Tak jsem si nainstaloval „Slepičky” a nelítostně je morduji. Aplikace Moorhuhn mi poskytuje neskutečné potěšení. Už dlouho jsem si nezastřílel s takovou chutí.
Tak jsem si nainstaloval „Slepičky” a nelítostně je morduji. Aplikace Moorhuhn mi poskytuje neskutečné potěšení. Už dlouho jsem si nezastřílel s takovou chutí. Kdysi, když jsem si koupil první počítač, který měl harddisk celých 2 Gigabytum mi je donesl Radim. Tehdy jsem je objevil. Později se zdokonalil usilovným tréninkem. Zlepšil koordinaci ruky a mysli, rozvinul postřeh. Protože tohle ty primitivní hry poskytují. Navíc jsem si vždy střílení nebohých virtuálních slepiček vyčistil hlavu. Mám několik takových pomůcek jak si zcela bezpečně hlavu vyčistiti a slepičky jsou jedním z těch nejoblíbenějších. Sice jsem je na několik let opustil, s tím jak jsem přešel na Linux, ale dnes, když používám virtuální počítač na Macu, jsem je znovu instalací VMWARE a následně Windows znovu začal používat. Tak střílím. Už ne tolik jako kdysi, znám triky jak na to, ale čas od času si projdu dvě tři kola, zastřílím a je mi dobře.
Pročítám si portál www.osel.cz, kde jsou zajímavé věci. Poměrně srozumitelně pro laika napsané. Objevil jsem tam zase takovou úvahu na téma „ Kosmické záření významným hráčem v cyklu ledových dob.” Zase další rána globálním předposrancům kolem globálního oteplování. Jiné slovo pro ně nemám a asi mít nebudu. Kodaňské setkání zasadilo docela slušnou ránu všem těmhle falšovatelům a prorokům katastrof, docela slušnou ránu. Tedy původně je mělo posílit, ale jak už v životě bývá a všechno je jinak, tak jim vlastně vzalo důvěryhodnost. Jsem rád, že se pořád najdou pochybovači, kteří berou všech s mírnou pochybností a zkoubají i ty „neochvějné pravdy„ které se nakonec ukážou jako velmi ochvějnými. Což je v tomhle případě jen dobře. Prasečí chřipka, globální oteplová, světové katastrofy a nakonec je z toho jen „továrna na peníze.”
Taky jsem si koupil včera časopis Cosmopolitan v souvislosti s článkem, který napsala po rozhovoru se mnou slečna Klevisová. Inu ješitnost je ješitnost. Pomalu si pročítám ty články a nestačím se divit, co všechno jsem v životě nepoznal. Sakra ty ženský mají skvělý život. Takového rádce na cestě životem, za pouhou stovku. Jak zněl ten oblíbený reklamní slogan? Jo už vím: „No nekupte to.” Akorát mě mate, když jsou tak skvěle informovaný, tak poučený, třeba článkem „Smyslná masáž,” že jim krachují ty vztahy. Nebo mě spíš napadá kacířská myšlenka, jestli jim ty vztahy nekrachují jen z toho důvodu, že je všechno popsáno jako technika na štěstí. A ony s e podle toho chovají.
To je asi problém více činností. Začínající terapeuti vždy se vytasí z nějakou technikou, která jim má pomoci klienta uvolnit, navnadit, ukázat jemu i sobě, že stačí jen něc udělat a už je hotovo. Jenže psychoterapie kopíruje v mnohém život a stejně jako skvělé auto, pokud ho neumíte řídit, nebo mizerně řídíte vás sice do cíle doveze, ale ta dřina kolem. Takže jak čas pokračuje a klienti někdy místo toho aby ocenili hloubku vhledu terapeuta, spíše ocení jeho nehybnost, naslouchání a jen sem tam občasnou poznámku. Sedět, zírat, poslouchat je trochu náročnější činnost, pro terapeuta a klienta méně zábavná.
Jak v pátek poznamenala Helena, která kdysi několik sezení u mne absolvovala a při sledování jednoho dílu o závislosti u Radima, kde jsem byl na návštěvě. Jen řekla: „Bylo to hrozný, když si seděl, mlčel, čekal si s čím přijdu a já nevěděla co chceš slyšet. Nakonec jsem pochopila, že chceš slyšet přesně co řeknu, že mě trápí. Tady ten chlap se chová podobně.A ty zase sedíš, kýváš hlavou a říkáš jen zdánlivě nic neříkající poznámky. ” Ano je to méně efektnější, méně divadelní, ale kupodivu efektivnější.
