Lehce dramatický týden, ale závěr byl poměrně klidný.
Lehce dramatický týden, ale závěr byl poměrně klidný. Sice na konec toho týdne, jedna „dramatická” maminka, která se rozhodla vzít vzít život svého syna do svých pevných rukou, ale jak se zdá, on se nedá. Já bych se také nedal. Nakonec, každý máme právo si namlátit hlavu svým vlastním způsobem, bez ohledu na skutečnost, že rodičům naše prorážení hlavou zdi, dělá starost.
Jenže děti nejsou na světě z toho důvodu, aby dělaly rodičům radost, jak se někteří rodiče mylně domnívají, ale aby se naučily v tom světě žít i bez nás, protože nás nebudou mít pořád za zadkem, stejně jako my jsme je neměli. Ovšem tohle vysvětlit některým matkám, je úkol nadmíru těžký. Otcové jsou v tomhle směru většinou, o něco přístupnější. Nakonec, když si vzpomenu na ty časy, kdy jsem sice byl slušný chlapec, co pil minimálně, sportoval, tak jsem byl i beztak rád, že rodiče nevidí všechno co jsem dělal. Přestože, jak jsem ke svému údivu zjistil ono dobře věděli, co slušní chlapci i děvčata podnikají, když si myslí, že je táta s mámou nevidí, protože sami nebyli lepší.
Já si umím představit, co mé dcery dělají, ale abych pravdu řekl, ani si raději nic nepředstavuji. Je to lepší. Nakonec, jsou dospělé, mají svůj rozum a nehodlám jim do života mluvit, když se mě na nic neptají. Nabudou zkušeností, otlučou si své krásné hlavy a budou mít, jen co si zaslouží. Ostatně jako každý z nás. Tenhle postoj, když se povede těm rodičům podstrčit, tak mám pocit, že jsem si své peníze zaslouženě vydělal. Zklidnit je, ukázat jim, že ne všechno je nutně tak černé, jak v novinách píšou a v hospodách se povídá.
Protože, kdybych měl žít podle toho co se říká v televizi, v libovolné televizi, nebo po hospodách vykládá, nevylezu na ulici, nesním kousek jídla, abych se neotrávil a nemohu podat nikomu ruku, protože je to parchant, co nemá kousku cti v těle. Od chvíle, kdy se v televizi omezuji na bigbít a fotbal a na internetových webech, na zprávy a občas někde blog, je ze mne šťastný, zcela bezproblémový člověk, netrápící se ničím jiným, než vlastními starostmi. Těch má nakonec každý dost. Své starosti nějak bez zvláštní námahy zvládám.
Vždy lehce zatrnu, jako nedávno, když si matka dělající starosti s kouřením marihuany u svého syna, se jen tak mezi řečí zmíní, že byla cvičit, a dá sis kámoškami vinný střik a pak veze dvě malé děti domů. Ten nejstarší si chodí po svém.
Jsem se jen zeptal, jestli si myslí, že je skutečně v problému jen ten syn? Když tedy jede po jednom, dvou vinných střicích autem. Jestli ji došlo, co by se stalo, kdyby náhodou havarovala, což v provozu, který je není nic nemožné, a třeba se dítě zranilo, jí dali dýchnout.
Po takových mých „zlovolných větičkách” nastane obvykle ticho. Dlouhé ticho. Zachytil jsem takové případy v poslední době asi dva. Ty matky si samy sebou starosti nedělaly. Inu na sebe nevidíme. Musím uznat, že jim došlo, co jsem chtěl říci a ani nějak neracionalizovaly. Zřejmě jsou dost chytré.
