Koupil jsem si oblek. Nový, proužkovaný a dvě košile. Ovšem jít si koupit oblek s Janou, což je moje manažerka, je daleko napínavější, než jít nakupovat s jakoukoliv manželkou či milenkou.
Koupil jsem si oblek. Nový, proužkovaný a dvě košile. Ovšem jít si koupit oblek s Janou, což je moje manažerka, je daleko napínavější, než jít nakupovat s jakoukoliv manželkou či milenkou. Jana mi vyká. Na tom není nic zlého. Jenže mi vyká a oslovuje mě příjmením. Na tom také není nic zlého. Ale, do vyslovování onoho příjmení vkládala tolik důrazu, když jsem se zálibně díval na úplně jiný oblek než měla na mysli ona. Že jsem se až lekal. Skoro. Nedal jsem se odradit. Nakonec stejně ten co měla na mysli, jsem nekoupil. Neměli pro mne číslo 42 short . A to ještě starší dáma, co zastupovala při prodeji Mark Spencer volala do jiného Mark Spencer jestli tam ono číslo není k mání. Nebylo. Starší dámě se též ten šedý na mě líbil víc. Nedal jsem na ně. Rozhodně jsem nepočkal do příštího týdne kdy mohla přijít zásilka.
Koupil jsem si podle sebe. Krásný, proužkovaný. Obě dámy starší i mladší mi jej schválily. Co jim taky zbývalo? Když mi skutečně prudce sluší. K tomu šedému jednobarevnému bych se ukecat nedal. Ale Janě se nehorázně líbil. Taky se jí i madam prodavačce zalíbily proužkované košile. Hmm, k proužkovaném obleku proužkovaná košile mi přijde méně šik, než jednobarevná. Odolal jsem nátlaku, koupit si s proužkem růžovým (to je prý v současnosti vysoce modní barva pro muže). Ale já růžovou na sobě nemusím. Fakt ne. Takže jsem si koupil jednobarevnou bleděmodrou a krémovou. Obě mi půjdou k očím. Jo jo, sem si užíval. Byl to vzrušující večer. Jednou za rok takový večer docela ujde. Ale že bych v doprovodu Jany, případně jiné dámy a pod dohledem oné dámy z prodejny tohle musel absolvovat denně, to bych nemusel. Na mou duši, že ne.
Kdepak, jakmile vstoupí drsný muž do obchodu s oděvy s jakoukoliv příslušnicí ženského pohlaví, vždy se dozví co mu sluší, co potřebuje a co je módní. Vždy celý můj život mě mátlo jakým způsobem se modní něco stává. Z ničeho nic je pro muže růžová barva módní. Ještě loni ji nosili pouze příslušníci čtyřprocentní komunity a dnes je to závazná barva pro všechny muže. Pro všechny možná? Pro mne ne. Já se budu držet svých oblíbených barev. Ty jsou módní celoživotně. Černá, modrá, zelená. Někdy i hnědá. Krémovou taky snesu. Na košili.
Ráno jedu naposled dělat letos protidrogovou prevenci. Do školky. Jsme na to zvědavý. Prvňáky už umím. Irena mě naučila. Ale školku to bude jiná zkušenost. Ale spoléhám na Irenu. Ta si poradí. Já budu opora. U větších dětí je to bezproblémové. U těch malých musím spoléhat jen na tu skutečnost, že v podstatě s dětmi vycházím, neb na nich nikdy nechci aby dělali opičky, ksichty, zpívali písničky či recitovali básničky, jak vyžadují maminky a babičky zvyklé nebohá děťátka drezírovat. Mě úplně stačí je sledovat, jak třískají hračkami, kopou do balonu, případně se přilísají s obrázkovou knížkou. A děti se mě drží. Klidně si hrají a já jsem spokojený, že toho moc na mě nechtějí, oni jsou spokojený, že je neotravuji a docela klidně spolu kopeme do balonu, či jiných vhodných kopacích předmětů, či si nakrásně vyhrajeme s něčím jiným. Drezérské ambice nemám.
