Osamělí vítězové

Dost často se setkávám s lidmi, kteří jsou velmi inteligentní, velmi samostatní a přitom mnohdy velmi osamělí.

Dost často se setkávám s lidmi, kteří jsou velmi inteligentní, velmi samostatní a přitom mnohdy velmi osamělí. Skoro vždy vítězní, Ale bez ohledu na intelekt a jistou sociální dovednost, dostávající se do debaklových situací.

Objevují se v terapii, kam přišli s problémem závislosti, nějaký čas spolupracují, aby jednoho dne, kdy ta terapie není ukončená, odcházejí s tím, že je potřeba jít dál, že už mají něco jiného, zajímavějšího důležitějšího, že potřebují jiného terapeuta, který bude jiskřivější, více intelektuálnější, s kým mohou souznít.

Jsem ten z terapeutů o kterém se dá říci, že není intelektuál, nikoliv proto, že bych se nevzdělával, nebo nebyl schopen s nimi debatovat o různých tématech, světa zdejšího, ale jen a jen proto, že se držím v životě, na rozdíl od potřeb kvantové mechaniky, kde selský rozum je na překážku, toho selského rozumu.

Poslouchám skupinu, uznávám, že například ironie bývá mnohdy zábavná, případně že svět je takový a makový a je potřeba ho změnit ale vím, tyhle debaty dost často jsou sžírající a vztahy ničící. Většinou se v nich hledá pravda. Jejich pravda, jejich pohled na svět. A běda těm, co s jejich pravdou nesouhlasí.

Tyhle intelektuální debaty jsou zajímavé, ale v terapii nikam nevedoucí. Lidé výše zmínění tuhle skutečnost velmi těžko nesou. Najednou mají pocit, že se jim znemožňuje projevení jejich skvělosti a nadhledu.

Druzí nechápou jejich konání, nechápou podle nich v čem třeba spočívá výkon jejich povolání, aniž by byli schopni, zahleděni do sebe si uvědomit, že možná je skupina a terapeut neupozorňuje na chyby v jejich povolání, ale na chyby v chování vůči druhým lidem.

Skvělí, zábavní, skoro všude hrají prim a přesto mají potíže ve vztazích. Všude se chovají jako na diskusním fóru, kde je jejich úkolem vyniknout a oslnit. Nebo aspoň trpí přáním vyniknout a oslnit.

V terapii, ovšem nehrajeme na diskusní fórum, sice se diskutuje, lidé se učí sdělovat své názory, formulovat, ale také mlčet, vyslechnout. Při objevování chyb v chování těch druhých jim sdělit své pozorování a zároveň při onom sdělování riskovat, že i sdělujícímu bude řečeno, ledacos nepříjemného.

Tak se vlastně učí mluvit s druhými lidmi způsobem, jakým si přeje aby s ním mluvili druzí. Že nejde o to být nejlepší, ale třeba přijatelný pro druhé lidi. Třeba tím, že nestrhává pozornost na sebe nadměrným mluvením, nebo v opačném případě uraženým mlčením, kterým trestá terapeuta, či skupinu.

Jsou tito lidé ne příliš častí, ale jsou. Odcházejí z terapie závislostí, protože mají pocit, že pokud rok dva abstinují, mají všechno vyřešené, už vědí jak na to, někdy vstoupí do jiné terapie, kde se pokoušejí, jak oni říkají zrychlit proces, aby se to někam hnulo. Jejich oblíbená věta zní: „Je čas jít dál.”

Vlastně tím dávají najevo, že proces je pomalý, výsledky nejsou takové jaká oni očekávají, měly by být přeci podstatně rychlejší, mnohdy zdůrazňují, že se jim jinde budou věnovat víc, víc budou oceněni, minimálně tak, jak si podle svého přesvědčení zaslouží. Jsou přesvědčeni, že pobyt ve skupině, kde se občas hovoří o potížích s abstinencí, je už pod jejich schopnosti a možnosti. Upozornění na tento omyl, berou jako urážku svého intelektu. Aniž by si chtěli připustit, že se stali závislými se všemi problémy, které to sebou nesou navzdory svému intelektu a vzdělání.

Svůj odpor k terapeutovi, nebo členům skupiny vydávají za důvod k odchodu, neb jsou dál a na vyšší úrovni, aniž by byli v tu chvíli schopni pochopit, že právě zvládnutí toho odporu, je šance jak se naučit vyrovnávat s lidmi, jejichž názory jim nekonvenují, jsou odlišní založením a temperamentem, pohledem na svět atd. Dost často končí tento projev „samostatnosti a vědění,” kompletním debaklem. Ne vždy, ale většinou.

Pochopitelně jako většina závislých, ale nejen závislých jsou oni v tu chvíli přesvědčeni, že budou v budoucnu schopni rozpoznat tu rizikovou situaci, kdy jejich myšlení a chování směřuje k recidivě, nechápou, že bez důkladného sebepoznání v oblasti závislosti, přiměřené opatrnosti se dříve, nebo později dostanou do situace, kterou nerozpoznají, díky procesům, které se rozvinou do závislostního myšlení a chování a tyto procesy je dovedou zpět, tam odkud se pracně vyhrabali.

Pacient, či klient má mnohdy neskutečně a bez hraničně velké očekávání a požadavky jak na terapeuta, tak na celou skupinu. Na těchto očekáváních je možné vidět jeho postoj ke světu, kdy se pořád a pořád dopouští toho omylu, že chce aby svět fungoval podle jeho představ. Pokud svět, společnost, přátelé, lidé kolem nich, nefungují podle jejich představ, je třeba je potrestat, znectít aby si ti všichni uvědomili, že propásli ten správný okamžik ke štěstí. A k jejich žalu, ten svět si funguje zcela jinak. Tedy spíše než svět, lidé v něm žijící.

Dost podobné těm zachráncům světa, co mají své představy o tom jak by měla společnost fungovat, jak by se měl ten či onen starat o to či ono. Podle hesla: „Zachráníme celý svět, i kdybychom měli sami sebe zničit.

Zcela nepochybně má každý právo na své představy o fungování světa, dokonce si myslím, že má právo na své vlastní sebeobětování, ale pokud ono sebeobětování vyžaduje také na druhých, musí se smířit, že oni se nemají potřebu obětovat a vyhovět jeho intelektuálním představám o fungování skupiny, rodiny, nebo státu.

Tohle všechno do skupiny patří. Hněv, radost, agrese i pasivita, na tom všem se členům skupiny ukazuje jejich život v tom obtížném světě a oni začínají chápat, že lide kolem nich, včetně terapeutů jsou chybující, odlišní, s jinými názory a postoji. A každý z nich žije svůj život ve svém prostoru a na místě, které mu vyhovuje, nebo nevyhovuje.
Ano, svět může být džungle, poušť, či kulturní krajina. Všechno má svoje, a každý ten prostor vyžaduje jiný způsob chování. Můžeme z džungle udělat kultivovaný sad, nebo pochopíme, že džungle má své místo na světě a svůj smysl.

Třeba v tom, že umění žít v džungli je mnohem náročnější, ale také zábavnější. Stejně jako život v poušti je odlišný od života v kulturní krajině. Každý má možnost žít v tom, co mu vyhovuje. A každý má právo svůj prostor chránit a nenechat se omezovat požadavky jiných na změnu prostoru, myšlení, či priorit. Pokud tohle někdo nepochopí, stává se mnohdy osamělým vítězem. Jo jo