Občas si říkám, než vypustím něco mravokárného směrem k druhým lidem, že by bylo dobrý se napřed podívat do zrcadla o kom, že je vlastně řeč? Je to poměrně dobrá metoda, zjistit, že jsem nejen krásný, ale občas i ukecaný. Pravdou je, že jsem nikdy nalitý auto neřídil. Ovšem pravdou je, že asi jen z toho důvodu, že žádné auto nemám a řídit ho neumím. Jinak nevím nevím. Zřejmě bych potřeboval velké štěstí abych v tom případě, že bych měl, nikoho nezabil, nebo nezabil sebe.
Zcela určitě, jak se znám bych riskoval. Opilí, nebo zfetovaní lidé riskují. Velmi riskují. A ti, co velmi riskují, jsou zase podle mých zkušeností největší mravokárci, protože mají štěstí a své štěstí, podobně jako ti makléři na burze vydávají za svou dovednost. A protože jsou ze svého hlediska ti nejlepší, mají za to, že mohou trousit rozumy, kudy chodí. Což je jejich omyl. Z minulých úspěchů se nedá prorokovat nekonečná šňůra dalších úspěchů. Jednoho dne se šňůra přetrhne. Takhle to v životě chodí. Něco umět není štěstí, ale doufat, že při riskování mě štěstí nikdy neopustí a budu se posunovat k stále většímu úspěchu, rozumu a dokonalosti, jak moji klienti stále rádi říkají, je nehorázný omyl.
Naštěstí jsem po létech neustálého usilování o dokonalost a nalezení ideálního řešení pochopil, že věčně něco řešit, je ztráta času a energie. Něco se vyřeší samo, něco se nevyřeší nikdy a něco vyřešit je v mých silách. Největší dřina je, naučit se ty situace od sebe rozeznávat. Ale při troše námahy to docela jde. Život není dobrodružná knížka, které mám tak v oblibě, že by člověk musel pořád řešit o život jdoucí situace. I když prý zákony fantasy, westernu případně sci-fi, něco takového vyžadují. Jenže běžný život takové umění nijak extra nepožaduje. Ani ten abstinentský, jak často zdůrazňuji svým klientům.
Ono jsem zjistil, že úměrně se snížením počtu mnou vytvářených rizikových situací, jako je třeba opíjení se do bezvědomí, střídání partnerek nalezených po hospodách, se snižuje potřeba dovednosti ty situace řešit. Stejně tak se neopakují situace, kdy musím odmítat alkohol, nebo drogy. Prostě se do těch situací jednoduše nedostávám, protože se jim umím docela spolehlivě vyhýbat a nemusím je nijak často řešit. Tenhle způsob jsem praktikoval na lodi, kde jsem měl být údajně neustále ohrožený.
Nebyl. Prostě jsem nezměnil zaměstnání, jak mi všichni tehdy „moudře” doporučovali, ale změnil jsem své chování. Pokud se kolegové opíjeli v kuchyni, neseděl jsem tam s nimi, nedržel jsem partu, jim jsem u kořalky nijak nechyběl a ráno, byli pokorní, protože byli rádi, že je zde někdo, kdo je schopný provozu. Pak mi říkali. „Ty máš teda kliku, že nechlastáš.” Myslel jsem si na rozdíl od nich, že žádnou kliku nemám, prostě se jen chovám podle své potřeby. Napřed jsem jim to s jistou pýchou říkal, čímž jsem je pro změnu vytočil, pak už neříkal, nechal si svá moudra pro sebe. Bylo to lepší. Pro mne. Je jsem nepotřeboval zachraňoval před démonem alkoholu. Stejně o to nestáli.
Tak, tak, pračka doprala, půjdu vytáhnout prádlo, pověsím, pak se ještě natáhnu, abych si pěkně v neděli zalenošil, k večeru, když Pán Bůh dá, dorazí Martin a půjdeme trénovat. Cvičení s girjou mě plní nadšením, zatím to nijak nepřeháním, ale vždy je mi po těch silových cvičení a pak následném uvolnění, za pomoci jógových technik náramně. A hubnu. Jo jo, hubnu. Po bezsacharidové dietě a přiměřeném cvičení. 🙂