Panenčin anděl

Půjčil jsem Lubošovi anděla. Anděla jsem dostal, loni na jaře od Panenky, když jsme se poprvé setkali. Panenka měla cestu do Prahy a chtěla mě osobně poznat. Luboš je můj klient, co má různé potíže.

Půjčil jsem Lubošovi anděla. Anděla jsem dostal, loni na jaře od Panenky, když jsme se poprvé setkali. Panenka měla cestu do Prahy a chtěla mě osobně poznat. Luboš je můj klient, co má různé potíže. Slušný člověk. Jen trochu úzkostný. Dal jsem mu do ruky anděla s tím, že mu ho půjčuji, aby se na zítřejším rande nebál a aby věděl, že anděl ho ochrání. Vyprávěl jsem mu, jak mi ho Panenka předala ze slovy: „Je v tom půl hodiny modliteb a práce.

Stejně je krásné, když mi někdo věnuje jen tak půl hodiny práce a k tomu ještě modlitbu. Na modlitbu věřím. Leckteří se vysmívají, ale vím, že dokud se modlím, tak když nic jiného uvědomuji si, že existuje něco jako dobro a zlo. Hřích, vina a také pokání a odpuštění. Včera jsem psal o tom, že mnozí lidé si neuvědomují, že pokání je právě to zastavení zlého a jeho neopakování. K tomu se přidá víra v odpuštění a milosrdenství. Člověk, který se stará o svou změnu se také stará o odpuštění. I přes veškeré pády, jež v životě zažije. Luboš toho zažil v životě dost. Jenže také se v životě snažil a snaží vyrovnat se se svým handicapem, který má nejen jako závislý, ale i jako člověk co má ještě i jinou diagnosu. Myslím, že jemu anděla půjčit mohu aby jej ochránil.

Mnozí lidé se vysmívají víře v anděly, víře v něco, co je vyššího než jejich limitovaný rozum. Sice se vysmívají, ale bez váhání si kupují všelijaké věštecké knihy, čtou horoskopy a věří, že když najdou čtyřlístek, budou šťastní a nebo kdy rozbijí zrcadlo budou nešťastní. Vůbec ji nedojde iracionalita jejich myšlení. Já v anděly věřím, myslím, že je to minimálně stejně dobrá víra, jako víra v různá znamení. Navíc mám vyzkoušeno, že mnohé co jsem andělovi svěřil, udělal v můj prospěch. Usmířil mne z mnohými lidmi, ochránil mě, když jsem se chystal udělat nějakou blbost.

Tedy ochránil mě, vždy když jsem se zeptal. Mám vyzkoušeno, že anděl mi zcela spolehlivě správně odpoví na každou otázku, která se týká chování odpoví naprosto přesně. Skutečně, stačí se jen zeptat. Sice psychologické vysvětlení onoho jevu by asi bylo trochu jiné, ale mě vyhovuje moje víra, že mi radí anděl. Konečně s psychologickým vysvětlením se moc klábosit nedá. S andělem stále.

Mám rád biblický příběh o Tobiášovi a archandělu Rafaelovi. Je to krásně napsaný příběh o víře, lásce a naději. Vždy, když jsem na cestě, modlím se k němu aby mě jako patron poutníků ochránil. V tom příběhu je popsán jako mládenec. Prostý člověk, který se nijak viditelně neliší. Ale umí ochránit a skrytě projevuje svou moc. Jako většinou andělé ve Starém Zákoně činí. Vždy jsou to poslové Boží, co mají lidem ukázat směr a cestu. Archanděl Rafael ve de Tobiáše k cíli. Bezpečně a bez překážek. Vede jej k Sáře, která je vysvobozena. Vysvobozena stejně jako otec Tobiáše, Tobit je vysvobozen ze slepoty, tak ona z prokletí démona, který zabíjí její muže.

