Čtu si titulky blogů o smrti tří vojáků, co je zabil sebevražedný
útočník. A myslím na tu slavnou větu, co řekl generál François Oscar de
Négrier, příslušníkům cizinecké legie.
Vy, legionáři, jste stvoření pro smrt, a já vás posílám tam, kde se
umírá.“
Myslím, že tohle je platná věta nejen pro legii, ale i všechny vojáky,
každé armády světa. Vojáci jdou, nebo by měli jít, sloužit do armády s tím,
že když bude třeba, budou zabíjet, nebo budou zabiti.
Kdo s tímhle z těch profesionálních vojáku nepočítá, ten se jaksi zmýlil
ve výběru povolání. Být vojákem, je dost rizikové povolání. Následné pocty,
jsou sice pro oko diváka zajímavé, leč už jen pocty. Nemám potřebu, ty
zabité pomlouvat, nebo na ně pět chvalozpěv. Stalo se jim asi dřív, to, co
čeká každého z nás. Zemřeli. Byli to vojáci. Dobrovolníci.
Kdysi dávno jsem viděl dokument o Československém armádním sboru, který
osvobozoval Kyjev. Ona to vlastně byla tehdy jen brigáda. A jeden z těch
příslušníků té brigády popisoval jak při útoku střepina urazil jeho
kamarádovi hlavu. Pak jsem v jednom dokumentu o Dukle, zase dostal
informaci, že každý padlý, i ti zastřeleni při ústupu dostali Československý
Válečný Kříž.
Moji dva strejdové, Michal Ťasko a Ján Mandzák, co sloužili v
Československém armádním sboru, měli ty kříže každý dva. A ještě další
československá vyznamenání. O válce nikdy nemluvili. Jizvy neukazovali. Oba
jich měli dost. Viděli hromady mrtvol.
Válka není nic hezkého a ve válce se zabíjí. Vojáci umírají.
Přesně jak zpívá Petra Černocká v písničce: „Tamtamy.” a
jdou další vojáci, vřavou bojů se trmácí, cesty tam hroby vroubí.Včera se
ještě smál, dnes se zemí se snoubí… Na každého, na té či druhé straně,
čekala máma, holka, nebo někdo jiný.
Umírat ve válce je úděl vojáka. Nemusí se nám to líbit, ale je tomu tak.
Mnozí vysoce okarmovaní i neokarmovaní pitomci, jednoduše nechápou.
Nechápou tuhle prostinkou pravdu. Vojáci jdou tam, kde se umírá.
A baví se zda ti padlí jsou hrdinové, či nikoliv. Jak říká
jeden můj klient: „Chytrého nepoučíš.” V každé armádě berou
vojáci, žold. Jak jsme tomu říkali, coby záklaďáci. Jestli malý, velký, je
jedno, brali jsme peníze, cvičili nás zabíjet a a za ty peníze se od nás očekávalo, že půjdeme tam
kde se umírá. Na poli cti a slávy, jak se říkalo.
I když jsme nešli, tak ono očekávání tam vždy skryté bylo.
Stejně jako hasiče, policajty posílají tam, kde hrozí nebezpečí a je tam
riziko úrazu, nebo smrti. Prostě se od nich za plat očekává, že půjdou tam,
kde se prostě občas i umírá. Ti i ti, dělají svou práci. Nic víc a nic méně.
Jo jo.