Slizoun nebo hrdina

Díky České televizi jsem shlédl prastarý film z roku 1966: „Pohřeb v Berlíně” s Michaelem Cainem. Skvělý film. Bavil mě.

Bavil mě právě tou starodávností. Říká se, že člověk miluje muziku, kterou miloval ve dvaceti, zřejmě tomu tak bude i s filmy. Vždy jsem měl rád ten suchý britský humor, kterým se dívají Britové na svět i v těch nejvážnějších situacích.

Navíc, bavil mě právě i těmi reáliemi, co mi připomněly, tu starou dobrou Anglii. Takovou jsem si ji představoval, s takovou jsem jel v roce 1997, prvně do Británie, a mnohé z toho jsem tam tehdy ještě našel.

Letí to letí. Prý je tomu dnes už jinak. Nevím, naposledy jsem byl v Anglii v roce 2013. A zase jsem tam z toho ještě mnohé viděl a zažil. Asi to chce navštívit nejen Londýn, neb: „London is not England.” Jak pravil jeden starý farmář kousek za Oxfordem, když jsem putoval z Doveru pěšky do Skotska. Měl recht, jak bychom správně česky řekli u nás v Sudetech.

Ale aby mi nebylo líto, stáhl jsem si další filmy s tímhle anti-Bondem, Harry Palmerem, který mě bavil víc než slavný 007 s právem zabíjet ve službě. Mám na mysli „Ipcress file.” Ten jsem shlédl dnes dopoledne. No skoro bylo dopoledne. V tuhle chvíli stahuji třetí film se stejným agentem, pod názvem „Bilion dollars brain.”

Oba výše zmíněné filmy se mi skutečně líbily. Jsem zvědavý na třetí. Harry Palmer jde do civilu a hodlá si údajně založit detektivní kancelář. Ven nejdu. Venku pořád svítí slunce, už by mělo pršet, jak se zdá, hned tak nebude. K naší škodě. Ale jak se říkalo u plavby. „Nic nezmohu proti Bohu.”

Jo, šedesátý léta. Krásná muzika, krásný filmy, krásný holky. Tráva byla zelená, slunce svítilo a holky byly povolný. Skoro všechny. Žádné #Me too. Neobtěžované se cítily uražené.

Vyzkoušel jsem tuhle strategii mnohokrát v životě. Mám na mysli tu neobtěžovací. Prostě jsem neříkal nic, tvářil se, že dáma neexistuje, „neviděl jsem, neslyšel jsem.” A spolehlivě si na mě kráska dřív nebo později otevřela svá krásná ústa. V případě, že jsem ji zajímal. Ženy se o muže zajímají stejně, jako muži o ženy.

Inu, byl jsem pilný žák v tomto směru. Jo jo, funguje to dodnes. Jen málokterá vydrží nezájem. Nenávist je zájem, láska je super zájem, ale lhostejnost, ta se neodpouští. V lásce, v umění i jinak v životě. Krásky těžkou nesou, že nejsou viděny a vnímany.

Pochopitelně, dnes některé řeknou. „Když se mi chlap líbí, není to obtěžování. Obtěžování je to tehdy, když se chlap nelíbí.” Abychom si tuhle situaci vyjasnili. Tedy pokud oslovíte dámu, aniž byste tušili zda chce být obtěžována, či nikoliv. Čekejte, že se můžete pánové i tohle dozvědět. Na čele to žádná zas až tolik napsané nemá, tak buď jste báječný chlap, nebo slizoun. Můžete si vybrat

Jasně, když projevil jsem nezájem, a ona měla zájem, který projevila tím, že mi za ten můj zájem vynadala, nebo tím, že se pokusila mě zesměšnit. Bylo vše v pořádku. Mohlo se pokračovat v té krásné hře. S tou jsem byl zcela srozuměn. A hra pokračovala následujícím.

Zesměšnila, aby mne potrestala. Když mě posměchem „potrestala” tak okamžitě dala najevo, že nemám nárok. Aby bylo jasno mezi námi, že mi ten „nezájem,“ jen tak nemůže projít. Účty byly tím vyrovnány a pak mohl začít skutečný pokus o seznámení.

Aby bylo jasno i genderovým aktivistkám a feministkám. Pokud opravdu nemá žena zájem, což se většinou dá zjistit, pak je vše další zbytečná námaha, kterou si docela rád ušetřím. Otočím se na podpatku, mám-li jaký a s písní na rtech jdu do jiných končin. Žádná není tak drahá a vzácná, aby ji nemohla spolehlivě nahradit jiná.

Ale já považuji většinu feministek a genderových aktivistek za více méně úzkostné ženy, které se pokoušejí oním bojem za rovnost pohlaví své úzkosti zbavit. Většina sebevědomých žen, co jsem v životě potkal, neměly žádnou potřebu si dělat tímhle způsobem prostor kolem sebe. O násilí a znásilňování se nebavím. Násilí, urážky, vydírání a manipulace za pomoci mocenských prostředků je vždy nepřijatelné.

Jo jo, svedená a opuštěná, to prý ještě jde, jde tak mezi dívčí řečí světem. Ale jen opuštěná, to je prý malér. Ale jak říkám, mezi dospělými lidmi se dají hrát krásné milostné hry, při nichž se obě strany baví. Může to vyjít a nemusí. Nebere se ono nevyjití jako celoživotní tragedie. S úzkostnými, málo sebevědomými lidmi se ani žertovat nedá. Tam se dá jen mlčet a čekat na lepší příležitost. Jo jo.

Napsat komentář