Vyrazil jsem na nákup a málem jsem se popral. V klidu si vážím ovoce zeleninu, přihasí si to k váze velky, tlustý, mladý muž, klidně položí na váhu své zboží. Říkám: „Ještě vážím.” On nic.
Vyrazil jsem na nákup a málem jsem se popral. V klidu si vážím ovoce zeleninu, přihasí si to k váze velky, tlustý, mladý muž, klidně položí na váhu své zboží. Říkám: „Ještě vážím.” On nic. Říkám ještě jednou: „Nemám zváženo.” Replika. „Počkáš dědku.” Dědek nelenil, shodil mu zboží na zem a klidně si zvážil své banány.
Ještě jsem dodal. „Nějakej drzej.” Ptal se chlapec: „Komu tykáš?” Odpovídám: „Tobě debile. Pokud se domníváš, že si sednu na zadek jen proto, že jsi mladý, velký a tlustý, tak nesednu. ” Tady zabrzdil. Jeden z těch, co si troufají jen tam, kde nečekají odpor a slušnost považují za slabost druhých. Nemají čas a nechtějí dvě vteřiny čekat. Nevychovaní frackové, co si myslí, že jim patří svět.
Od svého mládí nemám rád tyhle typy, co považují za úžasnou vlastnost, když někoho předběhnou, okradou, podvedou. Vedu s nimi setrvalý spor, se kterého nehodlám nijak slevit. Nijak na ně nejsem vlídný, klidně jim nadávám a nechci být „lepší než oni.” U těhle být lepší, nefunguje. Zde funguje jen hrubá záplata. Chování, kterému oni rozumějí. Nestěžuji si nikde, prostě jim neustupuji. To dělá sledování westernů a výchova ulice. 🙂 Jdu-li po ulici, uhýbám aby mohl projít každý, pokud o všem vidím neochotu a přesvědčení, že ulice je toho, kdo neudělá místo, pak klidně zavadím. Většině lidí to dojde.
Od určité dobyt nenadávám na korupci, protože korumpovat se dají jen ti, co je někdo korumpuje. Pokud někdo si chce koupit výhodu, tam kde by jinak neuspěl v nějaké soutěži, pak je stejně nemravný jako ten, co se dal korumpovat. Lidé, kteří nadávají na zlodějské politiky, se musí především podívat sami na sebe, jestli náhodou nekradou. Možná v menším, ale kradou. Politici se chovají jen podle toho, co jim veřejné mínění dovolí. Stejně tak ti, kterým se říká kmotři. Kmotr, dnes hanlivá nadávka byl ten, kdo měl odpovědnost za duchovní rozvoj dítěte, který na sebe vzal odpovědnost při křtu jako patron. Byla čest být kmotrem a závazek.
Chceme od politiků slušné chování a sami se většinou neumíme slušně chovat. Klidně podplácíme a nadáváme těm, kdo úplatky berou. Říkáme: „Jinak to nejde, bez úplatků se nedá podnikat.” Když nedá, musíme se tedy smířit s tím, že budeme platit, musíme se smířit s tím, že budeme platit pořád víc. Stejně tak, když vidíme že někoho kopou na ulici a nezavoláme ani policii, protože nám do toho nic není, musíme se smířit s tím, že nás nechají jiní zkopat a pak ležet na ulici, aby si do nás mohli kopnout ještě další. Jak se stalo zvykem dělat těm, co na ulici zkolabují. Třeba se srdcem. V lepším případě ho překročí. Hlavně nemít potíže a užít pohodu.
To, že se tak děje, je fakt. Prostě někteří z nás spoléhají na to, že nikdy nebudou potřebovat něčí pomoc. Stejně jako jsou milovníci psů, co tak milují svého psa, ale nikdy po něm neuklidí. Co by uklízeli? Se ptají. A tak to jde dál a dál. Čím víc jsme bohatí, tím víc jsme bezcitní. Bohatství nám dává falešnou jistotu, že se nám nic nemůže stát. Nemám na mysli jen ty miliardáře, ale většinu lidí v této zemi. Chceme sežrat víc a víc, Máme pocit, že nažrat se a přežrat se, je jediný smysl života. Pokud má nějaká rodina víc než jedno dítě, žije v obavách, jestli ho vůbec uživí. Budeme-li upřímní, nejde o skutečný strach z nouze, ale o obavy, že nebudeme mít tolik, co máme, že se kvůli dítěti musíme omezit, něčeho se vzdát.
Mamon nám zaslepil oči. Bohužel. Zaslepil a nejsme schopni prozřít. Na vině není kapitalismus, ani socialismus, ani křesťanství, na vině jsme my sami. Svoji chamtivostí, bezohledností, nedostatkem lásky. Nedostatkem sebeovládání. To všechno je problém, kterým trpíme. Čekáme na to, že nám nějaká vláda řekne jak se máme chovat. Odvoláváme se na politiky a říkáme, že by nám měli být příkladem. Otázka zní: Z jakých důvodů? Nepotřebuji žádný pozitivní příklad. Jsme přeci dospělí lidé, kteří svedou rozeznat dobré od zlého, slušné od neslušného, chamtivost od skromnosti.
Pokud nesvedeme, pak máme smůlu. Budeme-li čekat až se změní ti druzí, pak se ničeho nedočkáme. Bohužel, nikdo nás neuchrání od bídy, než jen my sami. Nikdo nás neuchrání od neštěstí, než jen mys sami a nejsou žádní imaginární lidé, kteří někomu pomohou, než my sami, co někomu pomůžeme, někomu budeme prospěšní. Mohl jsem dnes v onom krámě mlčet, vůbec jsem se nemusel rozčilovat, mohl jsem hrát toho, co je nad věcí, ale jen bych tím dosáhl toho, že ten mladík by měl pocit, že může nedbat na to, že je ve frontě a že pokud přijde pozdě, pak počká až třeba já, nebo jiný člověk, v klidu vyndá své zboží, zváží a odejde a udělá mu místo.
Některým lidem se prostě musí říct dost. Pokud jim to neřeknu a budu se trápit v tichosti jejich nevychovaností, stěžovat si a nebránit se, bude jich přibývat. Stejně tak se musí říci dost těm, o kterých jsem psal výše. Ale, jen za těch okolností, že sám podobné chování neprovozuji, nemlčím k němu. „Spor se nedá vyhrát, pouze zastavit.” Říká jedno asertivní pravidlo. Nedá, ale některý spor se nemá ani zastavovat, protože pak vládne pěstní zákon. Takže některé spory vedeme celoživotně. Při vědomí, že nemůžeme vyhrát, ale nelze je zastavit.
Jinak lečo, co jsem si z nakoupených rajčat udělal, bylo dobré. Chutnalo mi. Stejně jako se mi dobře spalo po shlédnutí jednoho novějšího westernu s Tomem Selleckem. Také byl o tom, že chlap nemá ustupovat zlodějům a lumpům. Já vím, že jsou to pohádky, ale i ty jsou nutné v tomto zcela reálném světě, kde mnozí mají za to, že platí jen právo silnějšího. Snažím se jen trochu, aby se přesvědčili, že zas tak pravdu nemají. Že svět je pro všechny a slunce svítí stejně na bohaté, chudé, mladé i staré.