V pátek druhého května budu mít dovolenou, což znamená, že si odpočinu od
práce a budu se věnovat umění. Mám rozpracované některé věci, které bych
V pátek druhého května budu mít dovolenou, což znamená, že si odpočinu od
práce a budu se věnovat umění. Mám rozpracované některé věci, které bych
mohl pomalu dodělávat. Tedy, ne že bych je dodělal, tak pilný nejsem, ale
aspoň se pokusit dát tomu nějaký směr.
Včera mě napadlo pokračování, dokonce jsem ho do dnešního dne nezapomněl.
Což se mi občas stane. Dostanu nějaký skvělý nápad, jenže pak ho zapomenu. A
musím vymýšlet dál. Někteří hodně úspěšní autoři prý si dělají poznámky,
nosí sebou notes a do něj si píší své skvělé nápady. Já jak se znám bych ten
notes ztratil a těžil by z něj nálezce.
Dokonce jsem teď dostal návrh, že bychom mohli jet do Děčína. No, tam by
mohlo být hezky. Loni, když jsem na jaře jel do Děčína, padal sníh a byla
zima. Letos by mohlo třeba jen pršet. Ale pokud nebude, tak se jít kouknout
podívat na Děčínský Sněžník. Tam by mohlo být hezky vidět do kraje. Kdysi
dávno v dětství jsem byl na sněžnické rozhledně a doufal jsem jak, jsem četl
v nějakém průvodci, že uvidí věže katedrály sv.Víta. Tak to tvrdil ten
bedekr.
Neviděl jsem je a byl jsem hrozně zklamaný. Jenže, pak jsem si toho
průvodce přečetl řádně a zjistil jsem, že pouze za velmi jasného dne a za
pomoci dalekohledu. Ten jsem neměl. Tak až jindy. I dnes bych si musel
dalekohled půjčit, případně koupit. Na cesty to není zas tak špatná věc.
Pokud se v červenci opravdu vydám Německem, labskou cyklistickou stezkou, abych tam se
svým vozíkem překážel cyklistům, docela by se mohl hodit. Koukat na lodě na
Labi, možná by neškodil ani slušný fotoaparát. Ta stará Olympie, pomalu
odchází, což je škoda, protože dělal ten foťáček slušné fotky.
Prošel jsem s ním Nový Zéland, Chile, Kanadu, Německo, Rakousko, Itálii,
Británii, pochopitelně Čechy a Moravu, plus Polsko. Ale dostal zabrat,
stejně jako já. Už jsme oba opotřebovaní. Jenže je snadnější si koupit nový
fotoaparát, než pořídit nová kolena. Jo, člověk si myslí, že je mladý,
nezničitelný a jeho vlastní tělo ho vyvede snadno a rychle z toho omylu.
Digitální fotoaparát, to je skutečně dobrá věc. Snadné focení, tedy pro
amatéry, jako jsem já, co si dělají jen momentky z cest, z chození, co tak
vyfotí, když něco kolem těch stezek a silnic vidí. Občas je mnohé zajímavé,
hlavně v místech mimo turistických destinací. Loni jsem si to šinul od Brna,
přes Ivančice, kde jsem se setkal se svou kmotřenkou Kristínou, na
Jaroměřice nad Rokytnou, potkal jsem cestou přes Ivančice zajímavou řeku
Jihlavu, se zákoutími, o kterých jsem do té doby neměl ani tušení, pak
Dukovanskou elektrárnu. O té jsem tušení měl, ale odešel jsem z toho kraje
dřív, než ji začali stavět.
