Dostal jsem od klienta úžasnou radu, jak vylepšit nácvik úderů a kopů, které trénuji na svém zánovním trenažéru. Prý je dobré, mít při kopaní na hlavě knihu a snažit se aby nespadla z hlavy.
Dostal jsem od klienta úžasnou radu, jak vylepšit nácvik úderů a kopů, které trénuji na svém zánovním trenažéru. Prý je dobré, mít při kopaní na hlavě knihu a snažit se aby nespadla z hlavy. Poradil, já vyzkoušel a vzpomínal při tom na knihy a cestopisné televizní pořady Hanzelky a Zikmunda, jak putovali po Africe, fotili nahaté černé krásky, a točili s nimi filmy, kde ukazovali, jak ty ženy krásně vznosně chodí, protože musí držet vzpřímenou páteř, zbytečně se nekymácet, aby jim to břemeno s hlavy nespadlo. Tehdy jsem to jako kluk napodoboval, díky tomu se naučil držet rovně, jen jsem se asi tak vznosně chodit nenaučil. Ale ode mne se to nevyžaduje.
Byly to tenkrát stejně zvláštní časy. V televizi normálně běžely tyhle pořady, u černošek byly odhalená prsa samozřejmostí, nikoho to v televizi nepohoršovalo. Rád jsem si knížky Hanzelky a Zikmunda půjčoval v knihovně, v šedesátých letech ještě byli oba vážení občané, cestovatelé a spisovatelé. Na index šli až později, ale zase na plných dvacet let. Odhalená prsa na veřejnosti se u bělošek staly naplno tolerovanou záležitostí až začátkem devadesátých let. Nejen u černošek, ale většina dnešních čtyřicátnic a výše najednou měla potřebu ukázat vše, co mužské oko potěší a naplno veřejně. Nesmělé pokusy byly už předtím, ale nebyly ty pokusy zase až tolik tolerované. Tedy u nás.
Jo, začal jsem u kopů a úderů do trenažéru a plynule a ledabyle jsem přešel k ženským prsům. Tohle mi jde docela snadno. Pravdou je, že už v dobách mého mládí se děvčata v soukromí přestávala stydět a rády ukázaly, tedy, co měly, co ukázat, čím je Pán Bůh obdařil. I ve filmu v šedesátých letech se nahá ženská prsa staly samozřejmostí. Nakonec, pouštím si teď staré francouzské filmy a tam je tahle věc jasným pokrokem. Když film nestojí za nic, což se občas stane, pak aspoň ty prsa vše zachrání.
Ale našel jsem si a pustil samé pěkné filmy. Jeden s Belmondem „Jedna žena je jedna žena” Pak další s Jeanem Gabinem: „Komisař Maigret zuří” a třetí s Delonem: „Samuraj.” Francouzskou kinematografii jsem dlouho sledoval, hlavně kriminálky, myslím že tak třicet let neměli konkurenci. Je to krásně udělané řemeslo, a rád se dívám na řemeslníky, kteří umí, nejen na film ale i na ty, co rukama pracují. Nakonec, vyrostl jsem u řemesla a i když sám jsem byl jen průměrný řemeslník, znal jsem lidi, o kterých se mohlo říci. „Zlaté ruce.”
Dnes tito lidé jsou u mnohých, rádoby vzdělaných, (nebožtík tatík by řekl: Zdělaných) v jakémsi opovržení. Nejsou jim dost nóbl, jak by řekla teta Jiřina, ale myslím že jestli si mám vybrat mezi pohledem na podomního obchodníka, nebo cesťáka, a řemeslníka, který třeba klade dlažbu, nebo dělá měděnou střechu, případně truhláře jak pracuje se dřevem, kovář se železem, zlatník šperky a mnozí další, tak stále v mých očích vedou tito lidé, co pracují rukama, musí při té práci umět používat mozek, nejen aby se nenadřeli, ale aby něco pořádně udělali. Aby to k něčemu vypadalo, jak se říkalo.
Mám rád krásně udělané věci, nemyslím přímo kýč, ale čisté řemeslo, kde tvary ladí, mají formu a tvar. Když se podívám na některé dnešní domy, jak jsou stavěné, jak neladí, z jakých materiálů, pak z toho jen bleju kameny. Sem tam se ještě vidí dobrá práce, třeba takovou, jakou mi udělal truhlář, když mi dělal ložnici. Radost se podívat. Samý masiv, dřevo, které je krásně zpracované. Žádný chrom, ale čistá linie dřeva. Jsem chudý člověk, proto jsem si nábytek nechal udělat. Abych ho nemusel po pár letech měnit. A zvykat si na nějakou dřevotřísku, kde z manželské postele po čase používání padají piliny. Celoživotně potkávám ženské k světu, které rozhodně frigiditou netrpí, tak musím mít i pořádnou postel.
Tedy fandím řemeslu ve všech směrech. Umění je nutné, je kořením života, ale řemeslo je základ života. Teď se učím řemeslu scénáristickému. Zatím se jen tak rozhlížím, ale myslím, že ještě sem tam, něco mohu od těch zkušenějších, i když mnohem mladších pochytit. Umí toho mnohem víc než já.
Když jsem točil Závislost a spoluzávislost, obdivoval jsem na Alanovi Ledererovi, jak ovládá řemeslo stříhání. Vždycky dokázal vytáhnout z debaty, která nebyla strukturovaná to podstatné a uměl to nastříhat tak, že nikoho nenapadlo, že je třeba debata ve skupině sestříhaná. Na vlastní práci jsem pochopil, proč je stříhač tak důležitý a vážený. On umí dát tomu dílu prostě konečný tvar. Mnohdy pitomé filmy, si myslím, jsou dobré filmy, ale nešťastně nastříhané.
Stejně tak obdivuji ty co umí třeba redakci literárního díla. Umí odstřihnout, tam kde se zbytečně autor vykecává, občas tímhle trpím, a umí zachovat to podstatné, tu atmosféru. Kdysi jsem s nebožtíkem Jindrou Veselým, který učil na UK překlad, upravoval svoji přednášku. Tedy Jindra ji upravoval, aby byla zařaditelná do knihy. Když úpravu dokončil, čuměl jsem, jak zachoval všechno podstatné a vykopl balast, takže se text dal i číst. Byla to přepsaná přednáška ze záznamu, jak jsem ji přednášel spatra.
Jo jo, ještě k tomu trénování těch kopů. Každá taková rada zpestří ten nácvik. Fakt je zábava, učit se koordinovat kop, pozici těla, hlídat knížku, (pak jsem zkusil i talířek, nerozbil sem ho, akorát asi třikrát chytal) a ještě se snažit kopnout tak abych, když to bude nutné, tomu parchantovi, co se mě pokusí napadnout, přerazil hnátu, nebo žebra. Má-li někdo za to, že jsem násilník, tak ano.
V případě nutnosti se nijak nezajímám, jestli náhodou „chudáčkovi” agresorovi neublížím a nezajímám se jestli ho to bolí hodně nebo málo, protože se zajímám jen o to abych zastavil jeho útok. A útok se dá zastavit jen tím způsobem, že to toho hajzla patřičně bolí. Naštěstí nejsem humanista, tedy neohrožuji své spoluobčany tím, že lituji ty, co páchají zlo a ještě se dovolávají svých lidských práv. Mám stejná práva jako všichni ti, co okrádají, mlátí, zabíjejí. Říká se tomu: právo na přiměřeně bezpečný způsob života.