Odpověd Gabriele

Díval jsem se včera s Markétou na jeden z dílů, „Ze Závislosti do nezávislosti,” který jsem letos natočil. Jmenuje se „Všichni jsou v debaklu.” Ten ukazuje a popisuje, rodinu, kde chlap chlastá.

Díval jsem se včera s Markétou na jeden z dílů, „Ze Závislosti do nezávislosti,” který jsem letos natočil. Jmenuje se „Všichni jsou v debaklu.” Ten ukazuje a popisuje, rodinu, kde chlap chlastá. Je v něm hodně mých vzpomínek, událostí, které se staly. Konečně jako všech sedm dílů je založeno na mých vzpomínkách, zkušenostech. Co se v nich odehrává, je podobné, tomu co jsem prožil jako člověk, terapeut.

Gabriela se mě ptala, co je to úspěch. Mohl bych jí odpovědět, že pro mne tohle. Odešel jsem z domova, který nebyl nic moc, dožil se padesáti devíti let. Potkal jsem lidi, kteří byli ochotni být na mé straně. Umím se postarat o své věci. Být prospěšný druhým lidem, svou životní zkušeností. Ona prospěšnost se zakládá ani ne tak v radě těm druhým, jak žít, ale spíš v ukázání směru a doprovázení po cestě, kterou jdou. Každý po své cestě.

Jsou lidé, a někteří se zde i pokoušejí komentovat (a já jim to nedovoluji, protože zasévají jed, kam jen mohou,) a ve svých blozích, tento můj úspěch shazovat. Přesto, že jejich život je hodně podobný tomu dílu, o kterém jsem mluvil. Na rozdíl ode mne, jsou podobní mojí matce. Pilně setrvávají ve společné domácnosti s mužem, který jim nic dobrého, ani jim ani jejich dětem neudělá. Přesto si dovolují hovořit s pohrdáním o lidech, kteří na rozdíl od nich se dokázali s tím vším vyrovnat.

Hovoří s pohrdáním o lidech a jejich skutcích, aniž by samy jejich skutky vypovídaly o něčem jiném než je spoluzávislost. Z oné spoluzávislosti se nevymanily, stejně jako se z ní nevymanila moje matka. Obě na to doplácejí a nebo doplácely hodně vysokou cenou. Moje matka pro nás děti udělala co mohla. I se svým zdravotním stavem, do kterého se díky tomu, že se nedokázala vymanit z oné spoluzávislosti dostala.

Ona dáma, která ve svých blozích se jedovatě rozepisuje jak o mě, tak mé rodině a vychází jen s informací, které si přečetla, se také stará o své děti, co může. Chce, aby z nich něco bylo. Tedy podle jejích informací. Nemám důvod o jejích informacích pochybovat. Matky se většinou o své děti starají seč mohou. Stejně tak otcové, kteří musejí vychovávat své děti bez matek. Ona sama ani její muž, se nedostali dál než k tomu čemu říkám „apoštolát abstinence.”

On poučoval o tom, jací lidé mají být, ona k tomu, že popisuje, jaký je stav světa kolem nich. Ani jeden nedotáhl svoji změnu do konce. Podle jejího vyprávění on zvesela chlastá dál. Ona dnes dští síru a jedovaté výpary na lidi, kteří prošli onou proměnou. Dlouholetou cestou změny. Shazuje, zesměšňuje lidi, aby nebyla vidět její směšnost. Směšnost, ženy, která má vysokoškolské vzdělání a chodí pracovat jako vrátná.

Možná někdo řekne. Proč ne? Nakonec je to poctivá práce. Ano, poctivá práce to je. Jen mi příběh oné ženy připomíná ten podobenství o zakopaných hřivnách.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: ́Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.’ Pán mu řekl: ́Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.’ Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ́Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.’ Pán mu řekl: ́Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.’ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ́Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.’ Pán mu odpověděl: ́Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.’“

Takže, ona sama v duchu toho podobenství zakopává hřivny. Pohrdá těmi, kteří jsou schopni se o sebe postarat například v oblasti financí mnohem efektivněji než ona. Poctivě a za pomoci přemýšlení. Ona sama své hřivny zakopala a užívá si ve vrátnici. Inu proč ne? Nic ji tam neschází. A nehrozí. Jen mě ovšem napadá otázka. K čemu slouží ona jedovatost ke všem těm, kteří dělají věci jinak, jinak než ona je zvyklá? Z jejího psaní plyne skryté pohrdání všemi těmi, kteří mají nižší vzdělání než ona. Jo jo, a k čemu ji je? K tomu, aby na internet psala slohové úkoly a opisovala příručky , které napsal někdo jiný, jen aby ukázala šíři svého vzdělání? Nebo pracovala ve vrátnici, aby získala víc peněz. Hmmm.