Tyhle pamětihodnosti jsem si všechny vyfotil, i tu bouřku, před kterou
jsem se stačil schovat, než na mě udeřila. Jo, tuhle sem četl, že do mužů
uhodí blesk šestkrát víc než do žen. Ze by to bylo proto, že ženy jsou méně
hříšné, se mi nezdá, spíš proto, že ženský jsou v bouřce zalezly s
drkotajícími zuby pod peřinou a chlapi zase se tváří, že se ničeho nebojí a
trajdají po venku. Takže pak do nich spíš uhodí. Ale musím se veřejně
přiznat, že se bouřky bojím a , když jsem tak za mlada lehával pod stromem a
měl ze stavového dílce, tedy jinak celty jen přístřešek, nebylo to za bouřky
nic moc. Ono to není nic moc za bouřky ani ve stanu.
Bouřku nejraději trávím pod střechou. Třeba jen v autobusové čekárně.
Jenže když jsem kvačil Kanadou, Novým Zélandem, Nebo Chile, kde bylo na
opuštěných místech čekáren pomálu, modlil jsem se, aby bylo pomálu i bouřek.
Na Novém Zélandu se mi tohle přání moc neplnilo, tam jsem se rychle učil
stavět stan mimo vysoké stromy. Jo jo, život chodce není skutečně
jednotvárný. Je rozmanitý, plný překvápek a rychlých rozhodnutí, dlouhých
písní a vláčného kroku.
No a zpívat se na cestě musí. Někdy jen třeba proto, aby člověk slyšel
aspoň svůj hlas a měl s kým promluvit. Protože v těch zemích jako je Kanada,
sice můžete objevit na mapě bod, co by mohl být obydlené místo, ale také
nemusel. Dost často to byla jen opuštěná farma při silnici, nebo bývalá
dostavníková stanice s poetickým názvem 47mile, 100mile a tak. Tohle jsem
právě zjistil dotazováním na těch obydlených místech, kde jsem se vynořil z
pustiny, sledován pozorným zrakem místních, kteří nemívali zájem abych se tam
utábořil a velmi vlídně mě posílali dál, že tam je lepší tábořiště.
V tomhle na rozdíl od Novozélanďanů mě zklamali. Ti mě skoro vždy
pozvali rovnou na farmu, a když ne hned, tak krátce po utáboření. Jo jo,
jiný kraj, jiný mrav, asi se víc báli. V Chile se také lidé více báli, než v
Evropě. Nedivím se ani jedněm, stejně jsem nakonec se někde utábořil mimo
zraky místních, uvařil kávu, zacvičil jógové techniky a ráno zase dál. A
když mi tak to vzpomínání na minulé cesty a mentální příprava na budoucí
jde, tak si nakonec nějakou z těch písní dlouhých cest, zazpíváme společně.
🙂
Přes pláně
Teď všichni Kaliforňané se za Vás pomodlí
kdo táhneš s mulou přes pláně rozluč se s pohodlím
musíš si taky nakoupit solený vepřový
a kdo má štěstí po cestě i něco uloví.
Dva kolťáky měj po ruce a ostrej Bervil nůž,
jestli tu cestu přežiješ, potom jsi celej muži
zelenáči až uvidíš kolem jen poušť a prach
a nikde žádný stavení, dostaneš asi strach.
Dva měsíce ti potrvá ta cesta přes pláně,
koukej ať vždycky z čeho máš vařit svý snídaně,
protože k čertu dojedeš při bídným vaření,
i tvoje mula musí žrát, jináč ti zcepení.
Do zrcadla se doma snad ani nedívej,
až přijdeš, budeš zarostlej, a taky šedivej,
až tě tvá milá uvidí, propukne nejspíš v pláč,
svý mámě řekneš podívej, to je tvůj zelenáč !
A taky proti rudochům drž stráže za noci,
po dlouhejch denních pochodech propuknou nemoci,
horečka, to je špatná věc, ta lidi poráží,
a kdo je marod nemůže stát v noci na stráži.
U blat je nouze o dřevo, když tě to nezdolá,
omáčku si tam zamícháš paznehtem z buvola,
u blat je nouze o klacek a zem tam jalová,
já bych se raděj uviděl u mysu Hornova.