Začal jsem slepičkami. Střílet na virtuální slepice je jedna věc, střílet na skutečně pohybující se cíl vyžaduje úplně jinou koncentraci, úplně jinou dovednost, ve hře je počasí, viditelnost, další vlivy vnějšího okolí atd. Jedna věc je zeptat se odborníka jak na to, druhá je realizovat jeho rady a třetí je, že na rozdíl od příjemného počtení doma v teple, se jeden každý ocitá v zátěži, která je emočně vypjatá. To je ten „malinkatý” rozdíl mezi přečteným a prožitým. Třeba i jen v modelové situaci nácvikového kursu, kde se při nácviku objevují zcela autentické emoce.
Autentické emoce a najedou už to není o mudrováním nad přečteným, vymýšlením si filozofických postulátů a citováním moudrých autorit na podporu důkazů o pravdě. Skutečná situace, skutečné emoce a skuteční lidé. Lidé sedící nebo stojící tváří v tvář a mající někdy zcela poprvé někomu živému říci. „Ne, tohle pro tebe nechci udělat.” Nebo se na nich chce aby v rámci nácviku sociální asertivity, řekli tomu druhému. „Chci se s tebou milovat.” Překonat výchovu, která velela, že jsou věci, které se nevyslovují, o které se neříká a ten druhý/á na ně musejí přijít sami.
Nikdy jsem netrpěl nějakým zvláštním ostychem, ale mnoho věcí jsem se naučil právě v terapii, ve výcviku. V bezpečném prostředí mezi lidmi, se kterými jsem se učil sžívat, rozumět jim, chápat jejich potíže. Rozumět svým potížím, poznat, kdy místo toho abych promítal do druhých lidí svoje strachy, potíže, jsem se učil chápat, že ti druzí nejsou peklo, ale jsou to lidé v nichž vidím své trable, a domnívám se že pokud se oni změní, tak budu šťastnější. Než mi došlo, že se musím změnit já sám. Nakonec jsem se naučil rozeznat, kdy je například potřeba říci skutečně „Ne, tohle neudělám” a kdy je třeba říci „Pardon, má chyba.” není to otázka techniky, ale spolužití s lidmi, kteří nebyli ani svatí, ani dokonalí, stejně jako jsem nebyl svatý a dokonalý já, pro pořádek je nutné podotknout, že ani po absolvování těch výcviků jsem se nestal ani náhodou svatým a dokonalým. Pouze se zvýšila míra zvládání zátěže a zvýšila se schopnost rozeznat, co je co.
Ale jak pokračuji listování Cosmopolitanem, uvědomuji si, že takovýhle plkací časopis, plný naděje na štěstí, jednoduše mnoho žen potřebuje. Jsem dalek toho, abych se ho štítil a okatě dával najevo své zhnusení. . Ovšem víc jak jednu stovku za něj asi neutratím.Už jsem informován o co jde. Není to myslitelský časopis první třídy. Ale myslím, že má par pozitivních stránek. Pokud si někdo přečte článek, zjistí, že má naději a bude rozumný a dá na doporučení, že s některými věcmi není radno zůstávat sám, pak je to i poměrně prospěšná činnost. Že Gabrielo? Já si skutečně nemyslím, že ty články jsou zcela pitomé.
Nejsou, jen jsou psané i pro méně chápající, cože je dobře. Nejsou mezi námi jen géniové, stejně jako mezi námi nejsou jen krásní. A láska je hezká i když zrovna ti dva nevypadají jako z reklamy na kosmetiku. A spoustě lidem, mužům i ženám, kteří mají rádi ranní sex prospěje informace, že ne vždy je příjemné po ránu, se s někým při sexu líbat. Ať chceme nebo nechceme, bakterie potřebujeme a odér vycházející díky účinkům bakterií v zažívacím traktu po ránu z úst není vždy příjemný. Na rozdíl od sexu. Sex po ránu je většinou velmi příjemný. V případě, že nedochází k přímému kontaktu rtů na rty. Takže změněná poloha jak doporučuje Cosmopolitan není zas až tak stupidní rada. A mnohé další jiné rady týkající se nejen sexu.
Tyhle malé detaily jsou mnohdy pro sex, vztah a lásku důležitější, než perfektní znalost erotických bodů. I když jejich znalost vůbec není na škodu. Podobné jako při komunikaci. Úsměv, nastavení vstřícné tělesné pozice, naznačující pozornost a zájem je mnohdy mnohem důležitější, než perfektně odříkaná verbální technika. Mnozí lidé si vůbec neuvědomují, že jsou odmítání nikoliv pro to co říkají, ale jak to říkají, jak jsou laděni. Tak dost genialit.
…. zazvonil zvonec a blogu je konec. Jeho napsání mi trvalo celých čtyřicet sedm minut. Teď opravím viditelné hrubky, tedy viditelné mnou a jde na web. Howg. Domluvil jsem.