Samé novoty. Ne ne, ještě nemám novou stálou favoritku, udržuji skoro celibát a osvobozenou domácnost. Osvobozenou od neustálých požadavků na to či ono. Případně na lepšího Jeníčka. Už se nezlepším.
Samé novoty. Ne ne, ještě nemám novou stálou favoritku, udržuji skoro celibát a osvobozenou domácnost. Osvobozenou od neustálých požadavků na to či ono. Případně na lepšího Jeníčka. Už se nezlepším. Budu to se sebou muset nějak vydržet. Ale zato mám nový externí disk k PC, více paměti. To znamená, že mám osm giga paměti. Na novém hardisku mám nainstalovaný Slackware 14, který už jsem dlouho vyhlížel a na externím disku mám zálohovaná data, která potřebuji k instalaci, neboť si je nechci opakovaně stahovat. Konečně jsem ten správný hoch, co má data uložená a klidně může přijít „kernel panic.” Nic mě nezaskočí.
Předchozí odstavec popisuje příjemné zakončení týdne, kdy jsem právě obdržel už zmiňovaný externí disk a po vyčerpávajícím týdnu jsem došel zaslouženého odpočinku př ladění Linuxu a Solarisu. V sobotu v neděli jsem měl napilno, protože jsem měl „kurs zvládání zátěžových situací,” který se náramně povedl, účastníci spolupracovali, byli vstřícní, snažili se a hlavně byli chytří a chápali mnou řečené. Že tam byly jako účastnice dámy, z toho některé velmi dobře vypadající, bylo něco navíc.
Minulý týden byl nabitý, tento bude také nabitý, ale bez víkendové práce. Vyzkoušel jsem si trochu podpůrnou terapii za pomoci skype. V případě nouze se to dá. Ale umínil jsem si, že tenhle způsob budu praktikovat jen z toho důvodu, když je někdo tak daleko, že skutečně nemůže přijít, nebo přijet. Jako Václav, který je na několik měsíců v Americe a nechce ztratit kontakt. Ale není nad ten přímý, face to face.
Přes množství práce jsme našli s Babetou čas se i několikrát v týdnu setkat, poobědvat a tak mi ten týden prosvětlovalo povídání s ní. Pořád je co objevovat. Není jednoduché ani pro ni, ani pro mne, překlenout ten prostor dvaceti let, kdy jsme se nevídali. Takže pořád je co objevovat, učit se. Pokud vše v rodině probíhá v normě, běžným způsobem, v rodině se znají a vědí o tom druhém skoro vše. Jenže v takovém případě, jako je ono zmíněné odloučení, se musí velmi pomalu a opatrně.
Inu stárnu, tím stávají se některé věci mnohem důležitější než co jiného. Oběd s dcerou, nebo setkání s vnuky, je rozhodně zajímavější, než sedět někde na vrcholu kopce, na který jsem vystoupal bez zadýchání. Holt, už se budu do kopce zadýchávat čím dál víc a budu preferovat vztahy, před adrenalinovými zážitky.
Jak sem se včera vracel z kursu domů, stavil jsem se v mém oblíbeném bufetu. Dal jsem si jídlo, jedl a měl jsem pocit klidu, jak už dávno ne. Seděl jsem a užíval si, že nic nemusím, mohu jen tak koukat co se kde děje. Kdybych měl parafrázovat Kunderu, řekl bych: „Snesitelná lehkost bytí.” Dorazil jsem domu, čekal na Honzu až přijde, přinese externí disk a mezitím ten pocit lehkosti přešel do jakéhosi klidu, co v poslední době zažívám. Nijak se netrápím politickou situací. Už vím, že pokud nejde o život, nejde v podstatě o nic. Tohle sem si v mládí sice říkal, ale nějak tomu moc nevěřil. Jenže dnes už to žiji.
Vzpomněl jsem si na Markétu z Plzně, říkal jsem si co asi dělá? Na kursu jsem vzpomínal na ty časy, kdy ona seděla v křesle naproti mě, vyšívala, já si dělal ty své obvyklé manévry na počítači, vím, že se ty časy nevrátí, ale říkal jsem si, že jsem aspoň jednou v životě zažil vztah, kdy na mě ženská nechtěla žádné adrenalinové dění, nechtěla abych byl muž s duší chlapce.
Vlastně jsem na tom kursu jako přídavek k penězům dostal právě takový pocit poznání, že i stárnutí nemusí být nutně jen negativní, že existuje něco jako babí léto života, kdy dny plynou tiše bez vzruchu. Ještě k tomu jeden dostane určitou míru uznání. Dokonce od mladých lidí. Slunce svítí, už to není ten žár, ale pořád příjemně hřeje a dost plodů dozrává až právě v tom babím létě. V létě jako takovém nejsou k dostání.
Tak, dopíši blog, dopiji kafe, skupina v Bohnicích skončila, měla zajímavý průběh, zajímavý tím, že tam jeden pacient právě přišel na důležitost toho procesu zrání, kdy se opravdu na chvíli začal starat o svoje, přestal tlačit na manželkua ona mu najednou řekla, že to s ním tedy ještě zkusí. Říkal jsem mu. „Tady vidíš jak je důležité být trpělivý, počkat, protože když si nechtěl čekat, měl si jen svou netrpělivost. A teď díky té práci na sobě si můžeš vybrat, jestli budeš sám, nebo se ženou.
Kafe jsem dopil, blog dopsal a pojedu na skupinu do Řeporyjí.