Usnul jsem včas.Do dvou minut, jak jsem si lehl. Byl to včera, krátce poté, co jsem dorazil domu. Probudil jsem se v noci. Snědl dva banány, čokoládu, a tučný tvaroh. Vše v rámci přejídacího dne.
Usnul jsem včas.Do dvou minut, jak jsem si lehl. Byl to včera, krátce poté, co jsem dorazil domu. Probudil jsem se v noci. Snědl dva banány, čokoládu, a tučný tvaroh. Vše v rámci přejídacího dne. Snědl, okamžitě se znovu natáhl a usnul. Mizerně jsem spal ze čtvrtka na pátek, takže jsem dospával. Udělám si palačinky, pak půjdu volit. Splním svou občanskou povinnost. Chodím ke všem volbám. Myslím si, třeba naivně, že volit má smysl. Už jen pro vlastní pocit, že jsem udělal co jsem mohl. Pokud nechci násilnou revoluci. A tu nechci. Revoluce nic neřeší, ani ve státech ani ve vztazích. O tom se přesvědčuji dnes a denně.
Zrovna nedávno, se řešila taková revoluční situace jednoho manželství. Manželka usoudila, že už se starala dost po dobu osmnácti let, muž nechtěl přistoupit na situaci, kdy by se dělil o jednu ženu s jedním nebo možná ještě s několika jinými muži, nechal ženu odejít. Chtěje se odstřihnout od své ženy, když pochopil, že ona by si celou situaci představovala asi tak, že bude mít jak milence, tak manžela a oba budou tuhle její výhodnou situaci snášet, což on snášet nechtěl. Tedy své odstřihnutí si představoval asi takhle, :„Řekl jsem ji, že nechci aby za mnou chodila s dětmi, že bude stačit, když je předá mé kolegyni z práce, která mi je dovede. Že se s ní nechci setkat a stačí mi, když se setkám jen s dětmi.” Rozhovor probíhal telefonicky.
Pochopitelně mu práskla telefonem, a on se tomu, zcela v duchu naivního mužského uvažování divil. Nechal jsem situaci skupině, která složená z mužů bádala nad tím chováním, protože jim vůbec nešlo do hlavy: „Co vlastně ta ženská chce, když on ji přece udělal zcela rozumnou nabídku.” Dumali nad tím dumali. Až jeden se tak zamyslel, a zkoušel porozumět tomu jejímu chování. A napadlo ho, že má ona vztek. Pochválil jsem ho za postřeh, protože to byla první rozumná reakce. Všiml si jejího pocitu.
Na vysvětlenou. Závislí mají většinou problém se svými pocity. Pochválil jsem ho za postřeh, protože to byla první rozumná reakce. Všiml si jejího pocitu. Na vysvětlenou. Závislí mají většinou problém se svými pocity. Buď se jich bojí, podobně jako většina lidí se bojí svých pocitů, z toho důvodu se je snaží srovnat svými drogami. Podobně jako to dělají i jiní lidé, když si dávají: „na kuráž,” nebo aby „spláchli zlost.”
Závislí reagují stejně, jen těch drog používají na ono „přeladění, relaxaci” podstatně více, a když jim jejich drogy chybí, mají pocit ohrožení svými pocity. Takhle fungují, tedy v konečném důsledku své pocity eliminují a většinou málo rozumí pocitům druhých.Tím nerozumí ani sobě, ani druhým a dělají věci, které běžně lidé nedělají. Ale to je trochu širší záležitost.
Takže, došli jsme k jejímu vzteku, pak už to docela šlo, protože pochopil, že svým chováním u ní vyvolal vztek. Jen nerozuměl pořád těm důvodům, které jeho chování v ní ten vztek vyvolalo. Přeci se chtěl dohodnout rozumně. Nechtěl ji vidět, předpokládal, že když ona od něj odešla, že se s ním také nechce vidět. Tohle uvažování jistou logiku má, ovšem lidé neuvažují vždy logicky, spíše velmi málo logicky. Obyčejně se necháme zaplavit emocemi, které nevyužijeme k poznání, ale snažíme se je odstranit, neboť se jimi cítíme ohroženi.
Pak jsme postupně po nějakém čase došli až k tomu, že když on jako muž si dovolí dát najevo své ženě, která si ho vlastně chtěla nechat, netoužila se ho zbavit zcela, je matkou jeho tří dětí a rozhodně nehodlá své děti svěřovat té, co ji podle jejího mínění vlastně toho jistého mužského, kterého má vždy v záloze, pro strýčka Příhodu, tak to je situace, kterou ona nezná, která ji vykolejí, která ji ukáže, že je nahraditelná, což obecně jako lidé těžce neseme, jen to jeden každý z nás více či méně skrývá. Najednou ztrácí jednu z těch pák, kterou má. Svou přitažlivost svou jedinečnost v očích toho druhého.
Tahle ztráta je těžká věc, ta se těžko nese. Komukoliv. jak už jsem řekl, jen umění vše skrýt i před sebou samými, nás zachraňuje před ztrátou vlastní sebeúcty. Ulevilo se mu, když si vše nechal projít hlavou. Najednou zjistil, že ji není zas tak lhostejný, získal ani ne tak naději na její návrat, ale spíš návrat své vlastní ceny. A rozhodl se, že nebude dělat žádnou revoluci, nebude své ženě říkat, že nechce aby přivedla jejich děti. Nechá ji aby mu je přivedla, tím ji nechá její cenu, ale zařídí si svůj život bez ohledu na ni v tom směru, že si ona bude muset skutečně díky svým emocím uvědomit, že ne všichni muži jsou ochotni snášet její rozmary, nechat si líbit všechno, a že se ten muž, o kterém se domnívala, že si na něm může dříví štípat, si prostě jen uvědomil svou cenu a rozhodl se, že ji klidně nechá jít.
Takže revoluce ne, spíš evoluce. Ono se nakonec, co je života schopné, prosadí se samo. Dříve nebo později. Kyvadlo se vychyluje, aby se nakonec zastavilo uprostřed. Obě strany jsou stejně důležité jako ten střed. Je potřeba nechat lidem tvořivost a možnost i slepé uličky. Možná je ten vztah té ženy slepou uličkou, v níž si bude mít možnost uvědomit, co chce a co nechce, nebo se smíří s tím, že uvázla v další slepé uličce a zařídí se tam co nejpohodlněji. I to je možnost. A možná ten rozchod má pro toho muže smysl v tom, že pochopí a uvědomí si, že určitý druh chování jednoduše mnohé ženy odrazuje a ona sice ví, že má pro ni cenu, ale ne zas až tak velkou, aby nezkusila i něco jiného.
Ony ženy, které opustí závislého, mají tendenci si opět nají závislého a komplikovat si život podobně, jakým si ho komplikovaly v předchozím vztahu. Ale vlastně jen se musí učit snášet jiné rozmary svého nového partnera, aby nakonec zjistily, že jedou ve starých kolejích. Jo jo.