Nejsem příznivcem těch šišlacích ksichtů, které dělají, některé dámy například v hromadných prostředcích na libovolně cizí děti. Onehdy jsem sledoval jednu takovou krotitelku, jak dělala cukrblíky asi na dvouletou holčičku. Trochu jsem jí její úsilí sabotoval, neboť jsem na tu samou dívenku zpovzdálí vyplazoval decentně jazyk. Ona dáma, když se mi slečna pokusila ukázat, že ani ona není bez krásného růžového jazýčku, se snažila přesvědčit slečnu, že se to nedělá. Takovéto „Když to budeš dělat, budeš ošklivá holčička.” Náhodou děvčeti ten vypláznutý jazyk na rozdíl od šišlání té metrákové lady slušel mnohem víc. Pak si mě ona lehce kredenciozní dáma všimla. Podívala se po mě a v tom pohledu bylo všechno. Nic nezůstalo nevyřčeno. Jsem otrlý a nechal mě ten pohled v klidu. Na holčičku byl mnohem lepší pohled. I na maminku.
Některým maminkám to náramně sluší. Jako té, co dnes byla na kursu. Pořád si říkám proč mi takové krásné ženy přicházejí do cesty jako klientky? Jana vyzvídala jestli bych porušil svá pravidla a pozval ji na kafe. Přemýšlel jsem o tom, zda kurs zvládání zátěžových situací je terapie. Usoudil jsem že není a po kursu by to asi proti etice povolání nebylo, pozvat pozvat dámu na kávu, pokud by souhlasila. Stála by za pozvání. Zatím jsem ji nepozval. S onou dámou s kouzlem to nedopadlo.
Tak dlouho mi ona dáma vysvětlovala, že půjde ráda, ale, nic prý to neznamená. Opakovala onu větu i přes mé několikáté ujištění, že chápu, že ona zatím nic hlubokého neplánuje. Až jsem svou účast na onom podniku vzdal. Bez lítosti. Říkám ji: „Jdu na rande s vám abych s vámi byl, poznal vás a trochu si toho setkání užil.“ Neslyšela. Přes to všechno mi stále a stále vysvětlovala, že je to tak jak říká, až jsem nakonec ono rande, které mělo být dnes večer, zrušil. Nějak jsem se přestal těšit. Bez ohledu na skutečnost, že bych seděl u stolu s krásnou ženou. někdy si docela rozumně umím odříct. Svým zrušením schůzky jsem se zřejmě jsem se posunul o několik pater v popularitě u oné dámy, ale vážně nejdu na kafe na rande, jen proto abych poslouchal co dáma neplánuje.
Já neplánuji co bude nebo nebude. Buď se v tomhle směru něco stane a nebo nestane. Takže se stalo, jen to, že jsem usoudil, že bych se asi nebavil jak bych chtěl a bavil jsem se raději koukáním na film, jež jsem si zakoupil a potom ještě na konec fotbalu. Jít s dámou na rande a být před tím ujišťován, že je to jinak, než bych si mohl vykládat. Není zas taková zábava jako fotbal v televizi. Na rande se chodím seznámit a nikoliv plánovat vážný vztah či budoucnost.
Blíží se konec roku, Vánoce a vlastně ani nevím jak s tím vším naložím. Asi nijak. Počkám jak vše dopadne. Loni jsem dělal různé plány a nic. Jen jsem byl namíchnutý na Panenku. Letos zřejmě si užiju klidu a nebudu se nijak nervovat. Koupím si na Vánoce kilo řízků, nějaké další potraviny, vypůjčím si knížky v knihovně, nějaký si koupím pod imaginární stromeček a jestli Markéta bude chtít přijet, o čemž v tuhle chvíli pochybuji, tak nějaký čas budeme spolu. Pokud ne, budu jako obvykle sám. Nic nového. Na Štědrý večer mi bude smutno. To přežiju, když Pán Bůh dá a pak budu odpočívat. Už mám na odpočinek nárok. Nemám potřebu už si dělat vrásky s tím, jestli někdo chce mít na mě čas nebo ne.