Slyšel jsem nedávno vyprávět příběh ženy, která se zkusila postarat o dítě muže, jež měl ženu alkoholičku. Dítě dostal nakonec do své péče. Ona žena poskytla jemu i jeho dceři domov. Nakonec se ukázalo, že šlo jen a jen o to, aby onen muž získal někoho kdo jemu a jeho dceři zajistí bezchybný servis na štěstí. Nešlo o lásku, šlo o rozumný vztah. Říkal on. Konečně proč ne? Je-li kdo schopný takový vztah ustát, financovat, a postarat se o vše ostatní, pak klidně platí. Já budu zajišťovat domácnost, starat se o tvoji dceru, pokusím se ji naučit a předat vše co jako ženská umím a považuji za důležité. A ty obstaráš ten zbytek.

Muž, který byl spoluzávislý, se jako spoluzávislý choval. Napodobil chování své předchozí manželky alkoholičky a přenesl veškerou starost na onu ženu. O dítě, domácnost a finance. Dopadlo to manželství jak zákonitě muselo dopadnout. Všemi jeho potížemi nakonec byla „vinna ona pečující žena.” Investovala svůj čas, peníze, lásku k oběma aby nakonec zjistila, že platí ono: Za každý dobrý skutek následuje spravedlivý trest.

Jiný výsledek být nemohl. Pokud se setkám s člověkem, který se odmítá v rámci svého nadání zabývat reálnými věcmi a není schopen v rámci svého nadání získat tolik prostředků, aby si zaplatil někoho, kdo se o ně za něj postará, musí nutně sklouznout do využívání druhých lidí. Jiná cesta pro něj není. A ono využívání nemá konce. Z jeho strany. Nakonec jak ti využívaní zjistí. Vše je málo a nic nestačí.

V jednom pořadu Rodina a já jsem řekl na adresu muže, který se vrátil ke své ženě, která ho podvedla, opustila a nakonec vyhledala a požádala o návrat, že on si takové gesto může dovolit. On ví, že si během krátkého času, ač odešel s trenkami a kartáčkem na zuby, dokázal zajistit takovou životní úroveň, aby nijak zvlášť v tomto směru nestrádal. A je si jistý, že to dokáže zas. Stejně tak ona žena, se dokázala postupně vrátit k předchozí pozici, úspěšné, pracovité ženy, která je schopna dávat a brát. Hana Hegerová tohle krásné zpívá v písni „Potměšilý host” od Michala Horáčka a Petra Hapky. …že chci dávat i brát, že mám v úmyslu žít jak se dá, v proudu dní míjejících…

Ona sama mi popsala svůj úspěch. Znovu se o sebe postarala, zvládla situaci, nezatrpkla ani vůči mužům ani vůči dětem. Myslím, že s ní v tom co je její úspěch souhlasím. Takže Gabrielo i tohle je z mého hlediska úspěch. Vyrovnat se se životní situací, bez ohledu na to jaké mám vzdělání, majetek, nadání. Postavit na svoje nohy, nebýt druhým na obtíž, nezávidět jim jejich schopnosti, ale starat se o to, abych rozvinul ty co mám a netrápil se rozvíjením těch, co nemám. Což je pro mnohé lidi zdrojem hlubokého pocitu zklamání, že usilují o získání něčeho na co nemají.

Být na místě onoho muže, který hledal domov pro svou dceru, pokusil bych se své nadání rozvinout natolik, abych vydělal na slušnou hospodyni, která je schopná zajistit péči jak mě, tak především své dceři. Pak bych mohl klidně si dát čas na to, abych si našel ženu, která mi bude ženou a bude se s mou dcerou schopna aspoň snášet. Některé děti, hlavně ty cizí totiž se musíme naučit jen snášet. Vychovat je musejí jejich rodiče. Těch je to úkol. Já jim mohu maximálně připravit podmínky pro výchovu. Ale třeba se pletu v tomhle pohledu.