Jedna z věcí, které mám „opravdu rád” se tyká toho, když někdo, někde v nějakém projevu, písemném,či slovním, začne používat zájmeno „my.” My Češi, my pracující, my příslušníci národa, jsme nebo ne
Jedna z věcí, které mám „opravdu rád” se tyká toho, když někdo, někde v nějakém projevu, písemném,či slovním, začne používat zájmeno „my.” My Češi, my pracující, my příslušníci národa, jsme nebo nejsme, schopni demokracie, umíme, nebo neumíme se chovat. Myslíme si, nebo si nikdo z nás nemyslí, že je to takhle, či onak. Jakmile za mne někdo začne mluvit, nebo se vyjadřovat v blogu, v novinovém článku, televizním projevu, okamžitě mi začne stoupat tep, tedy dostávám „tepnu” jak říkají někteří mí klienti. Ti ten pluralis majestatis používají též, vždy, když chtějí si dodat sebedůvěry, vyhnout se osobnímu stanovisku, získat podporu, případně se zaštítit míněním většiny a ujistit sebe i ostatní o svém správném názoru a postoji.
Klienta, případně pacienta upozorním, že by bylo záhodno mluvit za sebe, o svých poznatcích, nikoliv o tom co si skupina, komunita myslí, co schvaluje, o čem diskutuje a na čem se shodli. Nebyl zvolen mluvčím komunity, nebo skupiny a tedy může vyjadřovat mínění pouze své, své názory, své emoce, své myšlenky a pohledy na věc, dění, či postoj a stanovisko.
Rozhodně si já osobně nemyslím, že Češi nejsou schopni žít v demokracii spravovat si svůj stát, nebo, že jsou „vovčané,” co jdou tam kam se jim přikáže. Ano, uznávám, že je třeba preferováno u dost velké části populace českého státu druh mínění, pohled na řešení problémů zaujmutí jistých druhů stanovisek, že se preferuje pokud možno nenásilné, smířlivé chování, mnohé projevy, které jsou jinde vnímány jako zdravě sebeprosazující, jsou mnohými jedinci v třeba v Praze v tramvaji vnímány a posuzovány, jako „nasertivní,” ale nejedná se naprostou většinu, spíše hlasitější část národa.
Ti lidé mluvící, píšící v pluralis majestatis, se pokoušejí utvářet mínění, mnozí mají jisté sebemrskačské postoje, kterými prokazují úzkost z toho, jak by je mohli vidět jiní lidé a ještě k tomu příslušníci jiného národa a ta hanba k tomu, co by oni zažili, takže se pokoušejí lidem jako jsem já vysvětlit, že v téhle zemi není nic dobrého, nic nemá cenu, jen snad občas ti hokejisti, ale zase nesmějí prohrát ze Slováky. Mohou a mají právo se mi pokusit sdělit svůj postoj, názor tohoto typu, ale většinou jim řeknu, že si ho mohou nechat pro sebe, protože tyhle názory s nimi nesdílím. Někdy, zrovna jako dnes, když mám zrovna záchvat demokracie, se s nimi pokouším polemizovat.
Mají pochopitelně právo vidět sebe sama jako břídily, ovce, co si nechají všechno líbit, nedokážou se ozvat, nedokážou žít v demokracii, vládnout sami sobě, tedy tím ani vládnout jiným, pokud by na ně náhodou vybyla funkce. Funkce, kterou samozřejmě nechtějí, ale, kdyby jim ji někdo vnutil, by s eobětovali, ale do politiky by jinak nešli, protože je tam stejně samý šmejd. Jak víme všichni, jak rádi říkají v tom pluralis majestatis. Tak jako nechtějí funkci, tak stejně jako nechtějí být bohatí, protože by je lidé považovali za dobytek, co vykořisťuje své bližní.
„Stydí” se za své příjmy, dávají najevo, že peníze nejsou všechno a všichni ti, kteří o ně usilují, nejsou morálně, nebo psychicky zdraví. Tihlé lidé, většinou bývají rovnostářského mínění. I pro ně mají své důvody, ale ani tu rovnostářkost s nimi nesdílím. Nic proti tomu, pokud svou osobu takto veřejně prezentují. Vydávají všechny ty vlastnosti za své osobní vlastnosti. Takhle mohou činit od rána do večera a celý zbytek noci, kdy nespí, jen je žádám, aby netahali do toho i mě. Nemluvili za mě.
Neříkali za mě, že už mám dost téhle vlády, cikánů, Kalouska, ODS, komunistů, EU nebo Řecka. Já jsem na světě dost dlouho, abych už uměl říci, co chci a co nechci, abych uměl říci, co potřebuji a co nepotřebuji. S čím jsem spokojený a s čím jsem nespokojený. S čím se hodlám, nebo nehodlám smířit. Nevolil jsem je jako mluvčí, nehodlám jejich služeb využívat a nehodlám se s nimi radit, koho nebudu, nebo budu volit, protože ho mám, nebo nemám plné zuby. Má žádost se týká jak předáků politických stran, volených politiků, státních úředníků, novinářů, případně blogerů a dalších jedinců takto se chovajících. Budu je čas od času upozorňovat na jejich vlezlost, manipulaci a drzost, se kterou za mě mluví. Pokud někdo napíše, řekne, že lidé, si myslí tohle, mají plné zuby tohoto, pak je žádám, aby konkrétně mluvili o konkrétních případech, lidech. Ne v množném čísle a zaštítěni „míněním národa“
Tak, tohle je asi pro tuhle chvíli všechno. Pokud mě napadne nějaké doplnění a nebudu líný víc psát, tak doplním a napíši. Howgh, domluvil jsem.