Ptám se, nekritizuji

Než se člověk něco kloudného dozví, musí se prokousat tunami bludů, kterých je plný internet. Ale jak už jsem zjistil, tak tohle je skoro u všech oborů, které se zabývají lidskými záležitostmi.

Než najdu něco, co má v mých očích nějakou kvalitu, trvá ona námaha dost dlouho. Ale dá se při troše trpělivosti najít ledacos zajímavého. Když poslouchám přednášku o kvantové mechanice, jsem udiven složitostí, záhadou a pak narazím na tituly, zaštiťující se tou samou kvantovou teorií, kde dvě dámy sedíce na gauči, hovoří o kvantovém vnímání vesmíru, léčení za pomoci kvantové teorie. Ačkoliv je po dvou větách zřejmé, že z kvantové teorie vědí pouze, že ona teorie existuje.

Člověk narazí na různě obskurní věci, které se tváří moudře, dává naději a poskytuje odpovědi, jež jsou velmi nesrozumitelné něco jako zenové koány, jenže stačí poslouchat a najednou je jasné, že o koány se nejedná. Možná ale nejsem dost duchovně vyspělý, abych těm věcem rozuměl. S tím jsem tak nějak smířený. Nakonec, většina věcí, které se kolem mne odehrávají, je mi málo srozumitelná, nebo vůbec.
Jen se tím zas tolik netrápím. Po bohatství netoužím, stačí mi co mám, víc nepotřebuji, láska se mi nevyhýbá. Ani ta Boží, stejně jako lidská. Jsou sice hlasy, že lásky se člověk nenažere. Ale bez lásky, tedy alespoň u mne, ten žvanec také není ono. Zřejmě jde o to dost se najíst, být milován a zbytek se už nějak zařídí.

Rozhodně se nepovažuji toho, kdo si někdo myslí, že psi chcípají, že je škůdce světa. Neohromují mne svou moudrostí a vtipem lidé, co říkají: „Čím víc poznávám lidi, tím víc miluji své psy.” Neohromují, neb netuší, že hovoří o svém pohrdání lidmi kolem sebe. Pohrdáním, které jim zabraňuje vidět své nedostatky. Tím projevují jen pýchu na svou dokonalost. Jo trpět komplexem dokonalosti, to je dřina a těžký život. Proto ti „dokonalí,” aby si ulevili, hledají tu nedokonalost na druhých, protože těžko se jim s tou dokonalostí žije v tom nedokonalém světě. Psi jsou psi a lidé jsou lidé. Mnohé lidi mám radši než psy.

Nedokonalí lidé, žijící v nedokonalém světě jsou smíření s tím, že není všechno zlato, co se třpytí. Nakonec, jak jsem si všiml, taková krásně zpracovaná, třpytící se brož, na hebké kůži krásky, také udělá svoje. A krásku potěší dost často, jako ono ryzí zlato. Případně i říční perly. Dal jsem možnost aby si dáma vybrala, a ona si k mému údivu vybrala právě ty říční.

Nejvíc co mne pobavilo, jak si mnozí ateisté starají o duši těch, co se jim zrovna nelíbili. Mám na mysli, když umřel Vladimír Brabec, jak si mnozí odplivovali nad tím, že kdysi hrál Majora Zemana. No hrál. Nejsem žádný příznivec komunistického umění typu „Major Zeman, Plechová kavalérie, Chalupáři,” kde všechno, co se odehrávalo, bylo laděno k podpoře bolševického režimu. Přesto jsem měl a mám v úctě mnohé, kteří v těch debilních seriálech hráli.

A hráli v těch všech seriálech dobří herci, slušní lidé, lidé kteří ten režim nemilovali, ale chtěli žít jako jiní. Něco málo z toho jsem viděl za totáče. Po roce 1989 jsem nijak netoužil je shlédnout opět. Tvůrci jsem se nezabýval, raději jsem se zabýval tím, co jsem do té doby nemohl vidět a číst. Takže jako křesťan jsem toho názoru, že mrtvým odpouštíme, abychom jim nepřitížili před tváří Boží a modlíme se za ně.

A jestli ti „dokonalí” mají potřebu měnit svět, ať se za lepší svět a lidi v něm žijící, modlí! Pomáhá ona modlitba. Nakonec, když se lidé modlí jeden za druhého, milují se. Za lidi se modlím, za psy ne. Nic proti psům nemám, jen nepovažuji za nutné jim dávat přednost před lidmi.

Internet je plný návodů, jak získat to či ono, ale nakonec ta nejprostší věc, jak se zklidnit, dosáhnout rovnováhy, je modlitba za druhé. I za duše v očistci. Myslím, že je stejně efektivní v získání pocitu štěstí, jako všechny ty metody, jak se sjednotit s vesmírem a zůstat ve vortexu. Budu muset zjistit, co tím vortexem autoři myslí. Náhodně jsem narazil na stránku, kde Abraham mluvící ženským hlasem tohle slovo používal. Byla to právě stránka, kde jsem měl pocit, že se snaží o ty zenové koány.

Jak říkám, možná jsem tomu jen nerozuměl a nepochopil jsem velikost toho učení, nebo té terapie. To se mi občas stává, že něco nepochopím a pak tápu. Dokonce se ani v takových případech nehodlám z toho tápání dostat. Nebo se tou věcí zabývat déle, než považuji za nutné. Co mne na takových věcech baví, jsou anglické titulky, které mu umožňují rozumět angličtině aniž bych musel dumat, co že ten člověk říká. Spojím si přečtené s řečeným a je mi hned lépe.

Trénuji tak pochopení toho, co se říká, nikoliv co si myslím, že se říká. Rozdíl mezi řečeným a slyšeným je dost často životní potíž. Ptám se někoho, cože je pro něj existenční záležitost, on mi odpovídá na úplně něco jiného, než se ptám, diví se, že chci vědět, co pro něj znamená existenční záležitost, nikoliv jakými úžasnými věcmi se zabývá. Já se ptám a on si myslí, že ho kritizuji.

Naposledy jsem něco podobného zažil na páteční komunitě. Musel jsem pacientovi vysvětlit rozdíl mezi otázkou a kritikou. A jsem si vědom toho, že mnozí lidé si tyhle dvě kategorie zcela pletou. No, domluvili jsme se. Ale dalo mu práci pochopit, že se jen ptám, ani ho nehodnotím, ani nekritizuji, jen se ptám. A dokonce i občas chápu, že přecitlivělí lidé si tyhle kategorie dost dlouho pletou.

Někteří lidé se pořád ptají a žádná odpověď jim nestačí. Nestačí protože touží po odpovědi, která je zbaví jejich strachu a napětí. A jsou zklamaní když ten tázaný jim tu správnou uklidňující, strachu zbavující odpověď nedá. Jo jo.

Karel Hála opět lká: Kéž se to vrátí. No všechno by nemuselo. .

Napsat komentář