeč může být o tom, že cesta do země zaslíbené je cestou plnou utrap, cestou dlouhou, plnou překážek, které ne všichni zdolají Ale pořád jsou to příběhy o lidech se všemi jejich pocity, starostmi, kteří když přestanou slyšet ono Slyš Izraeli, dostávají se do rozporu s řádem, ztrácejí díky tomu víru a naději a vlastně i morální základ.Takže to …bylo mu to počítáno za spravedlnost… je možné vykládat různým způsobem, najít nikoliv jeden smysl, ale smyslů více.
Léčebny jsou plné lidí, kteří přestali slyšet tradici, ztratili víru a s tím i kázeň. Bohužel. Nemají tradici, nemají víru a bez víry nemají ani kázeň. bez kázně, ale ani naději. To platí hlavně a především pro závislé. Oni dost často mají pocit, že stačí přijít na to jak to skutečně je, a nezeptají se na smysl víry a naděje z ní plynoucí. Nehledají smysl důvěry. Chějí být šťastní a věří, že cesta štěstí vede přes jen vědu, exaktnost, informace, a beproblémovost. Vůbec si mnozí z nich, dá se říci většina nevšimne, že je potřeba práce, vytrvalosti, důvěry, čekání.
Člověk nevědomý, bez víry a plný pochyb hyne, pro pochybovače není tento, ani onen svět, není pro něho štěstí…. Bhagavatgita Takže trochu té indické tradice. 🙂