Někdy si myslím, že se občas víc nedá dělat, než zavolat anděla. Zavolat a čekat. Má-li to být, bude to. Ne-li, pak se dostaví něco jiného. Umění trpělivosti. Mnozí lidé věří, že musí stále něco dělat, stále něco řešit aby došli úspěchu. Nevšimnou si, že se někdy musí jen čekat. Vědí o tom čekání a přesto stále a stále zkoušejí zrychlit. Nikam to nevede, ovšem jejich pocit, že něco udělali je zisk za jejich snahu. Nevšimnou si kolik spotřebovali energie, času na zisk pocitu, jež se dá říci slovy. „Ničeho jsem nedosáhl, ale zkusil jsem to aspoň. Většinou se nestačím divit. Znám tuhle snahu s terapie. Říkáme lidem. „Počkejte, nechvátejte, udělejte jen co musíte a nesnažte se něco zrychlit.” Většinou tohle doporučení nezabere.

Konečně i já sám mám tendence zrychlovat. Pokud se mi to podaří, většinou se nestačím divit. Hlavně ve vztazích. Tam většinou jak říká Komenský: „Veškerý spěch toliko dobrý pro hovada jest.” Kdykoliv sem nedal na anděla, co mi našeptával: „Nechvátej, nepiš, nevolej. Nech ji vychladnout a nic jí nevysvětluj, jen ji namíchneš.” Tak vždy spolehlivě jsem zničil vše, co zničit šlo. Jakmile cítím tlak na prsou, co mě varuje a nedám na něj, neprodleně přijde adekvátní odpověď. Ani se nenaději a vše je v rozvalinách. Ten tlak je vždy spolehlivě varující, že se chystám k nějaké kravině.

V psychoterapii se tomu podle Růžičky říká „Tělování.” Mnohdy mě tohle tělování varuje. Třeba v interakci s klientem. Klient vykládá třeba tichým nevzrušeným hlasem, a já cítím tlak v břiše. Pokud se zeptám co mu leží v žaludku v devíti z deseti případů se dozvím co to je. Vždy se jedná o něco závažného z jeho života. Jak na tohle nedám, jsem na kraji maléru. Tedy ten malér spočívá v tom, že neporozumím tomu co se děje. Pro terapeuta nerozumět není moc dobré. Nerozumějící terapeut nevzbuzuje moc důvěry. Ale on ani nerozumějící člověk, který není terapeutem není příliš populární. Většinou rozumíme, ale nedbáme. A neštěstí je hotové. Rozum nás často vede podle šablon, které by měly logicky fungovat. Měly, ale nefungují. Šablony mají výhodu, že podle nich vybarvíte přesně barvičkami správná místa, podle šablony uděláte sádrovýho trpaslíka. jeden jako druhý. Ale žít podle šablon se nedá.

Tedy dá, ovšem je to mnohdy daleko větší dřina než žít podle potřeby co život a situace chce. Tvořivost na životě asi to nejkrásnější. Vždycky, když jsem vymyslel, třeba při setkání s nějakou ženou něco svého, v terapii zrovna tak, mělo to vymyšlené většinou úspěch. Udělal jsem něco, co bylo moje, co mi sedělo a patřilo ke mě. Lidé poznají, kdy žijete podle sebe, mluvíte za sebe a kdy jen kopírujete. Nemají rádi moc kopírování. Stejně jako nemají rádi experiment pro experiment. Váží si úsilí a váží si tvořivosti. Aspoň já jo.

Taková ukázka mě napadá v souvislosti z mou nejhezčí manželkou Petrou. Nejkrásnější svatební šaty jaké jsem kdy viděl si ušila na sebe moje žena Petra. Vymyslela si je i kloboukem. Žádná šablona, žádný mustr. Namalovala si je, nastříhala a ušila. Nebyla švadlena, je herečka, ale zlatý ruce. Manželství dlouho netrvalo, ale na ty šaty i na Petru se občas na fotu dívám rád. Ale to mě jen tak napadlo, vlastně jsem už na ní dlouho nevzpomněl. Jo jo, byly časy, kdy jsem na ni myslel stále.